Komentáře a diskuse k normě ČSN 74 4505 Podlahy (1. část)

Článek je první částí seriálu, který postupně komentovanou formou přiblíží čtenáři nejdůležitější ustanovení ČSN 74 4505.

Tato norma byla zpracována v roce 2008 autory doc. Ing. J. Dohnálkem, CSc., a Ing. Petrem Tůmou, Ph.D., a navazovala na již zastaralou ČSN 74 4505 z roku 1994. Dílčí novelizace normy proběhla v roce 2012. V této novelizaci byly pouze upřesněny, resp. doplněny, některé formulace.

Struktura normy se však nezměnila.

Norma je členěna na sedmi kapitol, a to:

1. Předmět normy,
2. Citované normativní dokumenty,
3. Termíny a definice,
4. Technické požadavky,
5. Podlahy v bytové a občanské výstavbě,
6. Průmyslové podlahy,
7. Zkoušení.

Předmluva

V předmluvě normy je zejména upozorněno na používané jednotky napětí – MPa, které odpovídá jednotce N/mm². Pro porovnání se starými normami lze uvést, že 1 MPa přibližně odpovídá napětí 10 kp/cm². Podobně jednotka síly 1 kN odpovídá síle 100 kp. Plošné zatížení, uvedené aktuálně např. hodnotou 1,5 kN/m² odpovídá staršímu údaji 150 kp/m².

Pro méně orientované čtenáře je tedy vždy důležité si uvědomit, zda norma definuje hodnotu napětí (MPa) nebo síly (kN).

V dalším textu předmluvy jsou již uvedeny odkazy na podobné zahraniční normy. Jedná se zejména o:

• DIN 18 560 Estriche im Bauwesen – Část 1 až 7 (Německo),
• BS 8204-1 – 7 Screeds, bases and in situ floorings (Velká Británie),
• BS 4592 1 – 5 Industrial type flooring (Velká Británie).

Dále jsou v předmluvě uvedeny související české a Evropské harmonizované normy, a to mimo jiné:

• ČSN EN 1264 – 1 a 4 Podlahové vytápění,
• ČSN EN 14 342 Dřevěné podlahoviny,
• ČSN EN 13 226 Dřevěné podlahoviny – parketové vlysy s perem a drážkou,
• ČSN EN 13 488 Dřevěné podlahoviny – mozaikové parkety.

Výčet uvedený v normě není jistě zcela vyčerpávající, ale naznačuje vysokou materiálovou různorodost nášlapných vrstev podlah. Citovány jsou dále dvě vyhlášky, které mimo jiné závazně upravují požadavky na protiskluznost podlah za sucha i za mokra (vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 369/25001 Sb. a vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb.). V současné době platí Vyhláška č. 268/2009 Sb.

První standardní kapitolou je:

1. Předmět normy

V případě předmětu normy považuji za vhodné uvést přesnou citaci:

„Tato norma stanovuje požadavky pro navrhování, provádění a zkoušení podlah ve stavebních objektech. Norma rozlišuje dva druhy podlah: podlahy bytové a občanské výstavby a průmyslové podlahy.

Norma se nevztahuje na nemovité kulturní památky a na objekty pro ustájení zvířat. Norma nezohledňuje specifické požadavky sportovních činností na podlahy.“

Definice předmětu normy tedy zřetelně odlišuje podlahy v bytové a občanské výstavbě a průmyslové podlahy. Toto rozlišení bylo dáno zejména tím, že po roce 2000 se segment průmyslových podlah, realizovaných ve výrobních a skladových halách, začal mohutně rozvíjet a docházelo v této oblasti k řadě nedorozumění i reklamací.

S ohledem na současnou situaci chybí podle mého názoru předmětu normy explicitní upozornění na to, že jakékoliv exteriérové instalace podlah by měly zahrnovat vždy požadavky na specifické expoziční podmínky a v případě pojížděných venkovních ploch nebo ploch používaných jako parkoviště by tyto oblasti měly být navrhovány podle norem a pravidel platných pro vozovky.

