logo TZB-info

estav.tv nový videoportál

Reklama

Je Státní energetická koncepce stěžejním strategickým dokumentem?

Foto © vencav, Fotolia.com

Bývalý člen bankovní rady ČNB a spolupracovník „Pačesových komisí“ Lubomír Lízal komentuje návrh aktualizace současně platné Státní energetické koncepce, který Ministerstvo průmyslu a obchodu minulý týden vložilo do připomínkového řízení.

Reklama

Ministr Síkela před několika dny okomentoval splnění úkolu aktualizace Státní energetické koncepce (SEK) slovy: „Dnes jsme vložili do meziresortního připomínkového řízení aktualizaci této koncepce. Jejím cílem je zajistit pro občany a podniky dostatek energií a zároveň vyrovnat se s výzvou v podobě klimatických závazků a dekarbonizace energetiky.“ Jak rozumíte tomuto komentáři?

Pro mě standardní tiskové prohlášení, ono asi nic jiného v případě konfliktu vnitřních zájmů energetické bezpečnosti a klimatických závazků slíbených EU čekat nejde.


Doc. Ing. Lubomír Lízal, Ph.D.

V současnosti působí jako docent na ČVUT, FEL a CIIRC, kde se věnuje ekonomii a energetice. Byl členem Bankovní rady České národní banky, ředitelem Ekonomického institutu Akademie věd ČR a CERGE UK, nebo rektorem Anglo-American University v Praze. Působil také na zahraničních univerzitách v Nizozemí a USA a podílel se na řadě evropských projektů. V minulosti byl též v dozorčí radě ČEZ a členem Národní ekonomické rady vlády. V současnosti je členem Energetické komise AV ČR a podílel se autorsky na knihách o české energetice. Ve vlastním výzkumu se věnoval zejména aplikované mikroekonomii, strukturám trhů a životnímu prostředí.

Můžete tento konflikt podrobněji popsat?

Z návrhu je zřejmé, že určujícím a dominantním vstupem byl Národní klimatický plán (NKEP) a energetická koncepce se tomu musela přizpůsobit. Což asi není dobrá zpráva pro podniky, zatím jsme měli jistotu, že domácí elektřiny bude dostatek, i když jsme propásli naprosto skvělou strategickou příležitost v minulosti, kdy se významná část evropských zemí se chtěla dostat mimo vliv Energiewende. Lubomír Lízal: Cenu elektřiny by měl určovat energetický mix dané země – teď budeme závislí nejen na vnější cenotvorbě ale i na dovozech. Je hezké, že první prioritou v koncepci je bezpečnost, jenže ta se dociluje jak diverzifikací, tak minimalizací vnější závislosti. A tady je také vidět ta dominance klimatických cílů nad energetickou bezpečností. Riziko nedostatku bude dalším faktorem, který bude podniky motivovat k přesunu do zámoří.

Obecně, dlouhodobé strategické uvažování není naší silnou stránkou a i když se to povede, tak strategii neumíme uvést v život a cíle dosáhnout. Navíc strategie, která se často reviduje není strategie, ale krátkodobé taktizování, které vnáší nejistotu do podnikatelské sféry i způsobuje ekonomice dodatečné náklady. Bohužel tenhle „revidovací“ přístup je běžný na evropské úrovni, tak to nevidíme jako principiální chybu, které bychom se měli vyvarovat alespoň na doma. Ani střídání fází hospodářský cyklu není důvodem ke změně dlouhodobé strategie, ta ho přeci ve svém horizontu násobně překračuje. Ale máme za sebou sekvenci Temelín ano, Temelín ne, jeden blok, ne raději hned čtyři…přitom by nám vlastně stačilo, kdybychom se bývali drželi koncepce z roku 2010, teď by se dokončoval jeden velký blok a za dalších pět let druhý podle Aktualizace Státní energetické koncepce.

Považujete SEK za stěžejní strategický dokument nebo jen za povinnou slohovou práci úředníků MPO?

Strašně rád bych ho považoval za stěžejní strategický dokument. Moje osobní zkušenost se dvěma podobnými strategiemi, na kterých jsem se kdysi nějakým způsobem podílel, mě však vede k pesimismu. Když se podíváme na minulou SEK (později na dosud platnou Aktualizaci státní energetické koncepce ASEK), tak zjistíme, že jsme měli stavět jádro a mít diverzifikaci v plynu tak, aby nevznikalo geopolitické riziko. Jaká je dnes skutečnost známe. ASEK byl vytvářen 2012–2014, schválen v roce 2015 a v této době vznikl v NERVu „Rámec strategie konkurenceschopnosti“. No a teď NERV připravil další dokument – „Prorůstová opatření“. Což je zase v podstatě strategie rozvoje a snaží se adresovat věcně dost podobné problémy, jaké byly před patnácti lety. A to jsou jen domácí strategie. V NATO jsme se zavázali dávat na armádu 2 % HDP, a ani mezinárodní závazek jsme nedodržovali. Vždy je lepší podprůměrná strategie se skutečnou implementací než nějaké skvělé strategie s prakticky nulovou implementací.

Řeší aktualizace SEK v dlouhodobém horizontu strukturu výroby elektřiny v jaderných zdrojích? Tedy kolik, jaké výkony, jaké lokality?

