Kulturní historická krajina a výstavba – některé problémy zachování kulturních hodnot v krajinných památkových zónách

Česká krajina je převážně krajinou kulturní, přetvářenou po staletí. Je to kulturní dědictví, které je spjato s krajinným rámcem – s terénním reliéfem, vodními plochami a toky a vegetací. Absence omezení stavební činnosti a změn ve využití území by mohla způsobit zánik hodnot historické kulturní krajiny a narušení její kulturní identity. Vyjádření hodnoty kulturní krajiny a způsob nakládání s ní je zakotveno v Evropské úmluvě o krajině, v památkovém zákoně a v nástrojích územního plánování. Jedná se zejména o vyhlášení částí krajiny za krajinné památkové zóny, které přináší možnosti ochrany soustředěných kulturních hodnot. Přináší také cenné informace o zásadách ochrany pro projektanty a investory. Péče o krajinné hodnoty je zakotvena v nástrojích územního plánování. Jedná se o zásady územního rozvoje, kde jsou vymezeny cílové charakteristiky krajiny, o územně analytické podklady obcí a o koncepci uspořádání krajiny v územních plánech.

1. Úvod – výstavba v krajině s kulturními hodnotami

Záměry výstavby a změn ve využití území směřují nejenom do urbanizovaných území měst a do území sídelních a průmyslových aglomerací, ale také směřují do menších sídel v krajině – do malých měst, městeček a vesnic. Stavební záměry jsou v takovém prostředí náhle mnohem blíže krajině a v této krajině se také projevují přímými vlivy vizuálními¹ nebo i nepřímými vlivy², provázejícími funkci stavby nebo funkční využití nové zastavitelné plochy sídla. Nová stavba se může více či méně výrazně projevovat v krajinné scéně. V krajině však mohou být dochovány určité jevy, které jsou velmi cenné z hlediska dřívějšího vývoje krajiny a jejího cíleného přetváření v historii. Jedná se o přírodní, kulturní a historické hodnoty krajiny a vizuálně vnímané znaky krajinné identity. V takovém případě může vznikat rozpor mezi těmito hodnotami a novou stavbou nebo novým využitím území.

Česká krajina je v naprosté většině své rozlohy krajinou kulturní, přetvářenou po staletí. V její struktuře i v její tvářnosti je zakotvena paměť dřívějších dob. Jedná se o „dědictví“ jak lidské kultury, tak i přírodního vývoje [1]. Je to kulturní dědictví, stejně jako dědictví zachované v architektuře, urbanismu, výtvarném umění, sochařství, hudbě, v lidovém umění, tanci a zvycích, ale je mnohem silněji spjato s krajinným rámcem – s přírodními podmínkami místa i se základními podmínkami uspořádání vizuální scény – terénním reliéfem, vodními plochami a toky, vegetačním krytem. V celé Evropě je kulturní dědictví, zakotvené v krajině, chráněno. Kulturní a přírodní hodnoty, spojené s evropskou krajinou, jsou ve své rozmanitosti a kvalitě součástí společného evropského dědictví; evropské státy mají proto povinnost podnikat společné kroky k ochraně, péči a plánování, týkající se těchto hodnot [2]. S ochranou hodnot přírodního a kulturního dědictví se můžeme setkat v legislativě, podle níž rozhodují orgány státní památkové péče, ochrany přírody i stavební úřady.

Krajina zrcadlí a i v minulosti zrcadlila ekonomické a kulturní podmínky té které doby a s vývojem těchto podmínek se také měnila [3]. Stejně jako v minulosti – i dnešní rozvoj společnosti přináší požadavky na krajinu – na výstavbu a na využívání území. Je třeba si však uvědomit, že historická situace se neopakuje – nekultivovaná krajina ve středověku silně útočila na nové obyvatele, kteří v procesu kolonizace museli krajinu přizpůsobit k možnostem osídlení a obživy. Krajina musela být ovládnuta a opanována [4]. Dnešní situace je však jiná. Přírodní krajina se na území státu prakticky nevyskytuje a veškeré území je kultivovanou kulturní krajinou, která je vystavena tlakům civilizačních tendencí. Někdejší proces industrializace a urbanizace přináší dnes suburbanizaci, zahušťování a zkvalitňování dopravní a technické infrastruktury (železniční koridory, rychlostní motorové komunikace) a přináší v důsledku zastavění a fragmentace krajiny ohrožení či zánik stanovišť rostlinných i živočišných druhů a ohrožení biodiverzity a zároveň také ohrožení či likvidaci hodnot kulturního dědictví, ohrožení estetických hodnot krajiny a její kulturní identity [5].

