Střípky z historie – Purkyně o potřebě větrání

Jan Evangelista rytíř Purkyně, vnuk slavného českého vědce, je autorem pravděpodobně první česky psané knihy zabývající se vytápěním a větráním pod názvem „Topení a větrání obydlí lidských“. Knihu vydal v roce 1891 nakladatel I. L. Kober. Zřejmě i z důvodu zájmu čtenářů a dalšího využití sazby knihy, kterou tehdy tvořily fyzicky existující matrice každé strany knihy, se tato publikace ve stejné grafické sazbě objevila jako součást encyklopedické publikace „Kronika práce, osvěty, průmyslu a nálezův“ vydané stejným nakladatelem v roce 1894. A to v jejím IV. svazku Chemie denního života, část druhá. Nutno dodat, tato encyklopedie představuje i dnes souhrn mnoha využitelných informací a že v řadě míst na Zemi jsou popsané postupy stále běžně používány.

První zmínky o větrání lze nalézt již v kapitole 10. Topení místní, kde Purkyně hovoří o Galtonových krbech. Litinový komín těchto krbů prochází kolem něj vytvořenou vzduchovou komorou, do které naspodu vstupuje venkovní vzduch, v komoře se od komína ohřívá a samovolně pak nahoře pod stropem vstupuje do místnosti. „V anglických kavárnách a nemocnicích vojenských zavedeny jsou krby Galtonovy, spojené s ventilací… Dle Morina je užitečný effekt krbů těch 35 %. Týž vypočetl, že malý Galtonovův krb za hodinu 500 cub. metrů zkaženého vzduchu odvésti sto jest a že přivádí v témže čase 400 cub. metrů čerstvého, 30 °C teplého vzduchu, takže jenom 1/5 celé potřeby vzduchu skulinami oken, dveří aj. přiváděti třeba.“

V případě interiérových kamen, která pro spalování využívají vnitřní vzduch a ten je nahrazován venkovním vnikajícím dovnitř místnosti netěsnostmi, takže se činnost kamen podílí na výměně vzduchu, tedy větrání, se uvádí: „Podle Morina obnáší množství vyměněného vzduchu při spotřebě

1 kg dřeva v kamnech 4 krychlové metry
1 kg uhlí v kamnech 6–7 krychlové metry

Purkyně v souvislosti s podílem kamen na větrání upozorňuje i na nutnost řešit vlhkost vzduchu:

„Čím vzduch je teplejším, tím je schopnějším přijímati do sebe vodu v podobě par. … Při 50–70 % sytosti vzduchu cítí se člověk nejvolnějším. V suchém vzduchu odejímá se z povrchu kůže mnoho vody takže pocit nepříjemné vyschlosti vzniká, cizí tělesa, hlavně částečky prachu působí na místa slizská – ústa, oči nanejvýš dráždivě. Proto je záhodno, v bytech příliš „suchých“ stavěti na kamna nádobky k odpařování vody.“

A v souvislosti s teplovzdušným vytápěním doplňuje:

„Nádoby té je ale teprve pak potřebí, když relativná vláha vzduchu klesla pod 40 %, tedy když vzduch teplý 20 °C méně nežli 6,89 gr vody obsahuje, takže pak 1 krychlovému metru vzduchu 2,0 gramu vody přidati potřeba, aby pocit dýchání nestal se obtížným.“

Tím se zvýší relativní vlhkost vzduchu na necelých 52 %. Purkyně se rovněž zmiňuje o potřebě filtrace vzduchu a uvádí různé typy filtrů.

Podrobně se Purkyně větrání věnuje v kapitole IV. Větrání obydlí.

