Výzkum a metodika pro eliminaci požáru na zpřístupněných památkách

Požáry se nevyhýbají ani těm nejvýznamnějším památkám. U nás jsou v posledních letech nejznámější požáry Libušína na Pustevnách v roce 2014, Průmyslového paláce na pražském Výstavišti v roce 2008 nebo sýpky na hradě Pernštejn v roce 2005. Ze zahraničních mají všichni v živé paměti požár slovenského hradu Krásna Hôrka z roku 2012. V roce 1992 zachvátil požár dokonce tak významnou památku, jako je zámek Windsor. Jakkoliv byl každý z těchto požárů velkým mementem a impulsem k protipožárním opatřením na jiných objektech, počty požárů se v čase nesnižují. Na vině může být zpřístupňování dalších památek veřejnosti i zpřístupňování nových prostor a s nimi narůstající množství akcí obnovy a restaurování, zvyšování požárního zatížení i větší důraz na komerční využití památek v podobě různých prodejen, kaváren, restaurací či dokonce prostor určených k ubytování. Také se na něm podílejí neustále stoupající počty pořádaných kulturních akcí konajících se v památkových objektech i jejich areálech – koncerty, jarmarky, divadelní představení a pouti aj., které jsou nejen v rozsahu několika desítek návštěvníků, ale i několika set až 1000.

V reakci na sérii vážných požárů významných památek se Národní památkový ústav rozhodl analyzovat požární riziko na souboru 103 státem vlastněných a provozovaných památek, především hradů a zámků. Od roku 2010 se touto činností zabýval prof. Ing. Jiří Zelinger, DrSc., který se však konce tohoto úkolu už nedožil. Na jeho práci tak navázal tým specialistů, kteří v letech 2013–2015 realizovali výzkumný projekt nazvaný „Metodika a databáze požární ochrany památkových objektů“ financovaný z Programu bezpečnostního výzkumu České republiky. V jeho rámci vznikla také metodika, dávající návod, jak postupovat při koncipování a provádění opatření k eliminaci požáru a jeho důsledků. Metodika je v plném znění dostupná na https://www.npu.cz/publikace/pozarni-ochrana-pamatkovych-objektu.pdf.

V maximální stručnosti lze navrhovaný postup shrnout takto:

1. Analýza rizika vzniku požáru je vodítkem k tomu, jak organizovat celý systém prevence požáru na památce, pomůže identifikovat nejslabší místa. V mnoha ohledech poslouží i jako zadání pro zpracování projektu EPS či SHZ. V minimální podobě by měla být analýza zpracována s pomocí jednoduchého dotazníku obsaženého přímo v metodice, s jehož zpracováním pomůže místní stanice Hasičského záchranného sboru.
2. Prevence vzniku požáru – nastavení vnitřních předpisů takovým způsobem, aby byl vznik požáru minimalizován, by mělo být v každé organizaci samozřejmostí. Patří sem pravidelné kontrolní prohlídky objektu, revize elektrické instalace a spotřebičů, technických zařízení a spalinových cest včetně provádění dalších opatření vyplývajících z platných právních předpisů, ale i pečlivá příprava smluv s dodavateli stavebních a restaurátorských prací, s nájemci a následná kontrola jejich plnění. Preventivní organizační opatření mají na možnost vzniku požáru zásadní vliv a v ničem si nezadají s účinností elektrických systémů. Na rozdíl od nich ale téměř nic nestojí.
3. Včasná detekce požáru – nejlépe pochopitelně automatická detekce systémem EPS. Absenci systému EPS ve zpřístupněné památce lze akceptovat pouze jako dočasnou. V takovém případě je třeba propracovat systém detekce požáru za pomoci lidských smyslů. To mohou zajistit pravidelné prohlídky objektu jeho ostrahou. Pokud trvalá ostraha chybí, jsou důležité prohlídky na konci pracovní doby a dále zajištění systému pohotovostí pro případ mimořádných událostí. Do prohlídek je možné zaangažovat také nájemce bytů v budově nebo nájemce komerčních prostor.
4. Příprava pro hašení požáru – zahrnuje rozmístění přenosných hasicích přístrojů, hydrantových systémů, vnějších odběrných míst či systém nezavodněného potrubí (tzv. „suchovod“), znalost zdrojů požární vody, ale také volné vjezdy a stanoviště pro příjezd jednotek HZS. V ideálním případě také systém SHZ, který je ale spíše optimálním než minimálním standardem s výjimkou vyhláškou určených typů památek. Také je potřeba řádně nastavit organizační opatření včetně zajištění proškolení a výcviku personálu pro případ hašení požáru včetně zpracování dokumentace zdolávání požáru, i tam kde to neukládají právní předpisy z oblasti požární ochrany.
5. Opatření proti šíření požáru – v minimalistickém pojetí v podobě zásad pro zavírání dveří a kontroly jejich dodržování, zejména na konci pracovní doby. Při pracích na obnově a údržbě objektu dbát na těsnění a požární ucpávky. V ideální podobě rozdělení budovy na požární úseky, budování chráněných únikových cest atp.
6. Příprava pro evakuaci osob a předmětů kulturní povahy – zahrnuje evakuační plány, ale také přípravu obalových materiálů a přepravek a pravidelné cvičení záchranných týmů. Dále sem patří účinné vyznačení únikových cest a v optimálním případě také jejich nouzové osvětlení.