V důsledku absence podmínek ochrany – limitů rozvoje – mohou zaniknout unikátní hodnoty krajiny. Nelze ze strany státu regulovat rozvoj podnikatelské činnosti, avšak nelze připustit, aby tyto podnikatelské aktivity způsobovaly zánik neobnovitelných hodnot krajiny – hodnot, které jsme nevytvořili, ale zdědili. Na to pamatuje Evropská úmluva o krajině, podle které je krajina předmětem veřejného zájmu, plní významnou roli v zemědělství, ekologii, kultuře a společnosti a je významnou součástí života obyvatel [6].

2. Krajina a dochované památky záměrných historických úprav

(Elementy struktury) V historické kulturní krajině (ať chráněné nebo nechráněné) se mohou vyskytovat určité části (prvky a struktury) a jevy, které mohou vytvářet kulturní hodnoty. Jedná se (srv. [7]) o následující části a jevy:

1. Cestní síť³
2. Struktura osídlení⁴ a její hodnota
3. Jednotlivé stavby a jejich hodnota⁵
4. Plochy v současnosti nebo v minulosti sloužící zemědělskému, lesnímu, vodnímu a rybničnímu hospodaření⁶
5. Jevy významné z hlediska prostorových vztahů a identity kulturní krajiny⁷

Tyto prvky a struktury mají svoji logiku danou jejich funkcí. Historická cestní síť vznikala v kontextu s lokalizací sídel – obchodní stezky byly vázány na těžiště prehistorického i historického osídlení a naopak nově lokalizovaná sídla byla vázána na trasy obchodních cest (tržní osady, útočištní hrady, zeměpanské hrady) a byla vzájemně provázána cestami, jejichž trasy se v krajině zachovaly často dodnes. Zemědělská kultivace krajiny ve středověku a členění plužin jako úživných ploch jednotlivých vesnic se projevuje dochovanými krajinnými strukturami liniové zeleně, dokumentujícími stav krajiny ve středověku a v novověku. Z období renesance jsou dochovány stavby a členění krajiny obhospodařované velkými panskými dvory a krajina, přetvářená rybničními soustavami. Z období baroka pochází nejenom intenzivně obhospodařovaná zemědělská krajina, ale také krajinářské kompozice, zdůrazňující dominanci panských sídel, poutních kostelů a křížových cest, doplněné loveckými oborami a bažantnicemi. Lovecká krajina baroka se měnila v 19. století v romantickou loveckou krajinu s členitým lesním porostem, lesními rybníky a otevřenými loukami kolem potoků.

Obr. 1: Zámek s parkem v Čimelicích na krajinářské ose, vyjádřené dvouřadou dubovou alejí, která tvoří významný článek barokně – klasicistní geometrické struktury historické kulturní krajiny KPZ Čimelicko – Rakovicko (foto J. Gojda)

(Geometrizace krajiny) V prostorových formách a konfiguraci prvků krajinné scény, vyplývající většinou z organických tvarů a forem, se výrazně uplatňují čitelné geometrické formy a vazby, které byly do krajiny vloženy z důvodů užitkových (aleje na hranicích velkých panských pozemků nebo hvězdicovité uspořádání průseků v panských lesích) nebo z důvodů kompozičních. U utilitárních hospodářských úprav tento řád vychází převážně z logiky geometrie pozemkových hranic a tras cestní sítě, která byla založena nejenom jako spojnice určitých míst, ale také s ohledem na průchodnost krajinou – na terén, vodní toky a lesy. Komponovaná struktura bývá založena na prostorových osách, spojujících významné body a místa v krajině a tvořících smysluplnou osnovu, vyjadřující symbolický záměr [8]. Člověk měl vždy potřebu přizpůsobovat prostředí, ve kterém žije a pracuje svým představám a to nejenom po stránce praktické – užitkové, ale i po stránce formální. Proto se do krajiny promítaly potřeby a záměry duchovní, kultovní, symbolické a nezřídka umělecké. V krajině vznikl prostorový řád, který vyjadřuje děje, příběhy a symboliku obývané a užívané krajiny [9], [10], [11].