Taková úroveň detailu tam není. Strategie počítá jak s novými zdroji na obnovu, tak zvýšení kapacity, což plyne z možných koridorů vývoje, ovšem odkazuje se na starší strategii rozvoje jaderné energetiky z roku 2015. Na druhou stranu některé modelace pracují minimálně se 2 novými bloky v Temelíně, jedním v Dukovanech a dalším menším zdrojem.

publikovaných výstupech na stránkách MPO mě překvapilo předpokládané složení energetického mixu pro hrubou výrobu elektřiny v roce 2030: uhlí 10 %, ZP 7 %, JE 45 %, OZE 37 %, ostatní 1 %. Považujete tento mix za reálně dosažitelný z technického i ekonomického hlediska?

Technické hledisko je vlastně ten nejmenší problém – prostě vypneme uhelné elektrárny a budeme dovážet. Takhle jednoduché to s těmi čísly je, efekt zmenšení jmenovatele ve zlomku. Jde o data výroby, nikoliv jak pokrýváme celou domácí spotřebu a zda se nám vůbec potkává domácí výroba s poptávkou po elektřině v daný čas.

Větší problém nám obecně dělá výstavba tak, aby to bylo v pravý čas – což už jsme třeba s jádrem podle minulé koncepce dávno prošvihli a ani skutečný nárůst OZE nás před deficity nezachrání. Takže musíme v budoucnosti buď masivně dovážet nebo vybudovat plynové kapacity pro zálohování OZE i zimní špičky. Což ukazuje, že to bude zbytečně drahé. Budeme narážet na ekonomickou stránku věci, protože v ekonomii obecně platí, že cena je dána nejen druhem zboží, ale též termínem a místem dodání. A v energetice dochází ke změně paradigmatu. Doposud termín a místo dodání neměly až na výjimky velký význam v ceně – protože jsme měli centrální schéma se stabilními a řiditelnými zdroji – ale dnes se tyto charakteristiky stávají de facto určujícím faktorem ceny. Dokud nebudeme umět levně uskladnit produkci v objemech ekvivalentu jaderných bloků po několik měsíců, tak místo a zejména čas budou dominantním cenovým faktorem.

Ale k růstu podílu OZE zřejmě dojde. Zohledňuje SEK v předložených bilancích skutečnost, že s růstem tohoto podílu se v České republice výrazně mění i saldo mezi výrobou a spotřebou elektřiny v jednotlivých měsících?

Ano, dojde k růstu OZE kapacit, jenže to neznamená stejný nárůst výroby, nebo dokonce podílu na domácí spotřebě. Protože každý nestálý zdroj musí být zálohovaný, a je nesmysl vypínat třeba jaderný zdroj jen proto, že zrovna svítí nebo fouká. A zálohovat po odstavení uhelných zdrojů znamená budovat de facto větší kapacitu v plynu, abychom pokryli jak výpadky OZE, tak zimní špičky. Jen pro připomenutí, dnes je poměr letního minima a zimního maxima asi 1:2, letní minima jsou pod 6 GW, zimní maxima nad 12 GW. Zimní maxima dále porostou tak, jak bude teplárenství přecházet od uhlí a později třeba od plynu na teplená čerpadla. Budou kapacitní platby, tedy letní příspěvek zdrojům, které půjde v zimě zapnout. Samotný SEK tohle ale neřeší, limitem vlastně je přiměřenost zdrojů testovaných modelů dle běžné mezinárodní metodiky, což ovšem znamená, že deficity i rizika se pokrývají dovozy až do té míry, do jaké jsou kapacity zahraničních propojení. Že se z vývozce staneme čistým dovozcem je mimochodem vidět též ve studii přiměřenosti ČEPS. Zatím však dotujeme výstavbu OZE zdrojů produkujících nejvíce v létě a vlastně kontraproduktivně zvětšujeme prohloubení sezónní nerovnosti.

Vyjádřil jste skepsi k tomu, že SEK bude naplněn, ale kdyby tomu tak bylo, dojde k vyřešení budoucích energetických problémů?

V primárních zdrojích ropa-plyn-uran budeme vždy deficitní, nicméně všechny energetické komodity, kromě elektřiny, lze v dostatečném množství rozumně skladovat a tím rizika řídit a minimalizovat. V tomto kontextu je vlastně otázka, nakolik bude vodík jako nový fenomén schopen nahradit plyn. Pokud se to nepovede, můžeme zůstat u plynu, tohle riziko proto není problém věcný, ale jen finanční.

Dobrou a vůči geopolitickým rizikům odolnou elektroenergetickou koncepci jsem schopen charakterizovat jedinou větou: „Dostupné domácí zdroje dokáží pokrýt naši spotřebu v období tří měsíců prosinec až únor“. Dnes toto kritérium splňujeme. Po odstavení uhelných elektráren ho plnit nebudeme i kdyby spotřeba nerostla. Na jednoduchém fyzikálním on-line modelu na adrese app.energy-mix.cz si může každý vyzkoušet, jak kombinovat výrobní zdroje a jaké to dává výsledky.

A přestože jsme to zimní kritérium zatím plnili, cena energie byla neúnosná. Nyní se přesouváme do nového dlouhodobého stavu, kdy budeme v létě přebytkoví a v zimě deficitní. To ukazuje na rostoucí rozptyl základních cen, v létě nízké a v zimě jejich nárůst. Bohužel nikde v okolí nevidíme strategii, která by produkovala v zimě levné masivní přebytky, ten sezónní vzorec je kvůli instalacím FVE všude okolo podobný. Takže v létě budou všichni vyvážet a v zimě dovážet. To asi moc odolný systém nebude, natož aby byl pro nás ekonomicky výhodný. Kapacitní platby i nové zdroje se prostě do ceny musí promítnout.

 
 

Reklama


© Copyright Topinfo s.r.o. 2001-2024, všechna práva vyhrazena.