Voda a solidarita (a další pohledy)

Moc se mi líbí, a jsem za to kolegovi Vykydalovi vděčný, že se takové téma, jako je voda, začíná veřejně probírat v jiných souvislostech než jen technických.

Začít s nadhledem a pak domýšlet dopady úvah na konkrétních případech

Blízká je mi i forma pohledu – začít s nadhledem a pak domýšlet dopady úvah na konkrétních případech. S čím však nesouhlasím, je snaha o předčasné zjednodušené účelové zobecnění – centrální = solidární = ekonomičtější. Podle mého názoru, který je ale jen dalším subjektivním názorem, je potřebné začít úvahu o konkrétních řešeních ještě komplexněji, začít od uspokojení různorodých potřeb člověka (a těch příběhů a zkušeností posbírat co nejvíce) a pak teprve zobecnit v celém rozsahu, nejen v nějaké části (intervalu).

Význam pojmu solidarita nebo solidárnost

Líbí se mi, jak ten pojem vzal kolega ze všech stran. Já jsem ho chápal trochu jinak, jako přirozenou solidaritu, ale asi může mít solidarita (stejně jako spolupráce) i jiné formy. „Přirozenou solidaritou“ podle mne je, když člověk přispívá dobrovolně, protože je přesvědčen, že jde o dobrou věc. Vědomé „dělání dobra“ jako takového souvisí s úrovní uspokojení základních životních potřeb, přesněji s potřebou získání uznání (Maslowova pyramida). Solidarita je obvykle přirozenou součástí hodnot, ke kterým člověk dospěje zvyšováním schopností uspokojovat své potřeby. Wikipedie o solidárnosti mimo jiné říká: „Solidarita je stav, kdy lidé jednají ve shodě, nebo soudržnost sobě rovných…“. Ale to už se zase shodujeme.

Pokud chceme aplikovat výše uvedené do hospodaření s vodou, pak dle mého názoru by při posuzování například variantních řešení zásobování vodou nebo odvádění odpadních vod mělo být hlavním společným cílem uspokojení potřeb člověka (viz Maslow), a tedy co nejmenší dopad do sociálna, s co největší odpovědností za celek, a ne na úkor někoho (viz definice solidarity – soudržnost sobě rovných). Na to navazuje, pokud má být výsledek rozhodování dlouhodobý, snaha o minimalizaci spotřebovávání zdrojů. Tedy jde o udržitelnost jako podmínku pro dlouhodobé jištění úrovně uspokojování potřeb.

Respektování rozdílností

Unifikované řešení (centrální = solidárnější) za každou cenu s tím, že bude v rozporu s výše uvedeným např. tím, že vzniknou neúměrné náklady (dopad do sociální sféry) nebo chování bude neudržitelné (negativní dopad na zdroje), prosazované „nařízenou solidaritou“ není podle mého vždy nejoptimálnějším řešením. Ostatně i v managementu jsou ta nejefektivnější řešení založena ne na unifikaci a nařízené spolupráci (to úspěšně funguje jen do určité míry a v určitých hranicích), ale na respektování rozdílností a jejich využití (viz např. Spirálový management – Ing. Andrej Kopčaj, CSc.). Z výše uvedeného mi vychází, že solidarita určitě ano, to souhlasím s autorem všemi deseti, ale ne taková, kdy ti solidární budou nedobrovolně platit za drahá nebo neudržitelná řešení nerespektující realitu a nevyužívající všechny možnosti řešení.

