Vila Tugendhat viděna netradičním pohledem, díl 1.
Brno se pyšnilo skvělou architekturou již počátkem 19. století. Ta správná chvíle však přichází se vznikem Československa. Společně s Prahou a Zlínem patřilo Brno díky obrovskému ekonomickému potenciálu a tehdejší skvělé kulturní atmosféře k fenoménům funkcionalistické architektury – brněnské moderny.
Marek Vácha: „Nejsme pozváni k projížďce po rybníku s náhradními pádly, opravdu ne a jsem si tím jist, jsme pozváni se štíhlou plachetnicí daleko na oceán.“
Černopolní ulice a uliční fronta vily Tugendhat – pravý opak tehdejších vzletných a okrasných vstupních pasáží
Rychlý průlet Brnem na první dobrou
Brno je nepatrně opomíjené stran památek a pokud nejste znalci, tak se lehce stane, že přehlédnete opravdové skvosty. Ten, kdo navštíví Brno na krátký čas, namíří svoji pozornost převážně na skvělé, tudíž i vcelku známé trio vil, které bylo posléze doplněné o vilu čtvrtou. Zmíněným triem jsou funkcionalistická Vila Stiassni od architekta Ernsta Wiesnera z roku 1927, secesní Jurkovičova vila od architekta Dušana Samo Jurkoviče z roku 1906 a pochopitelně funkcionalistická vila Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe z roku 1928. Po rekonstrukci v 2014 se k nim po právu přiřadila secesní Vila Löw-Beer v Černých Polích od Alexandera von Neumanna z roku 1903–1904. Dále pozornost návštěvníka pravděpodobně padne na Brněnské výstaviště v Pisárkách podle návrhu architekta Josefa Kalouse a architekta Emila Králíka, v čele s funkcionalistickým pavilonem A právě od Josefa Kalouse a Jaroslava Valenty, kde se to hemží slavnými jmény, jako byl Bohuslav Fuchs, Jaroslav Gočár, Adolf Loos s Bauerovým zámečkem z roku 1925. Pak možná stihne návštěvník v časové tísni navštívit dominantu Brna, původně gotický hrad z 13.–15. století, posléze barokní hrad a pevnost z 17.–18. století Špilberk na stejnojmenném kopci, gotickou katedrálu svatého Petra a Pavla, gotický kostel na Starém Brně zvaný Bazilika Nanebevzetí Panny Marie, pozdně gotický Kostel svatého Jakuba Staršího. Kdo bude mít štěstí, dá si někde zmrzku, ochladí si uchozené nohy v Brněnské přehradě a nasměruje svůj poklus, který nazýváme takovým poklidným souslovím „volnočasové aktivity“ či fakultativní objevné výpravy, někam dále.
To jsme toho opravdu moc nestihli
Nicméně, co nestihnete při předešlém průletu Brnem fyzicky, můžete stihnout v našem povídání.
Brno se stává počátkem 19. století díky industrializaci a dopravě bohatým, a posléze i moderním velkoměstem. Svým zaměřením na textilní průmysl tehdy bylo Brno přezdívané „Moravský Manchester“ s obrovským přílivem obyvatel a bylo třeba obstarat jejich potřeby. Tím bylo město předurčeno k růstu, rozvíjející se infrastruktuře na základě skvělého urbanistického konceptu. Jeho součástí byla asanace historického jádra, rozšíření Brna do novějších částí, odstranění nefunkčních částí hradeb a vytvoření Okružní třídy.
Vídeňská moderna je na dlouhé roky vzorem pro konzervativnějšího ducha tehdejší architektury. V té době již nalezneme v Brně skvělé ukázky architektury, nicméně k největšími rozmachu dochází v období mezi dvěma válkami, kdy naše vlast získala samostatnost a Brno se stává důležitým kulturněpolitickým a správním centrem.
Brno – the city of bauhaus spirit
Nádherná putovní výstava o brněnském funkcionalismu z období 1918–1938 dostala do vínku od autorů velmi výstižný slogan Brno – the city of bauhaus spirit. Tento přívlastek je zcela na místě. Společně s Prahou a Zlínem patřilo Brno díky obrovskému ekonomickému potenciálu a tehdejší skvělé kulturní atmosféře k fenoménům funkcionalistické architektury – brněnské moderny. Brno přitahovalo mladé architekty, kteří se chopili své šance. Vzniká jedinečný základ pro architektonický a umělecký rozmach města, které má snahu vyrovnat se světovým metropolím s jejich tehdejší avantgardou.
