Volba otopné soustavy bývá jedním z klíčových rozhodnutí, které stavebník během projektování stavby dělá s vědomím, že pokud čas ukáže, že nevybral správně, bude náprava velice obtížná a finančně nákladná. Při hodnocení jednotlivých variant posuzujeme zejména pořizovací cenu každé z nich - investiční náklady, a dále cenu, za kterou budeme v budoucnosti otopnou soustavu provozovat - provozní náklady. Pouze kombinací obou hledisek můžeme získat objektivní výsledek, nicméně i ten může být do určité míry spekulativní, protože do hodnocení provozní složky vstupuje řada parametrů, které se v čase mění a nikdo nedokáže zaručit jejich výši v dlouhodobém horizontu.
Provozní náklady představují veškeré naše finanční plnění spojené s provozem otopné soustavy vyjma vstupní investice. Patří mezi ně nákup paliva včetně souvisejících daní a poplatků, energie na pohon topného média, servisní prohlídky a pravidelná údržba zařízení včetně komínového tělesa, pokud jej zdroj otopné soustavy pro svůj provoz vyžaduje, nákup a výměna opotřebených součástí, a je-li stavba financována prostřednictvím úvěru, potom také příslušná část úroků nabíhajících po dobu splácení úvěru. Na zásadní odlišnosti v některých uvedených bodech narazíme v případě, uvažujeme-li o bytě v domě se společným zdrojem tepla a otopnou soustavou. Zde je třeba mít na paměti, že existuje závazná legislativa, která upravuje způsob rozúčtování nákladů na vytápění a přípravu teplé vody, což znamená, že neplatíme vždy to, co spotřebováváme, ale určitý vypočtený podíl z toho, co spotřebuje celý dům. Na druhou stranu, podobný solidární princip je uplatňován i u údržby systému, která bývá hrazena z tzv. fondu oprav, do kterého všichni nájemníci nebo spolumajitelé bytových jednotek přispívají.
Správně určit náklady na provoz otopné soustavy po dobu její životnosti je proto velice obtížné. Vyvíjí se jednak ceny energií, ale i cena práce a servisních úkonů a v neposlední řadě i legislativa, která dokáže některé předpoklady obrátit zcela naruby, důkazů bychom našli v nedávné historii hned několik. To ale neznamená, že bychom měli na posuzování nákladů spojených s provozem a údržbou rezignovat. Na tento přístup totiž spoléhají někteří developeři, jejichž prioritou je maximálně ušetřit investiční náklady na otopnou soustavu. Co bude stát provoz a údržba je už nezajímá, to nechávají na budoucí vlastníky.
Recenzovaný Laboratorní certifikační zkoušky kotlů na pevná paliva probíhají za přesně definovaných podmínek a představují základ pro zařazení kotlů do tříd. Otázkou však zůstává, do jaké míry tyto výsledky odpovídají skutečnému provozu v domácnostech. Za účelem získání reálných provozních dat bylo v letech 2021–2023 provedeno 111 měření kotlů na pevná paliva v 93 domácnostech v České republice. Do hodnocení bylo zahrnuto 52 modelů kotlů od 23 výrobců spalujících biopaliva i fosilní paliva. Během tříhodinových měření byly sledovány koncentrace oxidu uhelnatého (CO), organických plynných látek (OGC), tuhých znečišťujících látek (TZL), a tepelná účinnost kotle. Studie potvrzuje, že výsledné emise jsou významně ovlivněny kvalitou paliva, technickým stavem zařízení, způsobem provozu a znalostmi obsluhy. Třída kotle dosažená při certifikaci proto představuje spíše technický potenciál zařízení než záruku jeho skutečných parametrů v domácím provozu. Výsledky zdůrazňují význam správné instalace, pravidelné údržby a vzdělávání provozovatelů jako důležitých nástrojů pro zlepšení kvality ovzduší.
