Reklama

Větrání a klimatizace budov s téměř nulovou spotřebou energie

10.12.2012

Ing. Vladimír Zmrhal, Ph.D., prof. Ing. František Drkal, CSc.

Recenzovaný

Směrnice Evropského parlamentu a Rady o energetické náročnosti budov z roku 2010 ukládá členským státům Evropské unie mj. za povinnost, aby nové budovy od roku 2018 (veřejné budovy) resp. 2020 (všechny budovy) byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie. Uvedená skutečnost se týká prakticky všech technických systémů budov. Článek prezentuje možnosti řešení větrání a klimatizace ve zmíněných budovách a předkládá úvahy o možném vývoji odvětví s ohledem na požadavek snižování spotřeby energie.

Reklama

Úvod

Podle dostupných údajů [5] činí spotřeba energie v budovách v celosvětovém měřítku cca 24 %, ve vyspělých státech (USA, EU) pak dokonce 40 % z celkové spotřeby energie (údaj z roku 2004, který se postupně snižuje). Tlak vytvářený Evropskou unií na snižování spotřeby energie v budovách, vyústil ve vydání Směrnice evropského parlamentu a Rady 2010/31/EU ze dne 19. května 2010 o energetické náročnosti budov [8]. Snižování spotřeby energie se samozřejmě týká i systémů, které slouží k úpravě tepelně-vlhkostního stavu prostředí (vytápění, větrání, příp. klimatizace). V této souvislosti je nutné připomenout, že i v nulových budovách bude nutné primárně udržet požadovanou kvalitu vnitřního prostředí.

Na základě práce [8], resp. [1] lze nulové budovy rozdělit do tří kategorií. První dvě kategorie představují tzv. energeticky efektivní budovy.

1) Autonomní budova (Zero Energy Building – ZEB)

Jedná se o budovu, která není napojena na veřejné energetické sítě. Spotřeba energií je zcela pokryta vlastní energetickou produkcí plně založenou na místně dostupných obnovitelných zdrojích [8].

2) Bilančně nulová budova (Net Zero Energy Building – nZEB)

Je to budova, která je napojena na veřejné energetické sítě. Její spotřeba energie je v roční bilanci vyrovnána vlastní energetickou produkcí z obnovitelných zdrojů, přičemž část produkce je dodávána do veřejných energetických sítí. V době, kdy vlastní zdroje jsou nedostačující, je energie z veřejné sítě odebírána. V roční bilanci je množství odebrané a dodané energie rovno nule [8].

3) Budova s téměř nulovou spotřebou energie (Nearly Net Zero Energy Building – nnZEB)

Jedná se o nulovou budovu, jejíž roční bilance primární energie PE, která se hodnotí na základě energie odebrané a dodané z/do veřejné sítě, se blíží nule [2].

(1) [kWh/rok]

Konverzní faktory F a hodnoty ΔPE jsou definovány na národní úrovni jednotlivých členských států unie [12].

Obr. 1 Schématické znázornění energie odebrané a dodané z/do veřejné sítě

Z hlediska stavebního řešení a technických zařízení by měly nulové budovy odpovídat standardu pasivní budovy v ČR (mezi odbornou veřejností nepanuje v tomto ohledu názorová shoda). Hranice pro hodnocení pasivních budov je dána měrnou potřebou tepla na vytápění, která nemá přesáhnout 20 resp. 15 kWh/m² za rok pro rodinné, resp. bytové budovy a 30 kWh/m² za rok pro budovy nebytové [12]. Pro hodnocení nulových budov se však uvažují prakticky veškeré energie potřebné pro provoz energetických systémů budov vč. vytápění, větrání, klimatizace, ohřevu TV, osvětlení příp. elektrických spotřebičů (úroveň A nebo B [12]).

Z uvedených úvodních poznatků je zřejmé, že hlavní důraz při stavbě budov nové generace bude kladen na snižování potřeby energie. I když ani v tomto ohledu nepanuje názorová shoda, mělo by být dosaženo ekonomicky optimálního řešení. V druhé řadě pak bude snaha pokrýt podstatnou část potřeby z obnovitelných (alternativních) zdrojů energie, nebo část vyráběné energie dodávat do sítě.

