Článek se zabývá problematikou bezpečnosti práce s ohledem na práci zdvihacích mechanismů ve výstavbě. Autor poukazuje na základní legislativu týkající se této problematiky, a základní rizika spojená s používáním zdvihací techniky na stavbách.

První možností ochrany proti poškození technologie při výbuchu je její návrh, aby vydržela tlak, který vzniká při výbuchu, tj. bude odolná výbuchu. Konstrukce odolné výbuchu můžeme rozdělit na dvě základní skupiny. První skupina jsou konstrukce, jež jsou odolné výbuchovému tlaku, a druhou skupinou jsou konstrukce odolné výbuchovému rázu.

Zajištění dokonalé bezpečnosti práce by mělo být zásadním požadavkem, respektovaným ze strany všech účastníků stavebního procesu. To platí především z důvodu rozmanitosti vykonávaných prací a obtížnosti pracovních podmínek ve stavebnictví, stejně jako s ohledem na jednotlivá rizika ohrožení života a zdraví pracovníků během přípravy i realizace stavebních prací.

Zkoumané materiály, které přispívají ke zvýšení bezpečnosti obyvatelstva, patří do speciální oblasti pokročilých materiálů, jejichž výzkum a vývoj je v dnešní době nezbytný a žádaný. Výběr vhodných plniv a zkoušky základních vlastností materiálů z nich vyrobených určují nejvhodnější materiál pro dané použití.

Velmi důležitým aspektem v oblasti prevence proti výbuchu je klasifikace prostorů, na kterou navazují opatření pro eliminaci zdrojů iniciace. V případech, že nelze dosáhnout elimiace iniciačních zdrojů, je nutné přistoupit ke konstrukční protivýbuchové ochraně.

Ochrana před výbuchem, jež je označována jako sekundární, zahrnuje opatření, která mají zabránit iniciaci, resp. omezit možnost iniciace nebezpečné výbušné atmosféry. Iniciačními zdroji jsou předměty nebo látky, jež jsou schopny odevzdat takové množství energie, a působí po takovou dobu, že se tím vyvolá zapálení dané směsi hořlavé látky a oxidačního prostředku.

Článek se zabývá nejnovějšími poznatky uváděné v naší i zahraniční literatuře týkající se vzniku vedlejších produktů dezinfekce v souvislosti s použitím chloru, oxidu chloričitého, ozónu a UV záření jako dezinfekčních činidel.

Měření denního osvětlení se má provádět při tmavém okolním terénu. Při světlém terénu (krajina pokrytá sněhem) pouze k doplnění. S ohledem na jas oblohy, jeho stálost a barevnost oblohy, pak v čase kolem poledne. Při měření vadí déšť nebo mlha. Nevýhody měření denního osvětlení však spočívají v požadavku rovnoměrně zatažené oblohy.