Ze stolařské dílny v Koryčanech k legendě designu

Leonardo da Vinci: „Řemeslo se naučí každý. Umění nikdo.“

Výjimečný život výjimečného člověka

Da Vinciho sentence je poučná, nicméně pokud se umělec stane řemeslně zručným, tedy si osedlá dovednosti oboru, pak lze případné umělecké vlohy opřít o skvělý fundament. To je nesporně případ Jindřicha Halabaly, který od základů ve stolařské dílně otce ušel dlouhou cestu až ke studiu architektury, setkání s ikonami v osobě Pavla Janáka, Jana Kotěry, Josefa Gočára a dalších osobností. Jejich vliv je znát i na uměleckém směru Jindřicha Halabaly, jehož tvorba je nádhernou ukázkou funkcionalismu a myšlenek Bauhausu, stylu art deco a českého kubismu, čímž výrazně ovlivnil meziválečnou a poválečnou bytovou kulturu v naší zemi.

Začneme od začátku

Jindřich Halabala se narodil v roce 1903 v Koryčanech. Vypadá to, že dřevo mu učarovalo a stalo se jeho součástí a múzou. Jak jinak nazvat narození v rodině stolaře. Dílna otce byla jeho prvotní zkušeností se dřevem. Snad proto svoji dráhu odstartoval ve Valašském Meziříčí, studiem Státní československé odborné školy pro zpracování dřeva. Po škole nastoupil na praxi do Spojených uměleckoprůmyslových závodů v Brně a zároveň pokračoval ve studiu nábytkové tvorby a interiéru na Uměleckoprůmyslové škole. V Praze studoval obor architektura pod vedením významného profesora architekta Pavla Janáka.

Po skončení studia začal okamžitě tvořit svoje první návrhy. Už v 25 letech nastoupil jako vedoucí pražské prodejny Spojených uměleckoprůmyslových závodů. Po dvou letech se stal vedoucím ateliéru brněnské centrály, kde pracoval do roku 1946 jako vedoucí ateliéru, posléze i jako prokurista a ředitel pro vývoj nábytku. V roce 1948 přijal místo vedoucího v nově vzniklém pražském Výzkumném a vývojovém ústavu nábytkářského průmyslu a v roce 1954 vzniká jeho zásluhou instituce Vývoj nábytkářského průmyslu v Brně, kdy je jmenován předsedou její výtvarné rady pro nábytek.

Tak můžeme pokračovat ve hvězdné kariéře člověka, který se zasloužil o formování moderní dostupné bytové architektury. Svojí pílí a autoritou dosáhl všech tehdejších možných met a právem ho můžeme nazývat designérem, teoretikem, publicistou a pedagogem. Byl i hlavní architekt brněnských Spojených UP závodů, profesorem a proděkanem DF VŠLD ve Zvoleně. Skvělá kariéra ze stolařské dílny otce až po tvůrce ikonických kusů nábytku, jako národního dědictví a rozpoznatelného designu, velmi ceněného a uznávaného u nás i ve světě.

Jeho nábytek znala naše široká veřejnost

Pokud vám jméno nebo tématika nic neříká, netrapte se. Stejně dojdete k výsledku, že se vlastně znáte. Jen o tom ještě nevíte. Shledání se „starým známým“. Jak jinak nazvat vybavení interiérů v poválečném období a pozdějších letech. Že jste to nezažili? Pozor! Nábytek takto řešený a vyrobený se totiž zachoval dodnes právě proto, že je ikonický. Bylo možné ho nalézt v domácnostech našich rodičů a prarodičů. Snahou Jindřicha Halabaly byla tvorba dostupná pro široké vrstvy, tudíž jeho nábytek žil svým životem ve zcela běžných domácnostech. Ten nábytek měl náležitosti tak jak se patřilo a odpovídalo vážné práci se dřevem. Žádný umakart a lamino, skutečné dřevo, skutečné dýhy, skutečné spoje. Prostě prazáklad, který dal do vínku nábytku dlouhověkost a setrvalou kvalitu.

Nicméně jenom tohle by nedokázalo vtisknout nábytku punc ikoničnosti. Ta se dostaví doceněním nadčasové elegance, skvělé estetiky, ale zároveň také funkčnosti a novátorských technologií ohýbaného dřeva a ocelových trubek. Tento design a jednotlivé kusy nábytku zažívají obrovskou renesanci. Při odborné renovaci je možné převahu nádherných kusů navrátit na místo kam patří a kde je oko znalce ocení. Oko nemusí být nutně znalcovo, stačí oko laika, který postřehne, že se mu nabízí něco hodnotného a nevšedního. Ne každý sedací nábytek nabízí pohodlí a krásu. To však neplatí pro nábytek z dílny Jindřicha Halabaly.

