Evropská taxonomie udržitelných investic – jak ovlivní české plynárenství?
K čemu je evropská taxonomie udržitelných investic? Jaké přináší podmínky pro budoucí plynové zdroje? A co bude přechod na nízkoemisní plyny znamenat pro domovní kotle, ohřívače vody a sporáky? Rozhodně není nutné propadat panice a rychle přecházet k jiným zdrojům tepla.
Po dlouhých letech a měsíců projednávání, odkladů, připomínek a sporů zveřejnila dne 2. 2. 2022 Evropská komise výslednou podobu dokumentu, který zásadním způsobem ovlivní další vývoj evropské energetiky. Jedná se o tzv. taxonomii. V podstatě to je klasifikace energetických zdrojů podle jejich ekologické udržitelnosti, a to jednotnou unijní metodikou.
Taxonomie nezakazuje, pouze doporučuje, kam směřovat investice. Komise zdůrazňuje, že pravidla mají být pouze návodem pro investory, nijak však neomezují členské státy v tom, jaký energetický mix si zvolí. Tak proč tolik povyku?
Pozornost je ale namístě. Taxonomie totiž poskytuje vodítko pro finanční trhy, co financovat a co raději ne. Nepodporované zdroje navíc nebudou mít přístup k unijním fondům. A protože, jak dobře víme, peníze vládnou světu, tak tato pouhá „metodika“ bude mít na vývoj evropské energetiky větší vliv, než mnohá závazná nařízení a směrnice. Ano, soukromý investor si za své peníze nadále může postavit, co chce. A stát také. Ale málokdo se do takového dobrodružství bude hrnout.
Proto je zahrnutí jádra a plynu, byť s časovým omezením a mnohými podmínkami, pro ČR tak důležité. Proto se ČR společně s řadou dalších států snažila, aby EK časové limity posunula nebo zcela odstranila. V případě jaderné energetiky marně.
Dohodnuté podmínky taxonomie jsou politický kompromis
Přesto výsledek hodnotím jako dobrý kompromis pro ČR i pro celou EU. Zachování časových omezení pro jadernou energetiku se ostatně dalo čekat, většina států v EU budoucnost své energetiky s jádrem nespojuje a řada zemí je ostře proti. I tak nám to poskytuje prostor pro další rozvoj české jaderné energetiky a je na nás, jak jej využijeme. Rovněž se daly čekat úlevy v plynárenské části. Původní návrh kladl nepřiměřené dílčí termíny, které nevyhovovaly ani natolik ekologicky orientovaným zemím, jako je Německo. Transformace plynárenství k nízkoemisním plynům bude sice pod velkým časovým tlakem, ale do roku 2035 se už dá leccos stihnout. Původní požadavek na 30% nízkoemisních plynů v palivovém mixu pro nové plynové zdroje do roku 2026, to bylo přece jen příliš silné kafe, a je dobře, že tento termín zmizel. Domnívám se, že Komise dopředu diplomaticky počítala, že je třeba nechat vládám členským států určitý prostor k tomu, aby voličům oznámili, co vše vybojovali.
Pojďme si přehledně zrekapitulovat, co taxonomie znamená pro zemní plyn. Aby mohl být zemní plyn ve finančním světě považován za udržitelný, nové plynové projekty musí mít stavební povolení do roku 2030 a spalování plynu musí nahrazovat špinavější zdroj, jako je uhlí. Elektrárny musí splnit emisní limit 270 g CO2/kWh, nebo nesmí překročit ročně v průměru 550 kg CO2/kW instalovaného výkonu během 20 let.
Komise upustila od podmínky postupného náběhu nízkoemisních plynů a finální akt stanovuje pouze termín pro 100% nahrazení zemního plynu nízkoemisními plyny pro nové plynové elektrárny a teplárny, a to 31. 12. 2035.
Země EU a Evropský parlament mají teď čtyři měsíce na případné zablokování pravidel. K tomu je zapotřebí buď kvalifikovaná většina 20 z 27 členských zemí, druhou možností je odpor většiny evropských zákonodárců. To obojí je krajně nepravděpodobné.
Rakousko sice kvůli jádru v příštích týdnech podá žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie a přidá se i Lucembursko, to jsou ale opět jen politická gesta pro voliče, bez naděje na úspěch.
Jak taxonomie ovlivní spotřebitele plynu?
