logo TZB-info

Reklama

Komentáře a diskuse k normě ČSN 74 4505 Podlahy (2. část)

Druhá část seriálu přibližuje základní technické požadavky na podlahové konstrukce tak, jak jsou uvedeny v ČSN 74 4505. Nejpodstatnější parametry, požadavky normy, jsou podrobněji vysvětleny tak, aby bylo zřejmé, jak jsou definovány a jaký mají konkrétní fyzikální/praktický význam.

Reklama

Společně s odborným časopisem Podlahy Profi jsme připravili nový seriál, kde autoři seznamují se základní normou ČSN 74 4505 Podlahy; Společná ustanovení, a následně i s dalšími normami, které jsou pro oblast podlah významné, a reagují též na připomínky oponentů a recenzentů.

Všechny níže uvedené technické parametry mohou být součástí projektové specifikace, a tedy nepřímo i smluvního ujednání.

Největší „vadou“ projektů je právě skutečnost, že technické parametry navržené podlahy nejsou specifikovány konkrétně a při následném posuzování reklamací (vytýkaných vad) není tedy zřejmé, jaká kvalitová úroveň u jednotlivých parametrů měla být dosažena.

Častější variantou je, že projektant odkáže na normu jako celek a zaváže zhotovitele k provádění podlahové konstrukce podle ustanovení této normy. Ta je sice dostatečně konkrétní u některých základních parametrů, u většiny však ponechává rozhodnutí na projektantovi. Často je pak obtížné konkrétní kvalitové parametry podlahy objektivně posoudit.

Vzhledem k tomu, že možných technických/kvalitových parametrů je v normě uvedena celá řada a některé z nich se týkají relativně specifických požadavků, je pozornost v tomto příspěvku věnována základním vlastnostem, které jsou pro funkčnost převážné většiny podlah rozhodující.

Přesto pro představu čtenáře uvádím stručně všechny parametry, kterými se norma zabývá:

  • charakteristiky viditelného povrchu,
  • stálobarevnost,
  • celková rovinnost povrchu podlahy,
  • místní rovinnost povrchu,
  • přímost spár,
  • tloušťka vrstvy potěru,
  • rozměrová stálost,
  • mechanická odolnost a stabilita,
  • tvrdost povrchu a odolnost proti opotřebení,
  • odolnost proti kontaktnímu namáhání,
  • tepelnětechnické vlastnosti,
  • působení vody a vlhkosti,
  • akustické vlastnosti,
  • chemické a biologické vlastnosti,
  • požární bezpečnost,
  • elektrické a magnetické vlastnosti,
  • skluznost,
  • hygienické požadavky.

V souvislosti s tímto širokým spektrem technických/funkčních požadavků je třeba vždy jednoznačně definovat, jak se uvedený parametr ověřuje – zkouší. Zkušebními metodami se odděleně zabývá kapitola 7 normy a veškeré zkušební postupy tedy budou pojednány v jednom z následujících pokračování tohoto seriálu. V následujícím textu se zaměřím pouze na rozhodující a nejčastěji definované technické požadavky, které jsou i nejčastěji příčinou sporů mezi investorem a zhotovitelem, eventuálně mezi projektantem a zhotovitelem.

1. Charakteristiky viditelného povrchu

Norma v úvodním článku mimo jiné uvádí: „Povrch podlahy nesmí vykazovat vady jako např. trhliny, rýhy, kaverny, puchýře, vlny apod. Prvky skládaných podlahovin a podlahových krytin nesmí mít olámané hrany. U betonových podlah se připouští výskyt trhlin o maximální šířce 0,1 mm.“

Je zcela pochopitelné, že u nové nášlapné vrstvy podlahy by se neměly vyskytovat vzhledové odchylky. Současně však nelze nikdy zabránit bodovému výskytu imperfekcí, a to zejména při větší výměře podlah. Doporučuji proto u jakéhokoliv typu nášlapné vrstvy, aby zhotovitel dohodl s investorem možná nápravná opatření právě v případě výskytu, byť nepatrných, ale existujících odchylek.