Větrání

Nedílnou součástí nulových budov (stejně jako pasivních) bude řízené větrání se zpětným získáváním tepla. Lze předpokládat, že se v těchto budovách bude uplatňovat větrání řízené podle potřeby (DCV - Demand Control¨Ventilation). Větrací zařízení bude vybavované ventilátory s možností změny otáček, které zajistí požadovaný průtok a odpovídající kvalitu vnitřního vzduchu. Regulace ventilátorů bude realizována na základě čidel kvality vzduchu (CO₂, vlhkosti, nebo VOC). U náročnějších systémů bude možné uzavřít přívod vzduchu (s možností zachování minimálního průtoku vzduchu) do místností, které nejsou užívány. Ventilátory, vybavené snímačem tlakové diference, reagují na změny statického tlaku v potrubí změnou otáček. Zatímco v obytných budovách a shromažďovacích prostorách je takový systém dnes téměř běžný, např. v administrativních budovách se bude jednat o zcela nové pojetí řešení větracího systému, vč. měření a regulace. V žádném případě to však neznamená, že nebude možné otevřít v nulové budově okna, pouze je snaha zabránit neřízenému větrání zejména v zimním období. Otevíratelná okna mohou hrát svou roli např. při úspoře energie na chlazení. V době, kdy bude teplota venkovního vzduchu nižší než teplota vzduchu v místnosti, bude možné venkovní vzduch využít pro odvod tepelné zátěže (např. noční větrání). To bude vyžadovat automatické ovládání oken v závislosti na venkovních a vnitřních klimatických podmínkách.

Potřebu tepla na ohřev větracího vzduchu pokrývá z velké části výměník zpětného získávání tepla (ZZT) umístěný ve větrací jednotce. Vzhledem k tomu, že se stále zvyšují kvalitativní nároky na tepelnou ochranu budov [12] (prostup tepla), bude potřeba energie na ohřev větracího vzduchu v budoucnu zřejmě dominovat.

V nulových domech bude kladen zvýšený důraz na minimalizaci spotřeby elektrické energie. U větracích systémů tvoří tuto spotřebu převážně ventilátory větracích jednotek. S ohledem na relativně nízkou účinnost malých lokálních ventilátorů se dá předpokládat snaha o používání centrálních větracích systémů zejména pro bytové domy a administrativní budovy, kde je to běžné. U rodinných domů dominují systémy malé (lokální i centrální) a bude tedy záležet na kvalitě použitých výrobků, resp. ventilátorů a pohonů.

Ve zmíněných souvislostech lze předpokládat, že bude kladen tlak i na výrobce větracích zařízení. V první řadě budou výrobci nuceni důsledně dokládat ve svých podkladech výkonové charakteristiky. Jedná se zejména o příkonové charakteristiky ventilátorů P = f(V) pro všechny rozsahy otáček, nebo hodnoty měrného příkonu ventilátorů SFP opět v závislosti na objemovém průtoku vzduchu V. Dále pak závislosti teplotního faktoru (účinnosti) ZZT na průtoku vzduchu a podmínkách měření (zpravidla se stanovuje při rovnotlakých podmínkách). Výrobcům, kteří budou udávat např. jedinou hodnotu teplotního faktoru ZZT bez udání bližších údajů, jak je dnes zcela běžné, nebude možné důvěřovat. Takové výrobky budou pro stavebníky nezajímavé, neboť nebude možné vyhodnotit celoroční bilanci budovy. Rovněž lze předpokládat, že výrobci větracích a klimatizačních zařízení budou nuceni své výrobky vybavovat energetickými štítky takovými, jaké známe např. z domácích spotřebičů.

Poznámka: Z energetických důvodů bude účelné pokračovat v hodnocení energetické efektivity celých větracích systémů. Např. hybridní větrání, které bylo navrženo s ohledem na úsporu energie potřebné pro dopravu vzduchu, prakticky neumožňuje využití ZZT.

Klimatizace a chlazení

Stavební řešení a vybavení

Stavební objekt musí být navržen tak, aby potřeba energie na chlazení byla minimální. Zatímco u obytných budov lze stavebním řešením potřebu energie na chlazení eliminovat, neboť vnitřní tepelná zátěž je minimální, u nebytových (např. administrativních budov) je situace poněkud odlišná. V takových budovách se na celkové tepelné zátěži výraznou měrou podílejí vnitřní tepelné zisky (od osob, elektronického vybavení, osvětlení apod.), které je většinou nutné odvádět strojním chlazením. Na pracoviště je navíc nutné přivádět hygienický průtok venkovního vzduchu, což se většinou realizuje nuceným způsobem s možností regulace (viz předchozí odstavec). Takový průtok je nutné v letním období rovněž chladit z důvodu odvodu snížení tepelné zátěže větracím vzduchem i požadavku na případné odvlhčení.

