Sociologové radí, jak zajistit dostupné bydlení

Z mnoha výzkumů SÚ AV ČR je patrné, že mladí Češi to mají v pořizování vlastního bydlení ve srovnání s dalšími Evropany asi nejtěžší. Zatímco Belgičanům stačí k pořízení bytu o velikosti 70 m² ve velkém městě necelé čtyři průměrné roční platy, Italům přes šest ročních platů a Britům téměř 10, Češi vydají na stejný byt více než 11 průměrných ročních platů. A pokud chtějí bydlet v hlavním městě, musejí sáhnout do kapsy ještě hlouběji. Současná situace na českém trhu s bydlením není nijak zvlášť optimistická ani do budoucna. Ceny nemovitostí i pronájmů se šplhají do horentních výšin a lidé s průměrnými příjmy, kteří aktuálně na trh vstupují, mají jen nepatrnou šanci si vlastní bydlení pořídit.

Příčiny jsou hluboko v minulosti

Podle Tomáše Samce existují zde kromě jiných i strukturální a kulturní příčiny, proč jsme se v takové situaci ocitli. „Nejen v Evropě, ale na celém světě je tendence k tomu, co nazýváme financializace bydlení. Jinak řečeno, z bydlení se stává investice, kam mohou velcí institucionální investoři nebo fondy, ale i obyčejní lidé ukládat volné prostředky. Roli sehrála také privatizace státního, respektive obecního bytového fondu. Struktura bydlení je nastavena tak, že máme většinu vlastnického bydlení, menší část soukromého nájemního, trochu družstevního a nejmenší část obecního bydlení,“ vysvětluje a upozorňuje, že nemovitosti by primárně neměly být vnímány jako investice. Pokud do nich totiž začnou investovat fondy nebo institucionální aktéři, kterým jde v první řadě o co nejvyšší zisky z pronájmů, tlačí ceny nemilosrdně nahoru.

Přitažlivost velkých měst

„Praha je atraktivní, protože poskytuje pracovní a studijní příležitosti. Zároveň je ekonomickým centrem a místem, které přitahuje zahraniční investory. Nakupují nemovitosti s představou, že jejich cena ještě dál poroste,“ popisuje Tomáš Samec důvody, proč je v hlavním městě tak vysoká poptávka po koupi bytů i jiných prostor.

„Ačkoli za Paříží či Londýnem dvěma nejdražšími evropskými městy Praha stále pokulhává, v nedostupnosti bydlení předstihla velkoměsta jako Brusel, Vídeň, Milán či Frankfurt. Proč tomu tak je?“ ptají se výzkumníci. „Na rozdíl od nás je v některých těchto městech silný segment nájemního a obecního bydlení, který poptávku rozředí. Rozdíly jsou i historické a kulturní. U nás panuje představa, že dobře bydlet je možné jen ve vlastnickém bydlení. V nájmu to bude nevýhodné, nejisté,“ uvádí Tomáš Samec další důvody, proč ceny šplhají tak vysoko a přináší jeden u možných receptů na zlepšení.

„Když se chtějí mladí osamostatnit a založit vlastní domácnost, nemusejí se hned uvazovat do hypotéky nebo být v nejisté pozici nájemníka. V obecním by měli jistotu, že se budou takříkajíc dodržovat pravidla hry. Už se objevují první vlaštovky, Praha se snaží svůj obecní bytový fond kultivovat, opravovat, dokonce i rozšiřovat. Změny jsou však velmi pomalé. Jsou tady ale i další možnosti a inspirace ze zahraničí…“

Inspirace ze zahraničí

Například v Německu a Rakousku existují takzvané baugruppe. Skupina lidí se rozhodne pro sdílené bydlení (nikoli ve společné domácnosti), vytvoří si stavební projekt, sdílí úvěr a samozřejmě také rizika. Čím více aktérů, tím více se riziko rozloží, například v případě ztráty zaměstnání nebo dlouhodobé nemoci.

S jiným řešením nedostupnosti bydlení přišel kanadský Vancouver. Zavedli zde daň z prázdné nemovitosti. „Vancouver je emblematický příklad přehřátého trhu s nemovitostmi. Zavedením daně se snaží regulovat spekulativní nákupy,“ vysvětluje Tomáš Samec a ptá se. „Mohla by se podobná daň uplatnit i v České republice? Počty prázdných nemovitostí u nás nejsou známy. Když se nedávno primátor Prahy snažil získat relevantní čísla, nepochodil. Určitě je však podobné zdanění jedním z možných řešení, které by pomohlo ochladit poptávku po spekulativních investičních nákupech.“

Šance ke zlepšení tady jsou

Situace sice není podle Tomáše Samce optimální, ale na druhou stranu nikoli neřešitelná. „Na realitním trhu se totiž může stát cokoli. Jen málokdo by donedávna například věřil, že se cena bytu v Praze může za pět let zvýšit o polovinu. A přesto k tomu došlo. Systém by měl být co nejvíce různorodý. Aby tu nebylo jen vlastnické a nájemní bydlení, ale i další alternativy – obecní, družstevní, družstevní s podporou obcí, sdílené…“ uzavírá sociolog.

Pokud se tedy dokážeme vymanit ze zažitých stereotypů, může se i sen o dostupném bydlení stát běžnou realitou. Za všechny dobré příklady lze jmenovat alespoň iniciativu Sdílené domy, jejíž členové založili sociální družstvo Vlaštovka, pilotní projekt sdíleného bydlení.

Další možnosti a náměty najdete na internetové stránce Sociologického ústavu AV ČR http://dostupnebydleni.soc.cas.cz a v knize Tomáše Hořeního Samce: Jak zajistit dostupné bydlení https://www.soc.cas.cz/sites/default/files/publikace/samec_ed._-_jak_zajistit_dostupne_bydleni.pdf