2. Citované normativní dokumenty

V normě je citováno celkem 48 norem, a to jak českých, tak i Evropských harmonizovaných norem (ČSN EN). Upozornit je třeba zejména na ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry“ a dále pak na normu ČSN EN 13 892 – 2–6 Zkušební metody potěrových materiálů. Uvedeny jsou i normy týkající se geometrické přesnosti ve výstavě, normy související s akustikou objektů i jejich tepelnou ochranou a požární bezpečností. S ohledem na průmyslové podlahy jsou citovány i normy pro navrhování betonových konstrukcí a normy pro zkoušení ztvrdlého betonu.

Z jejich nástinu, který je přehledně uveden na stranách 7 a 8 normy, je zřejmé, že podlahy jako významný konstrukční prvek v objektech musí splňovat kromě běžných funkčních požadavků i řadu dalších kritérií.

3. Termíny a definice

Jedná se o kapitolu, která definuje nejzákladnější pojmy běžně používané v normě i běžně se vyskytující v projektové dokumentaci. Zdaleka se nejedná o vyčerpávající výčet, takže kromě komentáře normových citacích v dalším textu uvádím i definice dalších pojmů, které považuji pro celkové pochopení problematiky za podstatné.

Podlaha (3.1)

Podlaha je definovaná jako sestava podlahových vrstev (souvrství) uložených na nosném podkladu (stropu nebo upraveném podloží) a zabudovaných podlahových prvků (dilatačních a pracovních spár), které společně zajišťují požadované funkční vlastnosti podlahy.

Podstatné je, že podlahou tedy nerozumíme pouze nášlapnou vrstvu, která je nejčastěji předmětem výběru i případných reklamací, ale celé souvrství včetně vrstev podkladních/nosných.

Průmyslová podlaha (3.2) je definována jako podlahová konstrukce, která by měla umožňovat přenášení zatížení většího než 5 kN/m² nebo pohyblivé zatížení manipulačními prostředky, jejichž celková hmotnost je větší než 2000 kg. Jedná se o relativně subjektivně definované hodnoty, které mají projektantovi i zhotoviteli pouze signalizovat, že je nezbytné při návrhu průmyslové podlahy jednak znát co nejpřesněji předpokládaná užitná zatížení a současně s ohledem na variabilitu tohoto zatížení vždy provést statické posouzení podlahy. V současnosti je obvyklé definovat užitné zatížení průmyslových podlah jednak plošným zatížením, dále celkovou hmotností a nosností manipulačního prostředku a dále pak i bodovým zatížením, obvykle charakterizovaným jako síla vyvozovaná regálovou stojkou. Je otázkou, do jaké míry chrání tato definice zhotovitele běžných podlah zejména v administrativních a obchodních objektech před zatěžováním podlah např. tzv. paletovacími vozíky, jejichž nosnost je minimálně na úrovni 1200–1500 kg. Velmi často se tak stává, že podlaha, navržená jako „neprůmyslová“, je zatěžována kolovými tlaky a kontaktním namáháním, kterému běžná podlaha určená pro bytový či kancelářský provoz nemůže odolávat. V tomto ohledu by tedy definice užitného zatížení nepochybně vyžadovala do budoucna zpřesnění.

Podlahovými prvky (3.3) rozumíme zejména dilatační lišty, případně prvky zajišťující odvod vody z povrchu podlahy (guly/podlahové vpustě, odvodňovací žlaby apod.). Velmi často se jedná o prvky, které v projektové dokumentaci nejsou vůbec popsány a v průběhu výstavby se ad hoc vybírají zejména na základě cenových hledisek. Přitom se jedná o prvky, které významným způsobem ovlivňují funkčnost podlahy jako celku zejména v případech, kdy je podlaha zatěžovaná pojezdem transportních nebo manipulačních prostředků.

