Pohledem znalce: Revize vs. kontrola kotle

Novelizovaný zákon o ochraně ovzduší zavedl pravidelné kontroly teplovodních kotlů na pevná paliva. Ovšem mezi lidmi se v převážné míře hovoří o revizích kotlů, ostatně můžeme to slýchat i z úst vrcholných státních úředníků. Tak kontrola nebo revize? Není to jedno a to samé? Stejně jako je tomu u kontrol a revizí spalinových cest, komínů, tak ani v případě kotlů se nejedná pouze o slovíčkaření, což budu demonstrovat v následujících řádcích na konkrétním případě.

Obecně mají slova revize a kontrola srovnatelný význam. Například ve slovníku cizích slov lze u pojmu revize nalézt význam kontrola, prozkoumávání, oprava, úprava, případně i editace, revidovaná verze, přehodnocení, přezkoumání, opětovné uvážení a následná změna něčeho (typicky zákona). A když se podíváme na výraz kontrola, tak najdeme přezkoumávání, dozor, dohled, ověřování.

Revize kotlů

V technických oborech je činnost nazývaná revizí spojena především s ověřováním technického stavu v souvislosti s bezpečností provozu různých druhů zařízení. Je tomu tak i u parních a horkovodních kotlů, které patří mezi vyhrazená tlaková zařízení. Ve vyhlášce č. 18/1979 Sb., o určených tlakových zařízeních a podmínkách jejich bezpečnosti, jsou tato zařízení nazývána jednotně „kotle“. Tyto kotle musejí být dle této vyhlášky podrobeny pravidelným revizím podle lhůt předepsaných příslušnými normami. A co je zásadní, tak revize smí provádět pouze odborně způsobilá osoba, která k této činnosti získala osvědčení u Technické inspekce České republiky (TIČR). Tato osoba pak vlastní „kulaté“ razítko s označením „revizní technik kotlů“. V případě, že jsou během revize zjištěny závažné nedostatky z pohledu bezpečnosti provozu, je možné používání tohoto zařízení zakázat do odstranění zjištěných nedostatků. Revize kotlů, jako tlakových zařízení (spočívající především v tlakové zkoušce či zkoušce těsnosti) se teplovodních kotlů v domácnostech ovšem netýkají a už vůbec nic nemají společného s jejich pravidelnými kontrolami podle zákona o ochraně ovzduší.

Kontroly kotlů

Pravidelné kontroly teplovodních kotlů na pevná paliva se provádějí za účelem minimalizace dopadu jejich provozu na životní prostředí. Tyto kontroly jsou tedy primárně zaměřeny na hledání skutečností, které mohou významně ovlivnit množství do ovzduší vypouštěných emisí. Primárně nesouvisí s bezpečností provozu kotlů, i když závěrečný protokol může obsahovat nějaké doporučení. Oprávnění k provádění těchto kontrol uděluje oprávněné osobě podle zákona o ochraně ovzduší výrobce kotle.

Je to logické, protože kontrola probíhá na základě vizuální prohlídky, nikoliv měřením. Výsledek kontroly je tak do značné míry dán subjektivním názorem kontrolora, který by tak měl vycházet z praktických zkušeností s provozováním kontrolovaného typu kotle a se znalostí optimálních podmínek pro jeho provoz. Odborně způsobilá osoba (OZO), jak zní oficiální zákonné označení oprávněné osoby, pouze zjišťuje skutečný stav provozovaného zařízení a výsledek kontroly zaznamenává do příslušného dokladu o kontrole. Ze zákona není oprávněna jakýmkoliv způsobem omezovat další provoz zařízení.

Pokud provede pravidelnou kontrolu kotle podle §17 odst. 1 písm. h zákona o ochraně ovzduší kdokoliv, kdo není k tomuto oprávněn výhradně výrobcem kotle, je tato kontrola z pohledu tohoto zákona neplatná. Například já, přestože vlastním kulaté razítko znalce v oboru teplovodních kotlů na pevná paliva, nemohu bez příslušného osvědčení od každého konkrétního výrobce pravidelnou kontrolu provádět, i když bych v případě soudního sporu byl oprávněn vypracovat znalecký posudek na tento kotel i na výsledek kontroly.

Kulaté razítko znalce neopravňuje k provedení kontroly

A zde se již dostáváme k problému, který jsem naznačil v úvodu. Zákon o ochraně ovzduší ukládá pravidelné kontroly kotlů, ovšem všeobecně se nepřesně hovoří o revizích kotlů. Pro běžného občana, který samozřejmě nezná zákon o ochraně ovzduší do detailů, je tedy normální, že si v okolí hledá technika, který by mu provedl revizi kotle. A kdo jiný by to měl být, než revizní technik kotlů, který musí mít vysokou úroveň kvalifikace?

