Jak by měli hygienici přistupovat k návrhům na využití vyčištěných odpadních vod? – díl I.

Díl I.

Abstrakt

Tento příspěvek stručně popisuje vývoj v oblasti využití vyčištěných odpadních (recyklovaných) vod v České republice v posledních letech z pohledu hygienika. Podává přehled o vývoji hygienického přístupu k zajištění nezávadnosti vody i způsobů stanovení limitních koncentrací dříve a nyní. Shrnuje užitečné aktivity Evropské komise vyvinuté v rámci „water reuse initiative“ a konečně poskytuje několik zásad, jak – za současné neexistence pravidel a požadavků– by měli hygienici k dané problematice nyní přistupovat.

Úvod

Před několika lety se vědci pokusili určit klíčové indikátory hranic či limitů naší planety.
Překročením resp. překračováním těchto limitů se zvyšuje riziko, že podmínky na Zemi se stanou pro lidstvo mnohem méně přátelské pro život, než na jaké jsme byli dosud zvyklí.
Nedávná revize těchto indikátorů upravila jejich počet na devět a nově definovala jejich obsahy. Zároveň její autoři uskutečnili odhad, jaký je současný stav planety Země z hlediska těchto indikátorů „planetary boundaries“, a zjistili, že naší civilizaci se již podařilo překročit čtyři z devíti limitů: tempo vymírání druhů, odlesňování, obsah atmosférického CO2 a uvolňování dusíku a draslíku (resp. jejich reaktivních forem) do biosféry (Steffen et al., 2015).

Uvážíme-li řadu podobných zpráv a přidáme-li k nim zkušenosti z extrémního sucha letošního léta, které se zdá být na kterých místech Střední Evropy nejhorší za posledních 50 let (DWD, 2015), zdá se být recyklace odpadní vody jedním z nutných opatření ke zmírnění dopadů neblahého vývoje. O recyklaci odpadních vody se ostatně hovoří již dlouho, v posledních dvaceti letech pak zvlášť intenzivně v zemích, které již déle zažívají vodní stres. K těmto zemím, přes varování některých meteorologů, Česká republika dosud nepatřila, resp. se za takovou zemi nepovažovala.

Vzpomínám si na jedno jednání z roku 2002 nebo 2003, kdy se ČR připravovala na vstup do Evropské unie, a do Prahy přijel zástupce Evropské komise odpovědný za oblast legislativy zásobování pitnou vodou. Na schůzce byli přítomni zástupci ministerstev zdravotnictví a zemědělství. Bruselský úředník se mimo jiné ptal na strategii šetření s (pitnou) vodou. Zástupce ministerstva zemědělství se této otázce upřímně podivil a řekl, že u nás pitnou vodou šetřit nemusíme, protože ji máme dost a naše úpravny a vodovody jsou projektovány na mnohem větší kapacitu výroby a dodávky vody než v současnosti dodávají. Inu, časy se mění a vody už dnes všude dost není.

Hygienické přístupy k zajištění kvality vody

Historický přístup

Když po sérii vědeckých objevů na poli mikrobiologie a epidemiologie, ke kterým došlo v průběhu zejména druhé poloviny 19. století, získala tehdejší hygiena poprvé solidní představu o povaze a způsobu šíření vodou přenosných onemocnění, zformulovala koncem předminulého století zásady jejich prevence (Kabrhel,1899). Vzhledem k omezeným možnostem tehdejší technologie úpravy vody se hlavní důraz kladl na výběr vhodného („čistého“) zdroje surové vody a jeho ochrany – mimochodem, to je i dnes, při existenci velmi pokročilých technologií úpravy vody, považováno za základní a nejúčinnější bariéru vstupu nežádoucích kontaminant do distribuované pitné vody. Z této filosofie se pak záhy vyvinul i systém sledování mikrobiologické nezávadnosti vody založený na systému indikátorů fekálního znečištění.

Koloběh vody v přírodě jako nejúčinnější systém čištění vody

Snaha tedy byla odebírat surovou vodu z přírodního koloběhu vody, z míst, kde se voda zdála relativně nejčistší (samozřejmě s ohledem na dostupnost v tom kterém místě). Spoléhalo se tedy na přírodní způsoby čištění vody, které jsou tím účinnější, čím je přírodní koloběh (časově) delší. Ideálně když voda projde koloběhem přes atmosféru spojeným se změnou skupenství.
Ale účinný může být i „menší koloběh“, kdy voda prochází dostatečnými zemními vrstvami, a do určité míry funguje i pouhé zdržení ve fázi povrchové vody, je-li dostatečně dlouhé – jde o to, že vedle ředění, kompetice s jinými mikroorganismy, působení slunečního (UV) záření a dalších „očistných“ mechanismů se nechá znečištěná voda v přírodním koloběhu dostatečně dlouho „odpočívat“, protože naprostá většina patogenních mikroorganismů přežívá v prostředí, mimo svého hostitele, jen omezenou dobu.
Proto např. v řadě zemí, kde mají legislativní systém vytyčování ochranných pásem podzemních vodních zdrojů (surové vody) postavený na moderních vědeckých principech, se vyžaduje, aby ochranné pásmo bylo tak veliké, aby umožnilo vodě setrvat v prostředí (podzemí) nejméně 30, někde až 60 dnů.

