Slavnostní otevření Muzea přeživších v Brněnci

Samuel Johnson: „Na toho, jenž dobrovolně trpí nevědomostí, padá vina za všechny zločiny z nevědomosti, stejně jako na toho, kdo zhasl světla majáku, padá vina za všechna ztroskotání.“

Expozice a totemy s historií přeživších
Foto: Petr Brandejský

Poslání Schindlerovy archy a Muzea přeživších se naplňuje

O zrození Schindlerovy archy jsem si s vámi povídal v létě 2024. Téma, které je mi velmi blízké a je velmi osobní, má svoje pokračování, a i já se snažím svým přičiněním, aby ten ohýnek, co se zde rozfoukal, jen tak nevyhasnul. Zní to nadneseně, ale žijeme v pohnuté době, kdy jsme se z dějin nepoučili a svoje chyby hloupě, zaslepeně a nelidsky opakujeme stále znovu. Válka na Ukrajině má za sebou přes 1 000 dnů útrap a obrovských lidských obětí. V říjnu 2023 bezprecedentně vraždili radikální islamisté v Izraeli. Stále dokola se skloňuje židovská otázka, pseudonacismus, národnostní a etnické otázky jsou silnější, než humánnost a snaha udržet tuto nemocnou zemi při životě v smysluplné lidské pospolitosti. Neustále pořádáme historické pogromy, hledáme zástupný problém, který zastírá neschopnost přiznat svoji malost a dějinnou nevraživost k jednomu či druhému. Vyznat se v tom, kde vše začíná a co vše je příčinou, se jeví jako obrovské klubko k nerozpletení. Pokud věci poměřujeme srdcem a citem, dokážeme ten propletenec trochu rozdělit.

Hejtman Netolický

Daniel Low-Beer

Thomas Keneally

Foto: Petr Brandejský

Podle Roberta Fulghuma stačí základy naučené ve školce

Stejně tak by nám měla stačit triviální pravidla, která by měl každý vyznávat již od dětství. Zdravit, chovat se podle nějakých pravidel, nelhat, nebrat si věci, co nám nepatří, nepodvádět. Nekonečně možností, byť zcela obyčejné a odpovídající té dané věkové kategorii. Ovšem ty kategorie jsou proměnlivé v čase, i když fundament zůstává. Pro svět dospělých lze marginální pravidla rozšířit o témata odpovídající dané době a situaci, ve kterých se lidstvo nachází. Nepřipravovat nikoho o svobodu, nekořistit, nerozpoutávat války, nevraždit, neznásilňovat… Ten výčet by byl nekonečný, ale základ opět stojí na vlastnostech, které nám vštěpovali, když jsme vyrůstali. S tím by se dalo vystačit kdekoliv, ale kam nás vede slepá vášeň. Když na to často neslyší malé děti, co teprve dospělí, politici, státníci, domnělí vládci světa. Nicméně Robert Fulghum napsal útlou knížečku, která nese název Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Jak prosté, jak příznačné. Doporučuji všem si ji přečíst.

Slavnostní otevření Muzea přeživších, které je pietním místem i poselstvím

Kam tím mířím? V téhle pohnuté době se odehrála jedna vzácná akce, která mě vzala opravdu za srdce. Bylo to slavnostní otevření Muzea přeživších a stálo to opravdu za to. Vím, že ve srovnání s tím, co nás dneska trápí, je to drobný střípek, ale každý takový se počítá. Je totiž vkladem do mozaiky, která se staví nejenom proti zrůdnostem fašismu, holokaustu a válkám. Staví se vlastně proti lidské malosti, která se nás snaží vevléct stále do stejné řeky. Bylo to tak ve všech etapách lidského žití, a je to tak až dodnes. Ale víte přece jasně, že do stejné řeky nevstoupíme. A to ani násilím. No, a aby to nenastalo, o to se snaží každý slušný člověk podle svých možností.

