Šedé vody – česká cesta

1. Úvod

Udržitelné chování, podporu principům cirkulární ekonomiky proklamují politici i v České republice již řadu roků. Paradoxní je, že největší překážkou identifikovanou při hodnocení možnosti uplatnění výzkumných projektů v této oblasti byla konzervativní legislativa, tj. oblast, na kterou mají politici přímý vliv. Jak se zdá z analýzy legislativy v jednotlivých zemích, zpoždění je přímo úměrné schopnosti a možnostem lobbistů zasahovat do tvorby legislativních předpisů na jedné straně a tlaku veřejnosti a její informovanosti na straně druhé. Svůj negativní vliv na prosazování novinek, konkrétně v České republice, má i způsob, jak se legislativa tvoří – tvorba konkrétních ustanovení a jejich připomínkování. Koncového uživatele, v jehož zájmu by mohla být úspora spotřeby vody a její prosazení bohužel nikdo nezastupuje. Jako ČR jsme tak za Německem, pokud srovnáme legislativu a praxi v oblasti recyklace vod více než 20 roků. Jen pro zajímavost, již před 20 roky jsme jako firma dodávali do Německa jako subdodávky části čistíren na šedé vody v desítkách kusů za rok. První akce na recyklaci šedých vod v obytných domech byly v Berlíně realizovány již před rokem 2000.

Obr. 1: Vliv lobby na tvorbu předpisů – koncového uživatele nezastupuje nikdo

Obr. 2 Potzdammerplatz 6, Berlín – recyklace šedých vod v obytném domě – stále funkční

2. Současný stav v praxi

Pilotní projekty ve veřejných budovách (do dvaceti realizací za rok) se pomalu množí, i když legislativa v podstatě není, tak na na základě individuálního jednání na KHS (krajských hygienických stanicích) se projekty dají projednat a realizovat. Podmínky se dohodnou individuálně a nutno podotknout, že jednání s některými kooperativními hygieniky jsou korektní – požadavky obvykle odpovídají rizikům a stavu poznání (jsou i srovnatelné s požadavky např. v Německu). Obdobně přibývá i recyklací v rodinných domech (desítky ročně), zejména se jedná o případy, kdy se voda recykluje za účelem splachování toalet. Problém ale nastává, pokud máme přebytek recyklované vody a chtěli bychom s ní zavlažovat. Příčinou je konfliktní výklad, podle kterého je i vyčištěná voda vodou odpadní a zálivka vypouštěním do vod podzemních. Tam je následně situace taková, že než obsolvovat vodoprávní řízení s nelogickými požadavky, které navíc provoz zbytečně prodraží, tak je lepší vypouštět přebytečnou vyčištěnou vodu do odpadu (i když i to je proti předpisům) a nebo „na černo“ použít na závlahu nebo zasáknout se srážkovými vodami. Dochází tak k paradoxním stavům, kdy občané se chovají proti předpisům, ale nejudržitelněji jak to jde. Na rozdíl od Německa, kde dokonce mohou obce občanům vyhláškou recyklaci nařídit, je u nás stav, že legislativci recyklaci zkomplikují nebo rovnou zakáží – v obci, kde je veřejná kanalizace není možné údajně čistírny na recyklaci vod povolit. Opět tak nastává stav, kdy občané se chtějí chovat udržitelně a legislativa, nebo její výklad působí proti. Nastávají tak situace, kde správce vodovodů a kanlizací zakáže odběr vody na zálivku zeleně, dtto i správce povodí a občan nemůže vlastní odpadní vodu použít …. Dtto i například sportoviště.

Obr. 3: Voda, kterou zavlažuji je vodou vypouštěnou do vod podzemních?

Obr. 4: Rozdíl mezi německým a českým přístupem k recyklaci šedých vod.

