Principy poskytování a oceňování teplé vody

1. Předmět

Teplá (užitková) voda (TUV resp. TV) je zdravotně nezávadná ohřátá pitná voda splňující kritéria podle platných právních předpisů (zákon č. 258/2000 Sb., o veřejném zdraví, a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu – vyhláška č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu) a českých technických norem. Vyhláška podrobně specifikuje hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a rozsah kontroly pitné vody a rozlišuje:
a) teplou vodu, dodávanou potrubím užitkové vody nebo vnitřním vodovodem, které jsou konstrukčně propojeny směšovací baterií s vodovodním potrubím pitné vody;
b) teplou vodu, která není vyráběna z vody pitné a která je výrobcem teplé vody dodávána jako součást podnikatelské činnosti nebo jiné činnosti právnické osoby;
c) teplou vodu pro osobní hygienu zaměstnanců, která není vyráběna z vody pitné, ale z individuálního zdroje horší kvality;
d) teplou vodu pro osobní hygienu zaměstnanců, která není vyráběna z vody pitné.

Z četby odborných pojednání čtenář nabývá zpravidla dojem, že podstatné je, jak se daný produkt síťového odvětví bude nazývat – terminologicky „teplá voda“ nebo historické označení „teplá užitková voda“. Rozhodné jsou však jiné priority.

Požadavky na kvalitu vody zahrnovaly (resp. v současnosti ještě zahrnují) technické normy. Norma ČSN 83 0616 (Jakost teplé užitkové vody), platná od 1. 4. 1988 a bohužel zrušená bez náhrady k 1. 11. 2000, uvádí požadavky na kvalitu vody z hlediska koroze kovových materiálů a inkrustací i pro ostatní materiály přicházející do styku s teplou užitkovou vodou. Tato norma obsahovala dále i požadavky na rychlost proudění vody a limitní koncentrace fosforečnanů při jejich dávkování do teplé užitkové vody (max. 10 mg P₂O₅ na litr vody). ČSN 06 0320 (Ohřívání užitkové vody – Navrhování a projektování), platné od 1. 1. 1998 uvádí, že teplou užitkovou vodu lze připravit ohřevem pouze pitné vody. ČSN 75 7111 (Pitná voda), platná v době od ledna 1991 do listopadu 2001, stanovila mezní hodnoty pH pitné vody v rozmezí 6 až 8 jednotek a mezní hodnotu obsahu železa na 0,3 mg/litr; naproti tomu tato norma nestanovila mezní hodnotu obsahu fosforečnanů ani požadavek na mezní obsah volného resp. agresivního kysličníku uhličitého.

Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 376/2000 Sb. stanovila požadavky na pitnou vodu a rozsah i četnost její kontroly. Tato vyhláška změnila mezní hodnoty pH na 6,5 resp. 9,5 s poznámkou, že voda nesmí být agresivní, a dále zpřísňuje oproti minulosti mezní hodnotu obsahu železa na 0,2 mg/litr, ale mezní hodnotu obsahu fosforečnanů vyhláška neudává. Problematika úpravy resp. „doúpravy“ teplé užitkové vody se týká vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 409/2005 Sb., o hygienických požadavcích na výrobky, přicházejících do přímého styku s vodou a na úpravu vody. K úpravě teplé (užitkové) vody jsou povoleny roztoky tří chemikálií – fosforečnan sodný, hydrogen-fosforečnan sodný a dihydrogen fosforečnan sodný. Technické parametry teplé užitkové vody a její dodávky (teplota vody, nepřekročitelné limity měrné spotřeby tepla, režim poskytování atp.) uvádí vyhlášky ministerstva průmyslu a obchodu č. 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a přípravu teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům.