Z hlediska stavebního řešení objektu se tedy jedná především o snížení tepelných zisků od oslunění v podobě použití stínicích prvků, využití okolní zeleně, vodních ploch, apod.). Stínění v podobě přesahů střech, nebo horizontálních stínicích prvků je metoda dnes běžná, nicméně účinek je omezený na dobu, kdy je slunce vysoko nad obzorem. Z tohoto pohledu je nejúčinnější metodou stínění venkovními žaluziemi, samozřejmě s ohledem na přístup denního osvětlení.

Snižování vnitřních tepelných zisků je poněkud problematické. V současnosti je snaha používat zejména úsporné osvětlení zářivkovými nebo LED svítidly. Ke snížení potřeby energie by rovněž napomohlo řízené umělé osvětlení. Výkony osobních počítačů neustále rostou, nicméně i v této oblasti byl učiněn značný pokrok. Příkladem je např. masivní používání LCD monitorů.

Na snížení potřeby chladu se rovněž podílí stavební konstrukce, které jsou schopny akumulovat tepelnou energii (akumulační schopnost budovy). Takovými konstrukcemi jsou zejména těžké stavební konstrukce jako např. betonová podlaha nebo strop, ovšem na akumulaci se mohou podílet i vnitřní příčky, venkovní stěny nebo vybavení místností. Výhodné je rovněž použití speciálních materiálů s fázovou přeměnou (PCM), při vhodně zvolené teplotě. U lehkých obytných budov bez chlazení, kde je akumulační schopnost minimální, nastávají problémy s udržením teplotních podmínek během letních měsíců.

Metody výpočtu tepelné zátěže

Z pohledu návrhu klimatizačního zařízení, ale i výpočtu potřeby energie na chlazení bude nutné používat co možná nejpřesnější, zároveň však dostupné výpočetní metody. V tomto ohledu se dá předpokládat zejména zpřesnění výpočtu tepelné zátěže. Současný výpočet používaný v ČR pro dimenzování klimatizačních zařízení [13] z roku 1985 je zejména v oblasti výpočtu akumulace tepla do stavebních konstrukcí překonaný. U pasivních a nulových budov, kde je tepelná ztráta prostupem minimalizována, vyvolává působení tepelných zisků výrazné změny vnitřní teploty a i z tohoto důvodu je žádoucí co možná nejpřesnější stanovení tepelných zisků během dne.

V případě stavebně a systémově složitých budov lze pro energetickou bilanci objektu s výhodou využít některý z energetických simulačních programů, které pracují s konkrétními klimatickými daty a umožňují roční bilanční výpočet v hodinových a kratších intervalech.

Klimatizační systémy

Jak již bylo uvedeno, potřebu energie na chlazení bude v nulových budovách žádoucí snížit na minimum. Některé budovy se však bez chlazení neobejdou a zajištění optimálních parametrů tepelného komfortu pracujících osob, zejména v administrativních budovách, je dnes samozřejmý standard.

Nedílnou součástí klimatizačních zařízení je větrání s řízenou úpravou venkovního vzduchu. Běžnou praxí v případě chlazení venkovního vzduchu je použití tzv. „ostré vody“, tedy vody o konstantní nízké teplotě (např. 6/12 °C) s tím, že regulace výkonu je kvantitativní (změnou průtoku). Takové uspořádání je sice jednoduché, ale opět vede k plýtvání energií. K odvlhčování venkovního vzduchu by mělo docházet tehdy, pokud je to nezbytně nutné, tj. při extrémních letních klimatických podmínkách (kdy je vysoká měrná vlhkost venkovního vzduchu), resp. při nutnosti odvádět vlhkostní zátěž prostoru venkovním vzduchem. V případě, že není nutné venkovní vzduch odvlhčovat, je možné zvýšit teplotu chladicí vody (např. směšováním s vratnou vodou). Tím se jednak zabrání kondenzaci na povrchu chladiče a zároveň je možné chladicí zařízení provozovat efektivněji (vyšší chladicí faktory EER).

