Dílčí uživatelský generel vody, aneb pohled na vnitřní vodovod přes jeho dlouhou životnost a vliv na životní prostředí. Část 1.
Rozhovor s doc. Dr. Ing. Zdeňkem Pospíchalem
Investiční a provozní náklady a skutečná životnost vnitřního vodovodu se významně promítají do skutečné ekonomiky objektu a jeho provozu. Chyby, které jsou s vnitřními vodovody spojeny, nás všechny zbytečně ochuzují, jen malé skupině generují práci. Je nutné změnit pohled na význam vnitřních vodovodů, zvláště když se to týká objektů spravovaných státem, obcemi nebo sloužících veřejnosti.
Posledních řádově třicet let, ve kterých se pohybuji v oboru TZB a vím o působení doc. Dr. Ing. Zdeňka Pospíchala, uběhlo nebývale rychle. A tak se stalo, že vlastně zcela nenápadně, neboť pan docent je trvale velmi odborně aktivní, dovršil koncem června své životní jubileum 80 let. Rozhovor, který mi poskytl, se tak stal i příležitostí k tomu, abych mu mohl k jubileu popřát. Pane docente, všechno nejlepší, pevnou vůli k překonávání zdravotních problémů, optimismus do dalších let a láskyplné rodinné zázemí.
Za redakci TZB-info – Josef Hodboď
Vnitřní vodovod je na první pohled jednoduchá záležitost. Stačí dostatek studené a teplé vody, výkonné, a přitom úsporné čerpadlo, potrubí, distribuční armatury a podle designových nároků několik výtokových armatur. Tak co je zde k řešení? V rodinném domě více méně nic. Technicky a hygienicky složitější situace vzniká v bytových domech, ubytovnách, rozsáhlých objektech hotelů a na vrcholu zřejmě stojí areály nemocnic, domovy seniorů, lázně atp.
TZB-info je odborný portál, a proto pro studenou pitnou vodu používáme normovou zkratku PWC, pro teplou vodu připravenou ze studené pitné vody zkratku DWH.
Doc. Ing. Zdeněk Pospíchal je specialistou, uznávaným odborníkem a rovněž soudním znalcem problematiky PWC a DWH. Je velmi poučné se s ním pustit do debaty o problematice vnitřních vodovodů, protože odborníka nedělají jen teoretické znalosti, ale i rozsáhlé zkušenosti z praxe a schopnost řešit problémy v konkrétních podmínkách, které se od teoretického řešení mohou lišit. Převést rozhovor s doc. Pospíchalem do stručného textu není jednoduché, protože uvádí mnoho skutečných příkladů potvrzujících jeho myšlenky. Nicméně doc. Pospíchal s jeho zveřejněním souhlasil.
Co ve stručnosti zahrnuje Vaše praxe a kde vidíte prostor pro zlepšení?
Jako soudní znalec působící v oblasti vnitřních vodovodů jsem musel odhalit příčiny problémů, uživatelských nedostatků a někdy i havárií v nejrůznějších objektech. I vnitřní vodovod může být příčinou havárie objektu, dostavením z provozu. A nešlo jen o objekty již delší dobu provozované, ale i čerstvě uvedené do provozu. Součástí mojí práce bylo i získání náhledu na práci instalačních firem. Jak PWC, tak DWH mají přesně definované vlastnosti, které musí být dodrženy na každém výtoku, tedy armatuře, „kohoutku“. Nejde jen o veřejnosti nejznámější problém mikrobiologický, především s bakterií legionelou. Jde i o poruchy potrubí, zásadní zhoršování kvality pitné vody, projektantem neodsouhlasené záměny materiálů, dimenzí, výrobků atd. Setkal jsem se velkou řadou chyb, kterým bylo možné se vyhnout.
Bohužel se často velmi málo hovoří o vnitřních vodovodech komplexně. Tedy nejen jaká je pořizovací cena, ale i provozní náklady, životnost, skutečná spotřeba vody a energie. Máme statistické údaje, konkrétní čísla z jednotlivých budov. Jsou tato čísla správně chápana? Hovoří se o suchu, nedostatku pitné vody, nutnosti úspor. Jaký je potenciál vnitřních vodovodů? Proto navrhuji hovořit o „Dílčím uživatelském vodním generelu České republiky“.
Mohl byste Vaši představu více konkretizovat?
Vyjděme z objektů a jejich provozu, ze skutečných údajů. Ano, jsou rozdílné spotřeby vody mezi jednotlivci i v jedné rodině, v technickém řešení atd. Nicméně je nutné vytvořit základnu pro porovnání. Je třeba poukázat na zásadní nesprávnost současného a všude používaného čistě ekonomického přístupu k problematice investice do vnitřního vodovodu, který uvažuje jen pořizovací náklady na realizaci. Přitom pro vnitřní vodovod by měly být zohledněny náklady provozní minimálně se stejným významem, jak je běžné u zdánlivě složitějších systémů TZB, avšak viditelnějších. Potrubí nejsou vidět, maximálně slyšet při nevhodném návrhu.
Můžete uvést příklad v číslech?
Dále se budu pohybovat na straně bezpečné, abych nemohl být nařknut z toho, že problém záměrně nafukuji.
Denní spotřebu teplé vody DWH odhadnu jen na 15 litrů na osobu, a ještě ji vztáhnu jen na 6 mil. obyvatel. Pak by se v celé ČR jednalo denně o 90 mil. litrů DWH, tedy 90 tisíc m3. Pokud náklady na její výrobu opět vezmu na spodní hranici, například 250 Kč/m3, pak jde o 22,5 mil. Kč denně a za celý rok (350 dnů, bez dovolené) obnos ve výši 7,87 mld. Kč.