Při hodnocení vzhledu by vždy měl být brán v potaz potřebný odstup od povrchu, který je v normě v kapitole Zkoušení definován úrovní očí (cca 1,6 m). Důležité je, aby vzhled podlahy byl posuzován při takovém typu osvětlení, který se bude v dané prostoře převážně běžně vyskytovat.

Zejména lesklé povrchy je výslovně zakázáno vizuálně posuzovat v tzv. protisvětle. Bohužel se často stává, že u jinak perfektně provedených nášlapných vrstev je na základě bodového výskytu vzhledových odchylek, které běžný uživatel podlahy prakticky nezaregistruje, podlaha odmítána jako celek a žádána obvykle sleva na úrovni mnoha desítek procent.

Vzhled podlahy se tak často stává příčinou „šikanózních“ reklamací, jejichž jediným cílem je snížení ceny.

2. Celková rovinnost povrchu vrstvy

Celková rovinnost povrchu vrstvy je obvykle méně akcentovaným a jen zřídka reklamovaným parametrem. Při stavu současné měřicí/nivelační techniky je vytvoření vodorovné nivelety bezproblémové a výhrady k tomuto parametru jsou u bytové a občanské výstavby ojedinělé.

V úvahu tento parametr přichází zejména u skladovacích hal, kde dochází ke stohování manipulačních jednotek, resp. k instalaci vysokých regálů obsluhovaných automatizovanými zakladači. Zde je samozřejmě jakýkoliv větší náklon nežádoucí a potenciálně i rizikový. Požadavky jsou však uvedeny ve speciálních normách a je zejména na projektantovi, aby si v případě specifických provozních podmínek tuto okolnost uvědomil a parametr rovinnosti přesně předepsal, a to včetně měřící metody.

Jiná je situace, je-li podlahová konstrukce navržena ve spádu. Dodržení spádových poměrů je výhradní záležitostí zhotovitele a v případě zejména malých spádů v intervalu 0,5 až 1,5 % není často jejich rovnoměrné dodržení snadné. Stává se, že např. z nepatrně spádovaných podlah (spád 0,5, případně 1,0 %) voda překvapivě neodtéká a smysl spádování v tomto případě je tedy zcela eliminován.

3. Místní rovinnost povrchu

Místní rovinnost nášlapných vrstev je zejména z hlediska reklamací frekventovaným parametrem.

Měří se jednoduše pomocí dvoumetrové latě, osazené na koncích distančními podložkami za pomocí měřicího klínu. Vybavení je tedy snadno dostupné, nenákladné a snadno lze provést i měření s vysokou četností.

Požadavky uvedené v normě korespondují s požadavky ze zahraničních norem, zejména německé DIN 18 202, a nelze je tedy označit za „měkké“ ani přehnaně „tvrdé“. V obytných místnostech se požaduje maximální odchylka ±2 mm, v ostatních místnostech ±3 mm, ve výrobních a skladovacích halách a garážích pak ±5 mm.

V případě bytových a občanských – administrativních objektů dochází většinou k nejčastějším nedorozuměním v důsledku absence požadavku na přípustné odchylky místní rovinnosti podkladních vrstev. Ty totiž norma ČSN 74 4505 nedefinuje, protože by to nebylo účelné s ohledem na různé typy podlahových konstrukcí i finálních nášlapných vrstev.

Proto nezbytnou součástí projektu je i požadavek na odchylky místní rovinnosti podkladních vrstev, tedy zejména v případě použití nosné potěrové vrstvy.

V případě, že z jakýchkoliv důvodů nelze předpokládat dosažení požadovaných odchylek místní rovinnosti u podkladů, je nezbytné v projektu počítat s použitím tenkých samonivelačních stěrek, které by měly odchylky místní rovinnosti vyrovnat, a umožní tak realizaci nášlapné vrstvy v požadované kvalitě.

