Odolnost proti zatékání srážkové vody – vodotěsnost

V České republice nejsou v současnosti žádným předpisem stanoveny požadavky podle třídy odolnosti vůči zatékání, které musí otvorové výplně splnit. Do doby vydání příslušné ČSN, která tyto požadavky bude závazně specifikovat, se doporučuje řídit se doporučenými hodnotami třídy vodotěsnosti podle ČSN EN 14351-1+A1:2011, které jsou obsaženy v informativní Národní příloze. Pro úplnost je možné tato doporučení porovnat například též s hodnotami platnými v Rakousku (ÖNORM B 5330 Fenster - Anforderungen - Ergänzungen zur ÖNORM EN 14351-1, platnost od roku 2007) nebo v SRN (Richtlinie ift Rosenheim FE-05/2, platnost od roku 2005)

V tabulce požadovaných nebo doporučených parametrů (tabulka 1) je uvedena jako minimálně doporučená třída 7A a 7B. Písmena A a B znamenají rozdělení na objekty nechráněné (A) a částečně chráněné (B). Třída 7 pak znamená budovu do 10 m výšky a do 5 m šířky při třídě zatížení větrem 3. Jde o příklad běžné budovy typu rodinných domů a podobně.

Zejména u panelových domů, kde bývají výměny oken ve větších výškách časté, doporučujeme zaměřit se podrobněji na doporučenou (požadovanou) vodotěsnost dle výše zmíněných předpisů, protože se jedná o výšky běžně nad 20 m. Zde jsou tlakové poměry výrazně náročnější, než by odpovídalo uvedeným třídám 7A nebo 7B. Otvorové výplně vyhovující takovým podmínkám se označují Exxx, přičemž symbol xxx značí maximální zkušební tlak v Pascalech [Pa], kterému výrobek při zkoušce vyhověl. Pro panelové domy by se měla vždy vyžadovat třída alespoň 9A.

Aby měla otvorová výplň nulovou zatékavost až do požadovaného stupně, je nutné umístit na exteriérové straně funkční spáry dešťovou zábranu - viz. obr. 1. Část funkční spáry, která zajišťuje požadovanou odolnost proti průniku tlakové vody, se nazývá dekompresní dutina. V podstatě se jedná o takovou úpravu profilu křídla i rámu, kterou se vytvoří sběrný žlábek, ve kterém se shromažďuje srážková voda hnaná pod tlakem větru proti otvorové výplni. Odvodňovacími otvory zachycená voda volně odtéká (většinou na parapetní plech či obdobnou úpravu parapetní části otvoru). Důležité je, aby dekompresní dutina byla dostatečně velká (doporučuje se šířka kolem 20 mm a hloubka alespoň 15 mm) a stejně tak plocha odvodňovacích otvorů musí být dostatečná (min. 6 mm průměr u kruhových otvorů a plocha alespoň 80 mm² u hranatých otvorů). Princip funkce dekompresní dutiny znázorňuje obr. 3.

Obr. 1

Obr. 2

Obr. 3

Aby dekompresní dutina umožňovala volný odtok shromažďované vody, musí být v celém jejím prostoru tlak stejný, jako je atmosférický tlak okolního venkovního prostředí. Toho se dosáhne vhodnou úpravou profilace okenního a křídelního rámu tak, že hrana dutiny v horní části rámu nedoléhá na sousední profil křídla. Na obr. 3 s ukázkou dekompresní dutiny je účinný prostor dekompresní dutiny zvýrazněn.

Pokud tohoto uspořádání nelze dosáhnout (např. je nutné umístění těsnícího profilu na venkovní doraz křídla pro zvýšení vážené vzduchové neprůzvučnosti otvorové výplně), dosáhne se vyrovnání tlaku v dutině a tlaku atmosférického propojením prostoru dekompresní dutiny v horní vodorovné části prvku s vnějším prostředím. Toho lze dosáhnout provedením otvorů stejné plochy, jakou mají v součtu otvory odvodňovací. Toto se provádí obvykle vyvrtáním odvětrávacích (v horní části okna) a odtokových (v parapetní části okna) otvorů.

Poznámka: tento způsob řešení vyžaduje značnou technologickou kázeň při výrobě a je nutná důsledná vizuální kontrola skutečného provedení při předání a převzetí díla na stavbě ještě před zabudováním do stavby.

Poměrně často někteří výrobci oken a dveří z profilů s dorazovým těsněním (viz např. obr. 2) používají pro dosažení potřebného vyrovnání tlaku v dekompresní dutině řešení, kdy se ve venkovním těsnění vyřízne jeho určitá délka. Jiní opět používají těsnící profily perforované. K tomu je nutno říci, že nejde o řešení vhodné. Může dojít (typicky na již uvedeném obr. 2) k zatékání srážkové vody do prostoru funkční spáry a tím k úplné nebo částečné ztrátě funkčnosti výrobku. Dále se zbytečně narušuje schopnost výrobku plnit tepelně technické požadavky. Proto by se tento způsob raději neměl používat.

Do dekompresní dutiny se dostává voda jednak přímo náporem dešťových kapek, jednak odkapáváním z hrany křídla, která shora dekompresní dutinu vymezuje. Je proto velmi důležité, aby po celém obvodu křídla probíhala tzv. přerušovací drážka - viz. obr. 3 (jedna, případně i více - podle očekávatelných podmínek v exteriéru), která přeruší tok vody směrem k interiérové straně funkční spáry. Je-li přerušovací drážka po celém obvodu, dochází k řízenému stékání této vody na spodní hranu křídla, odkud skapává do prostoru dekompresní dutiny a dále je odvedena odvodňovacími otvory mimo prostor funkční spáry a celého okna. To je podstata vodotěsnosti otvorových výplní.

Celková kapacita odvodu vody přerušovací drážkou je závislá na její velikosti. Pokud plocha v příčném řezu jedné drážky nepostačuje, je nutné provést těchto drážek více. Zde je důležité si uvědomit, že otvorová výplň, která svou těsnící funkci bez problémů splňuje v běžné zástavbě (RD a nízké objekty do 10 m výšky), může zcela selhat při výměně oken ve vyšších patrech panelových domů, kde panují při kombinaci větru a deště zcela jiné tlakové poměry.

Názor, že vodotěsnosti otvorové výplně lze dosáhnout pouze těsnícími profily, je naprosto mylný. Jsou-li opomenuty či zanedbány konstrukční zásady nutné ke správné funkci dekompresní dutiny, může vzniknout ve funkční spáře podtlak a jeho vlivem dojde k roztékání vody po celé ploše spáry. V lepším případě se nahromaděná voda dostane do místnosti po prvním otevření křídla, v horším případě (častějším) se voda nekontrolovatelně dostává přes větrovou zábranu a otvorovou výplní zatéká. Ani jeden z případů není přípustný.