Širší pojetí solidarity

Dále si myslím, že úvahu o používání vody, není možné omezit jen na případy, kdy řešíme veřejný vodovod nebo kanalizaci a napojení, nebo nenapojení se na ně. Při řešení zásobování vodou je přeci možné se také oprostit od představy, že solidárnost musí být spojená s nějakým stavebním dílem (např. jednou vodovodní sítí nebo kanalizační sítí), solidarita přeci může (měla by) být spojená s určitým územím nebo dokonce celým státem (viz i definice solidarity – společenství sobě rovných).
Dokonce si myslím, že by to měla být jedna z funkcí státu – zabezpečit rovnoprávné podmínky pro své občany v oblasti zásobování vodou, myslím tím nejen v zásobování vodou, ale i v řešení odpadních vod.
Solidárností se přeci projevuje odpovědnost za celek – obec, kraj, nebo i stát. Stát má v rukou prostředky, jak solidárnost nastavit, přesvědčit o ní a nastavit mechanismy, aby v praxi fungovala – tím, jak nastaví právní úpravu, tím, jak případně dotuje nebo pomáhá vyrovnávat „nespravedlnost“ danou nějakým omezením (např. vyčleněním lokality k ochraně vod určených k pití). Ač se to nezdá, tak z praxe vyplývá, že důležité je i to, jak jsou vychováváni úředníci. Paradoxní je, že často jsou nesociální a nesolidární rozhodnutí státní správy jen produkty místních, subjektivních nebo přenesených názorů a manipulativních výkladů legislativy, a ne přímo legislativa jako taková.

Příběhy o solidaritě

Byl jednou jeden starosta malé obce, přemýšlel, kudy chodil, jak vyřešit čištění vod z obce. Byl slušný a chtěl, aby to lidem co nejlépe sloužilo, tak šel za kouzelným dědečkem a svěřil se mu. Dědeček mu nabídl pro každého občana 50 tis. Kč. Podmínkou ale bylo, že je musí použít tak, aby řešení bylo co nejlepší pro lidi, kteří v obci žijí. V obci měli centrální vodovod. S ohledem na to se ptá: to měli vodovod s tou sousední obcí? Bylo to dobré a osvědčené řešení? A tak si říká: „Je nás 200 obyvatel x 50 tis. Kč – mám od dědečka 10 miliónů, ještě si 3 milióny půjčím a připojím se k sousední obci podle osvědčeného modelu a nějak, když nám přispějí ve stočném solidárně i občané sousední obce, to zvládneme“. (Poznámka – do stočného by musel rozpočítat i těch deset miliónů). Obec sice bude zadlužená, ale problém bude vyřešený a občané budou relativně spokojení – budou si platit těch 50 Kč/m³ jako všude (i když bez solidárnosti by to bylo víc než 150 Kč/ m³), solidární sousedi nám každý desetikorunou na kubík přispějí a život půjde dál, a tak to přednesl na zastupitelstvu.
A co se nestalo, v koutku seděl nějaký pan Šťáral a říká: „A nemohl by nám ten dědeček těch padesát tisíc každému dát? Je nás v baráku 5, za 250 tis. Kč bych postavil čistírnu (takovou tu nejdražší sestavu – septik filtr, abych pak nemusel platit za energii), neplatil bych měsíčně stočné …“.
Ostatním se to líbilo, ještě jednou si to přepočítali a jak řekli, tak udělali – sice to bylo podmíněno tím, že hydrogeolog shledal jejich nápad bezkonfliktní, na vodoprávním úřadě se snažili jim pomoct atd. Na dílo si půjčili občané sami (sousedi si vypomohli a případně vypomohla i obec), dílo dokončili, ale co se nestalo? Dědeček slibovatel nikde! Někdo pak pro zajímavost spočítal, že i teď, když si musejí všechno hradit sami, včetně splácení dluhů, je z dlouhodobého hlediska přijde m³ OV na 20 Kč. Sousední vesnice si také oddychla, že nemusí být solidární a zastupitelstvo nebude muset poslouchat pořád řeči, jak na někoho doplácejí…

Samozřejmě, že při mírné změně místních podmínek by optimální řešení mohlo vypadat úplně jinak, např. nejudržitelnější by byla obecní čistírna, anebo nějaké skupinové čistírny nebo dokonce ta varianta s čerpáním do sousední obce.

