Střípky z historie – jak viděl Purkyně využití alternativních biopaliv

Topení a větrání obydlí lidských je název pravděpodobně první česky psané knihy zabývající se vytápěním a větráním, vydaná v roce 1891. Napsal ji Jan Evangelista rytíř Purkyně, vnuk slavného českého vědce (po něm užívali on i jeho otec, slavný malíř Karel Purkyně, titul rytíř).

Další ukázkou z knihy „Topení a větrání obydlí lidských“ z roku 1891 se dostáváme k problému, který je i v současnosti velice aktuální. Mám na mysli využívání alternativních biopaliv ve vytápění. Problém, na jehož řešení jsou dnes vypisovány milionové granty, řešily významné vědecké kapacity od Paříže po Moskvu již před 150 lety. Na závěr je pak přiložena tabulka s předepsanými teplotami, na které mají býti vytápěny místnosti dle pruského ministerstva veřejných prací.

Za pozornost stojí:

„V novější době rozšiřuje se k účelům topení i zužitkování exkrementů (výkalů). Věc je po zdání našem velmi důležitá a tak dalece u nás dosud neznáma, že třeba si jí blíže povšimnouti. První kdo myšlénku tu pronesl, byl r. 1870 Dr. Petri v Paříži. Navrhnul, aby v domech přiměřené nádoby umístěny byly k nahromadění výkalů, jež by se v nich zvláštními přístroji s rašelinou mísily. Ze směsi té radil dělati cihly, jež na vzduchu by se sušily. Návrh jeho se neosvědčil. V čase nejnovějším inženýr Kapacinský a lučebník Borsiko-Chadisko sledovali myšlénku tuto a shledali, že palivo po návrhu Dr. Petri vyráběné četnou strusku tvoří. Tomu předešli, že místo rašeliny hlinité užili nejvrchnějších vrstev, obsahujících ještě mnoho zbytků rostlinných. Tato rašelina má dle jich výzkumů jen málo nerostných součástek a zbavuje výkaly rychle veškerého zápachu, k čemuž postačí při výkalech pevných 4 %, při tekutých 10 % této proti množství výkalů. Ze směsi této vzniká palivo, obsahující 75,3 % látek spalitelných, 7,5 % popele a 17,2 % vody. Tento uspokojivý výsledek přiměl oba, že zřídili na stanici Perově při Rjasanské dráze, 7 verst od Moskvy zkušebné dílny. Zde výkaly lidské z žump vybrané dány do kulatých železných nádob, jejichž stěny i dno otvory opatřeny jsou. Nádoby ty stojí v jámě prkny vyložené. Na stěny a dno nádob poklade se mech z rašelinišť, pak dají se dovnitř výkaly posypané rašelinou, jíž nesmí býti více než 5 % váhy výkalů a věc zůstane 12 hodin netknuta. Za dobu tu pozbudou výkaly zápachu úplně. Tekuté části profiltrují se vrstvou rašelinného mechu, naplní prostor v jámě a odtud vypouští se do kanálu. Obsah nádob se pak důkladně promísí strojem, odtud vychází zpracovaná hmota ve dlouhých kusech, z nichž se robí cihly, jež na vzduchu se vysušují. Cihly ty hoří pod kotly i v kamnech pokojových jasným plamenem velmi dobře, jsou lehko zapalitelné a usazují málo sazí. Výrobní cena při řádné výrobě obnáší asi 15—20 kr. při 100 kg, takže úhrnné výdaje i s dovozem materiálu asi 50—60 kr. za 100 kg by obnášely. Podobně dobrých výsledků docílili jmenovaní i při výrobě paliva z odpadků z porážek a lejna dobytčího.“

A na závěr ještě tabulka s požadovanou teplotou vytápěných místností. Teploty se téměř shodují s výpočtovými teplotami dle dnešních standardů. Za pozornost stojí fakt, že ložnice a vězení byly zařazeny do stejné kategorie, co se týče tepelného komfortu. Inu, lidská práva mají i vězni.