(Identita krajiny) Některá místa a oblasti krajiny mají určité specifické vlastnosti, které způsobují, že je nám tato krajina bližší než jiná místa a oblasti, že máme k této krajině zvláštní vztah. Je to na jedné straně zřejmě obecná vlastnost, kterou lze vycítit z uměleckého zobrazení v literatuře, výtvarném umění nebo hudbě. Na druhé straně je to zcela osobně hodnocená a vnímaná vlastnost, vyvolávající skryté významy, vzpomínky a asociace. Taková krajina se bude vyznačovat výrazností a nezaměnitelností [12] krajinné scény (zejména přírodními podmínkami terénu, vody a vegetace) a přítomností viditelných a charakteristických, pro lokalitu typických, stop kulturního vývoje krajiny, jejího osidlování a kultivace (úvozové cesty, stavby a zbytky staveb, křížky, kapličky, vodohospodářské stavby, mosty, rybníky, kamenné zídky, meze, členění pozemků apod.) [7]. Identita krajiny je též vytvářena nehmotnými vlastnostmi určitých míst – duchovním významem, symbolickým významem nebo významem historickým. Může se jednat o zvláštní místa v krajině (prameny, skály, jeskyně, balvany, průrvy a údolí, skalní města, významné vrcholy), místa historických událostí (bitvy, setkání) nebo místa spojená s určitými osobnostmi (paměť krajiny).

(Kategorie kulturních krajin a ochrana krajiny v KPZ) Výbor světového dědictví definoval v roce 1992 tři základní kategorie kulturních krajin – komponovanou kulturní krajinu navrženou a vytvořenou záměrně člověkem, organicky vyvinutou krajinu a asociativní kulturní krajinu. Tyto kulturní krajiny, vyskytující se v různých prolínajících se formách, jsou u nás často předmětem ochrany v rámci krajinných památkových zón, vyhlášených podle § 6 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči (památkový zákon)⁸. Mezi lety 1992 a 2014 bylo v ČR vyhlášeno 24 krajinných památkových zón (KPZ). Pro území KPZ platí (a to i pro nemovitosti, které nejsou kulturní památkou) ustanovení § 14 památkového zákona⁹, podle kterého se ke stavebním činnostem a úpravám nemovitostí vyžaduje závazné stanovisko orgánu památkové péče. Tento požadavek může být změkčen tehdy, pokud bude pro KPZ zpracován Plán ochrany, který vymezí nemovitosti nebo části území, kde je požadavek na závazné stanovisko vyloučen.

3. Stavební a vegetační prvky a struktury a potřebnost jejich ochrany, zachování nebo obnovy

(Části krajinné struktury) V krajině, která se vyvíjela a měnila v průběhu staletí, je přítomno množství jevů, které mají původ v obhospodařování krajiny v její kultivaci a přizpůsobování zemědělskému hospodaření, těžbě nerostů a surovin, dopravě i osídlení. Mají též původ v záměrné snaze o zdůraznění určitého místa, důležitého z hlediska kulturního nebo duchovního významu. Mohou též vyjadřovat kompoziční – výtvarně prostorový – záměr. Tyto jevy spočívají v přítomnosti určitých částí krajiny, jednotlivých prvků a krajinných struktur. Právě v jejich přítomnosti a v jejich vizuálním projevu může spočívat kulturní hodnota krajiny a její kulturní identita. Jedná se o plošné části kulturní krajiny, o liniové části a bodové části a o znaky prostorových vztahů (kompozice) a identity.

