Střípky z historie vytápění – jak viděl Purkyně vlastnosti dřeva

Topení a větrání obydlí lidských. Pravděpodobně první česky psaná kniha zabývající se vytápěním a větráním, vydaná v roce 1891. Napsal ji Jan Evangelista rytíř Purkyně, vnuk slavného českého vědce (po něm užívali on i jeho otec, slavný malíř Karel Purkyně, titul rytíř).

Vybral jsem pro Vás z tohoto „skvostu“ část popisující vlastnosti dřeva, coby paliva. Hned při prvním čtení této pasáže jsem byl nadšený z toho, jak jednoduše a výstižně pan rytíř Purkyně popsal vlastnosti jednotlivých druhů dřev z pohledu praktického využití. Informace velice zajímavé a užitečné i pro dnešní majitele krbů a kamen. Ti jsou dnes zahlceni na setiny nepřesně přesnými údaji o výhřevnostech a hustotách jednotlivých druhů dřev, ale o tom, zda to či ono dřevo hoří mdlým, či kouřivým plamenem, se dozvíme daleko více z knihy „staré“ bezmála 130 let. A malá poznámka pro odborníky, kteří vedou spory o to, zda jsou paliva tuhá nebo pevná. Všimněte si úvodu, jak na problém nahlíželi otcové zakladatelé našeho oboru.

Pevným palivem přirozeným je dřevo, rašelina, hnědé a kamenné čili černé uhlí.

Dřevo. Podle hustoty tkaniva dřevného rozlišujeme dřiví měkké a tvrdé.

Měkké dřevo váží průměrně 250—300 kg na krychlový metr, kdežto tvrdé od 350-400 kg. Z měkkých dřev třeba uvésti: smrk, jedli, borovici, modřín, břízu, topol, olši, lípu, kaštan.

Dřeva jehličnatá měkká (smrk, jedle, borovice, modřín) obsahují značné množství smoly a hoří proto plamenem velmi živým, zapalují se snadno, shořují ale rychle vydávajíce mnoho kouře, který usazuje mnoho sazí.

Dřeva listnatá měkká hoří velmi dobře, třeba ale přece zmínku učiniti o některých rozdílech v hoření uvedených už dřev. Tak hoří dřevo břízy velkým, živým ale klidným plamenem, při málo kouři.

Topol černý hoří volně, mdlým plamenem silně kouřivým, kdežto osyka hoří rychle, praskavým plamenem, který v tahu poněkud slabším snadno zhasíná.

Olše hoří v slabém tahu mdle, v silném ale velmi živě, kouří slabě, usazuje lesklé saze.

Lípa hoří už při slabém tahu velmi živě, kdežto kaštan vyžaduje tahu značnějšího nežli bříza, hoří ale jinak velmi dobře.

Dřeva listnatá tvrdá jsou hlavně buk, dub a jilm se svými odrůdami.

Buk hoří velmi živě a stejnoměrně, tiše, bez jisker a jen slabě kouř vydává. Je vůbec nejlepším palivem dřevným.

Dub hoří praskavě ne však živě, potřebuje silný tah. Sazí usazuje málo.

Jilm hoří dobře, ne však tak živé jako buk, vyžaduje značnější tah.

Vyjmenovaná dřeva obsahují asi 3 procenta své váhy látek nerostných, nespalitelných, které co popel zbudou po skončeném hoření. Čerstvě pokácené dřevo obsahuje 20-60% vody.

V chemickém složení rozlišují se jmenované druhy dřev velmi málo a je proto jich theoretická hodnota topivá bezmála stejnou. Praktický topivý effekt je však dosti rozdílným při různých druzích, neboť padá na váhu též věk dřeva, jeho vlhkost, poměry jeho vzrůstu atd. Všeobecně lze se vyjádřit, že topivé hodnoty stejného množství stejně suchých dřev v přímém poměru jsou s hustotou.

Dřevo suché získáme nejlépe, když je zbavíme kůry, rozštípáme na malé kusy a tak pod otevřenou kolnou srovnáme, aby vzduch ze všech stran k němu volný měl přístup. Tím způsobem ztratí dřevo do roka polovici své vody. Dřevo je v celku hořlavějším než paliva ostatní t.j. snadněji vzplane a lehčeji hoří. Tvrdá dřeva jsou méně hořlavá nežli měkká, nejhořlavější jsou dřeva smolná. Tato dřeva hoří plamenem nejdelším, tvrdá krátkým.

A na závěr ještě ukázka z konstrukční dílny tehdejších „kotlářských“ firem

Obr. Knappsteinovy kotle na teplou vodu, určené k vytápění vodnímu. Jsou zhotoveny z kujného železa, není třeba jich zazdívati a zevní tvar jich je tak úhledným, že netřeba jich v místnosti, kde jsou postaveny, zakrývati (ilustrační obrázek)