Teplá (užitková) voda (angl.: domestic hot water) je určena k mytí a koupání osob, umývání nádobí a zařízení domácností, praní prádla, úklidu prostorů apod. Není určena k pití nebo vaření. Pokud je kvalita pitné vody na výstupu z vodárny v souladu s požadavky právních a technických předpisů, nemusí toto platit na vstupu do výměníkové stanice. Do rozvodů teplé užitkové vody lze řízeným způsobem dávkovat roztoky chemikálií, jako jsou fosforečnany nebo kombinace fosforečnanů s křemičitany. Účelem těchto chemikálií je potlačení koroze kovových materiálů vznikem ochranného povlaku na stěnách potrubí a zařízení. Z těchto a dalších důvodů je vhodné zachovat při interpretaci terminologie právních předpisů „teplá voda“ dosud používaný pojem „teplá užitková voda“, pro jehož použití hovoří vážné věcné důvody. Jde především o rozlišení od vody pitné a o zdůraznění, že teplá užitková voda nemůže být bez obav jako voda pitná užívána. Pojem „teplá voda“ je velmi široký a tudíž nejednoznačný. Používá se bez rozlišení v mnoha nejrůznějších souvislostech a případech.

2. Technicko-ekonomické podmínky dodávky teplé vody

Cenu dodávky teplé vody při jejím poskytování v bytovém a polyfunkčním domě určuje zejména množství a cena tepla, vynaložené na ohřev a cirkulaci teplé vody. O velikosti nákladů na ohřev vody rozhoduje: charakter odběru, rozsáhlost a provedení rozvodné primární (kanálové a bezkanálové) a sekundární sítě, druh zdroje tepla (bytový, objektový, okrskový zdroj), kvalita potrubí, tloušťka a kvalita tepelných izolací a „nadimenzování“ rozvodu.

Energetická náročnost ohřevu a dodávky 1 m³ teplé vody, ohřáté z 10 °C na 55 °C je 52,3 kWh (= 0,19 GJ) při výstupu z tepelného zdroje, reálně v předávací stanici u dálkově zásobovaného konečného spotřebitele v rozmezí 0,27 až 0,40 GJ/m³. Tyto údaje korespondují s praktickými výsledky.

Pro poskytování teplé vody byly a jsou stanoveny dva mezní limity měrné spotřeby tepla pro její dodávku, a to pro nové budovy (s dalším odlišením – zda příprava teplé vody probíhá přímo v budově nebo mimo ni). Původně (uvedeno za účelem porovnání) je uváděl pro nové budovy, počínaje účinností právního předpisu, § 5 odstavec 1 písmeno b) vyhlášky č. 152/2001 Sb.

Pro ostatní budovy byl tento limit zvýšen o 50 % (§ 4 odst. 4), tzn., že mezní hodnotou byl limit pro spotřebu tepla na ohřev vody 0,52 GJ/m³, byl-li objekt zásobován zařízením její přípravy, umístěným mimo budovu, a 0,45 GJ/m³, docházelo-li k přípravě teplé vody v objektu. Variantně bylo možno pro oba typy budov použít i ukazatel, vyjadřující spotřebu tepla v teplé vodě na 1 m² celkové započitatelné podlahové plochy bytů 0,3 GJ/(m².rok) nebo 0,375 GJ/(m².rok). Po nabytí účinnosti vyhlášky č. 194/2007 Sb. jsou směrodatné upravené a zčásti nově definované limity:

• pro nové budovy, opět variantně se uplatňují limity, jestliže se uskutečňuje příprava teplé vody v objektu, pak limity jsou 0,17 GJ/(m².rok) nebo 0,25 GJ/m³ (kde m² je vymezen nově podlahovou plochou – namísto započitatelné podlahové plochy) nebo příprava teplé vody probíhá mimo budovu 0,21 GJ/(m².rok) nebo 0,35 GJ/m³;
• pro ostatní budovy zůstává v platnosti zvýšení těchto limitů pro nové budovy o 50 %.

3. Ocenění poskytování teplé vody uvnitř objektu

Obecné schéma, z něhož vychází ocenění služby poskytování teplé vody, charakterizuje rozhodovací situaci, před kterou je postavena správcovská firma nebo jí najatá specializovaná (rozúčtovaní) firma. Cena dodávky je pro rozvrh mezi konečné spotřebitele oddělitelná od ceny dodávky tepla nebo je vyjádřena vzhledem k dodanému teplu souhrnně pro obě služby.