Současné přístupy k zajištění nezávadnosti (pitné) vody

V současné době se za standardní přístup k zajištění nezávadnosti vody (využívané člověkem) považuje tzv. multibariérový systém ochrany, který je založen na principu existence několika vzájemně se doplňujících bariér, určených k záchytu jednotlivých kontaminant (či prevenci jejich vstupu do systému). Počet bariér se volí podle toho, kolik je při analýze rizik daného systému (tzv. water safety plans) identifikováno skutečných nebo možných nebezpečí.

Ochrana zdroje (resp. v širším smyslu ochrana povodí zdroje) je první bariérou, za kterou následují podle potřeby další: dostatečný a účinný způsob úpravy vody, distribuční síť chráněná před externí kontaminací, vnitřní vodovod z vhodného materiálu – a to vše provozováno pod průběžnou kontrolou kritických bodů monitorovací technikou a vyškoleným personálem (Bartram et al., 2009).

Zkrácené koloběhy u recyklované vody

I když výše popsaný systém má také své slabiny, při odpovědném přístupu k jeho místnímu, na míru ušitému „designu“ a způsobu provozování je v současnosti hygieniky považován za „zlatý standard“, zajišťující v dostatečné (společensky přijatelné) míře hygienickou nezávadnost vody.
Jestliže dosud pohlížejí hygienici (nejen v ČR, ale i mnoha jiných zemích) na recyklaci, resp. využití vyčištěné odpadní vody převážně s nedůvěrou, není to jen proto, že se jedná o něco nového, legislativou dosud neupraveného, ale především proto, že zde jedna z osvědčených bariér čištění vody (koloběh vody v přírodě) chybí a systém čištění je postaven výhradně na technologických opatřeních, které fungují samy o sobě s různou účinností, nehledě k jejich možnému selhání. Je to sice řečeno poněkud zjednodušeně, protože někdy se může jednat o kombinaci technického a určitého přírodního prvku čištění, nicméně i tak platí, že se koloběh (odpadní vody ve vodu vyčištěnou, se kterou může člověk přijít do kontaktu) zkracuje místně i časově. Dalším důvodem k opatrnosti či nedůvěře u nových systémů recyklace je, že se jedná vesměs o nové systémy, praxí dosud dostatečně neprověřené a co do účinnosti a spolehlivosti nedostatečně validované.

Jak se setkávají hygienici v ČR s recyklovanou vodou?

Krajské hygienické stanice

Na otázku v nadpise této kapitoly lze odpovědět v podstatě stručně: hygienici v terénní praxi (pracovníci krajských hygienických stanic) se s otázkou využití uměle recyklované vody setkávají velmi zřídka. Důvodem je asi jednak obecně dosud nízký výskyt tohoto jevu v ČR, především ale kompetence, které orgány ochrany veřejného zdraví (OOVZ) v oblasti vody a zdraví. V zákoně o ochraně veřejného zdraví (č. 258/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) sice existuje obecný institut „hodnocení zdravotních rizik“, který dává OOVZ pravomoc působit všude tam, kde by mohlo být ohroženo veřejné zdraví, ale toho je v praxi využíváno poměrně zřídka.
Takže v oblasti vody zbývá hygienikům dozor nad pitnou vodou, teplou vodou, koupací vodou a vodou používanou k jiným účelům ve zdravotnictví a při službách epidemiologicky závažných, kde se ale recyklovaná odpadní voda nevyužívá. Zcela mimo kompetence hygieniků jde využití recyklovaných vod v průmyslových aplikacích a v zemědělství (výjimkou je ochrana zdraví při práci, takže jediný zájem hygienického dozoru je zde případný přímý kontakt zaměstnanců s touto vodou, ale nikoliv posouzení vlivu na životní prostředí a obecnou populaci).
Poněkud sporné jsou kompetence hygienikův oblasti využití recyklovaných (šedých) vod v budovách, např. k účelům splachování WC, mytí podlah či praní prádla – a to vzhledem k širší definici pitné vody v zákoně o ochraně veřejného zdraví (§ 2 odst. 1). Pitná voda podle této definice není jen voda na pití či vaření, ale i voda používaná na čištění předmětů nebo ploch, se kterými přichází člověk do přímého kontaktu. Vodu na splachování toalet sem sice zahrnout nemůžeme (což ale neznamená, že při tvorbě aerosolu nemůže tato ohrožovat lidské zdraví), ale vodu na umývání podlahy v bytech (ubytovnách, hotelových pokojích apod.) již ano, protože po ní může člověk chodit bos a dítě se jí dotýkat ještě mnohem intenzivněji.