Typickým příkladem jsou keramické obklady, navržené projektem tak, že lepicí hmota je aplikována přímo na horní líc železobetonové stropní konstrukce (např. terasy, lodžie). Toto jistě ekonomicky sympatické minimalistické řešení ale zcela pomíjí okolnost, že přípustné odchylky místní rovinnosti pro horní líc železobetonové konstrukce jsou 9 mm. Je iluzorní, že by při použití zubových stěrek mohli obkladači tyto odchylky vyrovnávat. Položená dlažba pak pouze zkopíruje podklad, který je následně reklamován.

V tomto případě se jednoznačně jedná o chybu projektu, který vztah mezi odchylkami místní rovinnosti podkladu a horní nášlapné vrstvy nijak nezohlednil.

V případě odchylek místní rovinnosti je tedy na zhotoviteli, aby velmi pečlivě posoudil jak projekt, tak případnou smluvní dokumentaci, ve které jsou často uváděny specificky náročnější požadavky na odchylky místní rovinnosti, než je při použití dané technologie nebo nášlapné vrstvy možné dosáhnout.

U průmyslových podlah je zřejmé, že pokud pro vysoké automatizované regálové zakladače je požadavek na odchylku místní rovinnosti např. ±1,5 mm, nelze tohoto parametru běžnou technologií finalizace s použitím rotačních hladiček (a to i při použití laserem řízeného rozhrnovače) dosáhnout. Této rovinnosti lze dosáhnout pouze počítačově řízeným broušením podlahy, případně následnou aplikací silně tekutých polymerních samonivelačních stěrek.

4. Tloušťka vrstvy cementového potěru

Tloušťka vrstvy potěru je důležitým parametrem z hlediska únosnosti potěrové vrstvy. Na přesnost, resp. tolerance tohoto parametru tedy norma pamatuje přesně specifikovanými požadavky.

Pokud následně zjišťujeme tloušťku potěrové vrstvy, musí být průměr ze zjištěných hodnot vždy větší než nominální, projektem předepsaná tloušťka, nejmenší z hodnot pak může být např. u potěru tloušťky 50 mm o 10 mm větší.

Stejně tak, jako je nežádoucí, aby potěrová vrstva s výjimkou lokálních odchylek měla menší tloušťku, je nevhodné, aby měla tloušťku větší. Hmotnost potěru totiž vstupuje jako významný parametr stálého zatížení do zatěžovacího schématu stropních konstrukcí. Přebetonování potěrové vrstvy tedy nežádoucím způsobem stropní konstrukci přitěžuje. Proto norma požaduje, aby maximální průměrná tloušťka nebyla větší než 120 % hodnoty nominální (projektové).

Vzhledem k tomu, že se při projektování skladeb podlah prakticky nikdy neuvažuje s přirozenými tolerancemi použitých materiálů, zejména akustických, resp. tepelněizolačních vrstev, ani s tolerancemi podkladní, obvykle železobetonové nosné konstrukce, dochází snadno k nepřijatelnému zmenšení tloušťky potěru, má-li být dosažena projektem předepsaná niveleta.

Situace navíc často komplikují i elektrické a trubní rozvody vedené v podlaze (voda, topné rozvody). Stává se, že tloušťka potěrové vrstvy nad těmito instalacemi zabudovanými v podlaze je dramaticky menší, než je požadavek projektu, resp. i nejnižší přípustná hodnota povolená normou.

Proto zejména u větších akcí lze jednoznačně doporučit provedení nivelace podkladu, na který je potěr prováděn, tak, aby zhotovitel měl jistotu, že projektem předepsanou tloušťku je schopen skutečně realizovat.

Lze se bohužel setkat se situacemi, kdy těmto rozměrovým parametrům potěru není v předstihu věnována přiměřená pozornost a následně se zjišťuje, že tloušťka potěru je v podstatné části půdorysu často na poloviční i menší úrovni, což funkčnost podlahy značně problematizuje.