Vše je poctivá řemeslná práce, po právu ceněná estetika a skvělá ergonomie. Některé interiéry si takový nábytek přímo žádají a dodají mu ten zmíněný punc a kvalitu. Stejně tak tento nábytek vyhledávají sběratelé. Čím se tedy stává nábytek ikonickým? Odpověď je zcela prostá. Hovoříme o jeho nadčasovosti, tedy o estetické a funkční hodnotě navzdory běhu času. Ta ikoničnost se obecně dostavuje po tom, co byla prověřena časem, potažmo dějinami.

Příhoda, která rozetnula mé váhání

Moje úlovky pocházejí z kavárny Cat Cafe v Černých Polích a interiér s nádhernými kousky nábytku je prověřený i tím časem, o kterém jsem hovořil. Jak jsem to poznal? Jednoduše. Seděl jsem tam s kamarádem na brunchi, protože jako zaměstnaný podnikatel je přes den s časem na štíru. Chvíli seděl v našem dvojmužném hnízdečku a užíval si klidu. Potom se začal neklidně hnízdit se slovy: „Hele, takové křeslo jsme měli doma, neskutečná je paráda.“ Tak jsme si přesedli a servírka za námi trpělivě přenesla objednávku ze stolu. Chvíli se tvářil naprosto spokojeně a užíval si okamžiku, než zjistil, že další sezení je jiné a taky ho měli doma. No, a tak jsme dále migrovali a všude se nám líbilo. Nutno podotknout, že obsluha s těmito vrtochy měla svatou trpělivost a kavárna naštěstí byla po ránu poloprázdná. Ta migrace nebyla rozmar podnikatele, ale tápání mezi současností a dobou minulou, kdy jsme byli děti. Já totiž taky znal ty křesla, židle a stoly z naší bývalé domácnosti.

Myslím, že tahle vzpomínka by udělala radost i mým rodičům, kteří tu taškařici sledovali ze shora. Tahle příhoda mi potvrdila moji neodbytnou myšlenku, že nábytek Jindřicha Halabaly, a jeho krása, není jenom věcí odborníků, znalců designu nebo antikvariátů a bazarů. Zároveň však není ani lacinou nostalgií, zašlou vzpomínkou, ani laciným sentimentem. Co mám na mysli, je hodnota věci nevykalkulovaná současnou módností něčeho, co odplyne a stane se minulostí. Sedněte si do takového křesílka a pochopíte moji disputaci. Pohodlí a klid na vás dýchnou jaksi samy od sebe, což je ta estetická a funkční hodnota. Ano, tento mobiliář je pohodlný a inspirativní a má svoji magii a mystičnost, kdy je nositelem zklidnění a pohody. To nedokáže jen tak nějaký nábytek. Opravdu.

Jsou židle nebo křesílka, které byste chtěli opustit ihned po usednutí a trávit kupříkladu dovolenou v takovém mobiliáři je za trest. Není sezení jako sezení. Vymyslet kupříkladu židli zní jednoduše a banálně. Zkuste si vzít skicák a tužku a navrhněte zcela obyčejnou židli. Zjistíte záhy, že vše už bylo vymyšleno a každá rada je drahá. Jindřich Halabala se zhostil úkolu skvěle, a ještě uvedl do života mobiliář funkční a zároveň krásný.

Tendenční bublina versus ikoničnost

Do naší polemiky se nám vloudila ještě jedna otázka. A vůbec není marginální. Když jsem chtěl na svoje povídání získat názor odborníka, dostal jsem otázku, jestli se nedomnívám, že celý zájem o nábytek tohoto typu není jenom uměle vzniklá bublina. Zda se nejedná o módní snahu po probuzení retro nábytku, kdy zájem sběratelů a trhu rozpoutá nebývalý zájem o něco, co tu hodnotu nemá nebo ji získalo právě a jen tendenčním způsobem. Pochopitelně, že taková možnost se nám zde nabízí. Sběratelé, a tím i trh, jsou schopni rozpoutat zájem o věci, které postrádají zmíněnou estetickou a funkční hodnotu.

Jinými slovy, pokud bude daná věc vlastnit pouze některý z potřebných atributů, pak je polemika na místě. Ikonický může být i plastový kačer Donald, byť si s ním hrály celé generace, a je pro určitou dobu jistým způsobem signifikantní. Většinou se však doberete resumé, že funkčnost je polemická a totéž platí o estetice. Často máme co do činění spíše s kýčem, který odkrývá zapomenuté vrstvy naší paměti a je synonymem kupříkladu dětství. Což však není zárukou opravdového umění. Pochopitelně máme ještě obrovskou podmnožinu toho běžného, zcela obyčejného, akceptovatelného, ale často i nezajímavého. Třeba běžná kuchyňská židle za socialismu. Byla sice potřebná ke stolu, nebyla žádný designový „výkřik“, ale byla nezbytná, a to je tak všechno. Na pomyslném vrcholu takové průměrné množiny se nachází kus skutečné umění a kumštu s protipólem zvaným kýč.

