Navigace

Rubriky

Reklama

Stavba / Stavební fyzika / Denní osvětlení a oslunění / Historie denního osvětlení a mlhavá současnost moderního bydlení

Historie denního osvětlení a mlhavá současnost moderního bydlení

9.11.2026
doc. Ing. Jan Kaňka, Ph.D., člen TNK 76 Osvětlení, ČKAIT Praha
Recenzovaný

Přehrát audio verzi

Historie denního osvětlení a mlhavá současnost moderního bydlení

00:00

00:00

1x

  • 0.25x
  • 0.5x
  • 0.75x
  • 1x
  • 1.25x
  • 1.5x
  • 2x

Foto: Pexels

Legislativní smršť dotýkající se kvality nové bytové výstavby nabývá na síle a stranou nezůstává ani obor stavební světelná technika, denní osvětlení a proslunění budov. Článek se tedy zabývá historií oboru stavební světelná technika, reaguje na nedávné a připravované legislativní změny v našem stavebnictví a implicitně tak odhaluje i budoucnost našeho bydlení.

Reklama

1. Úvod

Proslunění znamená přímý dopad slunečních paprsků, zatímco denní osvětlení je zajištěno přímým slunečním světlem i světlem rozptýleným v atmosféře. V České republice dlouho platné požadavky na proslunění a denní osvětlení bytů přestávají být závaznými [1], [2]. Abychom neztratili vědomí o tom, co dříve na našem území platilo a jaké důvody vedly naše předky k regulaci přístupu denního světla a přímého slunečního záření do bytů, je třeba se této problematice i nadále věnovat a připomínat kromě žhavé současnosti i minulost.

Požadavky na proslunění a denní osvětlení bytů stanoví platné české technické normy [3], [4], [5], [6]. Normy nejsou závazné. Závaznými je může učinit jiný závazný právní předpis – zákon, vyhláška nebo nařízení vlády. Ve vztahu k bytům jsou to vyhlášky o technických požadavcích na stavby. V tomto článku budeme sledovat jen celostátní předpisy. Skutečnost, že v posledních letech některá statutární města – Praha od 1. 10. 2014, Brno od 1. 7. 2024 a Ostrava od 1. 1. 2025 – se řídí vlastními stavebními předpisy, ponecháme stranou. S podivením si lze pouze povšimnout, že novým stavebním zákonem připravovaný Úřad rozvoje území (URU) má zastřešovat a sjednocovat rozhodování o stavebních záměrech v celé České republice. Tento plán stavebního zákona lze oproti rozpadu stavební legislativy do statutárních měst hodnotit jako tendenci protichůdnou. Uvidíme, který směr (rozpad či soustředění) nakonec zvítězí.

Zvláštní je i vývoj stavební legislativy ve věci proslunění a denního osvětlení bytů. Zde je o tom přehled:

Vyhláška č. 268/2009 Sb. Vyhláška o technických požadavcích na stavby 26. 8. 2009 [7]
§ 11 odst. (2) Obytné místnosti musí mít zajištěno denní osvětlení v souladu s normovými hodnotami.
§ 13 odst. (1) Prosluněny musí být všechny byty a ty pobytové místnosti, které to svým charakterem a způsobem využití vyžadují.

HODNOCENÍ: Proslunění a denní osvětlení bytů se navrhuje podle ČSN.

Vyhláška č. 146/2024 Sb. Vyhláška o požadavcích na výstavbu (verze 0) 12. 6. 2024 [1]
§ 20 odst. (1) Vnitřní prostor stavby musí být navržen a proveden tak, aby bylo zajištěno jeho denní osvětlení podle účelu užívání stavby.
§ 20 odst. (3) Pobytová místnost ve stavbě pro sociální služby a herna mateřské školy musí být navrženy a provedeny tak, aby bylo zajištěno jejich proslunění.

HODNOCENÍ: Denní osvětlení bytů se navrhuje podle ČSN. Byty z článku o proslunění zmizely. Podle vyhlášky se občané setkají se slunečním zářením v interiéru jen relativně brzy po svém narození a pak až krátce před svou smrtí. Absurdní konstatování odhaluje nesystémovost této úpravy předpisů.

Vyhláška č. 146/2024 Sb. Vyhláška o požadavcích na výstavbu (verze 2) 1. 7. 2026 [2]
§ 20 odst. (1) Požadavky na denní osvětlení jsou splněny, pokud obytný a pobytový prostor je navržen a proveden tak, aby součet ploch stavebních otvorů, kterými se tyto prostory osvětlují, byl alespoň jedna desetina plochy osvětlovaného prostoru.
§ 20 odst. (3) Pobytová místnost ve stavbě pro sociální služby a herna mateřské školy musí být navrženy a provedeny tak, aby bylo zajištěno jejich proslunění.