Střední sál s podiem
Foto: Petr Brandejský

Industriální architektura

Nadační fond Archa rodiny Low-Beer a Oskara Schindlera stojí u zrodu celé této akce. Její význam nelze měřit ani potěžkat. Ve srovnání s tím, co vše mu předcházelo, tedy světová válka a vše posléze dotvořila totalita, vypadá jako zcela marginální pokus říci lidem, kudy cesta opravdu nevedla. Nicméně možná i ta neúměrnost toho, kde se nacházíme reálně, a srovnání s megalomanským pokusem o světovládu, hrůzy nacismu a komunismu je to, co zde bije do očí. Nenechá vás na pochybách, že se ocitáte na správném místě jak reálně, tak i obrazně. Ta nesouměřitelnost památníku oproti zrůdnosti předešlých časů totiž vybízí k vnitřnímu odporu a humánním postojům, které nejsou vždy základní normou současného světa. Dokonce výraz humánní mi přijde nepatřičný. Jde o srdce na správném místě a hodně, hodně lidskosti. To je nezbytný základ.

Průhled do fabrické haly

Přilehlý lounge

Foto: Petr Brandejský

Mezinárodní setkání, inspirace i souznění duší bez zbytečného patosu

Před oficiálním otevřením Muzea přeživších ve 14 hodin byla možnost si samotné muzeum projít, občerstvit se a obhlédnout si areál, který již znáte, pokud jste prošli předešlé povídání. Pro spoustu lidí to bylo zcela nové setkání, možná až nečekané. Relikty doby poznamenané loupeživými etapami po privatizaci mají svoji vypovídací hodnotu a jsou takovými „letokruhy“, kde se dozvíte, co která doba byla. Vzhledem k letošnímu výročí osvobození a konce války byl tři dny před otevřením památníku promítán v televizi film Schindlerův seznam. Pochybuji, že televize šla na ruku organizátorům a doplnila tuto akci o film, který s tímto areálem v Brněnci úzce souvisí. Spíše se přikláním k určité synchronicitě a datu otevření, které bylo zvoleno záměrně na květen.

Dílem realita, dílem jistá mysticita a něco, co nás přesahuje

Vzhledem k mojí návštěvě místa před rokem a mému dlouholetému zájmu o téma meziválečné architektury v Brně, Kamenům zmizelých, holokaustu, i Brněnci, kdy jsem se ocitnul na vážném místě, ale na známé půdě. Při prohlížení muzea samotného mě potěšil velmi slušně propracovaný koncept, jež vypadal původně skoro neřešitelně. Rok předtím jsem se totiž procházel halou v bídném stavu, která rozhodně nevěstila tento výsledek, který jsem tehdy viděl pouze ve vizualizacích pana architekta Zdeňka Bureše. Tohle překvapení vystřídalo okamžitě další. Před vitrínou s židovskými exponáty se objevila vysoká slečna a nechala se fotit přítelem na mobil. Nic zvláštního, nebýt toho, že nám anglicky vysvětlila, že tříleté děvčátko v červeném kabátku na fotce ve vitríně ze Spielbergova filmu je vlastně ona. Oliwia Dabrowska, dnes polská herečka, musela prý tehdy slíbit americkému režisérovi, že se na film pro jeho drastičnost podívá až v dospělosti. Nejde o nějakou senzaci pro bulvár, ale takové logické předznamenání toho všeho, co mělo ještě přijít. Na podkladě nové haly, kde se setkávali rodinní příslušníci ze všech koutů světa, Babylón národností na malé ploše, ze kterého vycházela pozitivní energie, kterou bych na místě takřka pietním, a ne zrovna veselém, vůbec neočekával. Okolo 300 hostů, početná rodina Löw-Beer, včetně neskutečně pozitivního iniciátora celé myšlenky, pana Daniela Low-Beera. Ten je lékař a působí při Světové zdravotnické organizaci jako koordinátor v boji proti AIDS, žije v Ženevě, a je vnukem Arnolda Löw-Beera, posledního majitele rozsáhlého textilního komplexu v Brně a Brněnci.

