Recenzovaný Článek prezentuje sledování stavu vnitřního tepelně-vlhkostního mikroklimatu v prostoru koupelny typického rodinného domu. V textu jsou uvedeny výsledky měření konfrontované s požadavky platné legislativy.

Článek se zabývá představením systému zemního výměníku jako zdroje pro předehřev a předchlazení větracího vzduchu pro budovy. Úvod je věnován popisu celého systému, jeho jednotlivých částí a také parametrů, které nejvíc ovlivňují chování a výkon celého systému. V druhé části je představen jednoduchý model, kde je možno pozorovat, jak změna jednotlivých parametrů skutečně ovlivňuje množství tepla a chladu, které je z daného systému možno získat.

Při energetické sanaci budov dochází obvykle mj. ke zlepšení vzduchotěsnosti obálky budovy. U stávajících budov větraných převážně okny se výrazně snižuje podíl ex-, resp. infiltrace. Aby byla i nadále zajištěna dostatečná výměna vzduchu, musí být větrání uzpůsobeno novým podmínkám. Požadavek vzduchotěsnosti s ohledem na zamezení vzniku stavebních poruch a v zájmu úspory energie už je obecně uznáván a má i oporu v normách a zákonných ustanoveních.

Většinu svého života většina z nás, až na výjimky, prožije v uzavřených prostorech, především v budovách. Riziko, které představuje nedostatečná výměna vzduchu, zahrnuje obtíže nezávažné (např. syndrom nemoci z budov, onemocnění horních cest dýchacích), celoživotní alergické postižení, ale i život ohrožující expozici toxickým látkám (např. CO) nebo karcinogenům (benzen). Ve většině případů jedině větrání dokáže snížit koncentrace látek, jejichž zdroj se nachází v interiéru.

Recenzovaný Intenzita větrání v obytných budovách je při současném trendu energeticky úsporného bydlení velmi diskutovanou veličinou. Situaci komplikovaly chybějící a nepřesné požadavky v zákonných předpisech a technických normách. V únoru 2011 vešla v platnost národní příloha normy ČSN EN 15 665 v podobě změny Z1, která definuje požadavky na větrání obytných budov a také doporučuje vhodné systémy větrání. Článek stručně informuje o obsahu národní přílohy.

Příspěvek se zabývá změnami v právě revidované technické normě pro stavební tepelnou techniku z pohledu větrání a šíření vzduchu v budově. Připomíná se rozlišení hodnocení podle způsobu využití místnosti. Příspěvek popisuje formulaci požadavků, kdy se současně má řešit zajištění potřebné kvality vnitřního prostředí, tak minimalizace energetické náročnosti spojené větráním. Pozornost je též věnována šíření vzduchu netěsnostmi obálky budovy.

Recenzovaný Při vysokých nárocích na neprůvzdušnost výplní stavebních otvorů, které jsou předpokladem pro splnění kritérií na energetickou náročnost budov, nelze větrání spárami oken použít. Řešením je nucené podtlakové větrání, nucené rovnotlaké větrání nebo hybridní větrání.

Vytvoření teoretického modelu solárního komínu si klade za cíl popsat základní aspekty, které ovlivňují jeho kvantitativní funkci v reálných podmínkách. Úvodem je však třeba zdůraznit, že tento zápis vycházející z dodržování základních fyzikálních principů není definitivní a jedinou verzí návrhu takového systému.

Článek navazuje na 1. část věnovanou základním druhům snímačů měření různých škodlivin v ovzduší a jejich volbě. Žádaná přesnost regulace kvality vzduchu v interiéru však ve velké míře závisí na umístění snímače, který musí poskytovat co nejobjektivnější údaje o měřené veličině.

Základní úlohou řídicího systému větrání a klimatizace budov je zajistit dodávku takového množství čerstvého vzduchu do prostoru, která v daném okamžiku splňuje aktuální požadavky na kvalitu vnitřního prostředí. Při návrhu systému regulace podle kvality vnitřního vzduchu je velmi důležitá i volba snímače.