Obr. 2 Krajinná památková zóna Čimelicko – Rakovicko – alej z Rakovic k Vintíři a kontribuční špýchar. Hospodářský objekt ležící v alejemi členěné zemědělské krajině je jedním z bodů geometrické kompozice krajiny (foto I. Vorel)

Obr. 3: Pohled do krajiny KPZ Novohradsko ukazuje po staletí kultivovanou krajinu, ve které nacházíme středověkou soustavu osídlení, renesanční rybniční soustavy, barokní krajinu s prostorovými osami a krajinu 19. století s parky a parkovými úpravami krajiny a s geometrizací zemědělské krajiny (foto J. Gojda)

Uspořádání panské (dominikální) půdy vzhledem k poloze hospodářského dvora a zámku – skladba lesních porostů s oborami a bažantnicemi a poloha rybníka nebo rybniční kaskády v krajině – může být do současné doby dochováno a spolu s dochovanými stavbami panského sídla, hospodářského dvora, vesnice či městečka, drobných sakrálních staveb v krajině a např. poutního kostela v dominantní poloze představuje velmi cennou kulturní památkovou hodnotu – svědectví o někdejším způsobu života a hospodaření, zrcadlícího se v uspořádání krajiny a v její tvářnosti. Technické úpravy krajiny (např. cesty, meze, agrární terasy, odvodňovací strouhy a stoky) jsou často doprovázeny vegetačními doprovody – liniovou nelesní zelení v souvislých nebo mezernatých pásech, stromořadími i oboustrannými alejemi.

(Znaky prostorových vztahů) Působivost a estetická atraktivnost dochovaných způsobů uspořádání krajiny se projevuje ve vizuální scéně – v tvářnosti, rázovitosti a identitě krajiny. Zde hraje svou roli uspořádání jednotlivých částí krajiny – otevřených ploch polí, luk a pastvin a pohledových barier pásů stromové zeleně, lesních prostorů nebo hmot vzrostlé stromové zeleně parků, historických zahrad a bažantnic.

Hovoříme o prostorové struktuře, která je vyjádřena vzájemným uspořádáním částí, funkcí a procesů přírodních (biotických i abiotických) a civilizačních (sociokulturních a socioekonomických). Struktura krajiny se projevuje jejím vnitřním řádem funkčního uspořádání a vnějším projevem, daným prostorovým uspořádáním částí krajiny. Základní principy uspořádání krajinné struktury a části této struktury je třeba chránit a zohlednit v záměrech nakládání s územím.

4. Hodnoty kulturní krajiny v nástrojích územního plánování

Vyjádření hodnot kulturní krajiny a způsob nakládání s ní je zakotveno v nástrojích územního plánování, jak to i stanovuje Evropská úmluva o krajině (EÚoK), kterou Česká republika přijala jaké závaznou 1. října 2004 a v níž se zavazuje začlenit krajinu do svých politik územního a urbánního plánování. Do dnešní doby není stanovena přesná metodická struktura pojetí krajiny v územně plánovací činnosti, ale v rámci povinného obsahu jednotlivých územně plánovacích dokumentů je určena povinnost ochranu krajiny v těchto dokumentech promítnout.

Politika územního rozvoje (PÚR ČR) byla aktualizována 15. dubna 2015. Vzhledem ke svému poslání stanovení rámcových úkolů pro navazující územně plánovací činnost je důležitým strategickým dokumentem. Kromě obecných republikových priorit, které stanovují ve veřejném zájmu chránit a rozvíjet přírodní a kulturní hodnoty území a zachovat ráz jedinečné kulturní krajiny, které jsou výrazem identity území, jeho historie a tradice, stanovuje také textová část PÚR ČR v rámci územně plánovací činnosti vytvářet podmínky pro ochranu krajinného rázu s ohledem na cílové charakteristiky a typy krajiny. [13]

Více podrobným materiálem, zabývajícím se kulturně historickou krajinou, jsou Zásady územního rozvoje (ZÚR), které stanovují základní požadavky hospodárného uspořádání území jednotlivých krajů. Dle stavebního zákona a prováděcích vyhlášek musí obsahovat vymezení ploch a koridorů nadmístního významu a ukládá stanovení požadavků jejich využití. Zároveň legislativa ukládá povinnost vymezení cílových charakteristik krajiny (dle EÚoK) a grafické zpracování oblastí se stejným krajinným typem. (500/2006) Vymezené plochy krajiny mají obsahovat jednotlivé charakteristiky stavu krajiny, jejich cílové charakteristiky a dílčí kroky naplňování těchto cílů. Po obsahové stránce daných částí dokumentu se míra řešení krajiny v těchto dokumentech liší, proto je potřeba tyto charakteristiky promítnout do konkrétnější podoby v dalších nástrojích územního plánování.

