Co brání úspornému vytápění bytových domů?
V současné době dochází k úpravám naší legislativy s cílem zvýšit energetickou účinnost vytápění. Názory na efekt přijímaných změn se liší. Zatímco někteří očekávají významné úspory za teplo, jiní, a mezi ně patřím i já, upozorňují na nesmyslnost celého záměru.
Bytové domy projektované a stavěné v šedesátých až osmdesátých letech minulého století byly výhradně určeny pro nájemní bydlení s tím, že jejich jediným vlastníkem byl buďto stát nebo stavební bytová družstva. A jejich obyvatelé, ať už získali užívací právo k bytu přidělením dekretu (u státních bytů), nebo cestou sdružení se v SBD, v obou případech měli s vlastníkem domu pouze nájemní vztah. Práva a povinnosti nájemníka byly přesně vymezeny a na jejich dodržování dohlížel vlastník domu. Po roce 1989 byla řada bytových domů privatizována a staly se majetkem SVJ – společenství vlastníků jednotek. Tato společenství jsou často složena z lidí s dobrými úmysly ale s nedostatkem odborných předpokladů a zkušeností potřebných ke správě a provozování bytového domu. A někteří z členů SVJ nabyli navíc po privatizaci neochvějného dojmu, že jsou neomezenými majiteli svých bytových jednotek a začali se k nim chovat jako k soukromému rodinnému domku. Tu instalovali do obýváku vířivku s kubíkem vody, tu vybourali nějakou snad nenosnou (?) příčku, tu vyměnili ošklivé radiátory za hezčí. A pokračovali s individualizací vnitřního klimatu. Zde se k nim ochotně přidali i nájemníci družstevních a obecních bytových domů. Pod heslem úspory energie přestali některé místnosti vytápět úplně, jiné podle potřeby. A dosavadní relativně bezproblémové chování nájemníků se změnilo v anarchii.
Je třeba si uvědomit, že stejně jako nepatří žádnému ze spoluvlastníků konkrétní část pozemku pod bytovým domem, konkrétní část střechy, výtahu nebo kočárkárny, nepatří mu ani dělící konstrukce mezi jednotlivými byty, ani stoupačky procházející bytem včetně radiátorů s regulačními ventily. Být spoluvlastníkem bytového domu znamená vlastnit ideální část tohoto domu a mít dispoziční právo k vybrané bytové jednotce. Znamená to také, že se s péčí vlastníka musí chovat ke všem částem bytového domu, nejen k těm, které bezprostředně využívá. Znamená to provozovat objekt a všechny v něm zabudované technologie v souladu s projektem!
Projekt vytápění je výsledkem velice náročného výpočtu, kterému se ve stavební praxi vyrovná snad jen statický výpočet. Projektem jsou mimo jiné určeny vnitřní teploty v jednotlivých místnostech, projektem jsou určeny přesná nastavení termostatických ventilů a hlavic na radiátorech, projektem je určen průběh otopové křivky. Dodržováním projektem stanovených parametrů funguje otopná soustava efektivně. Jakákoliv individualizace vnitřního klimatu je zásadním porušením projektu a bezvadné funkce systému regulace otopné soustavy, a v konečném důsledku vede vždy k neefektivnímu provozu, plýtvání energií, a to i tehdy, kdy by se laikovi mohlo zdát, že energii šetří.
Náklady za teplo na vytápění byly před rokem 1989 rozdělovány mezi jednotlivé bytové jednotky vždy podle jediného kritéria – podle podlahové plochy. A dlužno dodat, že nebyl žádný důvod to měnit. Bytový dům je jedním celkem skládajícím se z množství bytových jednotek se stejnou úrovní vnitřní pohody. Krajní byty s více obvodovými stěnami musejí mít sice větší spotřebu energie, ale vytvářejí za to obrazně řečeno ochranné pásmo pro byty situované uvnitř dispozice, kde lze potom logicky stejné teplotní úrovně docílit nižším množstvím tepla. Poloha v domě však není žádnou zásluhou ani prohřeškem, za které by se jejich nájemníci měli odměňovat nebo trestat. Pokud tedy máme všichni zajištěn stejný komfort reprezentovaný množstvím vzduchu ohřátého na danou teplotu, je spravedlivé, abychom za něj platili podle množství vzduchu náležícího k našim bytovým jednotkám. Tedy podle m3 objemu bytu, potažmo m2 podlahové plochy.
Všechny snahy rozdělovat náklady za teplo jiným způsobem vedou k porušování projektu a dokonce i platné legislativy (vyhláška č. 194/2007 Sb.). Povinná instalace poměrových indikátorů na radiátory doprovázená naváděním nájemníků k uzavírání termostatických hlavic údajně za účelem šetření energií, a rozúčtování nákladů na teplo dle principů, které neberou v úvahu děje probíhající v bytových domech a v otopných soustavách na základě fyzikálních zákonů, jsou doslova zločinem, protože vedou k:
- snížení energetické účinnosti vytápění v důsledku degradace systému automatické regulace,
- snížení životnosti stavebních konstrukcí vlivem cyklického teplotního namáhání,
- vytvoření podmínek pro vznik plísní v bytech, což potencionálně ohrožuje zdraví nájemníků,
- vytvoření stavu, kdy v důsledku migrace tepla jedni tepelně parazitují na druhých,
- nespravedlivému dělení nákladů za teplo na vytápění mezi jednotlivé nájemníky,
- zvýšení nákladů na bydlení povinností vybavit otopnou soustavu zbytečnými indikátory,
- zmaření efektu investic do energeticky úsporných opatření, která nemají očekávaný přínos,
- ohlupování lidí fabulí, že je v jejich schopnostech být úspěšnější než automatická regulace.
Nic proti různým přístupům k řešení problémů, ale pokud výsledkem určitého přístupu je striktní nařízení upravující jak se mají všichni občané, kterých se to týká, chovat, měli bychom mít stoprocentní jistotu, že prosazené nařízení a všechny jeho vedlejší efekty, které jím budou bezpodmínečně vyvolány, v konečném výsledku přinesou zlepšení stavu, který řešíme. K tomu ovšem potřebujeme detailní rozbor celého problému s tím, že všechny vyvolané efekty budou analyzovány odborníky na danou problematiku. Nemůže se stát, že zákonem něco nařídíme a teprve po uvedení normy do praxe, poté co se naplno spustí dominový efekt, začneme s překvapením objevovat „nečekané“ důsledky našeho bohulibého snažení.
Historie je plná příkladů, kdy se dobře míněným činem spustila lavina problémů. V některých oblastech lidské činnosti je možná namístě určitá shovívavost, protože zákonitosti mezi jednotlivými ději jsme zatím ne vždy zcela odhalili, ale fatální přehmaty při řešení technického problému jsou neomluvitelné. Fyzikální zákony platí a platit budou, ať se nám to zrovna hodí či nikoliv.
Skutečným problémem bývá, když se při řešení technických otázek upřednostní jiné hledisko než technické – například sociální, ekologické, apod.
Tak co tedy vlastně brání úspornému vytápění bytových domů? My sami, na jedné straně naše neochota uznat, že v hromadném bydlení nelze zařídit stav, při kterém by byli spokojeni všichni, na druhé straně až slepá víra v jednoduchá řešení předkládaná zájmovými skupinami, které by si do vývěsního štítu mohly napsat „prodavači snů“.
Žít v bytovém domě není to samé jako žít v rodinném domku. Bytový dům má některá specifika, která je bezpodmínečně nutné respektovat, aby technologické systémy mohly pracovat efektivně a abychom dům svým chováním nepoškozovali. Kdo není ochoten na tato elementární pravidla přistoupit, má možnost jít bydlet „do svého“, což někteří i učiní, nicméně často se z této skupiny rekrutují „reformátoři“. A ti mají při řešení problémů hned jasno a jsou ochotni se za prosazení své pravdy i poprat. Někdy by ale stačilo vzít si tužku, papír a kalkulačku a provést pár ověřujících výpočtů a zjistili by, že aspirují maximálně tak na členství v Cimrmanově klubu „Průkopníků slepých uliček“. Smutné je ovšem zjištění, kolik zasloužilých členů tohoto klubu připravuje naši legislativu…
Při úpravách stávajících a vytváření nových společenských norem bychom se měli vyvarovat kroků, které budou pro své úspěšné naplnění vyžadovat novelizaci fyzikálních zákonů.
Currently there are changes in our legislation in order to increase the energy efficiency of heating. Opinions differ on the effect of accepted changes. While some expect significant savings on heat, others, and I am one of them, draw attention to the absurdity of the whole project.