Legislativní úprava zajištění pitné vody pro zásobování obyvatelstva
V rámci odborné konference Pitná voda Tábor 2022 jsme oslovili jednoho z delegátů, advokáta a odborného asistenta Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni, Zdeňka Horáčka a zeptali se ho na aktuální legislativu v oblasti zásobování vodou.
V poslední době se se stále častějšími suchými obdobími na straně jedné a masivním developmentem v území na straně druhé začínají sledovat a rozvíjet legislativní předpoklady pro zajištění pitné vody pro zásobování obyvatelstva, zejména diskuze nad stanovením jednoznačného veřejného zájmu v této oblasti.
Český právní řád však stále (ještě) vychází z předpokladu, že výsledný převažující veřejný zájem pro konkrétní situaci je výsledkem střetu a harmonizace všech dotčených veřejných zájmů. Teprve jejich vyhodnocení v konkrétních okolnostech daného případu rozhoduje o výsledném převažujícím veřejném zájmu.
Základní právní východiska
Rezoluce OSN 64/292 ze dne 28. 7. 2010 uznává právo na vodu vhodnou k pití a hygieně jako základní lidské práva a vyzývá státy a mezinárodní organizace k poskytnutí prostředků k zajištění tohoto práva. Silnější dokument k podpoře zajištění pitné vody pro zásobování obyvatelstva prozatím na mezinárodní úrovni nevznikl.
Na české ústavní úrovni odpovídající předpis k zajištění pitné vody pro zásobování obyvatelstva chybí, pouze čl. 7 Ústavy České republiky stanovuje, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.
Návrh ústavního zákona o ochraně vody a vodních zdrojů byl dne 16. 9. 2020 předložen skupinou poslanců k projednání Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, avšak neprošel ani prvním čtením a projednávání sněmovního tisku bylo ukončeno s koncem předešlého volebního období 2017–2021. Tento návrh obsahoval čl. 3 Pitná voda, podle něhož každý má právo v místě svého bydliště na přístup k pitné vodě pro zajištění základních životních potřeb z vodovodu pro veřejnou potřebu, anebo na pitnou vodu z veřejně dostupných zdrojů, za sociálně a ekonomicky přijatelných podmínek.
Důvodová zpráva k návrhu uvedeného čl. 3 ústavního zákona o ochraně vody a vodních zdrojů potom uváděla, že ve výsledku by měl zákon o obcích stanovit povinnost obcí zajistit přístup svých obyvatel k pitné vodě, a to buď prostřednictvím vodovodů pro veřejnou potřebu, pokud bude toto řešení ekonomicky akceptovatelné, nebo obecně přístupem k veřejně přístupnému zdroji pitné vody, kterým se rozumí například i obecní studna (vrt) nebo rezervoár se zajištěnou nezávadnou pitnou vodou. To zřejmě odráželo skutečnost, že podle současné právní úpravy nemají obce ani vodárenské společnosti povinnost budovat nové zdroje vody a související vodárenskou infrastrukturu; to zajišťují ti, v jejichž zájmu k územnímu rozvoji a potřeb dochází. Podle § 26 odst. 1 písm. a) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, totiž pouze obce v samostatné působnosti dbají o rozvoj vodovodů a kanalizací, odpovídající potřebám obce, zajištěním jeho zapracování do závazné části územně plánovací dokumentace obce v souladu s plánem rozvoje vodovodů a kanalizací.
V současném českém právním prostředí upravuje právní vztahy k vodám v přírodním prostředí zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, právní vztahy vnikající při zásobování obyvatelstva pitnou vodou veřejnými vodovody zákon o vodovodech a kanalizacích a právní požadavky na kvalitu vody pro lidskou spotřebu zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů.
Pro úplnost lze uvést, že zákon o ochraně veřejného zdraví definuje v ustanovení § 3 odst. 1 pitnou vodu jako veškerou vodu v původním stavu nebo po úpravě, která je určena k pití, vaření, přípravě jídel a nápojů, voda používaná v potravinářství, voda, která je určena k péči o tělo, k čištění předmětů, které svým určením přicházejí do styku s potravinami nebo lidským tělem, a k dalším účelům lidské spotřeby, a to bez ohledu na její původ, skupenství a způsob jejího dodávání.
Legislativní předpoklady
Podle § 1 odst. 1 vodního zákona jeho účelem je též přispívat k zajištění zásobování obyvatelstva pitnou vodou. Podle § 1 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích vodovody a kanalizace pro veřejnou potřebu se zřizují a provozují ve veřejném zájmu.
Vodní zákon počítá s podzemní vodou jako přednostním vodním zdrojem pro výrobu pitné vody (§ 29 odst. 1). Zároveň stanoví, že k jiným účelům může vodoprávní úřad povolit použití podzemní vody, jen není-li to na úkor uspokojování uvedených potřeb. Vodní zákon dále preferuje výrobu pitné vody v vody podzemní ekonomicky, a to stanovením poplatku za odebrané množství podzemní vody pro zásobování pitnou vodou ve výši 2 Kč/m3 oproti ostatnímu užití, kde poplatek činí 3 Kč/m3. Odběry povrchových vod takto rozlišeny nejsou.