Specifická atmosféra svojí jedinečností dává městu nehmotnou, ale citelnou esenci genia loci. Za zopakování stojí jména celé plejády významných osobností, včetně některých již jmenovaných. Architekt Kumpošt (který byl nepsaným hlavním městským architektem a vtiskl Brnu urbanistický a architektonický koncept), Fuchs, Kroha, Rozehnal, Wiesner, Neumann, Kerekes, Eisler, Blum, Steiner, ale i Ludwig Mies van der Rohe, Gočár, Loos a spousta dalších. Jejich architektonické skvosty daly základy moderní architektuře Brna. Není neskromné nezůstat provinčně pouze u samotného Brna? Brněnská moderna se pochopitelně svým významem stala zároveň i modernou světovou. Brno je v té době nejenom průmyslovým centrem a moravskou metropolí, ale i fenoménem v oblasti umění a architektury. Na obydlenou zatáčku před Vídní (jak říkají zlí jazykové) vcelku slušná bilance.
Kde to všechno začalo?
Logicky se zajímavé stávají parcely čekající na osídlení, mezi centrem a přilehlým venkovem. Nejinak tomu bylo u Černých Polí, bývalých sadech a vinicích s úrodnou černozemí, jež dala místu název. Ve spodní části Černých Polí se nalézá krásný park Lužánky, bývalé jezuity spravované okrasné zahrady, pozůstatek lužních lesů, pozdější park ve francouzském, posléze anglickém stylu. No a v jeho blízkosti se nalézá spousta skvělé architektury. Kousek do centra, ale i do přírody, dává vzniknout bohatým činžovním domům a samostatným vilám. Zmíněná secesní Vila Löw-Beer v Černých Polích je jednou z prvních, no a od ní se historicky odvíjí v pozdější době funkcionalistická vila Tugendhat. Proč? Protože rodina Löw-Beer byla zároveň rodinou Grety Tugendhatové, rozené Löw-Beer. Celý svažitý pozemek byl rozdělen na dva, kdy dolní části v ulici Drobného (dříve ulici Sadové) vévodila Vila Löw-Beer a v horní části v ulici Černopolní vila Tugendhat.
Po polovině 19. století vzniká na lukrativních svazích Černých Polí vilová kolonie podle urbanistické předlohy Heinrich von Ferstela. První čtyři nejstarší vily, Kaiserovu, Arnoldovu, Giskrovu (1860) a Adamčíkovu (zbořena před rokem 1945) postavil, jeden ze jmenovaných, stavitel Josef Arnold. Následně vznikaly další nádherné činžovní domy na ulici Schodová a Antonína Slavíka z dílny stavitele F. A. Dvořáka. Tyto ulice propojovaly ulici Černopolní a Drobného. To už se píše 1. polovina 20. století a Černá Pole se tak stávají velmi žádanou a vyhledávanou čtvrtí, dnes se říká čtvrtí rezidenční.
Tady se to skvělou architekturou jenom hemží
Takže dávejte dobrý pozor! Ona ta ulice Černopolní není jen tak ledasjaká ulice s „ojedinělou“ vilou Tugendhat. Stejně tak Černá Pole nejsou nějakým opominutelným místem, které je pouze součástí městské části Brno-sever. Společně s městskou částí Brno-střed patří k ukázkám zdařilé urbanizace a tehdejšího rozkvětu skvělé architektury. Tyto poklady však přijdou na řadu někdy příště.
Naše povídání je ukázkou širších souvislostí a dobových reálií, které dělaly a dělají paspartu vile Tugendhat. Rozklíčování toho, proč zde a proč v té dané době. Nebudu zde konkurovat historikům a renomovaným publikacím, které se vilou Tugendhat zabývaly. Při její návštěvě mě napadlo, že vedle všeho toho známého, co uslyšíte při exkurzi v tomto skvostu a naleznete i v médiích, existuje ještě takový „druhý plán“, na který nezbývá při prohlídce čas. Vnímáte sice mobiliář, instalace, vybavení, osvětlení, ale část toho krásného řemesla a propracovaných detailů nestihneme prostě postřehnout. Je zde i spousta netypických pohledů, které je škoda minout.