Jedním z důležitých územně plánovacích podkladů jsou územně analytické podklady (ÚAP), kde je jako v jediném plánovacím dokumentu zahrnut pojem krajinná památková zóna dle vyhlášky 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění vyhlášky 458/2012 Sb. Jedná se o jev č. 7 – krajinná památková zóna. Ta je vymezena ve výkrese hodnot území a limitů využití území. Bohužel existují výrazné odchylky od míry zpracování tohoto jevu v textové části ÚAP. Pouze malé procento obcí s rozšířenou působností zahrnují do územně analytických podkladů i obecné, popř. konkrétní úkoly ochrany krajinné památkové zóny.

Výrazným územně plánovacím dokumentem s podrobností zajišťující dostatečnou ochranu krajiny jsou územní plány (ÚP). Stávající obsah zadání územních plánů stanovený v příloze č. 6 vyhlášky č. 500/2006 Sb. umožňuje formulovat požadavky týkající se řešení krajiny v územním plánu. V obsahu zadání daném vyhláškou je řada bodů, které se týkají krajiny a které lze v územním plánu aplikovat a naplňovat a významně se tak podílet na ochraně české krajiny jako kulturní identity. V obsahu územního plánu stanoveném vyhláškou je uvedena kapitola Koncepce uspořádání krajiny. Dle analýzy vypracované Českou komorou architektů [14] lze z požadavků EÚoK a platné legislativy odvodit, že se jedná o koordinovaný a vyvážený soubor návrhů opatření směřujících do krajiny prostřednictvím návrhu ploch s rozdílným způsobem využití a stanovení podmínek pro jejich využití, návrhem územního systému ekologické stability, návrhem prostupnosti krajiny, protierozních opatření, ochrany před povodněmi a návrhem vymezení veřejně prospěšných staveb a veřejně prospěšných opatření. [14] Zároveň při stanovování ploch s rozdílným způsobem využití se stanovují jak podmínky plošného uspořádání území (míra využití území), tak podmínky prostorového uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu. Tyto dokumenty jsou důležitým nástrojem pro ochranu krajiny (krajinných památkových zóny), které svou podrobností dokáží formulovat konkrétní cíle a způsoby ochrany krajinných hodnot.

5. Dokumenty vyhlášených KPZ z hlediska jejich využitelnosti v plánovacích a rozhodovacích procesech

Krajinné památkové zóny jsou vyhlašované Ministerstvem kultury dle zákona České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona České národní rady č. 425/1990 Sb. Struktura vyhlášek prohlašující území za památkovou zónu je jednotná. Vyhlášky obsahují jmenování prohlášené památkové zóny, vymezení hranic, informaci o místě uložení dokumentu a rozhodnutí a opatření orgánů státní památkové péče k zajištění ochrany památkových zón. Jedná se o velmi obecné podmínky, ukládají především povinnost respektování kulturních a historických hodnot území, avšak není stanoven způsob této ochrany.

Na území krajinných památkových zón však existují i různé studie, které si národní památkový ústav nechal zpracovat na některá KPZ. Většina těchto dokumentů obsahuje kromě základních údajů o území, přírodním prostředí (geomorfologii, klimatu) a stávajícího návrhu územního systému ekologické stability (ÚSES) a ostatních krajinných prvků také velmi podrobně zpracovanou historii kulturní krajiny a změny v krajině, které výrazně ovlivnily rozvoj sídla a způsob hospodaření s krajinou. Upozorňují na hodnoty území, ale i problémy, které byly způsobené v minulosti, a je třeba s nimi naložit.

