Příspěvek popisuje důvody pro ověřování vlhkosti podkladních vrstev a upozorňuje na nelogičnost stávajícího přístupu, kdy je ověřována pouze vlhkost relativně tenké povrchové vrstvy v tloušťce 10 až 20 mm a zcela je opomíjen vliv vlhkosti, uzavřené v celém objemu podkladu. Příspěvek doporučuje používat in situ měření dynamické vlhkosti podkladu tak, jak to například popisují americké normy ASTM F1869-11 a ASTM D4263-83. Pouze takto zjištěné vlhkosti umožní zhotovitelům, ale i investorům vyhnout se často fatálnímu dodatečnému selhání povrchových úprav.