Projekt zadali manželé Tugendhatovi v roce 1927. Stavba byla obydlena v prosinci 1930, tedy přibližně po 14 měsících od zahájení stavby. Veškeré práce realizovala firma Mořic a Artur Eislerovi.
Celkovou myšlenku nefalšovaného projevu funkcionalizmu v celé své monumentalitě, která se zde setkala s nebývalou osvíceností a zájmem investora netřeba zdůrazňovat. Že zde bylo třeba osvícenosti společně s movitostí majitelů je jasné, zvážíme-li, že tehdejší cena se vyšplhala na 8 miliónů Kčs, za což v té době bylo možné pořídit asi čtyřicet běžných rodinných domů.
Myšlenka volného půdorysu, jeho dynamika, náznaky dělení pomocí polopříček, to vše jsou principy, které v té době neměly nikde obdobu. Po stránce architektonické je vše dotaženo ad absurdum. To dává základ celkové kvalitě, která je součástí všeho, ale nevyčnívá na vás přehnaně okázale. Zároveň je tím dotaženo i „prosté“ řemeslo, což nebývá vždy pravidlem. Pochopitelně, že tak renomovaná firma, jako byli Eislerovi (další bratr Otto byl skvělý brněnský architekt), si nehodlala zkazit renomé na něčem tak výjimečném, jako byla práce pro rodinu Tugendhatových a při spolupráci se samotným Ludwigem Mies van der Rohe. Detaily, které dotváří charakter celé myšlenky, si architekt pečlivě pohlídal a je to znát. Práce to dozajista byla nesnadná a nebyla levná, ale to s sebou každé takové dílo nese. Originální kusy nábytku dotvářely celkový výraz interiéru a dnes na ně hledíme, jako na zjevení. Nepřemýšlejme, zda dnes existuje pohodlnější mobiliář, zda je daná kombinace materiálů strohá či studená. Dívejme se jako na obraz nebo sochu, kterou autor vytvořil jako umělecký artefakt, ale zároveň vám poslal nadčasové poselství o tehdejší době, svém myšlení a tehdejší zručnosti.
Výjimečné vnitřní vybavení, nábytek, stěny, polopříčky, předěly mobiliářem, jsou řešením, které do té doby nikde nenajdete. Jejich jedinečnost jim předurčila, že patří pouze a výlučně sem. Jsou součástí moderního funkcionalistického a luxusního řešení interiéru. Funkcionalistické řešení jim leckdy vtisklo určitou strohost, která je dána preferencí podstaty funkce, před ostentativní zdobností. Pokud chvíli postojíte a zahledíte se do detailů takových řešení, zjistíte, že ta „funkční strohost“ je vlastně neskutečně krásná a nechává vyniknout jednoduchým a čistým detailům, ale hlavně ušlechtilým materiálům. Těmi se to zde jenom hemží a Ludwig Mies van der Rohe věděl, jak s nimi naložit.
Shrnuto a podtrženo
Shrnuto a podtrženo, jednoduchý, ale účelný, nadčasový design a skvělá řemeslná práce dávají do vínku dějinnou „dlouhověkost“ celého díla. To, co mělo být kupříkladu k posezení, dnes svou originalitou a jedinečností činí tyto kusy mobiliáře takřka nedotknutelnými. Vyvolává ve vás jakýsi posvátný ostych a nesmělost.
Posadit se zde potají se blíží svatokrádeži. Pokud budete i tak kritičtí a neosloví vás řešení interiéru, vězte, že tento úžasný koncept vznikl v roce 1928. Zvažte tehdejší technické a technologické možnosti. Například výroba velkoplošných tabulí skel, zasouvajících se do podlah, byla posléze při jedné z prvních rekonstrukcí neřešitelným oříškem.
A co takhle 2. díl?
Ve druhém díle se s vámi podělíme o spoustu dalších zajímavostí, které vás, jak doufáme, potěší a hlavně obohatí.
- Citáty – http://www.citaty.net
- Fotografie a text autor