Řešení přístupnosti staveb občanského vybavení se zaměřením na stavby pro kulturu a sport

Na tyto stavby se z hlediska bezbariérovosti vztahuje vyhláška MMR č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb.

Stále se však dá najít určitý počet zařízení, která bezbariérový přístup do budovy ani bezbariérové užívání včetně hygienického zázemí nemohou z různých důvodů návštěvníkům nabídnout, mnohdy dokonce na svých stránkách uvádějí, že bezbariérová jsou. Garantované informace o přístupnosti budov je možno čerpat ze stránek www.presbariery.cz, které jsou vyhrazeným samostatným webovým prostorem Pražské organizace vozíčkářů (POV). Společně s dalšími spolky a institucemi po celé ČR vypracovala POV jednotnou metodiku mapování přístupnosti budov. Podle této metodiky se dělí objekty na přístupné, částečně přístupné a obtížně přístupné/nepřístupné s dohodnutými limity pro jednotlivé kategorie přístupnosti, pro jednoduchou orientaci se využívají piktogramy v semaforové barevnosti. Na základě profesionálního mapování si tedy mohou zájemci na stránkách www.presbariery.cz dohledat v textu i na mapě podrobné informace o podmínkách přístupnosti staveb, zejména v hlavním městě. Metodika je nastavená uživatelsky, hodnotí objekt přístupný měkčeji, než aktuální legislativa stanoví pro objekt bezbariérový, ve stručnosti řečeno, metodika se blíží předcházející vyhlášce. Většina staveb je starších a některé novostavby se podle předcházející vyhlášky MMR 369/2001 Sb. teprve dokončují.

Nové projekty a řešení změn staveb občanské vybavenosti a jejich následující realizace musejí být v souladu s aktuální bezbariérovou vyhláškou. Avšak kromě znalostí paragrafů platné legislativy je třeba, aby si projektanti, architekti a ostatní účastníci stavebního procesu uvědomili, jaké má stavba funkce a jak se bude užívat.

V případě kulturního objektu je třeba primárně řešit požadavek na zajištění bezbariérového přístupu do části veřejných prostor. Vchod by měl být hlavním vstupem, případně vyznačeným vedlejším. Značení přístupu se zvonkem umístěným nad schodištěm hlavního vstupu je chybné, zvonková obousměrná signalizace musí být umístěna na přístupném místě (nikoliv v rohu, v nice) a v dosahu osob na vozíku (do výšky max. 1200 mm). Bezbariérový přístup řešený z garáží výtahem není možno akceptovat jako bezbariérový. Vnitřní i venkovní vyhrazená stání pro vozidla přepravující osoby se zdravotním postižením musí být přístupná. Součástí vybavenosti interiéru je – obvykle hned za vstupem – šatna se sníženým pultem. Důležitý pro všechny návštěvníky je dobrý orientační systém včetně vyznačení přístupu k bezbariérovému hygienickému zázemí s WC pro muže a pro ženy. Toalety by měly být k dispozici volně bez uzamykání a přednostně pro lidi s pohybovým postižením, pro seniory a lidi potřebující asistenci a doprovod. Pokud se týká sálu, tak v případě stupňovitého řešení podlahy hlediště bývá problematické umístění a řešení vyhrazených míst pro lidi na vozíku. Bezbariérová vyhláška zřejmě neposkytuje dostatek informací a požadavky z pohledu uživatelů nedefinuje dostatečně. Minimální počet vyhrazených míst doporučujeme vždy nejméně dvě, do kulturních zařízení je třeba počítat s návštěvou přátel na vozíku, kteří chtějí sdílet představení společně. Místa na vozík by také měla být, a to zejména u kinosálů, řešena alternativně nejen v první řadě na kraji, ale pokud možno i v prostorách sálu nebo naopak i s přístupem do poslední řady. Přístupnost občerstvení s dostatečnou manipulační plochou by měla být samozřejmostí včetně možnosti využít stolek s výškou max. 800 mm s možností podjezdu. Je třeba myslet v předstihu i na účinkující, důležité je vyřešení přístupu na zvýšené podium jeviště. Převýšení mezi hledištěm a jevištěm se často řeší jenom mobilními strmými rampami. V prostorách pro účinkující doporučujeme zajistit přístupnost šatny, hygienického zázemí WC, pokud možno se sprchou.

Sportovní stavby mají obdobné požadavky na přístup diváků a na počty vyhrazených míst pro vozíky na tribuně. I zde se setkáváme s chybným řešením přístupnosti, když vyhrazená místa jsou situována za divácká místa k stání nebo za vysokou obrubou plného zábradlí, takže viditelnost na hrací plochu je omezená nebo vyloučená. U krytých hal se na vyznačená místa často zapomíná a divák na vozíku sedí v podstatě na hrací ploše, kde je viditelnost pochopitelně minimální. Z hlediska přístupu aktivních sportovců s omezenou možností pohybu je situace ve vyhlášce také málo čitelná. Nevystihuje požadavky skupiny sportovců, kdy je třeba mnohem větší kapacita šaten a hygienického zázemí. Vždy ale musí být řešeny běžné minimální požadavky na bezbariérové šatny s hygienickým zázemím. U bazénů se setkáváme s nevyhovujícím řešením společných šaten, chybí prostorné převlékací kabiny pro lidi na vozíku umístěné v blízkosti šatních skříněk, které musí být bezbariérově upravené s policemi a háčky v dosahu. Různá čidla na uzamykání skříněk a vstupů musí být vždy na přístupném místě, nesmí být v umístěné v rohu a musí být v dosahu osoby sedící na vozíku. Dále se objevují časté chyby ve vybavenosti hygienických kabin. Sprchová baterie nesmí být umístěna za zády sedícího člověka na sklopném sedátku, musí být snadno ovladatelná a s možností nastavení teploty vody, sprchová růžice nesmí být pouze pevná. Další bariéru při vstupu do vodní plochy často tvoří nevhodný zvedák, který neumožňuje nástup z vozíku umístěného na ochozu bazénu, neboť sedátko zvedacího zařízení je překvapivě umístěno pouze nad hladinou nebo je nízko nad podlahou a nikoliv ve výši sedu člověka na vozíku. Také je obvyklé, že některé části prostor bazénů mnohdy zůstávají nepřístupné, např. jsou to občerstvení situovaná v mezipatrech.

Obr. Uživatelsky akceptovatelné řešení přístupu na tribunu stadionu

Obr. Nesprávně umístěný bazénový zvedák se sedátkem v nedostatečné výšce

Mnohé nedostatky v řešení bezbariérovosti se objevují ve fázi projektové i realizační a je třeba jim předcházet. Pražská organizace vozíčkářů poskytuje odborné konzultace i současně uživatelský pohled během celého procesu výstavby, dodatečné odstraňování bariér je mnohem náročnější, než jejich přecházení.