2. Princip předběžné opatrnosti a jeho uplatnění

Problémem při tvorbě legislativy je způsob její tvorby. Neexistují např. stálé komise sledující účinnost opatření z hlediska komplexního a navrhující po získání zpětné vazby změny. U nás se změny odehrávájí systémem boje o připomínky, které dávají jak lobbisté, tak nejrůznější úřady zastupující jednotlivé oblasti – hygienici, správa vodních toků atd.… A o zapracování připomínek se vede boj (někdy tím způsobem, že právě vládnoucí koalice bere všechno) a vznikají tak někdy předpisy někomu něco nahrávající (práce, služby investice) a nebo někoho chránící viz předběžná opatrnost a zbytečně přísné požadavky. Chybí uplatnění toho, co politici hlásají – udržitelnosti. Tj. mimo jiné také to, aby někdo z pohledu koncového uživatele dal dohromady (dohodnul se všemi účastníky) to, co je možné a to doporučil jako optimální (někdy kompromisní) řešení a umožnil jeho bezproblémové povolování. Předpis, kde se všichni jen alibisticky chrání je někdy zbytečně ekonomicky neúnosný z pohledů dopadů a rizik a nebo dokonce z celkového pohledu škodící životnímu prostředí (v řadě případů viz např. vyvážení jímek namísto řešení na místě a násobná uhlíková stopa). Často takový předpis ignoruje, že v praxi už tak jako tak, existuje praxí ověřené bezkonfliktní jednání a vydáním takového předpisu jsou dokonce lidé postupující v dobré víře trestatelní za ohleduplné chování vůčí prostředí. Obvykle je to ve vztahu k privátním osobám.

Obr. 5: Je nutné, aby u udržitelného jednání docházelo ke konfliktu legislativy a svědomí?

Princip předběžné opatrnosti je i v oblasti podnikání. Provozovatelé vodovodů si vyhodnotili možný vliv úspor recyklací a podařilo se jim vyvolat přehnaný strach z použití recyklované vody (vyjádření politiků a úředníků – moč pít nebudeme apod. se objevovala pravidelně). Jedním z konkrétních počinů, který dlouho brzdil změny byly např. dva články v časopise SOVAK, které končily upozoněním na zdravotní rizika používání šedých vod. Na tyto články se pak několik roků odvolávali jak úředníci, tak i autoři píšící články o recyklaci vod. Při tom ani jeden z článků nebyl o šedých vodách – jeden byl o propojení rozvodů užitkové vody a pitné vody a druhý o recyklaci vod v myčce aut. Nutno říci, že časem se názor provozovatelů mění. I oni si ovědomují, že recyklovat se vyplatí jen někde a obvykle zrovna tam, kde je problém se zdrojem, jehož instalace by vyvolala provozovateli investiční a provozní náklady. Realizace úspory vody má smysl především u solitérních staveb. Dá se předpokládat, že současný nárůst ceny energií posune uvažování správců – hranice sociálně únosné ceny vody se přiblíží a donutí správce se chovat ekonomičtěji a vyhnout se pro ně neekonomickým projektům.

3. Ověření informací a podkladů k tvorbě legislativy

Když něco nejde veřejně oficiálně zastavit, zvláště, když by to bylo proti oficiálním trendům, tak se dá zvolit jiná taktika. Taktika oddalování a komplikování. A namísto jednoduchého překladu předpisů z němčiny za desítky tisíc korun je tak nutné zkoumat a ověřovat za desítky milionů. V duchu Cimrmanových myšlenek o tom, že své slepé uličky si musíme projít, sami jsme ztratili minimálně 15 roků, a i přes to, že už se přeci jen nějaké zmínky o recyklaci do legislativy dostaly, tak teď dále čekáme na jejich upřesnění. Jako dodavatelé zařízení nevíme, jestli dnešní stav lidové tvořivosti není pro nás lepší než alibistický předpis. Opět namísto převzetí zkušeností a KNOW HOW ze zemí, kde mají zkušenost, hledáme vlastní cestu. Při tom k dispozici jsou ISO normy, německé a americké zkušenosti, země jako Austrálie, Izrael, Singapur, arabské státy už berou recyklaci jako obvyklou součást technického řešení čištění odpadních vod, a dokonce je recyklace v některých objektech už přímo vyžadována (hotely, administrativní budovy). Normální je uplatňovat opatření na adaptaci na sucho a šetřit zdroje. My v ČR jsme to provedli tím, že v zákoně O vodách je popsáno, jaká opatření se provedou, až bude sucho (hlavně suchá novela obsahuje pravomoci komisí omezovat spotřebu). Abych nekřivdil legislativcům, i my můžeme být hrdí – máme v našem zákoně O vodách už několik desetiletí zmínku o recyklaci, která se tam dostala z evropských předpisů – v § 38 se píše o tom, že „při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních vodoprávní úřad posuzuje možnosti omezování znečištění u jeho zdroje i omezování emisí do životního prostředí jako celku a možnosti opětovného využívání odpadních vod „… ale myslím, že toto opatření bohužel ještě žádný vodoprávní úřad v praxi nepoužil, asi by ani nevěděl, jak ho použít, aby to mělo smysl.

4. Německý model legislativy kolem šedých vod

Z německého předpisu je zřejmé, že otázky, které naše úřady při tvorbě legislativy za pomocí odborníků řeší už jednou byly řešeny a dá se i říct, že za 15 roků fungování takového předpisu je už i řada konkrétních oprav a zdokonalení, na která teprve za několik roků přijdeme i my.