Nášlapná vrstva (3.4) je definovaná jako podlahová vrstva zajišťující některé funkce podlahy (vzhled, barevnost, odolnost, čistitelnost) a její součástí je i spojovací hmota (lepidlo, tmel), kterou se nášlapná vrstva připevňuje ke spodní vrstvě. Tato definice je evidentní a její bližší komentář není potřebný.

Vyrovnávací vrstva (3.5) je definovaná jako podlahová vrstva odstraňující nežádoucí nerovnosti, zajišťující rovinnost a výšku povrchu podkladu podle požadavku na aplikaci následné vrstvy.

Tato vyrovnávací vrstva – obvykle ve formě samonivelačních stěrek – je standardně používána zejména u těch nášlapných vrstev, které jsou velmi citlivé na rovinnost a hutnost podkladu (např. PVC). Návrh této nášlapné vrstvy musí být součástí projektu s ohledem na požadavky pro aplikaci vrstvy nášlapné. Často dochází k situaci, že v projektové skladbě tato vrstva chybí, i když je zcela zřejmé, že bez jejího použití není možné navrhovanou skladbu kvalitně provést. Dochází pak k podstatným rozporům ohledně nacenění skladby i otázky, kdo „absenci“ této vrstvy uhradí.

Prefabrikovaná vrstva (3.6) je definovaná jako vrstva složená z výrobků vyrobených mimo stavbu. Jedná se především o tzv. suché podlahy, tedy podlahy, které jsou tvořeny např. deskami OSB, případně deskami Cetris. Připadají však v úvahu i další materiálové varianty. Jejich zřejmou předností je, že pokládku nášlapných vrstev je možné provádět prakticky vzápětí, bez nezbytnosti čekat na vyzrání podkladní vrstvy, resp. na snížení její vlhkosti.

Podlahový potěr (podlahová mazanina) (3.7). Podlahový potěr/mazanina jsou synonyma, která se obě ustálila ve stavařské technologii a jsou proměnlivě používána i zaměňována. Intuitivně chápeme, že mazanina je vrstvou zavlhlé, většinou cementem pojené směsi kameniva a vody, která se musí rozhrnovat, hutnit a povrchově finalizovat. V případě cementového potěru naznačuje název konzistenci, která odpovídá jeho větší přetvárnosti (tekutosti). Dnes běžně používané cementové „samonivelační“ potěry bychom tedy pravděpodobně obtížně charakterizovali jako samonivelační mazaniny.

Mnohem podstatnější, než tyto terminologické nuance je však skutečnost, že tato podkladní vrstva je staticky nosnou vrstvou podlahy. Provedena je obvykle na vrstvě tepelné nebo akustické izolace. Podkladní potěrová vrstva musí tedy na tomto relativně měkčím a stlačitelném podkladu zajišťovat přenesení veškerého užitného zatížení, aniž by došlo k jejímu porušení (rozlomení), které by se s jistotou promítlo do vrstev nášlapných. Proto by tato vrstva měla být staticky navrhována. S ohledem na ustálené požadavky na plošné zatížení v běžných bytových a administrativních objektech (1,5 až 3,5 kN/m²) jsou však v normě přímo uvedeny doporučené hodnoty tlouštěk a kvality potěrové vrstvy. Při splnění těchto normou uvedených požadavků (viz tabulka 6 normy) by měla být bezproblémová funkčnost podkladní vrstvy i podlahy jako celku zajištěna.

Při návrhu a provádění podkladní potěrové/mazaninové vrstvy tedy musíme vždy brát v úvahu, že se nejedná o vrstvu vyrovnávací (staticky méně významnou), ale naopak o vrstvu, která musí být schopna veškerá užitná zatížení bez problému přenést. Tato vrstva je definována použitým materiálem, jeho mechanickými vlastnostmi (pevnostní třídou) a hlavně tloušťkou. Všechny tyto tři parametry musí být vždy uvedeny v projektu či smlouvě o dílo.