Analýza rizika a její výsledky

V červnu 2014 byla v rámci zmíněného projektu dokončena analýza rizika poškození památkového objektu požárem na vzorku celkem 91 památek, přičemž voleny byly záměrně ty z nejvýznamnějších. Součástí vzorku byly hrady, zámky, kláštery, kostely, muzea v přírodě (lidová architektura) i jedna technická památka (důl Michal v Ostravě). Vzhledem k dlouhé době provádění analýzy (první objekty byly zkoumány v roce 2010) bylo nutné u některých památek, kde došlo k významným investicím do protipožárních opatření, analýzu revidovat.

Samotná analýza byla prováděna vyplněním dotazníku zpracovaného prof. Zelingerem. Podkladem byla prohlídka na místě za účasti správce objektu (kastelána), hasičů z krajského HZS z odboru prevence a požární bezpečnosti staveb, hasičů z místního územního odboru a zástupce místní stanice HZS.

Dotazník, který je dnes součástí dostupné metodiky, je rozdělen do dvou částí. Část A hodnotí požární nebezpečí vzhledem ke konstrukci stavby, jejímu umístění, vybavení a způsobu užívání. Část B pak boduje opatření k požární ochraně objektu – nejde jen o technické prostředky, ale také o organizační opatření, správu budovy atp. Body získané v části B se pak odečtou od bodů získaných v části A. Výsledek pak určuje míru rizika požáru (vyšší hodnota udává vyšší míru rizika).

Obr. 1 Výsledky analýzy rizika poškození památkového objektu požárem

Provedenou analýzou bylo zjištěno, že hodnocení pouze 13 % památek odpovídá nízkému riziku požáru (méně než 30 bodů), většina – přesně 58 % – odpovídá běžnému riziku a celých 29 % se pohybuje v oblasti vysokého rizika požáru (nad 80 bodů). Ve výsledcích jsou již zahrnuta nápravná opatření, která se uskutečnila v bezprostřední návaznosti na první hodnocení objektu. Byly tak opraveny havarijní elektroinstalace, v některých případech byly doplněny systémy požární signalizace a v dalších případech byla provedena významná opatření k dostupnosti zdrojů požární vody. Přesto je číslo velmi vysoké a na tyto památky a jejich zabezpečení bude třeba se v následujících letech zaměřit.