Srovnání umění a kýče

Zde se dostáváme na křehkou rovinu, co je esteticky a funkčně zdařilé, tudíž i akceptovatelné, a co je mimo kategorii funkčnosti a krásna, a tudíž možný kýč. Ten výraz krásno není nějaký archaický lingvistický omyl. Krásno je pojem užívaný v estetice a filosofii. Označuje množinu vlastností, které v nás vyvolávají příjemné pocity, soulad, bezkonfliktní nazírání daného a taky určitý estetický prožitek. Není nezbytné, aby ten prožitek byl vždy kladný nebo záporný. Prožitek se pohybuje v obrovské škále pocitů od štěstí, radosti, nadšení, potěšení, až po smutek, rozčarování, nechuť a všechny možné nuance mezi a okolo. Taková je moc umění a vaše svatá volba subjektivního uchopení této interakce. Zde se můžeme přesmyknout ke srovnání kýče a umění. Kýč nám nabízí prvoplánové laciné emoce bez větší myšlenkové aktivity a spoluúčasti jako emocionální zkratku. Skutečné umění u vás vyvolá zážitek určité hloubky a jeho doménou je originalita. Obě kategorie se liší mimo jiného ve způsobu zpracování a záměru, proč počin vznikl. Kýč vzniká často jako laciná komerce a dekorace, snaží se o vyšší kvalitu, než skutečně má. Umění je naopak svébytné a je spojeno s dlouhodobým a nefalšovaným emocionálním prožitkem.

Ještě jednu kategorii s dovolením nabídnu. Kategorie je skryta v mém oblíbeném slově smysluplnost. Podstata slova označuje totiž hlubší smysl věci, srozumitelnost, užitnou hodnotu, tedy její užitek. Odpověď získáte otázkou. Jaký je kupříkladu smysl židle? Do jaké míry plní svůj účel? Odpovídá potřebám a hodí se do daného prostředí? Splňuje tudíž funkčnost, ergonomii, materiálovou kvalitu i estetiku? Ta účelnost a estetika ruku v ruce ovlivňují vaše pocity a psychickou pohodu. Asi si nesednete ke stolu či na židli, když ve vás vyvolávají odpor, nechuť nebo nezájem svojí nefunkčností, případně nulovou estetikou. Ale to už jsme zde přece říkali. Nebo ne? Pochopitelně že ano. Jen jsem se výsledku dobrali z opačné strany.

Světovost Halabalova nábytku je neoddiskutovatelná

Jsem názoru, že nejde vůbec o tendenční bublinu. Pokud se podíváme na promyšlenost nejslavnějších kusů Halabalova mobiliáře, pak se dozvíme, že Křeslo H-269 je celosvětově vyhledávaný „kousek“ českého art deca a funkcionalismu. Stejně tak Křeslo H-79 a trubkový nábytek patří mezi poklady svou minimalistickou konstrukcí z chromovaných ocelových trubek, které jsou odrazem tehdejších trendů Bauhausu. Z mého pohledu nikterak nepokulhávají za ikonickými kusy jako jsou židle Brno, kterou v roce 1930 navrhl slavný Ludwig Mies van der Rohe pro brněnskou vilu Tugendhat nebo křeslo Barcelona opět od Ludwiga Mies van der Rohe a designérky Lilly Reichové.

Klíčové znaky Halabalova nábytku i nábytku jeho epochy

Řekněme si některé klíčové znaky Halabalova nábytku. Organické tvary, zaoblené rohy, ladné křivky, stylizovaná geometrie, ohýbané dřevo s výraznými područkami navazujícími na konstrukci mobiliáře, funkčnost a modularita. Vše doprovází provedení v kvalitní dýze a masívu s výraznou kresbou leštěného ořechu, mahagonu a dubu. Potahy byly výrazné, korespondující s funkcionalismem a art deco, vzory s geometrickou čistotou, vysoce mechanicky odolné čalounění. Tkaniny byly často s výraznou strukturou, vetkanými vzory, s podélným nebo příčným žebrováním, žakárové tkaniny, samety a plyše. Opravdu vidíme svébytný směr mobiliáře, žádnou nábytkovou „konfekci“. Možná, že i tohle dýchá z těch kusů, které někde potkáte a donutí vás se zastavit a zamyslet. A když se ještě do nich posadíte, pak jste tam náhle doma. Ale pokud je vám bližší plastový výlisek, pak vás nepřemlouvám. Já si budu hýčkat občasná setkání s PANEM HALABALOU třeba v Cat Café.