Co se týče vícezónových klimatizačních systémů s vnitřními jednotkami pro konečnou úpravu stavu vzduchu v místnosti, lze očekávat prosazování vysokoteplotních systémů, kdy nedochází ke kondenzaci vlhkosti na povrchu teplosměnné plochy výměníků tepla a tudíž ke zvýšené potřebě energie na chlazení. Mezi takové patří zejména sálavé chladicí systémy, které jsou výhodné rovněž z hlediska samoregulační schopnosti a možnosti udržovat v prostoru vyšší teplotu vzduchu [10] při udržení úrovně tepelného komfortu. Vzhledem k tomu, že potřeba energie na chlazení (tepelná zátěž) se bude muset snižovat, bude omezený výkon sálavých chladicích systémů, který činí u uzavřených konstrukcí cca 80 W/m², plně postačovat k odvedení tepelné zátěže. Problémem může být odvod vázaného tepla, které musí být v takovém případě odváděno větracím vzduchem.

Zdroje chladu

Zdroje chladu se hodnotí na základě chladicího faktoru EER, který je definován jako poměr mezi chladicím výkonem a příkonem zařízení. Současně je však nutné věnovat pozornost i náročnosti chlazení na spotřebu primární energie, kterou vyjadřuje faktor využití primární energie PER, který porovnává zdroje chladu z hlediska zdroje energie pro jejich pohon.

V tomto ohledu jsou elektricky poháněná zařízení v nevýhodě, kterou je nutné kompenzovat. S výhodou pak lze při výrobě chladu využívat akumulaci. Pokud chladicí zařízení není vybaveno akumulací chladu, musí být navrženo na maximální požadovaný chladicí výkon [7]. Naopak s akumulací jsou maximální výkony kryty z akumulačního zásobníku a instalovaný výkon zařízení může být výrazně nižší. Provoz zařízení lze přesunout do doby, kdy je energeticky efektivnější.

Kompresorové chladicí zařízení

Kompresorové chladicí zařízení s parním oběhem představuje v dnešní době nejčastější způsob výroby chladu. Obecně platí, že chladicí faktor roste s přibližováním výparné a kondenzační teploty. Výhodné jsou proto vyšší teploty chladicí vody a nižší teploty látek odvádějící teplo z kondenzátoru (nejčastěji vzduch). Z uvedených důvodů je energeticky efektivní využívat systémy vysokoteplotního chlazení (např. sálavé chladicí systémy) a využívat akumulaci chladu při provozu chladicího zařízení převážně v noci.

Sorpční chlazení

Sorpční chladicí zařízení využívají rovněž princip parního oběhu, avšak namísto kompresoru využívají pro zvýšení tlaku a teploty proces sorpce a desorpce chladiva v pracovní látce – sorbentu [6]. Pohonnou energií sorpčního oběhu je tepelná energie, kterou lze přivádět buď přímo (spalováním paliva), nebo nepřímo, přes teplosměnné plochy ohřívané teplonosnou látkou. Využití teplem poháněných chladicích zařízení je výhodné zejména tam, kde je k dispozici jinak nevyužitelné odpadní teplo (např. z kogenerace), nebo obnovitelný zdroj tepla (např. solární teplo, spalování biomasy). Typickým příkladem je systém trigenerace pro kombinovanou výrobu tepla, chladu a elektrické energie.

Je zřejmé, že podobné systémy bude nutné provozovat s možností akumulace chladu. Výhodou zařízení pro solární chlazení je pak skutečnost, že jejich výkon v průběhu roku téměř kopíruje potřebu chladu, resp. tepelnou zátěž z venkovního prostředí (u budov s významným podílem zasklení).

Nízkoenergetické chlazení

Noční větrání

Principem nočního větrání je předchlazení akumulační hmoty budovy v nočních hodinách pro odvod tepelné zátěže v průběhu dne. Předpokladem použití nočního větrání je:

nízká teplota venkovního vzduchu,
dostatečná akumulační hmota budovy,
dobrá provětratelnost budovy.

Z hlediska teploty vzduchu jsou podmínky v ČR příznivé. Minimální noční teploty v letním období se pohybují pod 15 °C resp. 18 °C (extrémně teplé roky). Pro akumulaci tepla v budovách se uplatňuje pouze povrchová vrstva akumulačních konstrukcí do 10 cm, nebo materiály na bázi PCM (viz výše). Noční větrání může být přirozené nebo nucené. Přirozené větrání sice nespotřebovává elektrickou energii, ale pro jeho správnou funkci musí být přizpůsobena celá koncepce budovy vč. zajištění přístupu větracího vzduchu k akumulační hmotě budovy. Při nuceném větrání slouží k dopravě venkovního vzduchu ventilátory. Při takovém způsobu odvodu tepelné zátěže je nutné analyzovat spotřebu elektrické energie pro pohon ventilátorů, která může být při nevhodném provozu vyšší, než spotřeba energie strojního chlazení při srovnatelném odvodu tepelné zátěže. Z tohoto pohledu je nutné důkladně optimalizovat systém větrání, provedení a provoz konkrétní budovy z pohledu doby nočního větrání, intenzity větrání a regulace.