V rámci stavebního řízení je u objektů sloužících veřejnosti orgán ochrany veřejného zdraví dotčeným orgánem, a navíc lze předpokládat, že stavební úřad by si vyžádal jeho stanovisko i v případech, kdy by sice dotčeným orgánem nebyl, ale nešlo by o standardní projekt. Před čtyřmi lety jsem si udělal malý průzkum mezi kolegy na několika krajských hygienických stanicích (KHS), zda se s projektem recyklace šedých vod setkali a jak k němu přistupovali nebo jak by k němu přistupovali. Jejich reakce, a tedy i řešení v praxi nebyly jednotné.
Zatímco jedna KHS by trvala na striktním oddělení rozvodu recyklované vody a rozvodu pitné vody a dále by se již o kvalitu recyklované vody (využívanou k splachování a úklidu) nestarala, protože by ji prý stejně neměla podle čeho hodnotit a vymáhat, většina oslovených KHS by se touto věcí zabývala, protože v ní spatřuje možné riziko pro veřejné zdraví.
Podle § 82, odst. 2, písm. s) zákona o ochraně veřejného zdraví totiž KHS náleží provádět hodnocení a řízení zdravotních rizik z hlediska prevence negativního ovlivnění zdravotního stavu obyvatelstva.

Pokud by se jednalo jen o formu stanoviska stavebnímu úřadu, byla by požadována dezinfekce a mikrobiologická nezávadnost těchto vod a absence pachu (a to včetně vody využívané ke splachování WC), další případné požadavky by pak vyplývaly z přesného užití; samozřejmostí by bylo označení výtokových armatur nápisem a piktogramem, že se nejedná o pitnou vodu. U vody na úklid (mytí podlah a dalších povrchů) by to měl být dále nízký obsah organických látek, srovnatelný s pitnou vodou, aby nedocházelo k podpoře růstu bakterií ve formě biofilmů.
Pokud by měla KHS vydat v této věci rozhodnutí, opírala by se pravděpodobně o zákon o ochraně veřejného zdraví § 84 odst. 1 písm. e), podle kterého při výkonu státního zdravotního dozoru mohou orgány ochrany veřejného zdraví v rozsahu své působnosti zakázat nebo omezit používání nejakostní pitné či teplé vody, jakož i stanovit účel, pro který lze takovou vodu používat (Kožíšek, 2012 a).
Podle jiného průzkumu mezi pracovníky KHS v létě 2014 měli tehdy v rámci celé ČR povědomí o necelých 20 stavbách sloužících veřejnosti, které byla využita dešťová (srážková) nebo recyklované šedá voda. Z větší části se k těmto projektům předem nevyjadřovali. Pokud jim byl předem nějaký projekt tohoto druhu předložen, většinou se k němu pro slabou technickou stránku řešení recyklace šedé vody (zejména úpravy) vyjadřovali negativně.

Státní zdravotní ústav

Státní zdravotní ústav (SZÚ) nevyvíjel v oblasti recyklace odpadních vod žádné vlastní spontánní aktivity, ale byl v posledních 5 letech několikrát žádán o konzultaci v této věci, především ze strany KHS, popř. o vyjádření do odborného časopisu (Kožíšek, 2012a; Kožíšek, 2012b).

Samostatnou kapitolou je podíl SZÚ na tvorbě ČSN 75 6780 Využití šedých a dešťových vod v budovách a na přilehlých pozemcích, kterou Sweco Hydroprojekt (ve spolupráci s VUT Brno a firmou Asio s.r.o.) zpracovával v letech 2012 a 2013.
SZÚ jednak rozporoval některé použité definice a kritizoval absenci pravidel monitorování kvality vyčištěných vod, ale především zásadně nesouhlasil s navrženými kvalitativními požadavky na vyčištěné šedé vody, které nepovažoval za dostatečně propracované a bezpečné, byť byly (zřejmě) převzaty ze zahraniční normy – k této problematice viz dále.
Jako kompromisní řešení navrhl vydat normu bez kvalitativních požadavků, což ale nebylo akceptováno a proces tvorby této ČSN byl přerušen (zastaven?) a od té doby nepokračuje. Návrh zpracovatelů, aby byly požadavky na kvalitu vyčištěných šedých a dešťových vod zařazeny do vyhlášky č. 252/2004 Sb. (která se zabývá požadavky na kvalitu a kontrolu pitné a teplé vody), byl ministerstvem zdravotnictví odmítnut, protože by to nebylo možné udělat bez změny zákona (258/2000 Sb.), který by k tomu dal zmocnění.

Aby mohlo být v této záležitosti postoupeno dále, podal SZÚ v roce 2014 u Agentury pro zdravotnický výzkum ČR žádost o grant „Stanovení hygienických požadavků na nezávadnost a využití recyklovaných vod využívaných ve vnitřním prostředí budov“, který ale nebyl přijat. V současné době SZÚ (ani ministerstvo zdravotnictví) v oblasti recyklace odpadních vod žádné aktivity nevyvíjí.

Pokračování v dílu II - Kvalitativní požavadky na recyklované vody a Iniciativy evropské komise.