Za situace, kdy vrstva nedosahuje normou požadované tloušťky nebo kvality, by tak mohla být funkčnost podlahy jako celku významně ohrožena.

Plovoucí potěr (3.8) je definován jako podlahový potěr oddělený od podkladu stlačitelnou izolační vrstvou. Při současných požadavcích na tepelné, resp. akustické vlastnosti podlah se jedná o rozhodující typ potěrové vrstvy.

Oddělený potěr (3.9) se odlišuje od plovoucího potěru absencí mezilehlé stlačitelné izolační vrstvy. V tomto případě se tedy jedná o vrstvu zejména vyrovnávací, která přenáší užitné zatížení přímo do podkladní nosné vrstvy, ať již se jedná o stropní konstrukci, nebo zhutněné zeminové podloží. S ohledem na výrazné objemové změny cementem pojených potěrů se však jedná o velmi riskantní variantu, která v důsledku diferenčního smrštění vytváří riziko vzniku tzv. miskovité deformace (curling – tento pojem je vysvětlen v dalším textu).

Připojený potěr (3.10). Jedná se o potěrovou vyrovnávací vrstvu, která je adhezně přikotvena k podkladu vrstvou spojovací (adhezním můstkem), případně prostou adhezí.

Samonivelační potěr (3.11). Jedná se o silně ztekucenou, obvykle prefabrikovanou směs pojenou cementem nebo anhydritem, která téměř samovolně vytváří vodorovný povrch. Pro samonivelační povrch je typické, že se prakticky neprovádí jeho povrchová finalizace. Samonivelačnost nemůžeme samozřejmě chápat zcela doslova. Viskozita i velmi ztekucených samonivelačních potěrů není na úrovni vody, a proto je nezbytné i v případě samonivelačních potěrů provádět jejich citlivé rozprostření a stažení povrchu. V žádném případě se však vrstva nehutní a nepoužívá se např. žádný typ vibrace.

Pro většinu nášlapných vrstev je zásadní, zda dosažené odchylky místní rovinnosti použitého samonivelačního potěru umožňují přímou aplikaci vybrané nášlapné vrstvy. V opačném případě je třeba počítat buď s jejich přebroušením, nebo doplňkovým převrstvením speciálními tenkovrstvými samonivelačními hmotami.

Smršťovací spára (3.12). Vytváří se v cementem pojených nášlapných nebo podkladních vrstvách, aby se zabránilo vzniku „divokých“ smršťovacích trhlin. Smršťovací spára, vytvořená ať již řezáním, či vložením kovových či papírových lišt, vytvoří ve vrstvě podlahy vrub, ze kterého se pak šíří smršťovací trhlina. Většinou ortogonální systém smršťovacích spár je však esteticky přijatelnější než náhodné, půdorysně křivolaké trhliny.

Dilatační spára (3.13) umožňuje vzájemný pohyb jednotlivých konstrukčních celků podlahy, resp. objektu. Většinou se jedná o přirozené teplotní dilatace, které reagují na změnu teploty v prostorách, v nichž je podlaha instalována, případně reagují i na další objemové změny související zejména s objemovými změnami cementem pojených materiálů.

Asfaltový tmel (3.14) je charakterizován jako směs živice a inertního minerálního plniva. Tento pojem působí v normě nesourodě, protože použití asfaltových tmelů je typické spíše pro pozemní komunikace, resp. cemento-betonové vozovky. Při novelizaci normy bude nepochybně vhodné tento termín z textu vypustit.

Impregnace (3.15) je charakterizována jako úprava podkladu, prioritně určená k uzavření pórového systému u cementem pojených podkladů. Epoxidové impregnace (penetrace) mohou plnit i roli adhezního můstku nebo vrstvy omezující difuzi vlhkosti souvrstvím podlahy.