Noční větrání je vhodné např. pro nulové administrativní budovy, kde je podíl vnějších tepelných zisků (zejména od oslunění) výrazně potlačen např. stíněním. Nehodí se pro prostory s vysokým nárokem na dodržení teploty vnitřního vzduchu. Noční radiační chlazení Radiační chlazení, tj. sálání povrchů těles vůči výrazně chladnější obloze za jasné noci, lze využívat zejména pro některé technologické prvky, jakými jsou např. nezasklené tepelné kolektory, které ve dne energii získávají pro účely ohřevu a v noci cíleně energii odvádí pro účely chlazení. Akumulovaný chlad lze použít pro případné vysokoteplotní chlazení během dne. Podmínkou správné funkce je vysoká emisivita povrchu, nízká noční teplota oblohy (jasno) a omezení proudění okolního vzduchu. Měrný výkon může být cca 40 až 50 W/m² plochy kolektoru.

Adiabatické chlazení

Mezi nízkoenergetické chlazení patří rovněž adiabatické (odpařovací) chlazení, jehož principem je snižování teploty vzduchu rozprašováním, odparem přiváděné vody za současného nárůstu měrné vlhkosti. Adiabatické chlazení může být přímé (chlazení vzduchu přímým odpařováním vody rozstřikované do vzduchu) nebo nepřímé (chlazení sekundárního vzduchu, nebo vody přes teplosměnnou plochu), jehož výhodou je, že měrná vlhkost primárního (přiváděného vzduchu) se nemění. Potenciál adiabatického chlazení je dán rozdílem teploty vzduchu a teploty mezního adiabatického ochlazování (teplota mokrého teploměru). Adiabatické chlazení je vhodné především pro budovy s nízkou úrovní tepelné zátěže [4]. Nevýhodou vodních praček je samozřejmě nutnost vodního hospodářství a riziko množení bakterií, proto je výhodnější využívat zařízení (trysky) pro rozprašování vody, kdy dojde ke 100% odpaření vody. Využití přímého adiabatického chlazení v budovách je tedy určitým způsobem omezené, proto se dá předpokládat využívání nepřímého adiabatického chlazení zejména pro vysokoteplotní chladicí systémy.

Využití zemského polomasivu – zemní výměníky

Zemní výměník je potrubní síť uložená v dostatečné hloubce pod povrchem terénu. Teplonosnou látkou může být vzduch nebo voda. Trvalý výkon zemních výměníků je poměrně nízký a určuje ho zejména délka uloženého potrubí, průměr potrubí, hloubka a rozteč uložení. U vzduchových výměníků nemá jeho prodlužování (nad 35 m) zásadní vliv na výkon a doporučuje se rozdělit výměník na paralelní větve. Zemní výměník je vhodné po určité době zregenerovat, aby byl schopen dalšího provozu. Při provozu vzduchového výměníku je důležité zabránit růstu mikroorganismů tak, aby byla zachována hygienická nezávadnost přiváděného vzduchu. Bližší informace o vzduchových výměnících lze nalézt v literatuře [3].

Pokud je k dispozici, lze pro účely chlazení v letních měsících s výhodou využít zemního výměníku tepelného čerpadla země-voda. Zdroj nízkopotenciálního tepla je pak zároveň zdrojem chladu, navíc lze výhodně regenerovat zemní výměník, tím prodloužit jeho životnost a zvýšit provozní účinnost přečerpávání tepla.

Využití spodní vody

Vzhledem k celoročně stálé teplotě zemského polomasivu lze pro chlazení s výhodou využít spodní vodu z hloubky větší než 5 m. Pro čerpání je nutné mít k dispozici čerpací studny, příp. vrty s požadovanou vydatností, která se ověřuje čerpací zkouškou. Spodní voda předává chlad přes rozebíratelný výměník tepla pro zamezení znehodnocení soustavy rozvodů chladu. Ohřátá voda se vrací zpět do podloží prostřednictvím vsakovací studny.

Využití vodních toků

Pro chlazení lze využívat i vodu z vodních toků, ať už přímo nebo nepřímo. Zde je nutné zamezit nevhodnému zvýšení teploty vodního toku, které může způsobovat problémy živočichům nebo rostlinným druhům. V tomto ohledu je nutné pečlivě zvažovat možná rizika provozu a je nutná dohoda s vodohospodáři a orgánem ochrany životního prostředí, což jsou často nepřekonatelné překážky.