V případě, že jsou potěry vyztuženy výztuží (KARI sítě), je nezbytné vždy počítat s přesahy KARI sítí, tedy uvažovat jejich tloušťky dvojnásobné hodnoty. Stejně tak je třeba do tloušťky podlahy kalkulovat i případné přesahy podkladních hydroizolačních vrstev.

5. Rozměrová stálost

V normě se uvádí: „Návrh podlahy musí počítat s objemovými změnami použitých materiálů, spojenými např. s tvorbou mikrostruktury materiálu, se změnami vlhkosti a teploty.“

Toto konstatování – upozornění je bohužel opomíjeno, a to zejména u cementem pojených potěrů, u nichž s ohledem na jejich jemnozrnnost jsou hodnoty objemových změn značné. Hodnota kontrakce – smrštění běžně může dosahovat 1,0 až 1,5 mm/m. Ještě větším problémem je však tzv. diferenční smrštění, jehož princip je patrný z přiložených obrázků. V důsledku různě rychlého odvodu vody z rubové, resp. horní lícové strany potěru tak dochází k miskovité deformaci (anglicky curling). Tento proces výrazně deformuje rovinnost zejména okrajových partií v jednotlivých místnostech nebo okraje smršťovacích polí ohraničených pracovními nebo řezanými smršťovacími spárami.

Velmi často tak u potěrů, jejichž odchylka místní rovinnosti byla po provedené finalizaci uspokojivá, dochází s odstupem několika týdnů až měsíců před pokládkou nášlapných vrstev k dramatickým výškovým odchylkám, které je třeba eliminovat nákladným broušením nebo případnou demolicí postižených oblastí. Zejména z hlediska provádění cementových potěrů je tento mechanismus opomíjen a pro řadu zhotovitelů je zcela neznámým pojmem.

Nejedná se přitom o vadu potěru, ale jeho přirozenou vlastnost. Tomuto procesu je třeba čelit specifickými technologickými opatřeními, která jsou předmětem řady odborných publikací zejména v zahraničí.

6. Mechanická odolnost a stabilita

Uspořádání pro zkoušky pevnosti betonu

Mechanickou odolností rozumíme základní mechanické vlastnosti stavebních materiálů, kterými jsou:

  • pevnost v tlaku,
  • pevnost v tahu za ohybu,
  • pevnost v prostém tahu,
  • pevnost v příčném tahu.

Princip, resp. rozdíl mezi těmito zkouškami, je patrný z přiloženého obrázku.

Pevnost v tlaku se standardně zkouší na krychlích. V případě betonových konstrukcí se podle ČSN EN 206+A1 používají krychle o hraně 150 mm. Pevnost v tlaku, stanovená v tlakovém zkušebním stroji normou definovaným postupem, je pak parametrem, který musí s přiměřeným statistickým jištěním splňovat kvalitové požadavky pro danou třídu betonu.

Je třeba si uvědomit, že pokud definujeme třídu betonu např. hodnotou C 20/25, je první číslo ve zlomku pevnost válcová, tedy pevnost v tlaku stanovená na válcích o průměru 150 mm a výšce 300 mm, druhé číslo za lomítkem pak pevnost krychelná, stanovená na výše uvedených krychlích o hraně 150 mm. Pokud však na kontrolních krychlích zjistíme zkouškami průměrnou krychelnou pevnost např. 26 MPa, v žádném případě to neznamená, že beton odpovídá kvalitové třídě C 20/25. Obě hodnoty jsou tzv. charakteristickými hodnotami, tedy hodnotami, které jsou statisticky jištěny. Zkouškami dosažená pevnost tedy musí odpovídat normovým požadavkům uvedeným v citované ČSN EN 206+A1, případně požadavkům v ČSN EN 13 791 „Posuzování pevnosti betonu v tlaku v konstrukcích a v prefabrikovaných betonových dílcích“.