Minerální vsyp (3.16) je materiál, používaný pro povrchovou úpravu průmyslových podlah. Obecně ho lze však použít na povrchovou úpravu jakékoliv cementem pojené nášlapné vrstvy. Jedná se o suchou směs cementu, abrazi odolného plniva a speciálních přísad, která se aplikuje do čerstvě převibrované (zhutněné) betonové směsi a následně se finalizuje rotačními hladičkami. Typický je pro něj vysoký obsah kvalitního cementu, křemenného plniva, případně korundu nebo karbidu křemíku. Na povrchu vytváří 2–3 mm tlustou abrazi odolnou vrstvu, která povrchu propůjčuje zvýšenou mechanickou odolnost a která je integrálně/difuzně propojena s podkladním betonem.

Pevnost v tahu povrchových vrstev (3.17). Zjišťuje se specifickým zkušebním postupem, a to tak, že na povrch jakékoliv podlahové vrstvy se nalepí kruhový či čtvercový duralový odtrhový terč s průřezem 50 × 50 mm nebo průměrem 50 mm. Po vytvrzení lepidla se k terči táhlem připojí odtrhová aparatura, která umožňuje plynule vyvozovat kolmou sílu a registrovat její úroveň na mezi porušení. Pevnost v tahu povrchových vrstev je důležitým parametrem, který musí splňovat podkladní vrstva při aplikaci jednotlivých typů nášlapných vrstev. V normě jsou přímo uvedeny minimální hodnoty této tahové pevnosti pro jednotlivé typy povrchových úprav.

Kromě pojmů uvedených v normě považuji za účelné charakterizovat několik dalších, které se v projektech, technické dokumentaci, technických listech materiálů velmi často vyskytují a jejichž přesné pochopení je pro projektanty i zhotovitele zcela nezbytné.

3.18 Rovinnost/místní rovinnost

Rovinností rozumíme celkovou odchylku od zcela ideální vodorovné roviny. Lze ji ověřit pouze geodetickým zaměřením povrchu v celém půdorysu podlahy. Maximální odchylka by podle normy měla být součástí projektového řešení. Vodítko v tomto směru může poskytnout např. ČSN 73 0202 „Geometrická přesnost ve výstavbě. Základní ustanovení“, nebo na ni navazující normy ČSN 73 0205, resp. ČSN 73 0212-3. Rovinnost – náklon podlahy, resp. nášlapné vrstvy – bývá rozporována jen zcela výjimečně.

Nejčastějším parametrem z hlediska rovinnosti je tzv. místní rovinnost, tedy odchylka vůči zcela ideální přímkové měřicí základně různé délky. V německé DIN 18 202 jsou požadavky uvedeny pro různé odměrné základny, podle ČSN 74 4505 se odchylkou místní rovinnosti rozumí vždy odchylka na dvoumetrové měřicí základně (dvoumetrové lati). Důležitý je postup měření, který je v ČSN 74 4505 přesně definován. U běžných podlah v bytové, resp. občanské výstavbě je standardním požadavkem maximální odchylka místní rovinnosti 2 mm/2 m, u průmyslových podlah pak 5 mm/2 m. Pokud je podlaha spádována, je třeba počítat s těmito přirozenými odchylkami místní rovinnosti, které při malém spádu, resp. jeho nedodržení, mohou vyvolat vznik bezodtokových oblastí (kaluží) a dochází k situaci, že i „spádovaný“ povrch neumožňuje přirozený bezproblémový odtok vody.

3.19 Kročejový hluk

Kročejový hluk, tedy hluk, vyvozovaný chůzí po nášlapné vrstvě a akustickými kontakty přenášený do okolních konstrukčních prvků, je v současnosti u podlah jednou z nejpodstatnějších užitných vlastností, která je i často reklamována. Nesprávný návrh skladby, případně nedůsledné provedení (oddilatování nášlapné vrstvy od okolních konstrukcí) vede k situaci, že např. z chodeb v obytných domech je do vnitřních prostor bytů přenášen nepřiměřeně intenzivní hluk, který významně zhoršuje komfort užívaných prostor. V normě jsou odkazy na příslušné normy z oblasti akustiky (ČSN EN ISO 140-8, ČSN EN ISO 717-2, resp. na českou normu ČSN 73 0532 „Akustika – Ochrana proti hluku v budovách a souvisící akustické vlastnosti stavebních výrobků – Požadavky“.