Pro upřesnění je třeba podotknout

Náš interiér, na kterém vám ukazuji kouzlo Halabalova nábytku, je pochopitelně doplněn o stoly, které nejsou nezbytně z tohoto období. Kupříkladu stoly na kovové desce s kovovou nohou. Stejně tak zde naleznete elegantní jídelní židli Windhaven, model z 50. let od holandské značky Eichholtz. Některá sezení jsou osazena celodřevěnou retro jídelní židlí z ohýbaného bukového dřeva, která pochází z produkce ikonické značky TON. Jedno sezení je opět mimořádný konferenční stolek bruselského stylu, který navrhl Jiří Jiroutek v 60. letech 20. století, se skleněnou deskou z černého opaxitu a vintage křesílka od výrobce TON pocházející ze 60. let. Křesílka se vyznačují, jak jinak, bruselským stylem a čalouněním v červené barvě. Další lahůdkou je ikonický československý konferenční stolek, který navrhli Karel Koželka a Antonín Kropáček v duchu funkcionalistického designu. Ten získal stříbrnou medaili na milánském Trienále v roce 1946. Vyroben je z masivního dřeva s vloženou kruhovou skleněnou deskou se vzdušnou konstrukcí a spodní odkládací plochou. Hovoříme o stolku, který důvěrně zná z dřívějška spousta rodin v naší zemi. Neskutečný kousek, na kterém se daly dělat rysy na průmyslovce takzvanou „skelnou afinitou“. Dolů do police lampa, na sklo výkres, který bylo třeba „okopírovat“, na něj svůj rys a už to svištělo. Dnes se takovému zařízení říká prosvětlovací stůl.

Zdánlivá disharmonie vybavení kavárny ve skutečnosti respektuje záměr pestrosti a různorodých „hnízd“ sezení, kterému je nadřazena celkové koncepce z období funkcionalismu, myšlenek Bauhausu, stylu art deco a českého kubismu. Nic, co by nás mělo odrazovat nebo snad jakkoli devalvovat skvělý nábytek od Jindřicha Halabaly.

Pro doplnění našeho povídání

Mobiliář na posledních dvou trojicích fotografií není součástí naší krásné kavárny, ale nedalo mi vám ho neukázat. Křeslo H-269, trubková židle H-128, křeslo Tulešice Halabala (ke kterému existuje i pohovka), křeslo H-275, židle H-79 a trubkové polokřeslo Jindřich Halabala patří mezi skvělý nábytek od společnosti Modernista. Mezi spoustou dalšího podobného retro nábytku uvedla společnost na trh tyto nádherný kusy v malosériové licencované výrobě. Ve chvíli, kdy jsem vám tvrdil, že kupříkladu křeslo H-79 si nezadá s ikonami od Ludwiga Mies van der Rohe pro brněnskou vilu Tugendhat, je dobré nezůstat u slov a podívat se na tu krásu. Zaujalo mě také „útulné hnízdečko“ zvané křeslo a pohovka Tulešice. UP závody tato křesla sériově nevyráběly – křesla vznikla v Halabalově návrhářském týmu, jako zakázka na zařízení zámeckého sídla brněnského stavitele Stanislava Neděly v Tulešicích, v obci nedaleko Moravského Krumlova.

Pokud se díváte dobře, objevíte v tomto nábytku obrovský potenciál a také netušené kouzlo.

Mobiliář dostupný všem vrstvám našich obyvatel

Ta výjimečnost je také v reakci Jindřicha Halabaly na bytovou krizi 20.  století skvělým projektem funkčního a zároveň dostupného nábytku. Jeho neotřelý design zdobil spousty zcela běžných domácností a přispíval k řešení a chápání koncepce sektorového nábytku, obývací stěny, rohového sedacího nábytku, úložných prostor, spaní a dalších funkcí domácností. Skladebnost systémů, tedy určitá modularita, inovativní prvky plné využití plochy bydlení byly doménou těchto řešení. Nádavkem estetika a funkčnost. Co si přát více. Nábytek těšil celý národ opravdu napříč všemi skupinami. Hrdými majiteli Halabalova křesla H-269 zvaného „lyže“ byli totiž i Tomáš Garrigue Masaryk nebo Karel Čapek. Dobrozdání nad všechny medaile a ocenění. Naše povídání není encyklopedie, ale spíše taková krásná ochutnávka a přičichnutí k časům minulým, které svou smysluplnou krásou přetrvaly. Naštěstí…

Použité podklady:

• Citáty – http://www.citaty.net
• Fotografie – Petr Brandejský
• Fotografie – se svolením společnosti MODERNISTA, s.r.o.
• Text – Petr Brandejský
• Poděkování vedení kavárny Cat Cafe Brno