Jako základní údaj se cituje Dumas: „Dumas počítá v minutě 16-17 výdechů o 0,000375 krychl. metru čili 1/3 litru, takže objem vzduchu v hodině vydýchaného 0,33 krychl. meru obnáší.“

Při větrání však není nutné jen nahradit vydýchaný vzduch čerstvým, ale je třeba i odvést vlhkost:

„Mnoho konáno pokusů, aby stanovena byla váha par vypocených z plic a kůže, avšak hodnoty dosud nabyté kolísají v mezích velmi značných od 45 do 77 gramů.“

Zdálo by se, že výsledky některých tehdejších pokusů pro stanovení potřeby větrání jsou z dnešního pohledu i úsměvné. Bohužel není tomu tak a jsou případy, kdy ve veřejných budovách, zejména moderních školách bez řízeného větrání, by se měli od poznatků z 19. století poučit:

„Péclet shledal vždy, že ve vytápěné i větrané síni školní o 180 žácích od 7 do 10 roků stáří při větrání 6 krychl. metrů pro dítě za hodinu jen slabý zápach byl cítěn.“

„Roku 1848 přišla komisse, jíž předsedal Arago, k tomu výsledku, na základě výzkumů Mazasových, že třeba nejvýše, t. j. ve případě nejnepříznivějších 10 krychl. metrů za hodinu na člověka přiváděti.“

„Jinde opět vyšetřil generál Morin, že 15 krychl. metrů nestačí k vyčištění vzduchu a dospěl dokonce tak daleko, že pokládal 30 krychl. metrů za nejmenší nutné množství čerstvého, jedné osobě za hodinu přiváděného vzduchu.“

Purkyně vyšel z množství vydýchaného vzduchu, potřeby udržovat koncentraci oxidu uhličitého v přípustné koncentraci a jako střední hodnotu pro osoby mezi 20 až 60 lety vypočetl intenzitu větrání na 14 krychl. metrů za hodinu na osobu.

Komplexnost informací doplnil tabulkou, kde je uvedena potřeba větrání nejen s ohledem na věk, ale i situaci, v níž se osoba nachází, například jde-li o lehce či těžce nemocného, šestinedělku, vězně, dělníka aj.

Vedle potřeby měnit vzduch vyplývající z dýchání zdůraznil a vypočetl Purkyně i potřebu výměny vzuduchu pro v té době používané svícení svíčkami, plynovými lampami aj.

V současné době některým stavebníkům a provozovatelům zejména rodinných domů připadá, že jim úředníci nařizují prostřednictvím hygienických předpisů povinně řešit řízené větrání, zpravidla instalací větrací jednotky, aniž by to bylo nutné, a spekulují o jejich ekonomické návratnosti.

Pokud srovnáme situaci koncem devatenáctého století a současnou, tak je na první pohled zřejmé, že potřebu větrání si současní tvůrci technických a hygienických předpisů nevymysleli. Je něco jiného řešit větrání v místnosti, kde jsou v provozu kamna s přívodem spalovacícho vzduchu z místnosti, na kterých se každý den vaří a která se používají i k vytápění, kde jsou netěsná okna, dveře, kde lidé za přijatelnou teplotu v interiéru považují i pro nás extrémních 10 °C. Takže většinu roku mají okna či dveře pootevřené. Než v současné místnosti s velmi přesně zhotovenými okny, dveřmi, vybavenými dokonalým těsněním rámů, s požadavkem na teplotu alespoň 21 °C, s lidmi, jejichž hmotnost a potřeba dýchání, plocha povrchu těla a potřeba odvodu vlhkosti a tedy výměny vzduchu je i o desítky procent větší, než u našich předků. A navíc s výbavou místnosti plnou nejrůznějších hmot a s byť hygienicky připuštěným, přece jen určitým odparem nepřírodních chemikálií.

Každý chce být zdráv a užívat si darů života co nejdéle. Mnozí neváhají investovat obří částky do potravních doplňků a vitamínů, do ochranných krémů na pokožku, do ozdravných lázeňských pobytů atp. Přitom každý den, každou hodinou jim projde plícemi podle měření provedených již v devatenáctém století přibližně jedna třetina kubického metru vzduchu a dnes možná i více a o jeho kvalitě nepřemýšlí. Již v době Purkyněho platilo, že větrání není jen zbytečná ztráta tepla, energie, ale že je to důležitá součást péče o zdraví. Doporučení Jana Evangelisty rytíře Purkyně uvedené v závěru knihy vydané již v roce 1891, by mělo být vytesáno do kamene: