Názor na povinné osazování „měřičů tepla“

Není to tak dávno, co jsem na jednom zpravodajském portálu narazil na následující sdělení (zhruba): „Vlastníkům bytových domů a kancelářských budov přibyla na čele další vráska. Do konce tohoto roku musí vybavit své objekty měřiči tepla, jinak mohou čelit poměrně drastické sankci. Jedná se o opatření vycházející z evropské legislativy, které by dle mínění ministerských úředníků mělo vést k úsporám tepelné energie při vytápění těchto objektů a také ke spravedlivému rozpočítávání nákladů za dodané teplo mezi jednotlivé nájemníky nebo spoluvlastníky objektů.“

Tato informace pochopitelně vyvolala mezi vlastníky objektů řadu otázek, v první řadě zejména ohledně nákladů na pořízení a provoz měřičů. Mě na tom ale zaujalo něco úplně jiného.

Instalace měřičů tepla v pravém slova smyslu je v případě uvedených objektů možná prakticky jedině na tzv. patě domu. Změřit dodávku tepla do každého jednotlivého bytu nebo kanceláře je buďto technicky nemožné nebo proveditelné pouze za cenu nepřiměřených investičních nákladů. Z tohoto důvodu se připouští i možnost splnit daný požadavek instalací poměrových indikátorů na otopná tělesa, které sice množství spotřebovaného tepla neměří, ale podle tvůrců legislativy budou mít na dosažení stanovených cílů stejný efekt.

Rozpočítávání nákladů na vytápění dosud řeší vyhláška č. 372/2001 Sb., na jejíž novele se již více jak rok pracuje. Důvodem je skutečnost, že názory na spravedlivé dělení nákladů jsou natolik protichůdné, že zjevně zatím neexistuje algoritmus rozpočítávání, který by vyhověl požadavkům všech zainteresovaných stran. Navíc tvůrci novely ve svém zveřejněném návrhu preferují pouze rozpočítávání dle náměrů poměrových indikátorů, ačkoliv existují i jiné, minimálně rovnocenné varianty (tzv. denostupňová metoda nebo rozpočítávání podle užitné plochy), které by se tak po vydání novely v předložené podobě staly zcela vyloučenými.

Druhým zmíněným důvodem pro instalaci „měřičů tepla“ na radiátory je snaha dosáhnout tepelných úspor, což je jistě chvályhodná myšlenka, otázkou je, zda je prostřednictvím tohoto kroku vůbec reálná. Na tuto otázku se zaměřím v následujícím textu.

K tomu, aby objekty splnily podmínky pro jejich provozování, musí mít určitou vnitřní teplotu, která se liší podle účelu, ke kterému je daný objekt nebo jeho část navržen a využíván. Každý vytápěný prostor je z hlediska fyziky uzavřeným systémem, ze kterého tepelná energie jak uniká, tak do něj vstupuje. Pokud je tepelná bilance kladná, tedy více tepla vstupuje, než uniká, vede to ke zvýšení teploty v systému (vnitřní teplota objektu nebo místnosti). Pokud je naopak tepelná bilance záporná, tedy více tepla uniká, než vstupuje, vede to ke snížení teploty v systému.

Teplo ze systému unikající nazýváme tepelnými ztrátami. Jejich velikost je úměrná ploše a kvalitě konstrukcí ohraničujících vytápěný prostor a rozdílu teplot uvnitř a vně tohoto prostoru. Zde je třeba si uvědomit, že „vně“ neznamená pouze venkovní prostředí, ale také sousední nevytápěné interiéry (sklep, schodišťový prostor) nebo interiéry vytápěné na nižší teplotu, než je v našem prostoru. Úhrn tepelných ztrát je časově proměnný a obtížně předvídatelný.

Teplo do systému vstupující nazýváme tepelnými zisky. Patří mezi ně metabolické teplo přítomných osob, odpadní teplo vznikající při provozu elektrických nebo plynových spotřebičů uvnitř systému, energie slunečního záření vstupující do objektu prosklenými plochami nebo energie teplé vody ohřáté mimo systém, ale také teplo prostupující před dělící konstrukce ze sousedních prostor s vyšší vnitřní teplotou. Objem tepelných zisků, jak je z předešlého zjevné, závisí na celé řadě faktorů a jeho průběh je opět časově proměnný a prakticky nepředvídatelný.

Dalším zdrojem tepla je otopná soustava, kterou využíváme tehdy, kdy je tepelná bilance záporná (tepelné ztráty převažují nad tepelnými zisky), a to s cílem vyrovnat ji a udržet tak vnitřní teplotu na požadované hodnotě. Protože působení tepelných ztrát i tepelných zisků se v čase neustále mění, mění se i celková tepelná bilance a nutno dodat, že v převážné míře nezávisle na našem počínání a našich preferencích. Tato skutečnost přináší zcela zásadní požadavek na regulaci otopné soustavy, aby množství tepla dodávané jejím prostřednictvím bylo v každém okamžiku právě takové, aby zajistilo vyrovnanou tepelnou bilanci. V opačném případě musí nutně docházet buďto k přetápění nebo k nedotápění uvažovaných vnitřních prostor.

Energetickou náročnost lze snížit pouze dvěma způsoby. V první řadě je možné snižovat tepelné ztráty zkvalitněním obvodových konstrukcí. Nemůže být pochyb o tom, že zateplování objektů nebo výměna okenních konstrukcí má na snížení spotřeby tepla pozitivní dopad. Další možností, která by ovšem měla být tou prioritní, je maximální využívání tepelných zisků v tepelné bilanci vytápěného objektu. Čím více tepla potřebného pro dosažení požadované vnitřní teploty získáme ze zdrojů, které jsou prakticky zadarmo, tím méně drahého tepla budeme muset odebírat prostřednictvím otopné soustavy z kotelny nebo výtopny. Pokud někdo uvažuje i o třetí cestě, jakou je například snižování vnitřní teploty vytápěných prostor, potom by měl vědět, že tato varianta je v rozporu s vyhláškou č. 194/2007 Sb., kterou se stanovují pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, neboť vnitřní teplotu, na kterou je objekt vytápěn, určuje pouze a jedině projekt budovy, nikoliv jeho vlastník, či uživatelé!

Lze tedy pomocí poměrových indikátorů dosáhnout snížení spotřeby tepla?

Řekl bych, že velice těžko, protože indikátory nemají žádný vliv ani na jeden z relevantních parametrů určujících množství spotřebovaného tepla. Kvalitu obvodových konstrukcí nezlepšují a efektivní využití tepelných zisků zařídit neumějí. Jediným jejich smyslem je jakási „hrubá“ kontrola uživatele vytápěných prostor nad vlastní spotřebou. Kontrola je to však velice pochybná, protože z počtu dílků na indikátorech osazených na svých tělesech uživatel bez znalosti, kolik dílků mají v daný okamžik jeho sousedé, nemůže nic poznat, ani usuzovat. Celé to tedy ústí pouze v honbu za co nejmenším počtem dílků, průvodním jevem které je uzavírání otopných těles v době nepřítomnosti, vedoucí k výraznému snižování vnitřní teploty v nevytápěných místnostech. V ten okamžik se ovšem výrazně mění okrajové podmínky pro byty sousedící s takto provozovaným prostorem a dochází k migraci tepla přes dělící konstrukce. Uživatel nevytápěné místnosti či bytu doslova parazituje na svých sousedech. To, že v daný okamžik porušuje zásadním způsobem závazná pravidla pro vytápění, je snad každému nad slunce jasnější.

Na tomto místě je vhodné zmínit, že existuje efektivní způsob, jak plně využívat tepelných zisků a účinně tak snižovat spotřebu tepla na vytápění. Je jím osazení termostatických ventilů na otopná tělesa. Jejich instalace je již víceméně povinná, nicméně chybí to nejdůležitější. Osvěta mezi vlastníky a uživateli objektů se soustavami ústředního vytápění, aby tito věděli, jaký je pravý smysl TRV, jak fungují a jak se k nim mají uživatelé chovat. Drtivá většina lidí to bohužel neví a navíc je médii permanentně mystifikována mylnou informací, že termostatické ventily jsou na tělesech proto, že mají zajistit individuální nastavení vnitřní teploty v místnosti… To TRV při nejlepší vůli umět nemohou, protože jediným jejich smyslem je omezování průtoku topné vody v tělesech v okamžiku, kdy vzroste vnitřní teplota místnosti nad výpočtovou hodnotu. Nedostatky jsou rovněž v návrhu soustav s TRV a v jejich realizacích, což vše dohromady způsobuje, že termostatické ventily dosud plně nenaplňují potenciál, který mají.

Představa, že ručním ovládáním výkonu otopných těles dokážeme spolehlivě zajistit trvale vyrovnanou tepelnou bilanci, při vědomí, jak nestabilní a proměnlivé jsou všechny vlivy tuto bilanci určující, musí vyvolat úsměv. Je to ovšem trpký úsměv, protože místo toho, abychom k regulaci využívali spolehlivou a přesnou techniku, pomalu, ale jistě směřujeme ke stavu, který preferuje nedokonalou regulaci zatíženou chybami lidského faktoru.

Chceme-li opravdu snižovat energetickou náročnost objektů se soustavami ústředního vytápění, měli bychom raději zaměřit pozornost na systémy, které již v objektech máme, jen je nedovedeme k úsporám využít, než na systémy jejichž přínos je diskutabilní. Zmínil jsem to již v jednom svém starším článku věnovaném tomuto tématu, ale myslím, že je potřeba to stále opakovat: „U objektů hromadného bydlení nebo kancelářských objektů zkrátka nelze zavádět soutěžení ve spotřebě tepla mezi jednotlivými jednotkami, protože ty se navzájem ovlivňují natolik, že objektivně určit, kdo na koho a v jaké míře přispívá, je v praxi neproveditelné.“ Současné dohady o výši spotřební složky a limitů pro povolené odchylky v diskutovaném návrhu novely vyhlášky č. 372/2001 Sb. jsou toho jasným důkazem. Z příspěvků na diskusních fórech mám navíc pocit, že lidé vzdělaní v jiných oborech než technických naprosto podceňují, někteří doslova ignorují, technickou podstatu problému a přesouvají jej do roviny sociální, čímž se všeobecně akceptovatelnému řešení rozhodně nepřibližujeme.

Pokud se budeme bavit o efektivním snižování energetické náročnosti, neměli bychom zapomínat na to, že jsme limitováni již existující legislativou, technickými možnostmi našich otopných soustav a především fyzikálními zákony. Při čtení argumentů pro povinné osazování „měřičů tepla“ se nemohu ubránit pocitu, že na tento aspekt tvůrci příliš nebrali zřetel.