Požární ochrana památkových objektů z hlediska požární bezpečnosti staveb

Tento text částečně navazuje na příspěvek Ing. Rudolfa Kaisera z MV-GŘ HZS ČR, uveřejněný na stránkách TZB-info v únoru 2016. Zabýval se statistikou a rozborem požárů kulturních památek, spoluprací MV-GŘ HZS s Národním památkovým ústavem (dále jen „NPÚ“) na základě uzavřené dohody a z ní plynoucí společné provádění osvětové činnosti v této oblasti (semináře, konference) včetně plnění dalších dohodou stanovených úkolů. Jedním z nich bylo vytvoření metodiky „Požární ochrany památkových objektů“. Metodiku je možno zakoupit v knihkupectví a informačním centru NPÚ, Na Perštýně 12, Praha 1 nebo objednat přes www.npu.cz/eshop.

Metodika „Požární ochrany památkových objektů“

Metodika vychází z řady poznatků získaných z požárních průzkumů na jednotlivých památkových objektech v péči NPÚ, které prováděl NPÚ ve spolupráci s MV-GŘ HZS a Hasičskými záchrannými sbory jednotlivých krajů. Účastníky byli, jak zástupci NPÚ (odborně způsobilá osoba v požární ochraně, kastelán), tak i hasiči z odboru stavební prevence a velitelé místně příslušných stanic HZS (IZS). Přínos této spolupráce byl a je značný. Především hasiči z IZS při obhlídce památkového objektu a následné společné diskuzi navrhovali dílčí řešení a opatření pro zlepšení požární ochrany konkrétního objektu. Jejich pohled je neocenitelný. Požární průzkum poukázal nejen na řadu pozitivních změn směrem ke zvýšení požární ochrany, ale na druhé straně i některé nedostatky, na které je potřeba se zaměřit a zajistit jejich odstranění, v co možná nejkratší době. Jejich náprava však často vázne na nedostatku finančních prostředků. Následně z nasbíraných zkušeností byla sestavena metodika, která si klade za cíl být srozumitelným návodem pro správce a vlastníky při zajišťování požární ochrany památkových objektů. Snahou autorů bylo zachytit všechny aspekty požární ochrany památkových objektů. Metodika byla certifikovaná MV-GŘ HZS.

Zabývá se managementem požární ochrany památek, strategií v ochraně památek před požárem, analýzou rizika možného poškození památky požárem a způsoby využití dat získaných analýzou. Management požární ochrany památek se zabývá především identifikací rizik, jejich řízením a eliminací. Poukazuje na to, že je potřeba stále připravovat personál na krizové situace, provádět preventivní opatření a stále vyhodnocovat a vyhledávat rizika. Dále jsou uvedeny základní požadavky právních předpisů na zajištění požární ochrany, jak vedením společností, tak jednotlivými zaměstnanci (osobami), nejen z hlediska stanovení její organizace a zpracování požární dokumentace, ale i ze strany stavebních opatření, která vycházejí ze současných předpisů. Je třeba zohlednit, že nelze provést některá právními předpisy a souvisejícími normovými požadavky stanovená opatření v památkových objektech, které jsou kulturní nebo národní kulturní památkou, bez předchozích vzájemných jednání mezi památkáři, hasiči a projektanty a nalezení přijatelných kompromisů.

Prvním výchozím dokumentem pro zvýšení úrovně požární ochrany památkových objektů by měla být analýza rizik, na jejímž základě se stanoví priority na zajištění opatření pro snížení možného rizika vzniku požáru. Analýza rizik se provádí za pomoci dotazníku pro analýzu poškození památky požárem. Je rozdělena do dvou částí, kde v části A se provádí hodnocení požárního nebezpečí a části B, jenž hodnotí na daném objektu opatření požární ochrany. Získané body z části A se odečtou od části B a rozdíl se porovná s tabulkou, kde jsou výsledky rozděleny do třech kategorií – nízké, střední nebo vysoké riziko požáru. Dotazník vychází z obdobného dotazníku využívaného ve Velké Británii při analýze rizik památek. Posouzení objektu dotazníkem je doporučeno provádět ve spolupráci s místními příslušníky HZS po důkladném prozkoumání celého objektu včetně přilehlého okolí (parky, zahrady apod.) z hlediska přístupových cest, nástupních ploch pro požární techniku, dostupnosti požární vody atd. Majitel/správce získá přehled, na jakou oblast v požární ochraně se má nejvíce zaměřit. Pro příklad jsou uvedena některá rizika, která vyplynula z analýzy provedené na objektech v péči NPÚ. V minulosti byla do hlavních budov hradů a zámků umísťována údržbářská, truhlářská, restaurátorská a obdobná pracoviště nebo se využívaly pro občanské ubytování. Postupem času se NPÚ podařilo většinu těchto rizikových činností odsunout mimo hlavní reprezentativní části památkových objektů a tím snížit riziko možného vzniku požáru. Dalším z často se vyskytujících rizik je nedostatek požární vody, jenž sebou nese jejich umístění na skalách a těžko přístupných kopcích, neboť řada zámků bývala v minulosti hrady. Jak je vidět na obrázku zámků Vranov nad Dyjí (obr. č. 1) a Frýdlant (obr. č. 2).