Stejně tak příběh recyklace vody v paneláku, který měl v původním článku jasného vítěze (nerecyklovat odpadní vodu), by vypadal jinak v případě, kdyby v sobotu a v neděli večer netekla v horních patrech voda, kdyby si občané nemohli zalévat v létě zahrádky nebo kdyby zdroj pitné vody měl omezenou kapacitu a hladina podzemní vody by stále klesala a investice do nového přivaděče by byla v desítkách miliónů korun, a navíc by nový pramen musel být nákladně upravován. (Opět se nedá zobecňovat). Snad jen to, že jednání na úkor udržitelnosti bude dříve nebo později po zásluze za krátkozrakost „odměněno“. Příklad z Německa – asi už zažili to, že v nějaké oblasti může být vody nedostatek, a tak jako solidární si zvolili to, že v Hesensku obec dokonce může nařídit občanům využití srážkových a šedých vod… Potvrzuje se názor, že jediné, co platí universálně je to, že nejlepší řešení musí vycházet z místních podmínek.

Ještě jeden příběh

Mladý ekologický pár s malými dětmi se rozhodl, že bude žít co nejpřírodněji. Od rodičů dostali část starého mlýna (mlýn leží obvykle blízko vody) a začali rekonstruovat. Chtěli samozřejmě vyřešit i odpadní vody – doposud (300 let) tam byl septik se zásakem (oficiálně jímka na vyvážení) a ohledně toho nikdy žádný konflikt nebyl. Když si chtěli problém vyřešitdomovní čistírnou, tak narazili – do potoka a ani do zásaku jim to nebylo povoleno – buď si musejí sami postavit 300 m kanalizace nebo jímku na vyvážení a vyvážet… Přitom v případě vypouštění do potoka by ovlivnění toku bylo nulové (po deseti metrech po proudu by díky samočištění nebylo možné zaznamenat změnu v kvalitě, i kdyby tam vypouštěli nečištěnou vodu). Co se týká vypouštění do vsaku, to už tam probíhá bezkonfliktně 300 roků a podzemní vody jsou okolní zemědělskou činností již ovlivněny tak, že by se to na koncentracích v podzemních vodách projevilo až na třetím desetinném místě, a to jen v bezprostřední blízkosti. Z hlediska udržitelnosti jim bylo nabídnuto to nejhorší řešení z hlediska vlivu na prostředí – fekální vůz to má na čistírnu tam a zpět bratru 40 km. Je z hlediska sociálního 2 tisíce měsíčně z rodinného rozpočtu na odvážení splašků udržitelné? Je to legislativa (nebo jen její „důsledný“ výklad?)!

Řešila by tu situaci místní solidárnost? Představuji si starostu, jak říká na zastupitelstvu – každý občan povinně přispěje na řešení jímky mladé rodiny dvaceti korunami ročně. Přispěli by lidé rádi na řešení, které jim připadá nesmyslné? Nebo – jak by uspěl s návrhem na investici za 2 milióny korun na připojení nemovitosti na veřejnou kanalizaci, která jim byla navržena jako druhá varianta. Neřekl by mu někdo, že je mimo, a že má někdo používat při rozhodování hlavu?

Solidárnost a legislativa?

Co kdyby například systém fungoval tak, že ten, kdo opravdu zdůvodněně musí použít jímku na vyvážení, dostane roční jednorázový příspěvek. Situace by se otočila, vodoprávní úředník by pak posuzoval, zda není možné jiné, pro stát ekonomičtější a pro společnost udržitelnější řešení. Dokonce je již dnes jeho povinností, plynoucí z vodního zákona, vyžadovat nejlepší řešení. To se ale bohužel nerovná i vyžadování nejekologičtějšího nebo dokonce nejudržitelnějšího řešení. Pokud by i pak vycházelo jako nejvhodnější opatření vyvážená jímka, až pak by byl přiznán příspěvek. Stát by tím přijal odpovědnost hned za dvě věci – motivoval by k volbě udržitelnějších řešení a pokud už někdo jinou možnost nemá, pak mu ve vlastním zájmu solidárně přispěl. Nebylo by to tak i logičtější než být alibisticky ekologický, ale na úkor někoho jiného?