V praxi uplatňovaný dvousložkový resp. třísložkový způsob stanovení úhrad za spotřebovanou teplou užitkovou vodu u konečného spotřebitele je předmětem kritiky zejména těch uživatelů bytů, kteří patří mezi seniorskou část populace a odkazují se na šetrnost při odběru vody a sociální důvody. Reakce některých konečných spotřebitelů opakovaně svědčí o tom, že někteří koneční spotřebitelé služby nejsou ochotni akceptovat věcné pozadí, logicky je analyzovat a racionálně si je aplikovat na konkrétní případ.

Oponenti namítají, že za jim vyhovující by bylo vhodné volit jednosložkový způsob výpočtu tak, aby za spotřebovaný 1 m³ v zúčtovací jednotce byla všem účtována stejná sazba. Tímto způsobem bychom zcela popřeli charakter služby a uvažovali o dodávce teplé užitkové vody jako o zboží, které je na skladě. Za směrodatný a odborně zdůvodněný není v ČR a v sousedních zemích EU přijat často prezentovaný a opakovaně zastávaný názor, že úhradu, předepsanou konečnému spotřebiteli za poskytování služby, lze vyjádřit pouze přímo úměrně spotřebovanému (odebranému) množství teplé vody v m³. Teplá voda není zbožím, které má jednotkovou cenu. Teplá užitková voda není zbožím ani ve smyslu Standardní klasifikace produkce – SKP (vypracovaná na základě evropského standardu CPA 2002 – Classification of Product by Activities) zařazené do souboru klasifikací a nomenklatur Českého statistického úřadu. Předmětem klasifikace SKP jsou hmotné výrobky (zboží), odpady, druhotné suroviny, práce i služby a činnosti. Obecně deklarované a stále opakované pokusy přesvědčit o vhodnosti stanovit jednotkovou cenu 1 m³ teplé užitkové vody příp. jednotkové náklady na ohřev vody jsou nejen technicky a technologicky, ale i věcně neodůvodnitelné. Tím i nedůvodný je každý účelový rozvrh nákladů na ohřev vody, např. propočtem „ceny 1 m³ vody“ z průměrných nákladů v zúčtovací jednotce a podle náměru bytového vodoměru, tj. bez právního a odborného podkladu. Při nárokování způsobu rozúčtování nákladů na odběr teplé vody podle odebraného množství vody se stírá dvousložkový způsob kalkulace ceny dodávky pro odběratele. Dodávku zboží nelze zaměňovat s poskytnutím služby, kde dochází k přeúčtování nákladů, nikoliv k prodeji zboží. Bilančním místem není byt či nebytový prostor. Obchodním místem je odběrné místo se stanoveným měřičem množství tepla a stanoveným měřidlem protečeného množství vody.

Uživatel bytu či nebytového prostoru v bytovém či polyfunkčním domě není v obchodním vztahu s výrobcem, smluvní vztah je pouze mezi „výrobcem“ teplé vody a majitelem domu. Odběrateli resp. dodavateli účtuje dvojí cenu – cenu za ohřev vody a cenu za surovinu – pitnou vodu, kterou k přípravě teplé užitkové vody použije. Rozúčtování nákladů mezi konečné spotřebitele proto vychází z ceny těchto dvou komodit. Za tento komfort a disponibilitu je přiměřené účtovat zdánlivě „fixní“ částku, která vychází z určité části nákladů spojených s ohřevem a distribucí vody. Místo nezdůvodněné výše fixní částky, neprůhledné výše paušálu, který je typický pro jiná síťová odvětví, je při poskytování teplé užitkové vody projevena snaha o zprůhlednění výpočtu rozvrhem části skutečně vzniklých nákladů pomocí kritéria pro stanovení základní složky nákladů. Odpověď na otázku, proč je za kritérium stanovení této složky zvolena podlahová plocha bytu, vyplývá z řady skutečností. Např. velikost bytu je syntetický parametr z hlediska projektovaného systému užitkové vody a bilancí spotřeby (ve větším bytě se počítá v projektu s větší spotřebou vody – viz ČSN 06 0320 – Tepelné soustavy v budovách – Příprava teplé vody).