Obr. 1

Obr. 2

Jediné přístupy do některých objektů jsou velkým rizikem ztěžujícím případný požární zásah.

Pro eliminaci případných negativních dopadů v případě možného zahoření v objektech, jsou prováděna na těchto památkových objektech taktická nebo prověřovací cvičení HZS včetně dalších opatření. Provádění cvičení je pro památkový objekt výhodné. Prověří se připravenost personálu (organizační opatření), funkčnost požárně bezpečnostních zařízení např. venkovních hydrantů, nezavodněných požárních vodovodů a dokumentace zdolávání požáru (pokud je zpracovaná). Zpracování této dokumentace je metodikou doporučováno i pro objekty, kde nejsou složité podmínky pro zásah.

Po vyhodnocení rizik jsou v dalším kroku metodiky řešena provozní a technická opatření, která jsou návodem pro nastavení organizačních pravidel na památkovém objektu.

Protipožární nátěry

NPÚ jako garant památkové péče a zároveň investor při rekonstrukcích památkových objektů se musí často potýkat s tím, že některé požadavky na zajištění požární ochrany těchto budov, dle stávajících norem, lze těžko zajistit. Ze zákona o památkové péči musí kulturní památky chránit a být vzorem pro ostatní správce/majitele památkových objektů, na straně druhé je však často nucen do řešení, která nejsou pro památkově chráněné hodnoty vhodná a jsou nevratná. Například jedním z těchto nevratných řešení bylo v minulosti poměrně časté použití protipožárních nátěrů, které po letech způsobilo (a stále způsobuje) degradaci dřevěných prvků tzv. rozvláknění dřeva.

Bohužel i v současné době je možné se setkat s tím, že zpracovatel požárně bezpečnostního řešení požadavek na jejich použití zapracuje, aniž by zohlednil památkovou ochranu a fakt, že ve velké většině jsou krovy památkových objektů postaveny z masivních dřevěných trámů, které by rozhodně požadovanou požární odolnost, dle současných norem, vykázaly. Na krovu starém 200, 300 i více let je vidět ruční opracování tehdejšími řemeslníky. Samozřejmě někdo namítne, že znehodnocený krov můžeme zrekonstruovat a staré poničené trámy nahradit novými, ale tím se ztratí jejich autenticita a podstata toho, proč objekt chráníme jako památku. Otázkou není jen možný negativní vliv na dřevo, ale i obnova těchto nátěrů po ztrátě jejich funkčnosti. Ve většině případů jsou požadavky na jejich odstranění z trámů broušením a jejich opětovné natření. Což je, jak je napsáno v předchozím textu, absolutně neakceptovatelné. Opomíjen je i fakt jejich značné finanční náročnosti včetně poměrně krátké, výrobcem garantované, ochranné lhůty cca 10–15 let. V metodice proto protipožární nátěry pro použití v památkových objektech nejsou doporučovány.

Rozdělení objektu do požárních úseků

Metodika se dále zabývá rozdělením památkových objektů do požárních úseků pro zamezení šíření požáru a dalších produktů hoření do přilehlých prostor, a tím se účinněji zabránilo rozvoji požáru s následnými rozsáhlými škodami na budovách a jejich vybavení včetně zajištění lepší a rychlejší evakuace osob z ohrožených prostor. Budovy se v minulých dobách na požární úseky nedělily, což je z hlediska současných poznatků velkým problémem, neboť se požár může těmito prostorami daleko rychleji šířit. Následné škody mohou být pak nevyčíslitelné. Památkový objekt je často z hlediska právních předpisů a norem brán jako jeden požární úsek. Jednotlivá poschodí nejsou od sebe oddělena požárně odolnými konstrukcemi. Rozsáhlá schodiště vedou celým objektem, což znamená, že zplodiny hoření z požáru se mohou šířit těmito prostorami a značně ztížit evakuaci osob i následný požární zásah. Proto se při rozsáhlejších rekonstrukcích památkové objekty částečně (v souladu s památkovou péčí) začaly rozdělovat do požárních úseků.