Měření a regulace

Podstatnou roli z hlediska provozu nulových budov bude hrát systém měření a regulace (MaR). V praxi se budou prosazovat pokročilé soustavy řízení, které dokáží vyhodnotit aktuální energetické potřeby (např. prediktivní řízení, nelineární regulátory, apod.) s ohledem na tvorbu vnitřního prostředí. Pro větší výkony chladicích a klimatizačních zařízení se doporučuje pokročilé monitorování provozu se zaznamenáváním spotřeb energií tak, aby bylo možné zařízení optimalizovat a provozovat efektivně.

Závěr

Názory na téměř nulové budovy se značně liší. Většinový názor poukazuje na nutnost snižování potřeby energie. V každém případě je vývoj po roce 2018 obtížné předpovídat. Prezentovaný článek pojednává o souvislostech s předpokládaným vývojem výstavby budov z hlediska profese větrání a klimatizace. I když se jedná o shrnutí obecně známých metod, je nutné o možných dopadech minimálně uvažovat. Článek hodnotí systémy komfortní a nezabývá se možnou situací v průmyslu.

Literatura

[1] HANDEL, C. Ventilation with heat recovery is a necessity in „nearly zero“ energy buildings. REHVA Journal. Vol. 48, 3, 2011.
[2] KURNITSKI, J. et al. How to defiene nearly net zero energy buildings nnZEB. REHVA Journal. Vol 48, 3, 2011.
[3] KOPECKÝ, P. Hygro-thermal performance of earth-to air heat exchagers: numerical model, analytical and experimental validation, measurements in-situ, design. Disertační práce. ČVUT v Praze. 2008.
[4] LAIN, M. Nízkoenergetické chlazení budov. Disertační práce. ČVUT v Praze. 2007.
[5] LOMBARD, P., L., ORTIZ, J., POUTCH. A review on buildings consumption information. Energy and Buildings 40 (2008). pp. 394–398.
[6] MATUŠKA, T. Solar assisted air-conditioning of buildings. In: 17th Air-Conditioning and Ventilation Conference 2006. Praha: Společnost pro techniku prostředí, 2006, p. 211–216. ISBN 80-02-01811-7.
[7] PETRÁK, J. Přehled a třídění zdrojů chladu pro klimatizaci. Výzkumná zpráva projektu MPO Spotřeba energie budov na chlazení v ČR. 2011.
[8] TYWONIAK, J. a kol. Stanovení parametrů pro novou generaci energeticky úsporných budov. Výzkumná zpráva Projektu 122 142 0506 MPO Efekt. 2011
[9] VOSS, K. et al. Load Matching and Grid Interaction of Net Zero Buildings. In Proc. of EuroSun. 2010. Graz.
[10] ZMRHAL, V. Sálavé chladicí systémy. Monografie. Nakladatelství ČVUT. 2009.
[11] Směrnice evropského parlamentu a rady 2010/31/ES ze dne 19. května 2010 o energetické náročnosti budov.
[12] ČSN 730540-2: 2011 Tepelná ochrana budov Část 2: Požadavky. ÚNMZ. 2011
[13] ČSN 730548:1985 Výpočet tepelné zátěže klimatizovaných prostorů. ÚNM. 1985.

Seznam označení

E_d: – energie dodaná [kWh]
E_o: – energie odebraná [kWh]
F_d: – faktor energetické přeměny (konverzní faktor) pro dodanou energii [–]
F_o: – faktor energetické přeměny (konverzní faktor) pro odebranou energii [–]
Φ: – teplotní faktor (účinnost) ZZT [%]
η_c: – celková účinnost ventilátoru vč. pohonu [–]
Δp_c: – celkový dopravní tlak ventilátoru [Pa]
SFP: – měrný příkon ventilátoru [Ws/m³]

Příspěvek zazněl na konferenci Klimatizace a větrání 2012.

English Synopsis

Ventilation and Air-conditioning of the Nearly Net Zero Energy Buildings

Directive 2010/31/EU of the European Parliament and of the Council on the energy performance of buildings requires that new buildings since 2018 (public buildings) and 2020 (all buildings) respectively were buildings with nearly net zero energy buildings. The requirement relates to the all technical systems of the buildings. The paper presents possible solutions in ventilation and air conditioning field in these buildings and presents considerations about possible developments with regard to the requirement of reducing energy consumption.