Tři varianty výpočtu úhrad za teplou vodu, které jsou právně přípustné, mají svá specifika. Významná je odlišnost stanovení úhrady za poskytování teplé vody do nebytového prostoru. Výpočet základní složky nákladů u nebytového prostoru je obecně pravidly stanoven odlišně od bytů, jako dispozitivní právní norma (příloha č. 1 vyhlášky č. 372/2001 Sb., část B), protože nespecifikuje jednoznačně jeden z parametrů výpočtu – ekvivalent hodnoty podlahové plochy pro daný účel. Základní složka nákladů, vypočtená z podlahové plochy, má zásadní význam jako kritérium pro výpočet nákladů na poskytování teplé vody i pro náhradní stanovení úhrady při odpojeném nebytovém prostoru od rozvodu teplé vody. Pravidly je odkazováno „na odborné posouzení podle rozsahu odběru a způsobu užití teplé vody“. Výpočet úhrady je tak podmíněn vhodným stanovením hodnoty parametru výpočtu, která je modifikací podlahové plochy nebytového prostoru (P_n). Hodnotu (P_n) lze specifikovat např. součinem podlahové plochy srovnatelného bytu (P_b) v domě a podílu předpokládané nebo skutečné spotřeby teplé vody v nebytovém prostoru (M_n) k podružným vodoměrem naměřené (průměrné) spotřebě teplé vody nebo odhadnuté spotřebě v srovnatelném bytě (M_b):

Daná úvaha vychází z předpokladu stejné úměry podílů – dílčí základní složky nákladů na ohřev a celkové základní složky nákladů na ohřev na jedné straně a dílčí spotřební složky nákladů na ohřev a celkové spotřební složky nákladů na ohřev na straně druhé. Tímto způsobem má být zajištěno, aby měrná spotřeba tepla byla shodná pro byty a nebytové prostory. Konkrétní řešení se liší tak, že modifikace hodnoty podlahové plochy pro výpočet základní složky úhrady za teplo je upravena různým směrem (zvětšení resp. zmenšení) hodnoty parametru.

Pro zásobování bytových a polyfunkčních domů dálkovým teplem je aktuální užití dodávky tepla prostřednictvím tzv. bytových předávacích stanic tepla, což je další specifika poskytování teplé vody. Při oceňování tepla jde o jeden ze tří nejrozšířenějších způsobů členění dodávky tepla (měření tepla kalorimetrem, posuzování tepelné pohody indikátory vytápění na otopných tělesech a tzv. denostupňová metoda). Bytové předávací stanice jsou preferovány v nové bytové výstavbě. Z této specifické charakteristiky vytápěcí soustavy ústředně vytápěného objektu a z technického popisu rozvodů teplonosné látky v ústředně vytápěném domě vyplývá, že v odběrném místě tepla se zpravidla nachází výměníková stanice (úpravna parametrů teplonosné látky tepelné soustavy), ve které je předáváno teplo ze zdroje tepla „dvoutrubkovým“ rozvodem tepla do odběrného tepelného zařízení (páteřních rozvodů domu). Tak jako výměníkové stanice s určením pro více objektů bez měření vstupu tepla na patě objektů ani v bytě a nebytovém prostoru s bytovou předávací stanicí nelze jednoznačně odlišit měřením podíl tepla spotřebovaného na přípravu teplé vody od podílu tepla spotřebovaného na vytápění.

Bližší podrobnosti o způsobu výpočtu úhrad za teplou vodu poskytovanou prostřednictvím bytové předávací stanice získá zájemce z dalších informačních zdrojů. Způsob, který se uplatňuje mezi zúčtovacími jednotkami, kdy se namísto měření množství tepla stanovuje velikost dodávky podle dohodnutého nebo určeného klíče a kdy na základě množství tepla a jeho jednotkové ceny se oceňuje dodávka tepla, lze analogicky přijmout i při stanovení nákladových položek příslušných teplu k vytápění a k ohřevu vody uvnitř zúčtovací jednotky.