Půdní prostory a střechy

Půdní prostory v těchto objektech jsou jedním z nejrizikovějších prostor, neboť ve většině případů tvoří jediný otevřený prostor plný dřevěných dobře vyschlých trámů. Požár v těchto prostorách má následně pro objekt fatální následky. Oheň se volně šíří tímto prostorem. Vznikne tzv. komínový efekt.

Ukázka unikátních a rozlehlých půdních prostor v památkových objektech

Vliv na rozvoj požáru a následné hašení jednotkami HZS má i střešní krytina. Použití měděného plechu nebo dřevěných šindelů je daleko rizikovější než použití pálených tašek nebo břidlice. U střechy z měděného plechu, v případě zahoření v půdních prostorách nezabezpečených EPS nebo SHZ, dochází k volnému rozvoji požáru, který nemusí být dlouho zaznamenán, neboť se „drží“ pod krytinou. Dalším rizikem je rozšíření pod celou konstrukcí střechy, neboť ve většině památkových objektů nejsou střechy odděleny požárními příčkami a jsou jedním požárním úsekem. V tomto případě hrozí vyhoření celého objektu. Nechtěným příkladem je zámek Zahrádky, který před dokončením v roce 2003 kompletně vyhořel. U střech z dřevěných šindelů (nebo doškových) naopak v případě zahoření dochází k masivnímu a rychlému šíření požáru po těchto střechách. Hořlavost střech zvyšují impregnační nátěry, které se používají na jejich ochranu. Příkladem může být rozsáhlý požár hradu Krásná Hôrka na Slovensku. Otázkou zůstává, zda při obnově památkového objektu zachovávat původní šindelovou nebo měděnou krytinu. Další situace, která u některých obnov objektů může nastat, pokud se majitelé nebo správci objektu s památkáři rozhodnou vrátit objekt do „původní“ podoby a současnou krytinu (např. pálenou tašku, bobrovky) nahradí dřevěným šindelem nebo měděným plechem. Dopadem na zhoršenou úroveň požární ochrany objektu se však v tomto případě většinou nikdo nezabývá. Požár hradu Krásná Hôrka by pro nás měl být dostatečným ponaučením. Při jeho obnově byla vybraná, místo původních dřevěných šindelů, pálená taška.

Na některých půdách v 19. století byly budovány požární příčky. Jejich tehdejší majitelé si uvědomovali nebezpečí šíření požáru. V současné době se při rekonstrukcích střech památkových objektů někdy stává, že se památkáři rozhodnou střechu vrátit tzv. do „původního“ stavu a vybudované požární příčky nechají ubourat, aby byly schovány pod střechou a nerušily estetickou celistvost střech. Tyto zásahy jsou velmi nerozumné. Podstatně se tím sníží se požární odolnost těchto konstrukcí. Požární příčka, musí být vytažena 300 mm nad střechu a opatřena požárně odolnými dveřmi. Naopak na některých objektech, kde byly příčky zachovány, se nacházejí zrezavělé železné dveře, které nejsou brány z dnešního hlediska jako požární (nemají dostatečnou požární odolnost).

Samostatnou kapitolou jsou vstupy do půdních prostor, kdy často vstupní dveře jsou velmi vetché nebo chybí, některé nejsou historické, a přesto chybí vůle je vyměnit za požárně odolné, které by zabránily šíření případného požáru a zplodin hoření do nižších pater. Tím jsou ohroženy prohlídkové (návštěvnické) trasy.

Dalším rizikem pro možné šíření požáru jsou nevhodné zásahy do podlah na půdách, kdy bývá odstraněn původní hliněný zásyp (povrch) z dřevěných podlah, který tam býval jako izolační vrstva včetně ochrany před šířením požáru. Dalším problémem je nedostatečná únosnost podlah způsobená pozdějšími zásahy. Často nejsou tyto změny nikde zaznamenány. Pro zasahující hasiče nedostatečná nosnost podlah v půdních prostorech znamená velké riziko, které ohrožuje při zásahu jejich zdraví a život.

Na druhou stranu je na některých objektech v půdních prostorách mnoho skrytých prostor (míst) nebo zdvojených podlah, které nejsou dostatečně zmapovány, chybí jejich přesné zakreslení a vyznačení v plánech. Hrozí možnost vzniku požáru v těchto prostorách, neboť tudy v některých případech vede elektrické vedení a naopak v případě požáru by se mohly stát skrytým zdrojem opětovného rozhoření požáru. Přesné zakreslení a vyznačení těchto prostor do půdorysů objektu projektantem je pak dobré pro zpracování dokumentace zdolávání požáru. Absencí přesných informací pro zásah hasičů může vzniknout v daném objektu daleko více škod, ale je i nemalým rizikem pro zasahující hasiče.