Pro zdroje povrchových vod, které jsou využívány nebo u kterých se předpokládá jejich využití jako zdroje pitné vody, ukazatele a hodnoty jejich přípustného znečištění stanovila vláda nařízením č. 401/2015 Sb. (viz § 31 vodního zákona).
Zajištění pitné vody pro zásobování obyvatelstva nelze samozřejmě realizovat bez výstavby vodních zdrojů, úpraven vody a související vodárenské infrastruktury. Proto i zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, uvádí mezi účely vyvlastnění v ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) ve vazbě na vydanou územně plánovací dokumentaci veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel. Ve stavebním zákoně se potom podle § 2 odst. 1 písm. m) bodu 2 rozumí veřejnou infrastrukturou pozemky, stavby, zařízení, a to technická infrastruktura, kterou jsou vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického vybavení, například vodovody, vodojemy apod.
Koncepční předpoklady
Na zajištění pitné vody pro zásobování obyvatelstva se podílí rovněž plánovací dokumenty vodního hospodářství.
Účelem plánování v oblasti vod jako soustavné koncepční činnosti, kterou zajišťuje stát, je mimo jiné vymezit a vzájemně harmonizovat veřejné zájmy udržitelného užívání vodních zdrojů, zejména pro účely zásobování pitnou vodou [viz § 23 odst. 1 písm. c) vodního zákona].
Rovněž plán rozvoje vodovodů a kanalizací obsahuje podle § 4 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích koncepci řešení zásobování pitnou vodou, včetně vymezení zdrojů povrchových a podzemních vod, uvažovaných pro účely úpravy na pitnou vodu, a koncepci odkanalizování a čištění odpadních vod na území daného kraje.
Plány pro sucho potom stanovují jednotlivá opatření při vyhlášeném stavu nedostatku vody, která musí odpovídat významu způsobu užití vody (§ 87b odst. 4 vodního zákona). Zásobování obyvatelstva pitnou vodou je potom druhé za zajištěním funkčnosti kritické infrastruktury podle předpisů upravujících krizové řízení a dalších provozů poskytujících nezbytné služby.
Ochrana pitné vody
Se zajištěním pitné vody pro zásobování obyvatelstva se neoddiskutovatelně pojí její ochrana.
K ochraně vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti zdrojů podzemních nebo povrchových vod využívaných nebo využitelných pro zásobování pitnou vodou s průměrným odběrem více než 10 000 m3 za rok a zdrojů podzemní vody pro výrobu balené kojenecké vody nebo pramenité vody stanoví vodoprávní úřad v souladu s § 30 odst. 1 vodního zákona ochranná pásma opatřením obecné povahy. Vyžadují-li to závažné okolnosti, může vodoprávní úřad stanovit ochranná pásma i pro vodní zdroje s nižší kapacitou. Stanovení ochranných pásem je vždy veřejným zájmem.
Ve vztahu k možnému znečištění zdrojů pitné vody živinami a dusičnany stanovuje vodní zákon tzv. citlivé a zranitelné oblasti. Podle § 15 odst. 1 nařízení vlády č. 401/2015 Sb. všechny útvary povrchových vod na území České republiky se vymezují jako citlivé oblasti.
Mimořádné situace
Zákony počítají s přímými řešeními mimořádného nedostatku vody a souvisejícími opatřeními. Podle § 109 odst. 1 vodního zákona mimo jiné vyžaduje-li to veřejný zájem, zejména je-li přechodný nedostatek vody nebo je-li ohroženo zásobování obyvatelstva vodou může vodoprávní úřad rozhodnutím nebo opatřením obecné povahy bez náhrady upravit na dobu nezbytně nutnou povolená nakládání s vodami, popřípadě tato nakládání omezit nebo i zakázat.
Obdobně podle § 15 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích vyžaduje-li to veřejný zájem, především je-li přechodný nedostatek pitné vody, který nelze z důvodu technických kapacit nebo nedostatečných zdrojů vody nahradit, může vodoprávní úřad po projednání s obcí, vlastníkem a provozovatelem vodovodu vydat opatření obecné povahy o dočasném omezení užívání pitné vody z vodovodu pro veřejnou potřebu na dobu nejdéle 3 měsíců.
Přístup k vodě
Zákon nezakotvuje přímý přístup k vodě za účelem jejího využívání jako pitné. Pouze zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, předpokládá smluvní služebnost práva na vodu v ustanovení § 1272 odst. 1, podle něhož lze sjednat, že kdo má právo na vodu na cizím pozemku, má k ní také přístup.
Závěr
Legislativní úprava zajištění pitné vody pro zásobování obyvatelstva se zdá poměrně jednoznačná a dostatečná. Nicméně je na praxi, jak úpravu uchopí a aplikuje, zejména v oblasti nalézání konkrétního převažujícího veřejného zájmu pro konkrétní situaci. Ne vždy je totiž zajištění pitné vody pro zásobování obyvatelstva dáván v konkrétních situacích dostatečný důraz a veřejný zájem.
To je samozřejmě způsobeno mimo jiné tím, že přetrvává ve společnosti stále představa, že vody je dost a ochranu si zaslouží zájmy jiné.
Poslední trendy, včetně diskuze na návrhem ústavního zákona o ochraně vody a vodních zdrojů, však ukazují, že lze v této oblasti očekávat změny a posílení legislativní úpravy zajištění pitné vody pro zásobování obyvatelstva.