Dalším specifickým a obecně syntetickým problémem při centralizovaném poskytování teplé vody je vysoká spotřeba tepla, která činí v ČR průměrně cca 0,40 GJ/m³ na přípravu a rozvod teplé vody. Vyšší hodnoty měrné spotřeby tepla jsou zapříčiněny zpravidla hrubými odhady spotřeby tepla k přípravě teplé vody, kdy se stanovuje podíl tepla k vytápění a k ohřevu vody zkusmo, např. v poměru 60/40. Překvapivě i u domovních kotelen, kde množství tepla se neuvádí nebo kde předepsaný počet GJ je jen odhadnut poskytovateli služby, přestože je lze jednoduše vypočítat z využitelného množství paliva a účinnosti kotle.

4. Stanovení velikosti dodávky teplé vody: vyhláška č. 366/2010 Sb. a energetický zákon

Vyhláška č. 366/2010 Sb. nahradila vyhlášku č. 477/2006 Sb., o stanovení způsobu rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé vody (a tepelné energie) pro více odběrných míst.

Textem vyhlášky jde o potvrzení dlouhodobě praktikovaného způsobu rozdělení (odhadu) nákladů na dodávku teplé vody mezi více odběrných míst, u kterých není zajištěno na odběrném místě měření množství dodané vody a měření tepelného obsahu v dodané teplé vodě. Vyhláškou však nebyl dán průchod specifikaci tehdy platného ustanovení podle § 78 odstavce 6 zákona č. 458/2000 Sb., aby byl vhodně naplněn požadavek tohoto ustanovení:

„Při dodávce teplé vody společně přepravované pro více odběrných míst zajistí držitel licence do 1. září 2011 v každém odběrném místě dodávky měření dodaného množství teplé vody pro účely poměrného rozdělení nákladů na tepelnou energii, na její přípravu a rozvod na jednotlivá odběrná místa podle § 76 odst. 3 písm. e). Dojde-li k dohodě o způsobu rozdělení nákladů na jednotlivá odběrná místa mezi všemi odběrateli připojenými na předávací stanici a dodavatelem, povinnost tohoto měření nevzniká.“ Měřit objem teplé vody na odběrném místě měl být povinný požadavek v situaci, kdy mezi odběrateli, odkázanými na společné měření v předávací (výměníkové) stanici, není navozena shoda na způsobu stanovení ceny dodávky teplé vody. Měřicí zařízení pro měření teplé vody je komplexem stanovených měřidel a logických členů, jako celek nemá zatím podporu legální metrologie, i když ÚNMZ vyslovilo (nad rámec závazné legislativy) metodickým pokynem metrologickým MPM 22-07 souhlas se způsobem stanovení množství teplé vody při dodržení variantního řešení „A“ nebo „B“ podle tohoto metodického pokynu. Novelou energetického zákona v roce 2011 se ustanovení § 78, odst. 6 zrušilo. Odůvodnění zrušení citovaného ustanovení se odvolávalo na směrnici EU z komunitárního práva, přestože požadavek měřit energetické produkty u odběratele byl vyžadován směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/32/ES, o energetické účinnosti konečného užití energie a energetických službách a o zrušení směrnice 93/76/EHS, jak vyplývá z citace čl. 13 – Měření spotřeby a informativní údaje:

1. „Členské státy zajistí, aby pokud je to technicky možné, finančně únosné a úměrné potenciálním úsporám energie, byli koneční zákazníci (v terminologii směrnice jde o odběratele – pozn. autora) odebírající elektřinu, …, teplou užitkovou vodu vybaveni za tržní ceny individuálními měřiči, které přesně zobrazují skutečnou spotřebu energie a skutečnou dobu její spotřeby, …,
2. Členské státy zajistí, aby bylo vyúčtování, které předkládají distributoři energie, …, pokud je to vhodné, založeno na skutečné spotřebě energie a aby bylo předkládáno v jasné a pochopitelné formě, ...
3. Členské státy zajistí, aby distributoři energie, …, kde je to vhodné, poskytli konečným zákazníkům v účtech, smlouvách, …, tyto informace:
   
   1. aktuální skutečné ceny a skutečnou spotřebu,
   2. srovnání aktuální spotřeby energie konečného zákazníka se spotřebou za stejné období předchozího roku, nejlépe v grafické podobě,
   3. kdykoliv je to možné a přínosné, srovnání s průměrným normalizovaným nebo vzorovým uživatelem energie stejné kategorie.“