Z německých předpisů DWA M 272 by se daly převzít hned dvě myšlenky, kolem kterých je nejvíce dohadů při tvorbě legislativy a sice:

1. Kdy se jedná o závlahu a kdy se jedná o vypouštění do vod podzemních;
2. Jaká instituce a jak má povolovat a dozorovat recyklaci šedých vod.

Obr. 6: Rozdíl mezi závlahou a vypouštěním do vod podzemních

Německý model rozhodování vychází jako vždy z reality, z posouzení rizik a kapacitních možností úřadů. Důležité je i to, že při tvorbě legislativy existuje i zpětná vazba a systém se tak optimalizuje a co je nejdůležitější – v potaz jsou v odpovídající míře brány všechny aspekty udržitelnosti – ekonomické, ekologické i sociální. Větší rizika jsou u veřejných budov, tím pádem je nastavena i větší kontrola odpovídající projektovému postupu, menší rizika jsou u zdrojů, které si řeší uživatelé instalací výrobků a jejich provozováním. Tam je navíc nutno zohlednit ekonomičnost provozu. Tj. řešení s maximální efektivitou, nešlo by to i u nás?

Obr. 7: Rozhodovací schéma při povolování recyklace vod obvyklé v Německu – modifikované jako návrh pro české podmínky (s použitím zvyklostí v ČR)

5. Udržitelnost a její uplatnění v praxi i při tvorbě legislativy

Při tvorbě legislativy by měly být prioritní zájmy občanů – tj. řešení, která budou na základě legislativy navržena by měla být realizovatelná, logicky zdůvodněná, efektivní, a tedy i udržitelná s ohledem na budoucnost. Což vyžaduje použít objektivní vícekriteriální rozhodování s měnící se vahou jednotlivých kritérií. Takové rozhodování, navíc ovlivňované lobby skupinami (snaha o prosazení svého řešení za každou cenu) a polopravdami (pravdami neplatícími obecně, ale v určitých mezích), je někdy na úrovni hrdinského činu. Již jen vybrat správná kritéria je pak nelehký úkol, pokud by o nich ale rozhodovala skupina , tak by to šlo.

Z možných hodnocení se nabízí hodnocení podle kritérií udržitelnosti – ekonomických, ekologických a sociálních hledisek, a navíc podpořené zhodnocením odolnosti (rizik). Asi nejlepší představa správného rozhodování je stolek se třemi nohami – rozhodnutí, které upřednostní neprávem jedno z kritérií, je z dlouhodobého pohledu labilní.

Důležité je si i uvědomit, že se chceme adaptovat na sucho a že narazíme, obdobně jako třeba i v Německu na sociální hranice – realizovat neekonomické projekty, které nakonec zaplatí občané třeba i formou solidárnosti mají své hranice.

No a pak ještě jeden aspekt nabývá s adaptací na sucho větší význam – stabilita (odolnost). Co bude platné, že bude občan napojen na veřejný vodovod, když nebude celé léto mít možnost vodou z něj zavlažovat zeleň, případně nebude mít vodu vůbec. Není větší ochranou podzemních vod to, že se jich bude spotřebovávat méně než to, že se budeme snažit zabránit vypouštění vyčištěných vod do podzemních vod a to i tam, kde nehrozí ohrožení zdrojů pitné vody nebo dokonce jejímu použití na závlahu?

Obr. 8: Pilíře udržitelnosti – ekonomické, ekologické a sociální
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Udržitelný_rozvoj#/media/Udržitelný_rozvoj.svg

8. Závěr

Na začátku jsem si dal 2 otázky – proč je tak dlouhý časový posun v uplatnění udržitelného chování v oblasti recyklace šedých vod a pak, zda by proces legalizace nemohl být urychlen? Z příspěvku jsou asi odpovědi zřejmé – udržitelné chování nemusí být v souladu se zájmy loby skupin a v legislativním procesu chybí prvek, který by upřednostňoval zájmy konkrétních občanů, a tedy i udržitelnosti obecně. No a proces by šel urychlit převzetím ověřené legislativy, v tomto případě např. německé, získal by se tím čas, a i nemalé prostředky věnované na ověření již v praxi ověřeného. Ty by se pak daly použít na ověření inovací.

No, a tak na závěr ještě pár nových otázek (námětů). Co takhle začít využívat toho, že jsme součástí Evropské unie a zrychlit vývoj v oblasti proklamované adaptace na změnu klimatu? Ale chceme to opravdu? Je problém v tom, že neumíme překonat Dunning–Krugerův efekt?