Plošné kontroly kotlů nařízené ministerstvem? Procesní nesmysl a dezinformace

Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, definuje poměrně rozsáhlé povinnosti provozovatelů spalovacích zdrojů. To se týká i majitelů teplovodních kotlů a lokálních topidel na pevná paliva s teplovodním výměníkem o příkonu od 10 do 300 kW. Jednou z klíčových povinností provozovatelů je nechat si zdroj jednou za 36 měsíců prověřit odborně způsobilou osobou (servisním technikem zaškoleným výrobcem zdroje tepla).

O důležitosti těchto kontrol není pochyb. Správně seřízený a čistý kotel šetří peněženku provozovatele a méně zatěžuje ovzduší. Jako soudní znalec v oboru spalovacích zdrojů mohu navíc potvrdit, že mnoha tragickým nehodám by se dalo předejít, pokud by byly kotle pravidelně servisovány.

MŽP samosprávám velet nemůže

Nicméně tvrzení, která se šíří na sociálních sítích – tedy že Ministerstvo životního prostředí (MŽP) zadalo samosprávám úkol provést plošné kontroly těchto kotlů – se nezakládají na pravdě.

Je nutné si uvědomit, jak funguje státní správa:

MŽP nemá pravomoc udílet přímé pokyny a úkoly úředníkům samospráv.

Z hlediska státní služby a zákoníku práce spadají tito úředníci pod resort Ministerstva vnitra. Mezi MŽP a obecními úřady neexistuje vztah nadřízenosti a podřízenosti. Ministerstvo životního prostředí tedy nemůže „úkolovat“ personál, který mu organizačně nepodléhá.

Metodika není příkaz

To, co MŽP skutečně dělá, je vydávání metodických doporučení. V listopadu 2025 vydal odbor ochrany ovzduší „Sdělení k provozování a ke kontrole spalovacích stacionárních zdrojů“. To je obsáhlá pomůcka, která má úředníkům obcí s rozšířenou působností usnadnit orientaci v této složité problematice.

Tato příručka obsahuje doporučení, jak postupovat při kontrole, jak odebírat vzorky popela či jak sjednat nápravu. Rozhodně se však nejedná o „příkaz k výjezdu do terénu“. Samotné Sdělení navíc jasně uvádí, že přímá kontrola v rodinném domě či objektu pro rekreaci je omezena přísnými legislativními podmínkami. Pověřený úředník může vstoupit do obydlí pouze tehdy, pokud:

1. Existuje opakované důvodné podezření na porušování zákona o ochraně ovzduší spojené s provozem spalovacího zdroje tepla na pevná paliva.
2. Provozovatel byl na první podezření písemně upozorněn a poučen o následcích (včetně možnosti následné přímé kontroly).

Jen zlomek registrovaných zdrojů

Lokální zdroje tepla pro vytápění domácností jsou zdrojem emisí podobně, jako například auta. Požadavek mít databázi a přehled o technickém stavu zdrojů je tedy bezesporu logický. I z tohoto důvodu vznikla povinnost provozovatelů teplovodních kotlů a lokálních topidel na pevná paliva nechat si provádět periodické kontroly svého zdroje tepla. Odborně způsobilá osoba, která kontrolu provedla, má následně povinnost tuto kontrolu a doklad o jejím provedení nahlásit (respektive zapsat) do databáze ISPOP, kterou spravuje MŽP.

Databáze se ale za více jak 10 let své existence „plní“ jen velmi pozvolna. Podle některých odhadů je do ní nahlášeno necelých 20 % z těch provozovaných zdrojů tepla (databáze není veřejně přístupná), které by zde nahlášeny být měly.

Snaha napravit tento nežádoucí stav je tedy více než logická. Nicméně státní správa zde naráží na jeden velký problém. Je to nedostatek úředníků, kteří jsou schopni a oprávněni se těmito zdroji tepla (ale i emisemi) „zabývat“ a samozřejmě pak se zajištěním finačních zdrojů na pokrytí činností těchto úředníků. Lokální topeniště spadají totiž do gesce obcí s rozšířenou pravomocí (ORP), nikoliv přímo pod místní samosprávu. Na každé ORP pracuje pouze několik úředníků v odboru životního prostředí, kteří jsou schopni řešit problematiku zdrojů tepla na pevná paliva. Těchto obcí je u nás 205, zatím co „předmětných“ zdrojů tepla je víc jak 800 tisíc, tedy v průměru přibližně 4 tisíce zdrojů tepla na úředníka.

Plošné kontroly neexistují, ale důvodem může být absence dokladu o kontrole zdroje

Místní samospráva tedy nemůže provádět plošné, případně bezdůvodné kontroly. Vždy musí existovat konkrétní podnět nebo důvodné podezření na porušení zákona. Tímto důvodným podezřením může být skutečnost, že provozovatel na vyžádání od místní samosprávy ji nepředloží doklad o povinné periodické kontrole kotle, který vystavila odborně způsobilá osoba.

Tvrzení o „plošném zátahu“ nařízeném z ministerstva je tedy nejen věcně nesprávné, ale z hlediska fungování českých úřadů i neproveditelné.

Nepřímým efektem je to, že taková tvrzení straší všechny provozovatele zdrojů tepla na pevná paliva tím, že jim do jejich domovů budou nahlížet úředníci jen za účelem evidence. Šíří se tyto informace omylem nebo je za tím jiný zájem?