V některých studiích (např. Historicko-krajinářský průzkum a návrh regulačních zásad pro krajinnou památkovou zónu Římovsko, kterou zpracoval v 1998 ak. arch. Vojtěch Storm) je obsažen i návrh rozšíření krajinné památkové zóny a především regulační zásady, které jsou podstatné pro ochranu a péči o KPZ. Jsou podmínky a požadavky na ochranu území nejen uvnitř sídla – v zastavěném území (výška, tvar střechy, sklon střechy, orientace, materiály a barvy, vzhled oken), ale objevují se zde regulativy, které podporují ochranu krajiny i mimo zastavěné území.

Obr. 4: Výřez z mapy Historicko-krajinářský průzkum, KPZ Římovsko

Často jsou obsahem i podobné regulační podmínky, např. Aktualizace historického a krajinářského průzkumu a stanovení regulačních opatření, základní ověření vztahu energetických linií a kompozice barokních úprav krajiny na území krajinné památkové zóny Libějovicko-Lomecko z roku 1999 Ing. Josefem Krausem, Ing. Miladou Svrčkovou a Ing. Pavlem Kozákem a ve spolupráci s Janou Volhejnovou, kde jsou stanoveny úkoly jako např.:

• Urychlené jednání s iniciátory projektu pěší cesty z Vodňan k Lázni
• Po zpracování urbanistických plánů obcí zabezpečit vyhodnocení jednotlivých vesnic památkových hodnot a případně i základních regulativů pro ochranu návsí, venkovského prostředí, úpravu návsi, jednotlivé domy, oplocení, zpevnění ploch, úpravu návesních rybníčků apod.
• Postupně připravit projekty na obnovu jednotlivých prvků zóny
• Čtyřřadou alej od Nového zámku k Lázni očistit od náletů a alejové stromy ošetřit
• Obnovit čtyřřadou alej od Nového zámku na Lomec
• Obnovit dvouřadé aleje a porostní okraje průseků podél cest – paprsků hvězdice – na Lomci
• Prozkoumat a případně upravit park u Nového zámku, vymístit odchovnu psů z krajinářského parku
• Zrušit nebo kulisami dřevin odclonit areály zemědělských družstev u obci Chelčice, Libějovice, Černěves, Nestánice, Truskovice a Rábín.

Obr. 5: Regulační podmínky památkové péče krajinné památkové zóny Čimelicko – Rakovicko

Studie krajinných památkových zón nejsou povinným dokumentem krajinných památkových zón, přesto jsou užitečným podkladem jak pro orgány státní správy, tak pro projektanty, kteří v území pracují.

6. Závěr

Výstavba ve venkovských sídlech a malých městech, která může zasáhnout do existující vazby sídel na prostorovou strukturu historické kulturní krajiny, záměry změn ve využití některých částí takového území, záměry výstavby technické a dopravní infrastruktury i jiné záměry, vyjádřené např. v návrzích pozemkových úprav nebo v záměrech zalesňování, úpravy koryt vodotečí a budování protipovodňových opatření – veškeré tyto aktivity by měly brát ohled na kulturní hodnotu krajiny, na její tvářnost a na její identitu. V některých územích lze tyto nové záměry sladit s ochranou nejcennějších hodnot krajiny, v jiných územích, kde jsou kulturní hodnoty krajiny soustředěny a představují mimořádnou hodnotu kulturního dědictví, jsou nové záměry limitovány nebo dokonce vyloučeny. To může být právě příklad částí některých krajinných památkových zón. K orientaci investorů a stavebníků v takto hodnotných územích slouží údaje o hodnotách a limitech území, obsažené v územně analytických podkladech obce s rozšířenou působností, zásady ochrany a rozvíjení hodnot území, vyjádřené v územních plánech a v rámcové podobě definované v cílových charakteristikách krajiny zásad územního rozvoje, zpracovaných pro území krajů. Vyhlášky, kterými byly vyhlášeny krajinné památkové zóny, definují hranice těchto území a informují stavebníka o nutnosti vyžádat si předem stanovisko orgánu památkové péče. Velmi podrobným materiálem budou v budoucnu zpracovávané Plány ochrany KPZ a Koncepce regenerace těchto cenných segmentů krajiny.