Druhá možnost, jak stanovit cenu dodávky teplé vody, založená na dohodě zúčastněných, nevyžaduje nyní ani v budoucnosti žádnou oporu v právním předpise, tedy ani ve vyhlášce č. 366/2010 Sb. Tedy ani jeden ze dvou možných způsobu řešení, oceňujících cenu dodávky teplé vody, tzn. na základě měření nebo stanovení, nevyžaduje novelu vyhlášky č. 366/2010 Sb. Při užití vyhláškou stanovené metody rozvrhu celkových nákladů dodavatele teplé vody mezi jednotlivé odběratele je vhodné upozornit na riziko spojené s užitím uplatněného rozvrhu podle náměrů bytových vodoměrů u odběratelů. Součet hodnot z bytových vodoměrů je v přímém rozporu s ustanovením § 78 odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb., který zní: „Při společné přípravě teplé vody pro více odběratelů nelze měření instalované odběrateli použít pro stanovení množství dodávané tepelné energie.“ Znění odstavce 7 navazuje na znění odstavce 1, které uvádí: „Povinností držitele licence na výrobu a držitele licence na rozvod je dodávku tepelné energie měřit, vyhodnocovat a účtovat podle skutečných parametrů teplonosné látky a údajů vlastního měřicího zařízení, které na svůj náklad osadí, zapojí, udržuje a pravidelně ověřuje správnost měření v souladu se zvláštním předpisem.“ Z toho lze vyvodit, že koncepce způsobu rozvrhu celkových nákladů dodávky teplé vody mezi více odběratelů při společném měření v místě přípravy teplé vody může být v rozporu s ustanoveními, citovanými z odstavců (1) a (7) § 78 energetického zákona! Právo odběratele na měření dodávky jakékoliv energie jím odebírané, včetně dodávky tepelné dodávané s teplou (užitkovou) vodou, nemůže být zpochybňováno.

5. Měření dodávky teplé vody

Odběratelé dálkově dodávaného tepla v okruhu tepelného zdroje by měli ve vlastním zájmu požadovat od dodavatele teplé vody zřízení měření odběru teplé vody na patách objektů. Jde o známý problém, střet teplárenské lobby – poskytovatelů dodávky, firem disponujících měřicí technikou a konečných spotřebitelů teplé vody. Problém zůstává v ČR neřešen, je podle zákonné úpravy (energetický zákon č. 458/2000 Sb., v platném znění) ponechán opět od září 2011 (po cíleném odstranění povinnosti měření z ustanovení § 78 zákona) na dohodě dodavatele a odběratele, přestože dvě směrnice EU (směrnice 2010/31/EU, o energetické náročnosti budov a směrnice 2012/27/EU, o energetické účinnosti) měření energií v dodavatelsko-odběratelském vztahu vyžadují.

Předpoklady

Co pro objektivizaci dodávky teplé vody pro dodavatele a pro odběratele z technického hlediska vyplývá? Za rozhodující moment úvah lze považovat schéma tepelného okruhu. Problémem bude, jestliže některý ze společně doposud zásobovaných objektů nemá vlastní domovní rozvody teplé vody. Rozvody teplé vody procházející objekty plní současně funkci vnitřních rozvodů a současně veřejných rozvodů zabezpečujících dodávku teplé vody do dalších objektů. To znamená, že prvořadou podmínkou pro zřízení měření podle dostupných technologií a metod je vytvoření samostatných domovních horizontálních rozvodů s jedním připojovacím místem na veřejné rozvody (neexistuje-li „pata objektu“, nedá se zde nic instalovat). Změna struktury distribuční soustavy znamená větší délku rozvodů a z toho plynoucí větší tepelné ztráty, vyšší nároky na cirkulační průtok, tlakové ztráty a vyšší výkon cirkulačního čerpadla.