K přípravě DWH potřebuji i tepelnou energii. Pro ohřev 1 m3 vody o 40 K (z průměrných 10 °C na 50 °C) se zemním plynem mohu počítat s účinností 80 % a tedy se spotřebou 4,5 m3 ZP. Při distribuci DWH počítám se ztrátou 40 %, kterou kryje cirkulace, a jsem na 6,3 m3 ZP na 1 m3 skutečně spotřebované DWH. Pokud by se všechna DWH v České republice připravovala s využitím ZP, tak by každý den šlo o 567 tisíc m3 ZP. V případě elektřiny asi 5850 MWh.
To nejsou malá čísla. Jak je na tom DWH z pohledu emisí oxidu uhličitého CO2?
S velkou mírou jistoty jsem odhadl denní potřebu zemního plynu na přípravu teplé vody v ČR na minimálně 567 tisíc m3. Jejich spálením vznikne (2,016 kg CO2/m3) 1143 tun CO2. Denně. Za rok se tedy jedná o více než 400 tisíc tun CO2. Vzhledem k energetickému mixu v České republice by to v případě využití elektrické energie bylo podobné. Je zřejmé, že příprava teplé vody má i z pohledu sledování emisí CO2 značný význam.
Jako znalec jste se setkal s řadou poruch, které souvisí s podceněním významu vnitřních vodovodů. Můžete uvést příklady, které by doložily nutnost se na vnitřní vodovody dívat mnohem odpovědněji?
Představte si areál nemocnice s desítkami objektů, s problematickým zásobováním uživatelských bodů vodou vzhledem k různorodosti provozních podmínek, s mikrobiologickými problémy, neřešeným přetokem PWC do rozvodu DWH a naopak, řadou dalších chyb. Nemocnice nemá zpracován žádný dlouhodobý výhledový plán postupné rekonstrukce vnitřních vodovodů, aby se nedostatky postupně odstranily.
Opět nemocniční objekt, zapojený na centrální výrobu DWH, kde hygienické zabezpečení oxidem chloričitým vyráběným „in situ“, na místě, zkrátilo životnost nového vnitřního vodovodu z měděného pájeného potrubí na pouhých 10 let. Předchozí potrubí, z pozinku, sloužilo 40 let včetně 12 let provozu s toutéž chemickou ochranou oxidem chloričitým.
Jiný případ hygienického zabezpečení oxidem chloričitým vyráběným „in situ“. Velký objekt v nemocnici, vše odpovědně navrženo. To, že dodavatel plastového potrubí „nesouhlasil“ s použitím oxidu chloričitého, bylo přehlédnuto. Proběhla kolaudace, objekt zprovozněn. Nasídlení objektu se zadrhlo a místo plánované denní spotřeby 40–50 m3 DWH byla skutečnost 5–10 m3. Generátor oxidu chloričitého byl plně funkční a skutečná koncentrace oxidu chloričitého byla cca 7× větší, než odpovídá projektovanému stavu. Dodavateli a provozovateli generátoru sázka dát garanci na nepoškození plastového potrubí na dobu 60 měsíců vyšla. K havárii došlo o 2 měsíce později.
Nebo školní objekt s necelými dvaceti pracovníky v kancelářích, s laboratořemi, které jsou v provozu s přítomností studentů max. 6 měsíců v roce. Objekt je skvěle vybaven, má 135 vodovodních baterií a 16 WC. Bohužel bez zohlednění skutečnosti nárazového využití a dlouhých období stagnace vody, zejména PWC, v části vnitřního vodovodu. Již za 4 měsíce po kolaudaci pitná voda zapáchala a bylo vyloučeno ji používat…
Z podobné oblasti, školní objekty vysoké školy. Po kolaudaci na jaře jsou objekty postupně obsazovány až za několik měsíců. Nicméně hned po kolaudaci je spuštěn „program legionela“ v systému MaR, dvakrát týdně se potrubí DWH v těchto objektech přehřívá v průběhu termické dezinfekce. Vlivem souběhu potrubí se pochopitelně ohřívá i potrubí s pitnou vodou PWC, které je bez odběru. Žádné odpouštění vody, stále dokola. Výsledkem je silně zapáchající voda a v krátkém čase dochází i k havarijnímu poškození potrubí teplé vody z pozink. ocelového potrubí.
Kancelářsko-bytový objekt, v jehož projektu vnitřního vodovodu je navrženo použití nerezového potrubí s cílem zajistit životnost po desítky let. Zhotovitel stavby vybírá zhotovitele vnitřního vodovodu tak, že na základě předpokládaného rozpočtu 2,6 mil. Kč osloví několik instalatérských firem a licituje na nejnižší cenu, například 1,9 mil. Kč. Vítězná instalatérská firma vzápětí oznámí, že „nerez nedělá“, ale použije levnější plast a investorovi potvrdí jen 60 měsíců záruky. Ten toto řešení výslovně odsouhlasí, neboť jeho záměrem je objekt po částech do 3 let rozprodat.
Takových příkladů chyb a nedomyšleností je bohužel mnoho.
Rozvor pokračuje druhou částí.
Investment and operating costs and the actual life of the internal water supply system are significantly reflected in the actual economy of the building and its operation. The mistakes that are associated with internal water mains impoverish us all unnecessarily, they only generate work for a small group. It is necessary to change the view of the importance of internal water supply, especially when it comes to buildings managed by the state, municipalities or serving the public.