3.20 Skluznost/protiskluznost

Skluznost/protiskluznost nášlapných vrstev je dalším z významných užitných parametrů, často může i vzhledově přijatelnou podlahu degradovat. Požadavky na skluznost/protiskluznost povrchů jsou dány závaznými vyhláškami a je zcela nezbytné je dodržet. Skluznost povrchů se prokazuje za sucha i za mokra a existující metody měření umožňují prověřit tyto parametry i přímo in situ. U některých typů povrchů (např. polymerní stěrky) mohou být parametry skluznosti/protiskluznosti zvláště za mokra zajištěny specifickými opatřeními. U jakékoliv nášlapné vrstvy je tedy tento parametr nezbytné prověřit nebo mít jeho zcela jasnou a průkaznou deklaraci.

3.21 Hygienické požadavky

Hygienické požadavky v praxi souvisejí především s reklamacemi nežádoucích pachů (odérů), které se mohou uvolňovat z některých typů nášlapných vrstev i z některých typů lepidel. Za určitých situací pak mohou být podlahy ve velkých, zejména v bytových a administrativních objektech reklamovány s ohledem na nepřijatelný „zápach“. Specifickými hygienickými požadavky jsou pak situace, kdy je u podlahy vyžadován atest pro kontakt s potravinami.

3.22 Návrhová tloušťka

Návrhovou tloušťkou se v normě rozumí nominální číselný údaj k tloušťce jednotlivých podlahových vrstev uvedených v projektové dokumentaci. Při návrhu těchto návrhových tlouštěk je třeba vzít v úvahu veškeré přípustné tolerance související s jednotlivými typy použitých výrobků a skladbu navrhnout tak, aby i s uvažováním těchto kladných, resp. záporných tolerancí odpovídala podlaha výškově požadované niveletě. Zejména je třeba v případě návrhových tlouštěk brát v úvahu překrytí/křížení hydroizolačních vrstev (jejich přesahy), v případě vyztužování nosných potěrů, resp. mazanin je pak třeba brát v úvahu nezbytné přesahy výztužných prvků (obvykle KARI sítí). Pečlivě je třeba z hlediska tolerancí řešit návrhové tloušťky podlah, ve kterých jsou uložena různá trubní či kabelová vedení. Podcenění skladby podlahy z hlediska návrhových tlouštěk a příslušných tolerancí může vést k nerealizovatelnosti navržené skladby, resp. k její neproveditelnosti.

3.23 Vlhkost

Vlhkost podkladních vrstev je důležitým parametrem, který může významně ovlivňovat funkčnost vrstev nášlapných. Maximální povolené hodnoty vlhkosti jsou v normě přesně uvedeny v závislosti jak na použité nosné/podkladní vrstvě, tak i vrstvě nášlapné. Při hodnocení vlhkosti je třeba vždy vzít v úvahu použitou metodiku měření. Výsledky jednotlivých použitých metod, resp. aparatur, nejsou obvykle srovnatelné, v některých případech mají charakter zcela orientační.

Dále je třeba vzít v úvahu, že většina použitých metod zjišťuje vlhkost pouze v relativně tenké povrchové vrstvě. Vlhkost je však třeba zjišťovat v celé tloušťce nosné vrstvy, takže hodnoty zjištěné pouze v povrchových oblastech mohou být zatíženy značnou chybou. Kromě toho při aplikaci některých typů nášlapných vrstev, které tvoří difuzní bariéru (PVC, polymerní stěrky), je vhodné uvažovat s celkovým difuzním tokem vlhkosti, na kterém se může podílet i např. nosná železobetonová konstrukce nebo vrstvy podkladní u podlah realizovaných na zeminovém podloží.