Solidárnost po česku

Jen tak mimochodem. Z pohledu solidarity a jejího uplatnění by se dal vymyslet ještě jeden pojem „česká cesta legislativně solidární“. Možná jste sledovali debatu v parlamentu a senátu ohledně vyvážení jímek a jeho prokazování. Na rozdíl od Němců, jsme v praxi zvolili jinou strategii řešení decentrálu. Prakticky se většina vodoprávních úřadů, díky současnému výkladu legislativy, snaží nasměrovat alibisticky řešení jednotlivých nemovitostí na vyvážení jímek. Protože je ale zřejmé, že je takové rozhodování nesociální a někdy dokonce v současnosti technicky nerealizovatelné, snaží se zákonodárci o to, aby vznikla mezera v zákoně taková, aby se sociální dopad dal vyřešit nedodržováním nebo obcházením zákona…. je to také solidarita? Rovnoprávný přístup k občanům a solidarita

Možná by pro začátek stačilo nediskriminovat decentrální řešení ve srovnání s jinými centrálními řešeními. V demokratické společnosti by měla být dodržena zásada, že nelze diskriminovat část obyvatel, a tak by mělo platit, že ten, kdo se nemůže napojit na veřejnou kanalizaci, by neměl být diskriminován a mělo by mu být umožněno vybrat si z nabídky variantních řešení, která mu zabezpečí stejné sociální podmínky jako mají ostatní.

Lze dokázat, že legislativa preferuje nějaká řešení (např. jímky nebo neúměrně náročné čištění), i když jsou k dispozici variantní řešení, která při nižších nákladech zabezpečí obdobný dopad na lokalitu, jako je např. diskutabilní „stoprocentní“ vyvážení jímek. Paradoxní je to zejména v lokalitách, kde působí i další zdroje znečištění, např. zemědělská činnost jako pastva, hnojení, chemická ochrana rostlin, provoz na komunikacích, které zatěžují lokalitu i stonásobně více než jednoduché decentrální řešení, které by pro občany bylo nejsociálnější. Legislativci si často neuvědomují, jak drobnosti (např. způsob kontroly provozu) v jejich rozhodnutí ovlivní nakonec výsledný náklad, a tedy dopad do sociálna.

Příklad solidarity z Německa ohledně řešení decentrálu

Podle mne následující případ, je přesně tím, kdy se stát zachoval nejen solidárně, ale i udržitelně. Německo od snahy odkanalizovat celou zemi centrálně oficiálně odstoupilo v devadesátých letech, kdy si vyhodnotilo, že by takové počínání bylo neekonomické, neekologické a hlavně „neudržitelné“. Aby ti, kteří nebyli napojeni na centrální řešení nebyli diskriminováni, protože by zatěžovali nerozumně ostatní (ptám se: čím? že by zatěžovali životní prostředí?), tak podpořilo realizaci decentrálu po všech stránkách – ekonomicky (dotace), právně (jednoduché povolování a kontrola, reálné zdůvodněné požadavky) i metodicky (byly vypracovány postupy pro zpracování územních plánů a jejich posouzení z víceparametrových hledisek ve formě ATV směrnic.). Možná by se dal použít pojem slušně odpracovaná státní solidarita. Namísto centrálně nařízené solidarity pokorně respektovalo reálný stav. Důležité je při tom to, že jsou reálně spravedlivě nastavená pravidla (v podstatě méně přísná než u nás), která se pak dají dodržovat, a proto se dodržují.