Pro zvýšení požární odolnosti konstrukcí je důležité, aby prostupy kabelů, trubek, ukotvení objemných lustrů skrz podlahy atd. bylo vždy utěsněno.

Výčet by mohl pokračovat, neboť poznatků je v metodice uvedeno podstatně více. Není zde ani opomenuta část věnující se požadavkům na vybavení objektů hasicími médii, elektrickou požární signalizací, stabilními hasicími zařízeními a dalšími vyhrazenými požárně bezpečnostními zařízeními. Další témata se věnují evakuaci osob a předmětů kulturní povahy a v neposlední řadě i ekonomice protipožárních opatření.

Závěr

Na závěr by bylo dobré apelovat na autorizované osoby PBŘ a projektanty EPS, aby přistupovali k památkovým objektům s citlivostí, neboť dalším poměrně nepříjemným zjištěním při požárních průzkumech bylo, že tvůrci požárně bezpečnostních řešení ho nezpracovávají dostatečně. Zásadně by měl projektant elektrické požární signalizace (dále jen „EPS“) vycházet ze zpracovaného požárně bezpečnostního řešení pro daný objekt. Norma ČSN 73 0875 jeho zpracování požaduje, i v případech kdy si požadavek na instalaci EPS stanoví vlastník objektu sám pro zvýšení jeho požární ochrany. V normách je uvedeno, že pokud je EPS dodatečně instalována do stavebního objektu, je nutné zpracovat projekt EPS mimo jiné ve vazbě na PBŘ, které se zpracuje v rozsahu potřebném pro zpracování projektu EPS. PBŘ je sice dle požadavku normy zpracováno jen pro EPS, ale projektant EPS z něho často nevychází, čímž se vytrácí smysl požadavku normy na zpracování PBŘ. V památkových objektech jsou často instalovány požární hlásiče do prostor bez požárního rizika např. sklepní vlhké prostory s kamennými klenbami, ambitové chodby v klášterech apod. Neboť tvůrce PBŘ uvede do tohoto dokumentu, že se hlásiče EPS nemontují do prostor bez požárního rizika. Místa, která to jsou, už neuvede. Zde začíná začarovaný kruh, kdy jednotlivé strany investorovi tvrdí, že požadavek na vybavení těchto prostor požárními hlásiči požaduje hasičský záchranný sbor, který zase tvrdí, že je to věcí autorizované osoby PBŘ a pokud to neodporuje právním předpisům a normám, tak je to jeho věcí a věcí investora a tak je to i s projektem a instalací EPS. Některý projektant EPS investorovi zase sdělí, že má za projekt odpovědnost a požární hlásiče do některých prostor bez požárního zatížení navrhuje, protože neví, zda tam za 10 let nebude investorem nainstalována expozice?! Investor udolán všemi možnými argumenty všech 3 stran (autorizovaná osoba PBŘ, projektant EPS a HZS), raději na návrhy přistoupí, neboť tomu ve své podstatě nerozumí a spoléhá se na odborníky. Po krátkém čase bez ohledu na požadavek zmíněné normy, kde se píše (papír snese vše), že projektant EPS musí navrhnout systém s minimalizací rizika planých poplachů, v souladu s vnějšími vlivy prostředí, umístěním prvků umožňující jejich kontrolu, údržbu, opravu, výměnu včetně funkční účelnosti, spolehlivosti a hospodárnosti provozu, se projeví nesmyslnost instalace požárních hlásičů do prostor sklepů, ambitů apod. Především v jarních a podzimních měsících začnou vyvolávat plané poplachy (důvodem jsou velké klimatické změny), takže investor (tedy jeho zaměstnanci nebo ostraha) stále běhá a zjišťuje, kde mu každou chvíli „hoří“. Při připojení na PCO HZS se tato instalace pěkně prodraží (úhrada planých výjezdů HZS). A to není zmíněn provoz, který v tomto případě rozhodně není hospodárný. A výčet by mohl pokračovat. Tvůrci PBŘ a projektu EPS často nespolupracují nebo si jdou takříkajíc na ruku, jsou provázáni s prodejci nebo montážními firmami, které tato zařízení nabízejí a jejich jedinou snahou je udat co nejvíce komponentů a v neposlední řadě jsou za rozsah zakázky i honorováni. Je škoda, že nepřistupují k našemu národnímu dědictví (je nás všech a placeno z našich daní) se snahou zajistit jejich požární ochranu jen v rozsahu nezbytně nutném, především však citlivě a zodpovědně.