Dalším zjištěním bylo, že jen 54 % zkoumaných objektů je vybaveno elektrickou požární signalizací. Zpravidla jsou systémem zajištěny jen vybrané prostory, přičemž selekce se neřídí žádnou koncepcí a mezi objekty tak panují velké disproporce. Na části objektů jsou zajištěny provozní prostory, kde je nejvyšší riziko vzniku požáru, jinde zase prostory s největší koncentrací historického mobiliáře (expozice, depozitáře). Hlavním hlediskem pro výběr prostor zabezpečených EPS je však záležitost ryze formální – legislativa nařizuje instalaci EPS tam, kde je v kulturní památce prováděna rekonstrukce.

Specifickou otázkou je stáří použitých technologií a zařízení. Analýza nedokázala dát odpověď na průměrné stáří systémů, neboť ty se budují a obnovují vzhledem k dostupným zdrojům po malých částech. Odhadem lze průměrné stáří systémů EPS stanovit na 9 let, což představuje hranici jejich životnosti či ekonomicky udržitelného provozu.

Stabilní hasicí zařízení se v hodnocených objektech nenacházejí až na ojedinělé výjimky několika prostor spisoven či centrálních depozitářů. Příčinou jsou nejen vysoké pořizovací a provozní náklady, ale také potřeba významných a často navenek viditelných zásahů do konstrukcí památky (vedení potrubí s hasicím médiem).

Nejsou to však pouze elektronikou řízené detekční a hasicí systémy, co má vliv na riziko vzniku a šíření požáru. Analýza zjistila, že nejvýznamnějšími aspekty při eliminaci rizika jsou spíše umístění provozního zázemí, dostupnost požární vody a dostupnost pro požární techniku.

Nejhoršího bodového hodnocení v rámci analýzy zpravidla dosahují památky, kde je zázemí správy objektu (provozní prostory, služební byty, údržbářské dílny) umístěno přímo v obtížně hasitelném jádru hradu nebo zámku. Pokud jsou takové prostory přímo pod prohlídkovou trasou či depozitářem, představují skutečné riziko. Naopak památky, kde se toto zázemí podařilo umístit do přístupnějších (např. původně hospodářských) objektů v rámci areálu, vykazují celkovou míru rizika významně nižší.

Největším problémem, vzhledem k častému umístění bývalých venkovských šlechtických sídel mimo zastavěné oblasti mnohokrát na skalách a kopcích nebo na okrajích obcí, je dostupnost pro hasičskou techniku a nedostatek požární vody. Stav, kdy je třeba vodu zajišťovat kyvadlovou dopravou z místa vzdáleného několik kilometrů v kombinaci s úzkými branami, jejichž vinou se hasičská technika nedostane do areálu či jádra památky, představuje skutečně komplikované možnosti zásahu. Řešením, které je na některých památkách použito, je malá nádrž, jejíž kapacita postačí k prvotnímu zásahu. Někde je uzpůsobena pro dočerpávání vody a možnému napojení na nezavodněné požární potrubí tzv. „suchovod“ za pomoci dieselového agregátu. Takové řešení se v posledních letech podařilo instalovat například na státním zámku v Bečově nad Teplou.

Cesta k většímu bezpečí

Ochrana památek před požárem zaznamenala v posledních přibližně 20 letech v České republice velký posun. Především v souvislosti s rozvojem nových detekčních požárních systémů a stabilních hasicích systémů se proměnily požadavky na požární bezpečnost v zákoně, vyhláškách i ČSN. Vývoj nových systémů, které mohou být mnohem méně nápadné a invazivní do konstrukcí památkových objektů, reflektovali také památkáři ve svých požadavcích na co nejmenší zásah do zpřístupněných interiérových instalací.

