Při energetické sanaci budov dochází obvykle mj. ke zlepšení vzduchotěsnosti obálky budovy. U stávajících budov větraných převážně okny se výrazně snižuje podíl ex-, resp. infiltrace. Aby byla i nadále zajištěna dostatečná výměna vzduchu, musí být větrání uzpůsobeno novým podmínkám. Požadavek vzduchotěsnosti s ohledem na zamezení vzniku stavebních poruch a v zájmu úspory energie už je obecně uznáván a má i oporu v normách a zákonných ustanoveních.

Většinu svého života většina z nás, až na výjimky, prožije v uzavřených prostorech, především v budovách. Riziko, které představuje nedostatečná výměna vzduchu, zahrnuje obtíže nezávažné (např. syndrom nemoci z budov, onemocnění horních cest dýchacích), celoživotní alergické postižení, ale i život ohrožující expozici toxickým látkám (např. CO) nebo karcinogenům (benzen). Ve většině případů jedině větrání dokáže snížit koncentrace látek, jejichž zdroj se nachází v interiéru.

Intenzita větrání v obytných budovách je při současném trendu energeticky úsporného bydlení velmi diskutovanou veličinou. Situaci komplikovaly chybějící a nepřesné požadavky v zákonných předpisech a technických normách. V únoru 2011 vešla v platnost národní příloha normy ČSN EN 15 665 v podobě změny Z1, která definuje požadavky na větrání obytných budov a také doporučuje vhodné systémy větrání. Článek stručně informuje o obsahu národní přílohy.

Příspěvek se zabývá změnami v právě revidované technické normě pro stavební tepelnou techniku z pohledu větrání a šíření vzduchu v budově. Připomíná se rozlišení hodnocení podle způsobu využití místnosti. Příspěvek popisuje formulaci požadavků, kdy se současně má řešit zajištění potřebné kvality vnitřního prostředí, tak minimalizace energetické náročnosti spojené větráním. Pozornost je též věnována šíření vzduchu netěsnostmi obálky budovy.

Při vysokých nárocích na neprůvzdušnost výplní stavebních otvorů, které jsou předpokladem pro splnění kritérií na energetickou náročnost budov, nelze větrání spárami oken použít. Řešením je nucené podtlakové větrání, nucené rovnotlaké větrání nebo hybridní větrání.

Vytvoření teoretického modelu solárního komínu si klade za cíl popsat základní aspekty, které ovlivňují jeho kvantitativní funkci v reálných podmínkách. Úvodem je však třeba zdůraznit, že tento zápis vycházející z dodržování základních fyzikálních principů není definitivní a jedinou verzí návrhu takového systému.

Článek navazuje na 1. část věnovanou základním druhům snímačů měření různých škodlivin v ovzduší a jejich volbě. Žádaná přesnost regulace kvality vzduchu v interiéru však ve velké míře závisí na umístění snímače, který musí poskytovat co nejobjektivnější údaje o měřené veličině.

Základní úlohou řídicího systému větrání a klimatizace budov je zajistit dodávku takového množství čerstvého vzduchu do prostoru, která v daném okamžiku splňuje aktuální požadavky na kvalitu vnitřního prostředí. Při návrhu systému regulace podle kvality vnitřního vzduchu je velmi důležitá i volba snímače.

Současný trh je více než nasycen různými technologiemi a produkty, které slibují raketovou návratnost, všestranné použití a efekt pro každého. Jak to tak bývá pravda je složitá věc a účelem tohoto článku ani není pravdu hledat. Každá technologie má jistě své místo, pokud se však důkladně prošetří zadání. Snahou je na jednoduchém příkladu porovnat zdánlivě neporovnatelné. Uživatelské efekty zateplení obvodového pláště kontra aplikace řízeného větrání s rekuperací tepla v klasickém rodinném domě.

Třetí díl seriálu popisuje principy a úskalí přirozeného větrání a základní principy, technická řešení a přínosy nuceného větrání se zpětným získáváním tepla v obytných budovách.

Recenzovaný Současné snahy o maximální úsporu energií na vytápění a provoz rodinných domů se realizují nejčastěji zateplováním fasád a výměnou oken. Jen málokdo si však uvědomuje, že tato dobře míněná opatření mohou mít výrazně negativní vliv na lidské zdraví. Článek se zabývá elemetární problematikou vlivu těsnosti obvodového pláště na koncentraci CO₂ v interiéru a na její důsledky.