Pro specifikaci kvality podlahových konstrukcí – podlahových potěrů by však pevnost v tlaku definovaná třídou neměla být používána. Správná specifikace je uvedena v ČSN EN 13 813 „Potěrové materiály a podlahové potěry“. Tato norma prioritně pro podlahové potěry rozlišuje jejich kvalitové třídy podle pevnosti v tahu za ohybu.

Opět zde platí, že uvedené hodnoty tahu za ohybu, např. třída F4 (4 MPa), jsou hodnotami charakteristickými, tedy hodnotami, které musí být statisticky jištěny a skutečná tahová pevnost provedené potěrové vrstvy musí být přiměřeně vyšší.

Vzhledem k tomu, že pevnost v tahu za ohybu se u potěrových materiálů standardně stanovuje na trámcích 40 × 40 × 160 mm, je stanovení této pevnosti na již provedeném potěru (v konstrukci) obtížné. Vyžaduje to odběr větší části potěru, ze které je možné uvedené trámce vyřezat a následně odzkoušet. Proto je pevnost v tahu za ohybu vhodná především jako kontrolní zkouška při realizaci potěrové vrstvy.

Pro dodatečné ověření je vhodnější použití tahové pevnosti, která se relativně jednoduše zjišťuje tzv. odtrhovými zkouškami. Norma v článku 4.8.1 uvádí jednoduchý vztah mezi pevností v tahu za ohybu a pevností v prostém tahu, stanoveném odtrhovými zkouškami.

Pevnost v příčném tahu tak, jak byla uvedena v horním výčtu, je pak parametrem, který se při kvalitových kontrolách betonů i potěrových vrstev prakticky nepoužívá a setkat s tímto parametrem v běžné praxi se lze jen zřídka.

Kromě vlastní definice mechanické odolnosti potěru (kvality potěru z hlediska pevnosti v tlaku nebo tahu za ohybu) je normou striktně definována i tahová pevnost povrchových vrstev, stanovená odtrhovými zkouškami.

V článku 4.8.3 jsou uvedeny minimální hodnoty, kterým by měla tahová pevnost povrchových vrstev odpovídat ve vazbě na předpokládané použití projektem požadovaných nášlapných vrstev.

V současnosti je velkým problémem, že tyto parametry se před pokládkou nášlapných vrstev stanovují jen ojediněle a většinou se provádějí až při posuzování případných reklamací. Často se tak zjišťuje, že zhotovitel nášlapné vrstvy ji aplikoval na nevyhovující podklad z hlediska povrchových tahových pevností. Z hlediska odpovědnosti za vadu je však vina z podstatné části na jeho straně, protože jeho povinností je kvalitu podkladu před pokládkou jednoznačně prověřit!

V projektu by tedy vždy měla být stanovena kvalita potěrové vrstvy, a to nejvhodněji podle ČSN EN 13 813 definicí třídy tahové pevnosti, např. F4. Současně by ve vztahu k předpokládané nášlapné vrstvě měl být v projektu uveden požadavek na nejmenší hodnotu tahové pevnosti povrchu, stanovenou odtrhovou zkouškou.

7. Tvrdost povrchu a odolnost proti opotřebení

Tvrdost povrchu nášlapných vrstev je obvykle uvedena v příslušných výrobkových normách stejně tak jako jejich odolnost proti opotřebení. V běžné bytové, občanské a administrativní výstavbě jsou s ohledem na běžný provoz tyto parametry dostatečně známé a s ohledem na charakter funkce daných prostor je obvykle správně zvolen typ nášlapu.

K nejčastějším sporům dochází v oblasti vchodových partií, kde v zimním období mohou být dovnitř vnášeny mechanické nečistoty, zejména tzv. inertní posyp aplikovaný jako zimní údržba. Pokud nejsou tedy v objektu vhodně a dostatečně nadimenzované tzv. čisticí zóny, dochází k zanášení těchto většinou ostrohranných, velmi tvrdých partikulí do vnitřních prostor a některé z typů nášlapných vrstev nejsou schopny tomuto namáhání odolávat.