Pojďme si raději blíže vysvětlit, co taxonomie znamená pro běžné spotřebitele plynu. Zatím nikdo pořádně neví, kde se potřebné množství bezemisních plynů do roku 2035 získá. Ani jak se budou konkrétně řešit některé technické problémy.
Pomoci může skutečnost, že taxonomie je určena ke klasifikaci jen nových energetických projektů. Požadavek na 100% podíl nízkoemisních plynů v palivovém mixu pro nové plynové zdroje do roku 2035 tedy nutně neznamená, že k tomuto datu musí celou plynárenskou soustavou proudit výhradně zelený plyn. Ani tomu osobně nevěřím. Investor do nového plynového zdroje může tento deficit chybějícího zastoupení zeleného plynu v soustavě vyřešit dvojím způsobem. Buď fyzicky tím, že součástí energetického zdroje bude například výrobna vodíku, nebo obchodně tím, že nakoupí zelené plynové certifikáty. Tak jak se to ostatně dělá již dlouho v případě elektřiny, tam také běhají v síti elektrony bez ohledu na to, jak jsou vyrobeny, jestli z uhlí nebo z fotovoltaiky. Vykazování certifikace, přesněji záruk původu plynu, je v ČR teprve na počátku, žádný organizovaný trh typu energetická burza ještě neexistuje. Časem se ale obchod s certifikáty rozvine v regulérní byznys na celoevropské úrovni, podle mého názoru nejpozději do 5 let.
Nízkoemisní plyny ale budou nepochybně postupně přimíchávány do celé plynárenské soustavy. Bylo by totiž nepraktické oddělovat distribuci obnovitelných plynů od klasického zemního plynu, vyžadovalo by to celou paralelní distribuční síť. Specializované „vodíkovody“ budou záležitosti spíše mezinárodního obchodu a tras z místa koncentrované produkce vodíku do směšovacích stanic.
V případě biometanu nepředstavuje míchání se zemním plynem žádný problém, má stejné chemické složení. Biometan má v tuzemsku slušný potenciál, do roku 2030 by mohl nahradit odhadem kolem 10 % tuzemské spotřeby.
V Česku je nyní přes 500 bioplynových stanic. Z toho na výrobu biometanu by mohlo rychle přejít asi 150 z nich, které mají v dostupné vzdálenosti plynovod. Stavět se mají i další nové bioplynky, příslušná podpora už jen čeká na notifikaci u Evropské komise.
Vodík v plynárenské síti
Domácí produkce biometanu ale na plné „ozelenění“ plynu nebude stačit, proto musí přijít do sítí také vodík. Česko bude pravděpodobně muset určitý objem vodíku dovážet, dovoz plánují také další evropské země. Částečné závislosti na exportérech, z nichž mnozí nebudou pocházet zrovna z politicky stabilních oblastí, se tak paradoxně hned tak nezbavíme.
Pak jsou tu technické potíže s vodíkem v plynárenské soustavě. Nemáme zatím spolehlivě odzkoušeno, kolik procent vodíku lze přimíchat do stávající soustavy. Do 10 % by to neměl být problém, za předpokladu, že zbývající ocelové potrubí bude vyměněno za polyetylenové. To již nyní pokrývá asi 60 % domácí distribuční sítě. Anglie chce brzy zkoušet až 20 % podílu vodíku v plynu. Nejedná se ale jen o odzkoušení trubek, prověřit se budou muset například i plynoměry.
A co bude trápit hlavně nás, konečné spotřebitele a servisní firmy, je otázka, za jakých podmínek zvládnou přechod na směsný plyn naše spotřebiče, domovní kotle, ohřívače vody a sporáky. Rozhodně není nutné propadat panice a hned přestat kupovat nové plynové kotle, i taková doporučení se již nyní občas objevují. Bez výměny hořáků se ale nakonec neobejdeme. Podobně jako se začátkem 80. let upravovaly spotřebiče kvůli přechodu z nízko výhřevného svítiplynu na zemní plyn, tak zase půjdeme nazpět k energeticky chudší, ale zelenější směsi. Dopad to bude mít i na spalinové cesty, tedy komíny, kvůli vodíku lze čekat vyšší kondenzaci.
Život je zkrátka neustálá změna a vzhledem k vynikající technické tradici českých firem jsem pevně přesvědčen, že nás ani taxonomie nakonec nezaskočí.