Závěr poprvé

Solidárnost je nutné podporovat, ale tam, kde jde opravdu o nejoptimálnější řešení celku jak po stránce sociální, tak i z hlediska celkové udržitelnosti. Proto je podle mne potřebné, než využijeme institutu solidárnosti, hledat nejoptimálnější řešení problému s ohledem na konkrétní lokalitu (což je zvláště u zásobování vodou a řešení odpadních vod podstatné pro výsledek = dopad na sociální sféru obyvatel), řešení (varianty) komunikovat a v ideálním případě nechat na účastnících a přispěvatelích, aby se po seznámení se všemi dopady vědomě rozhodli… (viz lidé jednají ve shodě). Paradoxně pak může být nejsolidárnější řešení, když každý jedná sám a ostatní mu přispějí (nebo jen umožní takto individuálně jednat).

V praxi to znamená mít více variant a ty bez předsudků a vícekriteriálně posoudit – přičemž roli by měly hrát jak ekologické aspekty (nejen např. koncentrace na odtoku, ale celkový dopad), ale i vliv na sociální sféru – na vrcholu toho, pro koho se něco dělá, je konkrétní uživatel. Jen pro zajímavost, nedávno jsem hledal něco k LCA a přelouskal jsem pár konkrétních vyhodnocení pro malé obce v USA nebo Austrálii – dost často tam vycházelo jako nejudržitelnější řešení centrální zásobování vodou a decentrální řešení odpadních vod, nebo někdy i využití srážkových vod jako náhrada vody pitné (ale to je samozřejmě dáno místními poměry).

Solidárnost by se neměla omezit v případě vody na řešení centrálních systémů, ale na všechny obyvatele – nejvíce diskriminováni jsou dnes přece ti, kteří často i nesmyslně jsou dotlačeni k tomu řešit odpadní vody jímkou na vyvážení, dtto i ti, kteří na levnější centrální čištění nemohou z důvodů ekonomických být napojeni a nemohou tak využít dobrodiní solidárnosti svých spoluobčanů a dotací.

Solidárností by se určitě neměla řešit situace, kdy stávající management založený převážně na centrálním řešení, narazil na ekonomické hranice a neschopnost hledat nová řešení.

Druhý závěr

Pokud se společnost bude chovat tak, aby byly co nejefektivněji zabezpečeny potřeby lidí, pak teoreticky budou občané čím dál více přirozeně solidární. Co nejefektivněji budou jejich potřeby zabezpečeny, pokud maximálně využijeme místních podmínek k nejsociálnějšímu a nejudržitelnějšímu řešení.

Cílem solidarity nemůže být přeci to, aby všichni byli stejně solidárně chudí, protože budou jednat neefektivně, cílem by mělo být, aby všichni byli (solidárně) bohatí, protože budou jednat co nejefektivněji a bohatství, které vytvoří (díky menším nákladům) použijí k solidárnímu zohlednění těch, které znevýhodňují místní podmínky.

Nezačíná tak problematika solidárnosti již například tam, kde se nastavuje legislativa, a kde by v jejím uplatnění měl jít příkladem stát?

A do třetice ještě jeden závěr

Když jako člověk budu vědět, že přispívám na dobrou věc, zejména dobrou pro mé děti do budoucna, pak budu „dobrovolně solidární“, pokud bych ale pod rouškou solidarity měl být „nedobrovolně solidární“ a platit buď nějaké nesmyslné, lobbystické, anebo do budoucna neudržitelné řešení, tak proti tomu ve svém zájmu i zájmu všech kolem musím bojovat. I když bydlím v „paneláku“, měl bych být solidární i s těmi, na které nejde aplikovat universální řešení, pro panelák nejekonomičtější a v současnosti i nejudržitelnější, nebo alespoň respektovat odlišnost řešení. Pochopení a respektování odlišností je znakem vysoké úrovně kultury a dosažení vyšších úrovní pyramidy uspokojení lidských potřeb. Proto je dobré, když se o takových věcech začínáme bavit – snad je to znakem toho, že se posouváme v pyramidě uspokojení svých potřeb směrem nahoru, tj. k větší odpovědnosti za své okolí atd. a tedy k přirozené solidárnosti, která může mít i formu tolerance odlišnosti řešení nebo akceptace, anebo dokonce upřednostnění udržitelnosti.