Hodnocení vzduchové neprůzvučnosti v budovách

V souladu s ČSN 73 0532 se vzduchová neprůzvučnost v budovách hodnotí pomocí veličiny vážená stavební neprůzvučnost R´_w. Pouze v případech, kdy místnosti nemají společnou dělicí stavební konstrukci, se používá vážený normalizovaný rozdíl hladin D_nT,w. Ten se určí podle ČSN EN ISO 717-1 obdobným způsobem jako vážená neprůzvučnost, avšak s použitím souboru šestnácti hodnot normalizovaného rozdílu hladin D_nT, pro které platí:

D_nT = L₁ − L₂ + 10‧lgTT₀[dB](44)

kde D = L₁ − L₂ je rozdíl hladin, T je doba dozvuku místnosti příjmu a T₀ je referenční doba dozvuku (pro byty daná hodnotou 0,5 s). Doba dozvuku místnosti příjmu má vliv na změřené hodnoty hladiny L₂. V průběhu měření, kdy jsou místnosti často ještě nezařízené, může být doba dozvuku výrazně delší (a hladina L₂ vyšší) než ve stavu, který odpovídá budoucímu běžnému užívání místnosti. Normování má za cíl tento vliv z hodnocení vyloučit.

Používání stavební neprůzvučnosti místo normalizovaného rozdílu hladin je výhodné především ve fázi návrhu budovy, neboť umožňuje snazší přepočet laboratorních hodnot na hodnoty in-situ. Neprůzvučnost jako poměrná veličina také není obecně ovlivněná plochou stavebního prvku, proto lze jejím prostřednictvím navzájem přímo srovnávat různé varianty dělicí konstrukce. Proti tomu rozdíl hladin zohledňuje celkový akustický výkon přenášený dělicím prvkem (a bočními prvky) do místnosti příjmu a více tedy postihuje skutečnou vnímanou hladinu akustického tlaku. Mezi oběma veličinami existuje přímý vztah:

D_nT = R´ + 10‧lg0,16VT₀S[dB](45)

kde V je objem místnosti příjmu.

Vážená stavební neprůzvučnost ani vážený normalizovaný rozdíl hladin jakožto jednočíselné veličiny nemusí v některých případech poskytovat dostatečnou informaci o zvukové izolaci mezi místnostmi. To se týká zejména stavebních prvků, které vykazují velmi nízkou hodnotu neprůzvučnosti v některém z kmitočtových pásem (typicky lehké dvojité stavební prvky v oblasti nízkých kmitočtů). Z tohoto důvodu byly do hodnocení zvukové izolace zavedeny faktory přizpůsobení spektru C a C_tr. Faktory se uvádějí samostatně vedle hodnoty vážené neprůzvučnosti, a to následujícím způsobem: R_w(C;C_tr). Jejich účelem je zohlednění rozdílných spekter běžných zdrojů zvuku na výslednou hodnotu zvukové izolace. Faktor C se používá pro zdroje zvuku, jejichž spektrum přibližně odpovídá růžovému šumu (například činnosti v bytě, kolejová doprava o středních a vysokých rychlostech, dálková silniční doprava). Faktor C_tr se používá pro zdroje zvuku s výraznější složkou nízkých a středních kmitočtů (například městský dopravní hluk, kolejová doprava o nízkých rychlostech, disko hudba). Při používání faktorů přizpůsobení spektru se s požadavky porovnává součet jednočíselné veličiny zvukové izolace a příslušného faktoru, např. R´_w + C.

Význam faktorů lze ilustrovat na příkladu porovnání dvou variant dělicího prvku se stejnou váženou stavební neprůzvučností R´_w = 45 dB, avšak rozdílnými hodnotami faktoru C. První variantou je lehká dvojitá sádrokartonová příčka s hodnotami R´_w(C;C_tr) = 45 (−3; −9) dB, druhou variantou je jednoduchá betonová příčka s R´_w(C;C_tr) = 45 (−1; −3) dB. S využitím hodnot stavební neprůzvučnosti R´ pro obě varianty a pro spektrum zvuku růžového šumu v místnosti zdroje (odpovídající faktoru C) lze vypočítat rozdíl hladin akustického tlaku A mezi místností zdroje a místností příjmu rovný 42 dB (pro sádrokartonovou příčku), resp. 44 dB (pro jednoduchou těžkou příčku). Tyto hodnoty odpovídají součtu R´_w + C a ukazují, že i přes stejné hodnoty R´_w poskytuje jednoduchá hmotná příčka vyšší míru zvukové izolace mezi místnostmi.

Výsledné hodnocení vzduchové neprůzvučnosti v budovách je vždy založeno na porovnání změřených hodnot zvukové izolace s požadavky. Použití vypočtených hodnot je přípustné pouze ve fázi návrhu budovy.