7. Použitá literatura

• [1] CÍLEK, V., LOŽEK, V. a kol.: Obraz krajiny. Pohled ze středních Čech., Praha, Dokořán, 2011, 310 s., ISBN 978-80-7363-205-2
• [2] Evropská úmluva o krajině – důvodová zpráva,
  http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/evropska_umluva_o_krajine_smlouva/$FILE/OPP-01_Duvodova_zprava-20150311.pdf
• [3] SAUER, C. O.: Die Morphologie der Landschaft (1925), In: FRANZEN, B. – KREBS, S., Landschaftstheorie. Köln, Walther König, 2005, 334 s., ISBN 3-88375-909-0
• [4] BLACKBOURN, D.: Die Eroberung der Natur. Eine Geschichte der deutschen Landschaft, München, Pantheon, 2008, 592 s., ISBN 978-3-570-55063-2
• [5] KÜSTER, H.: Geschichte der Landschaft in Mitteleuropa. Von der Eiszeit bis zur Gegenwart. München, C. H. Beck, 1999, 424 s., ISBN 3-406-45357-0
• [6] Evropská úmluva o krajině,
  http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/evropska_umluva_o_krajine_smlouva/$FILE/OZV_cesky_text_EoUK_20120125.pdf
• [7] KUPKA, J.: Krajiny kulturní a historické. ČVUT, Praha, 2010, 179 s., ISBN 978-80-01-04653-1
• [8] LEHMANN, I. – ROHDE, M.: Alleen in Deutschland, Leipzig, Edition Leipzig, 2006, 247 s., ISBN 3-361-00613-9
• [9] VOREL, I. – VORLOVÁ, J.: Návrh krajinné památkové zóny Čimelice – Rakovice, ATELIER V, Praha, 1997
• [10] VOREL, I. – HENDRYCH, J.: Novohradsko – krajinářsko-analytická studie s návrhem ochranných opatření, ATELIER V, Praha, 2000)
• [11] VOREL, I.: Čimelicko – svědectví krajinářské tvorby dvou století, Zahrada, park, krajina, VIII. roč., č. 5, Praha, 1998, ISSN 1211-1678
• [12] WÖBSE H. H.: Landschaftsästhetik, Ulmer, Stuttgart, 2002, 304 s., ISBN 3-8001-3217-6
• [13] MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ. 2015. Politika územního rozvoje České republiky: ve znění Aktualizace č. 1 [online]. 85 s. [cit. 2015-05-13]. Dostupné také z:
  http://www.mmr.cz/getmedia/1d20147b-d68b-4493-892e-9fed76debd28/2015_IV_22_pravni_stav_apur.pdf?ext=.pdf
• [14] ČESKÁ KOMORA ARCHITEKTŮ. Analýza zpracování „koncepce uspořádání krajiny“ v rámci procesu územního plánování. Praha, 2010.

Poznámky

¹ Viditelnost novostavby v krajinné scéně, její vizuální projev v siluetách a v panoramatech. ... Zpět

² S novostavbou mohou souviset terénní úpravy, kácení dřevin, budování příjezdové komunikace, parkovacích míst apod., s novým funkčním využitím může souviset i zvýšení provozu motorové dopravy, parkování velkého množství vozidel zákazníků či návštěvníků apod. ... Zpět

³ Silnice, polní a lesní cesty, průseky ... Zpět

⁴ Zastavěné území, kontaktní prostory architektonicky/ historicky hodnotných staveb, zástavba s urbanistickými hodnotami ... Zpět

⁵ Stavby architektonicky cenné, stavby bez architektonické hodnoty, stavby rušivé, stavby zaniklé ... Zpět

⁶ Lesy, pole, trvalé travní porosty, sady, vinice, chmelnice, agrární terasy, parky, zahrady, parkové úpravy veřejných prostranství, aleje, ostatní liniová dřevinná zeleň, skupiny dřevin, soliterní dřeviny, vodní toky a plochy, lomy, stará důlní díla ... Zpět

⁷ Krajinné dominanty, místa s duchovním významem a místa významné události, vizuální vazby, kompoziční osy, významné vyhlídkové body, vymezení otevřených prostorů ... Zpět

⁸ Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany. ... Zpět

⁹ § 14, odst. (2) zák. č. 20/1987 Sb. (2) Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17). ... Zpět