Komentář k nařízení vlády pro poskytnutí kompenzací nákladů spojených s emisemi CO₂ v cenách elektřiny

V připomínkovém stádiu je návrh nařízení vlády o stanovení výše prostředků státního rozpočtu určených pro poskytnutí finančních kompenzací nepřímých nákladů průmyslovým subjektům v odvětvích, která jsou energeticky náročná, u kterých bylo zjištěno značné riziko zvýšení úniku uhlíku v důsledku promítnutí nákladů spojených s emisemi skleníkových plynů do cen elektřiny, za rok 2020, a tedy riziko přemístění činnosti těchto podniků mimo rámec Evropské unie. A jedná se o 2,4 mld Kč, které by měly být poskytnuty, výběrově, přibližně 100 podnikům v Česku.

V předkládací zprávě je vysvětleno, že jde o prováděcí právní předpis k zákonu č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, ve znění pozdějších předpisů. Novelou schválenou v roce 2019 (zákon č. 1/2020 Sb.) bylo do tohoto zákona vloženo ustanovení upravující rámec pro poskytování finanční kompenzace nepřímých nákladů vzniklých v důsledku zpoplatnění emisí skleníkových plynů v systému EU ETS, které se promítají do cen elektřiny dodávané odběratelům z energeticky náročných odvětví ohrožených únikem uhlíku.

V důvodové zprávě je podrobněji vysvětleno, že účelem vyplácení finančních kompenzací průmyslovým subjektům v odvětvích, která jsou energeticky náročná, je předejít riziku tzv. úniku uhlíku (carbon leakage). Toto spojení označuje situaci, která může nastat v některých odvětvích výroby, pokud náklady na elektřinu průmyslovým subjektům vzrostou vlivem rostoucí ceny povolenek na emise skleníkových plynů do té míry, že se výroba z EU přemístí do zemí s nižšími provozními náklady, tedy do zemí kladoucích menší důraz na snižování emisí. Celosvětově by pak emise skleníkových plynů v dotčeném odvětví neklesaly, ale naopak vzrostly.

Z právního hlediska jde o opatření bezproblémové, neboť členské státy EU mají podle čl. 10a odst. 6 směrnice 2003/87/ES o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v Unii a o změně směrnice Rady 96/61/ES možnost poskytovat za stanovených podmínek státní podporu odvětvím ohroženým rizikem úniku uhlíku. V § 11 zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) byl novelou schválenou v roce 2019 (zákon č. 1/2020 Sb.) stanoven rámec pro poskytování finanční kompenzace nepřímých nákladů vzniklých v důsledku zpoplatnění emisí skleníkových plynů v systému EU ETS, které se promítají do cen elektřiny dodávané odběratelům v energeticky náročných odvětvích ohrožených únikem uhlíku.

Podmínky pro poskytnutí kompenzací stanovuje návrh dalšího prováděcího nařízení vlády, které je předkládáno do legislativního procesu souběžně s tímto, a jde o „návrh nařízení vlády o podmínkách poskytnutí kompenzací nepřímých nákladů pro odvětví, u kterých bylo zjištěno značné riziko úniku uhlíku v důsledku promítnutí nákladů spojených s emisemi skleníkových plynů do cen elektřiny“. V něm je stanoven především způsob výpočtu výše kompenzace na základě parametrů pro konkrétního žadatele.

Zákon dále předpokládá, že vláda bude každoročně formou samostatného nařízení určovat částku ze státního rozpočtu vyčleněnou pro tento účel. Pro kompenzace za rok 2020 je tato částka stanovena předkládaným návrhem ve výši 2,4 mld. Kč.

Opatření souvisí s emisní faktorem elektřiny, který je důležitým parametrem používaným pro výpočet výše kompenzace. Jedná se o vážený průměr podílu CO₂ v elektrické energii vyrobené z fosilních paliv v dané zeměpisné oblasti. Evropská komise ve svých Pokynech pro státní podporu stanovuje maximální hodnoty emisních faktorů pro jednotlivé oblasti.

Z dat obsažených v registru ekonomických subjektů vyplývá, že v současné době podniká v odvětvích způsobilých pro podporu více než 3 800 subjektů. Proto byla stanovena prahová hodnota 1 GWh ročně na jedno zařízení. Té za rok 2020 odpovídá kompenzace ve výši 541 000 Kč, přičemž je brána v potaz forwardová cena povolenky 25,21 €. To odpovídá poměrům v některých dalších státech EU. Prahovou hodnotou se počet možných žadatelů v ČR omezuje na přibližně 100.

Tento příklad ukazuje, že cíl Evropské unie snížit emise CO₂ má přeshraniční dosah. Řešením přece nemůže být alibisticky vypudit z České republiky a EU všechnu energeticky náročnou výrobu, jako např. výrobu hliníku, některých anorganických chemických látek, hutní zpracování olova, zinku a cínu, výrobu surového železa, oceli a feroslitin, včetně bezešvých trubek, papíru a lepenky, hnojiv a dusíkatých sloučenin, některá pododvětví ve výrobě plastů aj. a přemístit je do států, kde otázka emisí CO₂ není řešena a pak suroviny, výrobky dovážet.

Za rok 2020 se předpokládá kompenzace ve výši okolo 2,4 mld korun. Tyto peníze budou v konečné fázi vybrány od domácností, jedinců, prostřednictvím cen výrobků a služeb. Je nutné si však uvědomit, že nejde o částku konečnou, protože Česká republika přijala konkrétní závazek, jak bude emise CO₂ snižovat. To znamená, že pokud část průmyslu, byť z oprávněných technologických důvodů, své emise CO₂ nebude dále snižovat, o to víc se budou muset snažit jiná odvětví. Například stavebnictví, a to prostřednictvím dalšího snižování energetické náročnosti, konkrétně podílu spotřeby neobnovitelné energie. A to bude stát stavebníky další peníze.

Připravená novela vyhlášky č. 78/2013 Sb. o energetické náročnosti budov, která má vyjít nejpozději na podzim tohoto roku, může být příkladem. Podrobněji se novele věnují jiné články na TZB-info. Zajímavý je mimo jiné, například nově definovaný faktor primární energie z neobnovitelných zdrojů energie, který má u dodávky tepla mimo budovu hodnotu -1,3 a u dodávky elektřiny mimo budovu -2,6. Tyto záporné faktory mají potenciál zintenzívnit výměnu energií mezi budovami. Klasicky, v kancelářských budovách je tepla nadbytek a v sousedních domech jsou v provozu kotelny. Vznikají nová datová centra, ale i kapacitní nabíjecí stanice pro elektromobilitu, které mají velkou potřebou chlazení, aj. Optimalizace energetické náročnosti budovy bude vyžadovat stále větší úsilí a technickou invenci, i kombinaci více technologií TZB, a tak bude stavbu prodražovat.

Snižování emisí CO₂ není zadarmo. Životnímu prostředí libý cíl uchovat výrobu tam, kde jsou pro jeho ochranu lepší podmínky, by měl být zásadní. Současná doba coronavirová také ukazuje, že pro jistější budoucnost by mohlo být výhodnější, i za cenu zvýšení nákladů, udržovat domácí průmysl životaschopný i při nižší dělbě práce se zahraničními výrobci. Ovšem jak vybalancovat vnitrostátní potřeby, potřeby EU a vlastně celého světa navzájem tak, aby byli všichni spokojeni, tak na to odpověď není.