Typickým případem jsou např. polyuretanové stěrky, jejichž tvrdost je podle Mohsovy stupnice přibližně na úrovni 2 až 3, zatímco částice žulového posypu jsou na Mohsově stupnici o několik stupňů výše. Podobně třeba ani mramorové dlaždice nejsou schopny dlouhodobě tomuto typu namáhání odolávat. I když tedy otázka tvrdosti a obrusu nepatří k nejakcentovanějším, je třeba zejména u některých typů nášlapných vrstev tomuto parametru věnovat přiměřenou pozornost.

Problémem mohou být i poruchy vznikající pod určitým typem koleček používaných u kancelářského nábytku, zejména kancelářských židlí.

Specifickým problémem je pak u betonových skladových a průmyslových podlah zatěžování povrchu manipulačními prostředky, které jsou často osazovány velmi tvrdými kovovými (např. ocelovými nebo duralovými) kolečky, která povrch i kvalitního betonového povrchu postupně devastují.

8. Akustika

Podlaha jako konstrukce přímo uložená na stropě se výrazným způsobem podílí na jeho akustických vlastnostech. Akustické vlastnosti, které musí splňovat, stanoví ČSN 73 0532.

Často reklamovaným a relativně dnes již jednoduše měřeným parametrem je tzv. kročejový hluk. Ten může významně znehodnocovat komfort využití bytů i kancelářských prostor a je dnes častou příčinou sporů.

Přenos kročejového hluku z chodeb s keramickou nášlapnou vrstvou do vnitřních prostor bytů je častý a prakticky vždy se jedná o významné pochybení zhotovitele, který nevyloučil akustické mosty mezi podlahovým potěrem a nášlapnou vrstvou.

Z hlediska zhotovitele nášlapných vrstev je nevýhodou, že i když problém akustických mostů je v podkladním potěru, je vždy prvotně reklamována vrstva nášlapná. Následně je pak obtížné identifikovat detailní příčiny a místa akustických kontaktů.

Je proto vhodné před pokládkou nášlapných vrstev důkladně prověřit akustické oddělení potěrových vrstev od okolních obvodových, resp. jakýchkoliv svislých konstrukcí. Následná náprava je zejména za provozu objektů mimořádně komplikovaná a nákladná.

9. Skluznost/protiskluznost

Skluznost/protiskluznost nášlapné vrstvy je významným funkčním parametrem, který je striktně definován závaznými vyhláškami. Musí být splněn za sucha a často i za mokra a lze ho ověřit i přímo při měření in situ.

Při výběru nášlapných vrstev je tedy třeba věnovat značnou pozornost požadavkům normy z hlediska skluznosti, a to zejména u teras, balkonů, lodžií a venkovních povrchů, zejména však u těch částí staveb, které jsou nebo mohou být užívány veřejností. Náprava nevyhovujících stavů je obvykle obtížná či nemožná bez výměny nášlapné vrstvy.

10. Hygienické požadavky

V článku 4.18.2 se uvádí: „Materiály a výrobky, použité pro podlahy, nesmí po dokončení stavby uvolňovat pachy nad hranici zjistitelnou organolepticky a škodlivin nad hranicí nejvíce přípustné koncentrace uvedené v ČSN EN 15 251.“

Nejedná se o častý případ, kdy je „odér“ vycházející z podlahy reklamován. V případě, že však tato situace nastane, jedná se o obtížnou situaci, která se většinou dotýká zhotovitele nášlapné vrstvy. Emanace odérů může pocházet jak z vlastní nášlapné vrstvy, tak i z použitého lepidla/lepicí hmoty.

Naštěstí zpravidla po krátkém užívání objektu pocit odéru vymizí a situace se téměř samovolně vyřeší. Existují však i případy dlouhodobých sporů týkajících se tohoto aspektu.