Technika měření rozdílovým způsobem

Měření dodávky teplé vody rozdílovým způsobem zachovává celistvost cirkulační soustavy. Nebrání hydraulicko-teplotnímu vyvážení cirkulační soustavy. Výhodou je, že se dají měřit a kontrolovat cirkulační průtoky. Nemění se tepelné ztráty. Není důvod aby rozdílové měření způsobovalo větší energetickou náročnost distribuce teplé vody. Jisté výhrady k rozdílovému měření jsou metrologického charakteru, které lze překlenout dodržením požadavků metodického pokynu metrologie ÚNMZ MPM 22-07. Dodané množství teplé vody se stanovuje diferenční metodou jako integrál rozdílu protékajícího množství vody na vstupu a výstupu cirkulační smyčky v místě odběru (na vstupu do objektu). Pro měření se používá měřicí soustava, která se skládá ze dvou průtokoměrů, vyhodnocovací jednotky a dalších zařízení nezbytných k zajištění správnosti měření.

Měření po rozdělení cirkulační soustavy výměníkem tepla

Druhou metodou spojenou se změnou technologie dodávky teplé vody je měření teplé vody stanoveným měřidlem a s rozdělením vnitřní a vnější cirkulační soustavy výměníkem tepla. Metrologicky, z hlediska protečeného množství teplé vody, je tento způsob měření nezpochybnitelný. Pozornost se zde upíná na rozdělovací výměník. Mezi primární a sekundární stranou výměníku dochází k úbytku teploty. Má-li se po zařazení výměníku do soustavy udržet na straně objektu stejná teplota vody, je zapotřebí zvýšit teplotu na primární straně výměníku. To znamená, zvýšit výstupní teplotu na zdroji teplé vody. Hodnota zvýšení závisí na parametrech výměníků, především na jejich teplosměnné ploše a vnitřních tlakových ztrátách, které klade výměník cirkulující vodě na obou stranách. Problémem je i inkrustace, způsobující zhoršení vlastností výměníku a snižující jeho životnost. Aby úbytek teploty na výměníku byl do 3 °C, byly ve funkci oddělovacích výměníků výměníky velké a drahé. V převážné většině se používají malé deskové výměníky s nedostatečnou teplosměnnou plochou a vysokými tlakovými ztrátami. Úbytek teploty mezi zdrojem a místem spotřeby teplé vody je tak způsobený nejen úbytkem teploty na výměníku, ale i významným snížením cirkulačních průtoků, často ztrátou funkce cirkulační soustavy jako celku. V důsledku toho je v mnohých případech potřebné zvýšit teplotu na zdroji o víc než 10 °C.

Shrnutí

• Centralizované poskytování teplé vody v bytovém domě je spojeno se čtyřmi specifiky (nebytový prostor, neměřené množství tepla k přípravě a distribuci teplé vody, limity měrných spotřeb tepla, technologie dodávky tepla pro přípravu teplé vody prostřednictvím bytových předávacích stanic);
• Nebytový prostor s poskytovanou teplou vodu se posuzuje na základě dispozitivní právní úpravy (příloha č. 1, část B vyhlášky č. 372/2001 Sb.);
• Neměřené a tedy jen stanovené množství tepla, spotřebované k přípravě teplé vody, lze odvodit ze spotřeby paliva, účinnosti kotle, spalného tepla a výhřevnosti paliva (např. podle vztahu ve vyhlášce ERÚ č. 438/2001 Sb. a podle slovního vyjádření ve vyhlášce č. 408/2009 Sb., příloha 7);
• Dodávka teplé vody podléhá dodržení limitů spotřeby tepla podle vyhlášky č. 194/2007 Sb.;
• Technologie „bytových předávacích stanic“ neznamená opomenutí dvojího ocenění dodávky tepla do bytu podle účelu určení využití tepla k vytápění a k ohřevu vody; rozvod tepla v bytovém či polyfunkčním domě s touto technologií je vytápěním a centralizovaným poskytováním tepla k ohřevu vody; splňuje definici ústředního vytápění podle zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, a shodně odpovídá i vymezení pojmů v § 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb.