Dělicí drapérie s DNA

Oliwia Dabrowska dnes

Dívka v červeném kabátku

Foto: Petr Brandejský

Muzeum přeživších a pestrá společnost, jako životní maják

Nebudu vyjmenovávat jednotlivé hosty, kteří se střídali na pódiu se svými příspěvky. Politici včetně hejtmana Pardubického kraje Martina Netolického, zastupitelé, partneři a další tak mohli přijít se svým sdělením na vrub památníku a jeho tvůrců. K hostům hovořily kupříkladu Erika Rosenberg, životopiskyně Emilie Schindlerové a nám již známá Oliwia Dabrowska, sestry Baumovy. Velmi dojemný byl rozhovor na dálku s autorem knihy Schindlerova archa Thomasem Keneallym, což byla předloha pro Spielbergův film. Autorovo stáří a nemoc mu již neumožnily přijet do Brněnce, ale živé spojení s ním na dálku s kamerou bylo spontánní a nijak neomezovalo hosty ani pana Keneallyho. Sám Daniel Low-Beer dělal zároveň mediátora i protagonistu, vystoupil s tvorbou svojí i svých přátel s písní Survivors – Dereck Mpofu, Albert Nyathi, Daniel Low-Beer, několikrát došlo i na vážnou hudbu z pera Janáčka, Smetany i Mozarta, se spoustou skvělých hostů. Vše pokračovalo do večerních hodin a další den v neděli. Kdy bylo možné prožít divadelní představení, Film o Muzeu a diskuzi s Evou Lustigovou, sestrami Baumovými a Emanuelem Ruggierim. Večer byl ve znamení promítání filmu Schindlerův seznam na autentickém místě, kde se události skutečně odehrály.

Tohle víkendové semknutí dobrých srdcí je předzvěstí uzavření kruhu

Ten celý víkend byl opět, jak jinak na smeknutí, před tím, co Nadační fond Archa dokázal, a to ještě zdaleka nekončí. Na pořadu věcí příštích je totiž vytvoření celého areálu podle návrhů, které jsou výsledkem soutěže. To by pak mělo být završením celé historické životní anabáze, kdy se pomyslný kruh uzavře. Jak jsem psal v předešlém povídání Daniel Low-Beer je neskutečný světoobčan a člověk s velký Č, který s obrovským nasazením, ale i laskavostí tmelí lidi bez rozdílu ras a vyznání a zaslouží absolutorium. Je nakažlivé a lidské tomu nadšení propadnout, nechat se do věci vtáhnout, a hlavně si ten prožitek nenechat vzít. Trochu to připomíná světlo, o kterém Steven Spielberg řekl, že úmyslně vynechal ve svém filmu, a proto byl černobílý. Ta doba, kterou nám Spielberg zprostředkoval, postrádala světlo, tudíž i barvu. Tedy až na malou Oliwii Dabrowskou v červeném kabátku, která symbolizovala nevinnost a naději v hrůzách holokaustu. Není nutné dále rozebírat pohnutky i důvody proč věci byly tak, jak byly a proč se nyní odehrává cosi, co je odrazem nacismu, holokaustu, totality a válek tehdy nebo nyní. Opět potvrzení, že akce žádá reakci a vše zlé může být k něčemu dobré. A naopak.

Multifunkční sál
Foto: Petr Brandejský

Daniel Low-Beer, Dereck Mpofu, Albert Nyathi

Zcela prosté poselství

Podstatné je neokorat a nepodlehnout tlaku lidské malosti v této podivné době a poponést to světlo dle svých možností dál. Zda je Muzeum přeživších pietním místem, majákem v mlze, inspirací nebo pošetilostí, co nestojí za řeč, je na každém z vás. Inspirace zde bylo poskytnuto nepřeberně. Já sám za sebe jsem rád, že mohu být součástí toho všeho. Další slova jsou asi nadbytečná.

Poznámka: V textu je občas použito příjmení Löw-Beer a Low-Beer, což není překlep, ale současná používaná podoba příjmení vnuka pana Daniela Low-Beera.

Použité zdroje:

• Citáty – www.citaty.net
• Texty autor, velký dík patří panu Milanu Šudomovi za Nadační fond Archa rodiny Low-Beer a Oskara Schindlera