Z výše uvedených deseti bodů z celkem 18 parametrů, které jsou uvedeny v normě, vyplývá, že projektant i zhotovitel by měl projektu podlahy věnovat přiměřenou pozornost a nespoléhat na „standardizované – osvědčené“ skladby a vše ostatní ponechávat na zhotoviteli.

Zhotovitel by si měl naopak uvědomit všechna výše naznačená rizika a provést před vlastní pokládkou nášlapné vrstvy jednak prověření vrstev podkladních (pevnost v tahu povrchových vrstev, vlhkost, výskyt akustických mostů apod.), tak i zvážit geometrické tolerance navržené skladby a možnosti, jak v daných podmínkách naplnit požadavky projektu.

U specifických typů nášlapných vrstev (cementové stěrky, teraco, polyuretanové stěrky apod.) by měl věnovat i přiměřenou pozornost definici vzhledu povrchu i řešení případných drobných kvalitových odchylek (např trhliny). Na posuzování vzhledu by měl být vždy s investorem v předstihu dohodnut.

Osobně doufám, že poznámky uvedené v předchozích textech přispějí zainteresovaným projektantům i zhotovitelům jako podklad pro jejich další odborné aktivity. Byl bych současně rád, pokud by čtenáři přišli s návrhy na případnou úpravu či doplnění normy, a to jak v kapitole 4. Technické požadavky, tak i ve všech kapitolách, o kterých bude pojednáváno v následujících pokračováních. Příkladem mohou být recenzenti jednotlivých kapitol.

 
Komentář recenzenta prof. Ing. Rudolf Hela, CSc., VUT FAST Brno, doc. Ing. Jaroslav Solař, Ph.D., VŠB TU Ostrava

prof. Ing. Rudolf Hela, CSc. (VUT FAST Brno):

Také tato část seriálu je z větší části plně pokryta. Zde pouze některá doplnění: V části Tloušťka vrstvy potěru (4.) by mohl být detailnější komentář, jaká tedy může být min. tloušťka potěru např. nad trubkami podlahového vytápění. V části Mechanické odolnost a stabilita (6.) bych doporučoval komentář ke stanovení pevností na vzorcích z podlahy – většinou pouze válce o průměru 50, 70 či max. 100 mm a jejich vhodný přepočet. V některých dalších kapitolách považuji za vhodné též uvést možnosti zkoušení uvedeného jevu.

doc. Ing. Jaroslav Solař, Ph.D. (VŠB TU Ostrava):

Rovněž pouze některá dílčí doplnění. Zřejmě by bylo vhodné definovat další parametry, které se v souvislosti se vzhledem posuzují (např. odchylky od předepsaného barevného odstínu, stejnobarevnost…). Dále definovat hodnoty min. a max. dovoleného spádu povrchu podlah (0,5 až 2,0 %). Každou vrstvu podlahy musí investor před zakrytím od dodavatele převzít. O převzetí se provede zápis do stavebního deníku.

U vrstev podlahy prováděných mokrým procesem (podkladní beton, cementový potěr, anhydridový potěr) je součástí přejímky také měření vlhkosti. Viz také kap. 3.23 v 1. části. Se závěrem, že vlhkost příslušné vrstvy je v souladu s požadavkem ČSN 74 4540.

English Synopsis

Together with the professional journal Podlahy, we have prepared a new series, where the authors get acquainted with the basic standard ČSN 74 4505 Podlahy; Common provisions, and subsequently also with other standards that are important for the area of floors, and also respond to the comments of opponents and reviewers. The second part of the series introduces the basic technical requirements for floor structures as specified in ČSN 74 4505. The most important parameters; requirements of the standard are explained in more detail so that it is clear how they are defined and what their specific physical / practical significance is.

 
 

Reklama

ZOBRAZIT PLNOU VERZI
© Copyright Topinfo s.r.o. 2001-2020, všechna práva vyhrazena.