Dá se ušetřit jen s radiátorem?
Samotný radiátor moc šancí na vznik úspor nedává. Šanci nabízí jen výběr radiátoru s vlastnostmi odpovídajícími celé otopné soustavě.
Většina lidí nazývá otopné těleso radiátorem. Fyzikálně to není zcela přesné, ale mohli bychom se shodnout na tom, že jde buď o sloupkové otopné těleso odlité z litiny nebo svařené z oceli, ploché deskové těleso nebo případně i různé kombinace trubek a plechů. Část tepla se z těchto otopných těles do místnosti dostává radiací (odtud radiátor), je tedy vyzářena a tím ohřívá předměty, na které záření dopadá a část tepla je předána konvekcí, tedy ohříváním vzduchu, který okolo otopného tělesa a případně i tělesem prochází. Může nějak uživatel bytu snížit svou spotřebu tepla se svým stávajícím radiátorem?
Pokud pomineme regulaci výkonu radiátoru termostatickým ventilem nebo ventilem řízeným elektronicky včetně uplatnění nejrůznějších programovatelných termostatů, které bychom snad mohli považovat za běžnou součást radiátoru, tak moc šancí na úspory tepla samotný radiátor nedává. Zásadní otázka zní, zda je uživatel bytu zainteresován na výši teploty otopné vody.
Radiátor předává do místnosti část tepla radiací, sáláním. To je příjemné, a navíc to i do určité míry snižuje požadavek na teplotu vzduchu v místnosti. Z tzv. denostupňové metody vyplývá, že snížení teploty vzduchu ve vytápěném prostoru o 1 °C snižuje únik tepla ven. Podle konkrétních podmínek, až o cca 6 %. Podmínkou je, že celý vytápěný prostor je obklopen venkovním prostředím, vychází se z průměrné venkovní teploty za celou Českou republiku během otopné sezóny a uvažuje se vytápění místnosti na 20 °C. Tuto podmínku lze proto vztáhnout například na celý zvenku ochlazovaný rodinný dům, nikoliv na jednotlivou vytápěnou místnost. V ní bude případná úspora menší, neboť místnost bude z části obklopena jinými místnostmi s vyšší teplotou, než je venkovní.
Vzhledem k tomu, že výsledná tepelná pohoda člověka je v místnosti dána jak teplotou vzduchu, tak teplotou okolních povrchů, jeví se zvýšení podílu tepla předávaného radiátorem sáláním do určité míry jako výhodné. Neboť spokojenost s teplem může nastat i při mírně nižší teplotě vzduchu a tedy při nižším úniku tepla z místnosti. Sáláním předávaný poměrný podíl tepla roste se střední teplotou radiátoru na úkor podílu tepla předávaného prostřednictvím proudění vzduchu. Takže jen z tohoto pohledu je menší radiátor pracující s vyšší teplotou výhodnější.
Pokud je teplota otopné vody natékající do radiátoru dostatečně vysoká, lze stávající radiátor i laicky jakoby „zmenšit“. Pro názornost například tím, že se jeho zadní část zakryje třeba dekou. Jak velké zakrytí je možné, to si musí každý vyzkoušet sám. Důsledkem je to, že beze změny přednastavené hodnoty termostatického ventilu se zvýší střední teplota radiátoru a tím se posílí radiační tok tepla z něj do místnosti. Toto laické řešení má profesionální verzi v radiátorech – deskových otopných tělesech se sériovým zatékáním otopné vody do dvoj a nebo i trojdeskového otopného tělesa, které tak udržují zvýšenou střední teplotu čelní desky automaticky svou speciální konstrukcí.
Zvýšení sálavého toku z čelní desky otopného tělesa (Zdroj: Kermi)
Dodatečné zvyšování střední teploty radiátoru může vyžadovat vyšší teplotu otopné vody a má úsporný význam tam, kde domácnost není zainteresovaná na snižování teploty otopné vody. To je velmi časté v bytových domech a lze takový stav předpokládat i v domech s kotli na tuhá paliva a s nekondenzačními plynovými kotli.
V případě individuálně vytápěných bytů nebo rodinných domů s plynovými kondenzačními kotli nebo tepelnými čerpadly, je domácnost zásadně motivována snižovat teplotu otopné vody, co to jde. Protože účinnost těchto zdrojů tepla stoupá s poklesem teploty otopné vody. Zde by bylo dodatečné zakrývání radiátorů zcela kontraproduktivní.
Z hlediska nákladů za vytápění je absolutně kontraproduktivní zakrývání části radiátoru v případech, kdy jsou na radiátorech instalovány indikátory topných nákladů. Tyto „krabičky“ vyhodnocují rozdíly mezi teplotou radiátoru a teplotou vzduchu v jeho okolí. Zvýšení teploty radiátoru i vzduchu v blízkosti radiátoru se projeví indikací většího odběru tepla, aniž by k němu ve skutečnosti došlo. Na tento fakt by si měly dát pozor domácnosti, které své radiátory s indikačními „krabičkami“ zastíní třeba opěradlem pohovky, závěsem okolo oken nebo „designovým“ krytem.
Designový kryt radiátoru snižuje účinnost vytápění, foto © poplasen - stock.adobe.com
Asi posledním významnějším faktorem ovlivňujícím činnost radiátoru je čistota vnitřního povrchu, který je ve styku s otopnou vodou. Vnitřní povrch může být zkorodován, potažen usazeninami z tvrdé vody dopouštěné do otopné soustavy a na spodku radiátoru mohou být takto vzniklé usazeniny. Pokud se na vliv těchto faktorů podíváme jen z pohledu radiátoru, tak v něm žádná ztráta tepla nevzniká. Případné omezení přestupu tepla z otopné vody do stěny radiátoru a pak do místnosti se projeví jen tím, že nepředané teplo zůstane v otopné vodě. Pro udržení požadovaného tepelného výkonu radiátoru se musí podle míry zanesení jeho vnitřního povrchu zvýšit teplota otopné vody. Jak bylo uvedeno výše, na svých nákladech za energie pro vytápění toto pozná jedině domácnost, která k vytápění využívá tepelné čerpadlo, případně plynový kondenzační kotel.
Se stávajícím radiátorem se pro dosažení úspor tepla moc dělat nedá. Pokud se připravuje modernizace, je třeba zvážit, zda pro účinnost budoucího zdroje tepla plně postačí současné radiátory, nebo bude výhodnější je vyměnit za jiné. Otopnou soustavu je nutné chápat jako „technický organismus“, jehož život ovlivňuje zdraví a vlastnosti jednotlivých prvků. Pokud není některý z nich přizpůsoben celku, bude otopná soustava trvale „chromá“ a pak rozhodně nebude podávat maximální výkon.