Pohledem znalce: Blíží se povinná výměna teplovodních kotlů na pevná paliva tříd 1 a 2?

Jak jsem již informoval zde, Poslanecké sněmovna schválila 23.5. novelu zákona č.201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Pokud novela projde Senátem a bude schválena panem prezidentem, měla by vejít v podstatné části svého znění v platnost na podzim letošního roku. V novele jsou obsaženy podstatné změny týkající se stacionárních spalovacích zdrojů na pevná paliva, především pravidelných kontrol (viz. výše zmíněný článek). Objevila se zde ovšem také jedna významná změna, která by mohla urychlit výměnu starých nevyhovujících kotlů na pevná paliva za kotle moderní.

V doposud platném znění zákona o ochraně ovzduší je v §17 odst. 1 písm.g) uvedeno, že provozovatel stacionárního zdroje je povinen „provozovat spalovací stacionární zdroj na pevná paliva o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW včetně, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, v souladu s minimálními požadavky uvedenými v příloze č. 11 k tomuto zákonu“. V příloze č.11 jsou pak uvedeny ony minimální provozní požadavky na emise CO, TZL (prachu) a TOC (celkový organicky vázaný uhlík) a ty odpovídají emisním limitům pro třídu kotlů 3, podle ČSN EN 303-5:2013. Platnost ustanovení tohoto paragrafu byla odložena na 1. září 2022. Obecně se tedy přijala a začala veřejným sektorem šířit teze, že od 1. září 2022 bude zakázáno provozovat kotle emisních tříd 1 a 2. Záměr zákonodárců takový určitě byl, ale jak uvedu dále, podle paragrafového znění zákona to zase tak jednoznačné není.

Obce budou moci urychlit výměnu nevyhovujících kotlů

No, a nyní k již zmíněné novele zákona o ochraně ovzduší. Pokud projde celým schvalovacím procesem beze změny, mohla by se doba povinné výměny nevyhovujících kotlů podstatně zkrátit (teoreticky). Ve sněmovnou přijaté verzi totiž byl rozšířen § 17 odst. 5 o ustanovení, že : „Obec může vyhláškou zakázat na vymezeném území obce spalování vybraných druhů pevných paliv ve stacionárních zdrojích podle věty první, s výjimkou spalovacích stacionárních zdrojů uvedených v § 17 odst. 1 písm. g) splňujících pro tato paliva požadavky stanovené v příloze č. 11 k tomuto zákonu.“ Jinými slovy řečeno, pokud to zastupitelstvo obce uzná za vhodné, může zakázat provozovat kotle emisních tříd 1 a 2 na vybrané druhy pevných paliv (nejpravděpodobněji uhlí) v určených částech obce ještě před 1. září 2022.

Zákon ani norma neznají pojem emisní třída

Jak jsem již naznačil, se zákazem kotlů na pevná paliva emisních tříd 1 a 2 to zase tak jednoznačné není. Především, žádný zákon ani norma neznají pojem emisní třída. Na výrobním štítku kotle certifikovaného podle ČSN EN 303-5 nenajdete žádný údaj o emisní třídě, ale údaj o celkové třídě kotle, která nemusí odpovídat tzv. „emisní třídě“. Všeobecně používaný pojem emisní třída je jakási lidová „zkratka“, která má vyjadřovat, že kotel je schopen dosáhnout emisí, které úrovní odpovídají příslušné třídě dle ČSN EN 303-5.

Nicméně na výrobním štítku uvedená třída kotle vyjadřuje celkovou třídu kotle. Při počáteční zkoušce (certifikaci) kotle u autorizované osoby jsou dle normy zjišťovány jak účinnost kotle, tak také velikost produkovaných emisí. Aby mohl být kotel zařazen do konkrétní třídy, musí splnit limitní hodnoty jak pro emise, tak i pro účinnost. Pokud kotel splní limit pro emise odpovídající třídě 3, ale svojí účinností pouze limit třídy 2, na výrobním štítku kotle bude vyznačena celková třída kotle 2. Podle zákona by tedy mohl být provozován i nadále, ovšem podle výrobního štítku a „zaběhlého“ pohledu na věc nikoliv.

Není to případ pouze hypotetický, znám několik případů, kdy kotel „spadl“ do nižší třídy díky nižší účinnosti i když emisemi měl na třídu vyšší. Do doby „předdotační“ (doby před spuštěním prvních kotlíkových dotací, kdy po dotovaných kotlích byla požadována třída 3 dle ČSN EN 303-5) to výrobci neřešili, protože stačilo, že kotel prošel počáteční zkouškou.

Může kotel třídy 2 splňovat požadavky zákona o provozu podle přílohy č.11?

A máme tady další problém. Zákon hovoří o tom, že provozovatel musí …. „provozovat spalovací stacionární zdroj na pevná paliva…. v souladu s minimálními požadavky uvedenými v příloze č. 11 k tomuto zákonu“. Nikde zde není uvedeno, že před uvedením kotle na trh (prodeji) bylo výrobcem ověřeno, že plní minimální požadavky podle přílohy č.11. Protože právě a pouze toto lze eventuálně dohledat na výrobním štítku či v průvodní technické dokumentaci. Tak, jak je to uvedeno v §16 odst. 2), který se týká výrobců a prodejců kotlů a který hovoří o minimálních požadavcích pro uvádění nových kotlů na trh. Tedy požadavcích ověřených při počáteční zkoušce u autorizované osoby (při certifikaci).

Podle doslovného výkladu zákona ale musím provozovat kotel tak, aby neemitoval vyšší emise, než jsou uvedeny v příloze č. 11. Ale to může klidně i špatně provozovaný kotel třídy 3 nebo 4! A jak to zjistím? Z výrobního štítku ne. Pouze a jedině měřením přímo na místě na provozovaném kotli.

Jak řešit případné spory?

Obecně je přijata zásada, že pokud má kotel na výrobním štítku uvedenu třídu 1, 2 nebo nemá žádný výrobní štítek, neodpovídá požadavkům §17 odst. 1 písm. g) a nesmí být provozován od 1. září 2022. Je to správný záměr a já s myšlenkou plně souhlasím. Ale co když se nějaký provozovatel „cukne“ a nebude chtít svůj kotel odstavit z provozu a dojde až na soudní spor? Pokud bych jako znalec měl odpovědět, zda kotel odpovídá požadavkům zmíněného paragrafu pouze na základě toho, že má na výrobním štítku uvedenu třídu 2 (popřípadě nemá žádný výrobní štítek), má odpověď by byla, že s velkou pravděpodobností nevyhovuje, ale s jistotou to konstatovat nemohu, pokud neproběhne přeměření emisí přímo za provozu zdroje. Na kom pak bude důkazní břemeno, tedy prokázat, zda kotel emituje či neemituje zakázané množství škodlivin, zda na provozovateli, či státu, to mi v současnosti není známo.

Vše by vyřešilo jednoznačné znění zákona neumožňující odlišný výklad. Místo uvedení konkrétních údajů o emisních limitech by stačilo například do přílohy č. 11 uvést, že se jedná o kotle třídy 3 a vyšší dle ČSN EN 303-5, u kotlů uvedených na trh po roku 2020 pak plnících požadavky na ekodesign. Očekávat, že se znění novely zákona ještě změní, je mimo realitu. Tak i tato nejasnost bude čekat na případné rozhodnutí soudu, které bude považováno za vzorové.