Řešil jsem již několik sporných kontrol, které byly provedeny právě revizním technikem s oprávněním od TIČR, kterému ovšem chybělo oprávnění od výrobce konkrétního kotle. Zděšený provozovatel zdroje argumentoval dle něj logickým tvrzením, že jde přeci o „revizáka“ s kulatým razítkem a nechápal, že provedená kontrola je neplatná.

V jednom případě dokonce hrozilo, že díky neplatnému dokladu o pravidelné kontrole kotle bude vyřazena žádost žadatele o finanční podporu v rámci kotlíkových dotací. Bohužel do konce roku 2016 byl „kontrolor“ za provedení takovéto kontroly nepostižitelný. Od 1.1. 2017, tedy od doby platnosti novely zákona o ochraně ovzduší, za to může být potrestán pokutou až 50 tisíc korun. Tímto chci souběžně varovat i všechny revizní techniky kotlů před podobou činností.

Oprávnění ke kontrole kotlů neopravňuje k zákazu jejich provozu

Bohužel totéž, co bylo uvedeno výše, platí z větší části i naopak. Mnohé odborně způsobilé osoby provádějící pravidelné kontroly, se často chovají jako revizní technici kotlů. Tedy především si osobují právo zakazovat provoz kotlů, jejichž technický stav dle jejich mínění je nevyhovující. Paradoxně nejčastěji to bývá kvůli špatně umístněnému či dokonce chybějícímu pojistnému ventilu, což je velmi závažný nedostatek. Ale k zákazu provozu jim chybí ono „kulaté razítko“.

V praxi to většinou probíhá tak, že po neoprávněném zákazu provozu a vystrašení zákazníka samozřejmě zpravidla následovala nezištná nabídka na rychlé odstranění zjištěných nedostatků. Aniž by si to zákazník promyslel a eventuálně si našel cenově přijatelnějšího řemeslníka. Zde opět zdůrazňuji, že zákon o ochraně ovzduší neumožňuje OZO jakýmkoliv způsobem omezit provoz zdroje. V dokladu o provedené kontrole pouze zaznamená zjištěné skutečnosti a případné nedostatky. Podle doposud platného znění zákona ani není tímto zákonem jakkoliv povinován sdělit výsledek kontroly příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností i v případě, že zjistil jeho závažné porušení.

Nejednotnost logiky označování vede k omylům

Ostatně to není jediný případ, kdy se názvosloví z oboru tlakových nádob a teplovodních kotlů zmatečně zaměňuje. Zmíněná vyhláška 18/1979 definuje parní a horkovodní kotle 1., 2., 3. a 4. třídy. Tedy pěkně v pořadovém označení podle velikosti, největší kotle jsou tedy kotle 1. třídy. Naopak norma ČSN EN 303-5 zařazuje (či zařadila v dřívějším znění) malé teplovodní kotle na pevná paliva do tříd 1, 2, 3, 4 a 5. A zde je to logicky naopak a kotle třídy 1 jsou kotle „nejnižší“ kvality. Je to obdobné, jak by možná potvrdili moji vrstevníci znalí strojařiny, jako dřívější rozdělení ocelí do tříd podle kvality, kdy třída 10 značila nejnižší a třída 19 nejvyšší kvalitu. Běžně se píše a mluví o teplovodních kotlích 1. třídy, což zmatečně zní, jako že by šlo o kotle nejlepších vlastností. Toto stále vnáší zmatek do hlav běžných občanů, kteří jsou zvyklí, že nejlepší zboží je zboží prvotřídní kvality, tedy třídy 1., ale u kotlů to neplatí, kotel nesprávně označený jako kotel „1. třídy“ je ten nejhorší. Bohužel tak činí i lidé z oboru, což je smutné.

Co říct na závěr? Doporučuji důsledně rozlišovat mezi pojmy revize a kontroly kotlů, v psané i verbální komunikaci, na všech úrovních. Neboť jak napsal významný tvůrce prvních čsl. státních norem z oboru vytápění, pan prof. Pokorný: „Vzdělaný technik musí býti přesný nejen v práci, ale i ve vyjadřování“.

O autorovi
Ing. Zdeněk Lyčka se dlouhodobě věnuje problematice vytápění, především využití tuhých paliv. V oboru začal působit jako výrobní technolog a konstruktér kotlů a postupně se rozsah jeho činnosti rozšířil na celé spektrum činností s tím souvisejících. Od zkoušení kotlů na tuhá paliva u autorizované zkušebny přes činnost v technických normalizačních komisích, navrhování a připomínkování související legislativy až po soudní znalectví v oborech tuhá biopaliva a teplovodní kotle a lokální topidla na pevná paliva . Je aktivní v profesních spolcích APTT a v klastru Česká peleta.