Literatura

1. České technické normy

• ČSN 06 0320 Tepelné soustavy v budovách – Příprava teplé vody – Navrhování a projektování [2006–09], 20 s.
• ČSN 73 6660 Vnitřní vodovody [1984–01], 40 s.
• ČSN 75 5401:2007 Navrhování vodovodního potrubí [2007–12], 12 s.
• ČSN EN 806 Vnitřní vodovod pro rozvod vody určené lidské spotřebě, část 1: Všeobecně [2002–07] 33 s., část 2: Navrhování [2005–10] 54 s., část 3: Dimenzování potrubí – Zjednodušená metoda [2006–10] 18 s., část 4: Montáže [2010–09] 51 s.
• ČSN EN 15316-x (ČSN 06 0401) Tepelné soustavy v budovách – Výpočtová metoda pro stanovení energetických potřeb a účinnosti soustavy (Heating systems in buildings – Method for calculation of system energy requirements and system efficiencies)
• Část 3. Příprava teplé (užitkové) vody. – Part 3 Domestic hot water systems;
• Část 3–1 Soustavy teplé vody, charakteristiky potřeb (požadavky na odběr vody) [2008–04], angl., 24 s.
• Část 3–2 Soustavy teplé vody, rozvody [2008–04], angl., 44 s.
• Část 3–3 Soustavy teplé vody, příprava [2008–04], angl., 36 s.

2. Právní předpisy ČR

• [1] Zákon č. 20/1993 Sb., o zabezpečení výkonu státní správy v oblasti technické normalizace, metrologie a státního zkušebnictví
• [2] Zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii
• [3] Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích)
• [4] Vyhláška č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích)
• [5] Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)
• [6] Zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií
• [7] Zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů
• [8] Cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2012 ze dne 25. října 2012 k cenám tepelné energie
• [9] Cenový výměr MF č. 01/2013 ze dne 28. listopadu 2012, kterým se vydává Seznam zboží s regulovanými cenami
• [10] Vyhláška č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a o postupech pro regulaci cen
• [11] Vyhláška 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele
• [12] Vyhláška č. 366/2010 Sb., o způsobu rozdělení nákladů na dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé vody pro více odběrných míst
• [13] Vyhláška č.148/2007 Sb., kterou se stanoví podrobnosti účinnosti užití energie při spotřebě tepla v budovách
• [14] Vyhláška č. 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a přípravu teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům
• [15] Vyhláška č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření
• [16] Vyhláška č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu
• [17] Vyhláška č. 480/2012 Sb. o energetickém auditu a energetickém posudku
• [18] Nařízení vlády č. 468/2012 Sb. o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěrů poskytnutých právnickým a fyzickým osobám na opravy a modernizace domů
• [19] Vyhláška č. 210/2011 Sb. o rozsahu, náležitostech a termínech vyúčtování dodávek elektřiny, plynu nebo tepelné energie a souvisejících služeb

3. Bibliografie

• Skuhra, J.: Poskytování teplé užitkové vody, kap. 4, s. 211–258. In.: Služby poskytované při správě a provozu budov, nakladatelství Linde, Praha 2011, 302 s.
• Metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj k vyhlášce č. 372/2001 Sb. – č. j.: 28203/2002 – 71 ze dne 19. prosince 2002. 19 s. In: http://www.mmr.cz
• Skuhra, J.: Úskalí odpojování bytů od rozvodu tepla a teplé vody. In.: Sborník 18. mezinárodní konference VYKUROVANIE 2010, s. 369–372, SSTP Bratislava, 576 s.
• Skuhra, J.: Právní předpisy a praxe při poskytování a oceňování služeb vytápění a dodávky teplé vody. In. Sborník semináře Teplárenského sdružení ČR, Pardubice 2009, 10 s.
• Skuhra, J.: K problematice odpojování bytů od rozvodu tepla a teplé vody. Časopis Energie&Peníze č. 3/2010, s. 76–78
• Skuhra, J.: Platba za měřené a „skutečně spotřebované“ teplo v bytě? Časopis Topenářství instalace č. 2/2009, s. 46–50
• Skuhra, J.: Teplo a teplá voda v bytě. Časopis 3T (Teplo, Technika, Teplárenství) č. 6/2006, s. 5–7.
• Skuhra, J.: Vytápění a teplá voda – služby upravené právně v ČR, 4 s. In.: Sborník 19. mezinárodní konference VYKUROVANIE 2011, SSTP, Bratislava 2011.