S přibývajícími požadavky na požární bezpečnost a s rostoucí odborností nutnou pro tuto oblast se však z požární ochrany stala také záležitost mnohem více formální. Pro většinu vlastníků a správců památkových objektů jde v současné době o oblast, kterou nezajišťují přímo sami, ale prostřednictvím specializovaných dodavatelů. Ještě viditelnější, než v samotném provozu památek, je využívání a přenášení odpovědnosti na dodavatele při činnostech investora při obnově památkově chráněných staveb – v naprosté většině případů není požární ochrana nijak zohledněna v památkovém záměru ani tendrové dokumentaci na zpracovatele projektové dokumentace. Vybraný generální projektant pak odpovědnost zpravidla dále přenáší na smluvního subdodavatele zpracovávajícího požárně bezpečnostní řešení stavby.

Neduhem zmíněného přístupu je instalace předimenzovaných a provozně velmi nákladných systémů. To by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby ovšem nákladnost EPS a SHZ nevedla k velké zdrženlivosti investorů v realizaci dalších, mnohdy zcela klíčových opatření. Často je investorovi vytýkáno, že by instalace předimenzovaných a provozně nákladných systémů neměl připustit. Bohužel ale investor není odborníkem a spoléhá na dodavatele služeb, na jeho odbornost. Nezřídka jsme tak svědky budování detekčních systémů v místech, jako jsou například vyvýšená a nepřístupná jádra hradů, kde absence zdroje požární vody v kombinaci s nedostupností pro požární techniku prakticky vylučuje jakýkoliv hasební zásah. Jindy zase detekcí chráníme místa v podobě sklepních kamenných klenutých prostor bez požárního zatížení, které se na chodu systému podílejí jen častými chybami detekce vinou vysoké vlhkosti. Otázkou je, jak je možné, že je detekce v těchto místech papírově odůvodněná?

Obr. 2 Zámek Vranov nad Dyjí patří k objektům, jehož poloha na vyvýšeném skalním ostrohu jej činí téměř nedostupným pro těžkou hasební techniku

Soustředění se na moderní detekční systémy mnohdy rovněž odpoutává pozornost od promýšlení a plánování evakuace návštěvníků či předmětů kulturní povahy. Vytrácí se tak hlavní účel požární ochrany, jímž je ochrana zdraví a života návštěvníků zpřístupněných památek a jejích zaměstnanců.

Mnoho správců památkových objektů se domnívá, že v jimi spravované památce požár nemůže vypuknout. V České republice však hasiči každoročně vyjíždějí ke zhruba 15 požárům památek, z toho hoří průměrně čtyři hrady či zámky. Pravděpodobnost požáru tohoto druhu památek tak činí přibližně jedno procento a je tedy nezanedbatelná.

Lepší ochrana památek před požárem je možná pouze za splnění několika předpokladů. Především je to porozumění problematice, důkladná analýza rizika a příprava odpovídajících organizačních opatření, stavebních úprav či instalace technologických zařízení. Všechna opatření by měla být co nejúčelnější, což lze docílit právě stanovením úkolů na základě předchozí analýzy. Na památkové objekty, které jsou v provozu stovky let, nelze pohlížet jen optikou stávajících ČSN, které byly navrženy zejména s ohledem na novostavby. Argumenty památkářů i hasičů by měly být pečlivě váženy a vznikat pokud možno ve vzájemném dialogu.

Literatura

1. JIRÁSEK, Pavel a MRÁZEK, Martin a POLATOVÁ, Eva a SVOBODA, Petr. Požární ochrana památkových objektů. Praha: Národní památkový ústav, 2015.
2. SVOBODA, Petr a POLATOVÁ, Eva. Metodika pro požární ochranu zpřístupněných památek. In: Mosty k požární ochraně kulturních památek, odborná konference s mezinárodní účastí. Sborník příspěvků. Praha: Národní památkový ústav, 2015.
3. SVOBODA, Petr a POLATOVÁ, Eva. Ekonomika protipožárních opatření na kulturních památkách. In: Požární ochrana 2014. Sborník přednášek XXIII. ročníku mezinárodní konference. Ostrava: Sdružení požárního a bezpečnostního inženýrství, 2014.
4. ZELINGER, Jiří. Technologie ochrany kulturního dědictví před požáry. Brno: Technické muzeum v Brně, 2010.