3.24 Adhezní můstek

Adhezní můstek může být součástí některých typů podlahových skladeb. Jeho smyslem je zajistit silové propojení jednotlivých vrstev tak, aby nedocházelo k jejich delaminaci. Jeho použití připadá v úvahu např. u polymerních stěrek, keramických dlažeb atd.

3.25 Miskovitá deformace

Vzhledem k tomu, že všechny cementem pojené vrstvy vykazují objemové změny spočívající v jejich smrštění při vysychání (nastavování rovnovážné vlhkosti), dochází u nich ke zcela přirozené kontrakci. Kromě této celoobjemové kontrakce však dochází u podlahových vrstev i k tzv. diferenčnímu smrštění. Jeho příčinou je rozdílný odvod vody směrem k podkladním vrstvám, které jsou od potěru obvykle odděleny PE fólií na rozdíl od přirozeného rychlého odparu z vrstvy povrchové směrem do okolního vzdušného prostředí. V důsledku toho dochází prioritně k rychlejšímu smršťování povrchových vrstev, zatímco rubové vrstvy cementového potěru (betonové podlahové desky) se smršťují výrazně pomaleji. Zkrácení horních „vláken“ pak vede k nadzvednutí okrajů a ke vzniku tzv. miskovité deformace (v angličtině označované jako curling). Jedná se o proces, resp. jev, který je v menší či větší míře registrován prakticky u všech cementem pojených vrstev. Jeho výraznější výskyt pak může významně znehodnotit rovinnost podkladních vrstev, a to často i s časovým odstupem několika let.

3.26 Vada

Vada je pojem, který je v technických oblastech i z hlediska právních aspektů definován nejrůznějším způsobem. Vždy se jedná o situaci, kdy funkční vlastnosti výrobku či konstrukčního prvku neodpovídají projektovým požadavkům nebo smluvním požadavkům investora. Můžeme se však v textech nejrůznější technické dokumentace setkat i s pojmy porucha/defekt/kvalitová odchylka nebo imperfekce.

Podstatné je vždy, zda popisovaná situace odporuje projektovým požadavkům, smluvním požadavkům či požadavkům technické specifikace výrobků, případně tzv. obvyklým požadavkům.

Z povahy definice je zřejmé, že se zejména u vzhledových „vad“ může jednat o velmi subjektivní hodnocení. Rozhodnout, zda se jedná o vadu či nikoliv, je tedy často mimořádně obtížné, a i objektivní specialisté se na jednotném výroku neshodnou. Částečně snazší situace je u posouzení, zda se jedná o vadu zjevnou či skrytou, případně zda se jedná o vadu odstranitelnou či neodstranitelnou. Proto je vhodné, aby i v projektu či smluvní dokumentaci byly definovány přípustné kvalitativní i vzhledové odchylky, a to zejména u podlah s velkou výměrou, kde vyloučit výskyt jakékoliv i drobné bodové odchylky je mimořádně obtížné.

Doufám, že předchozí text poskytl čtenáři alespoň částečnou představu o problematice, o které norma ČSN 74 4505 Podlahy – Společná ustanovení pojednává. V příštím pokračování se budu věnovat kapitole 4: Technickým požadavkům na podlahové konstrukce.

Následuje druhá část seriálu, která přibližuje základní technické požadavky na podlahové konstrukce tak, jak jsou uvedeny v ČSN 74 4505. Nejpodstatnější parametry; požadavky normy, jsou podrobněji vysvětleny tak, aby bylo zřejmé, jak jsou definovány a jaký mají konkrétní fyzikální/praktický význam.Autoři reagují též na připomínky oponentů a recenzentů. Záměrem je vyvolat širší diskusi o této normě.