HODNOCENÍ: Denní osvětlení bytů se nenavrhuje podle ČSN, ale podle jednoduchého pravidla o ploše okna. Proslunění je stejné jako u předchozí verze. Uvedené změny předpisů byly provedeny za tichého souhlasu rezortu zdravotnictví bez stanovení zdravotního rizika takových změn.

2. Dávné počátky

Naše historie začíná před 4,0 až 2,5 miliardami let (archaikum), kdy v pravěkém moři vznikaly první živé organismy, bakterie a sinice. Už tyto první organismy se musely vyrovnat s denním světlem a slunečním zářením, se střídáním dne a noci. Slunce pak svítilo na všechny naše předky od bakterií a sinic přes strunatce a primáty až po nás. Proto jsme na sluneční záření zvyklí a jsme mu dokonale přizpůsobeni. Nemůžeme bez něj žít.

Obr. 1: Sluneční záření nás provází odpradávna. Jsme mu dokonale přizpůsobení.
Obr. 1: Sluneční záření nás provází odpradávna. Jsme mu dokonale přizpůsobení.

Ve starém Římě se denním světlem zabýval Marcus Vitruvius Pollio. Jednoduchý způsob posouzení denního osvětlení vnitřních prostor stavby navrhl už v 1. století před naším letopočtem ve svém spise Deset knih o architektuře [8]. Vitruviův spis po celý středověk sloužil jako učebnice stavitelství a urbanismu. Proto byl často opisován a dochoval se až do dnešních dob ve více než 50 rukopisech. Proslulá je Vitruviova charakteristika architektury známá jako tzv. Formula Vitruvia: stavba musí být trvanlivá (firmitas), užitečná (utilitas) a krásná (venustas). Ve svém pojednání Vitruvius předjímal skutečnost, že požadavky na denní osvětlení budov limitují urbanismus:

„Omniaque aedificia ut luminosa sint, oportet curari; sed quae sunt ad villas, faciliora videntur esse, ideo quod paries nullius vicini potest obstare, in urbe autem aut communium parietum altitudines aut angustiae loci inpediundo faciunt obscuritates.“

„O všechny budovy je třeba pečovat, aby byly světlé; ale ty ve vesnicích se zdají být jednodušší, protože jim nemůže stínit žádná sousedova zeď, zatímco ve městě jim brání a vytvářejí temnotu buď výška společných zdí, nebo těsnost prostoru.“

3. Zatažená obloha

Autor článku si dovoluje tvrdit, že kolegové, kteří navrhují a posuzují elektrické (umělé) osvětlení, mají mnohem jednodušší pozici. Nejen proto, že nelimitují urbanismus. Měření umělého světla je relativně jednoduché. Provádí se nejlépe v noční době, aby denní světlo nerušilo. Po spuštění elektrického osvětlení se chvílí vyčká, až se světelný tok ustálí, a může se měřit. Naproti tomu zdroj denního světla se neustálí nikdy. Tímto zdrojem je obloha, jejíž světelně technické vlastnosti se neustále mění v závislosti na atmosférických podmínkách (oblačnosti), na denní i roční době. Stav oblohy jako zdroje světla není možno ani na minutu dopředu předpovědět. Při stanovení požadavků na denní osvětlení je nejdříve třeba určit, při jakém stavu oblohy se bude osvětlení posuzovat. Nejméně světla je v zimním období při zatažené obloze. Jednoduchým modelem takové situace je zatažená obloha s konstantním jasem (uniform sky). Tento model používal švýcarsko-německý fyzik, matematik a astronom, zakladatel fotometrie Johann Heinrich Lambert (1728–1777) [9]. Lze si představit, že stojíme uprostřed koule z mléčného skla, která má ve všech místech svého vnitřního povrchu stejný (konstantní) jas L (cd·m−2).

Výhodou modelu oblohy s konstantním jasem je jeho jednoduchost, avšak tento model se poněkud míjí s realitou. V důsledku světelné interakce mezi terénem a spodní vrstvou oblaků je skutečná úplně zatažená obloha ve svém zenitu jasnější než na svém obzoru. V roce 1942 vědecká manželská dvojice prof. Parry Moon a dr. Domina Eberle Spencer [10] popsali model oblohy s gradovaným jasem, který pak v roce 1955 Mezinárodní komise pro osvětlování (CIE – Commission internationale de l'éclairage) doporučila jako standard CIE 1:3 pro výpočty denního osvětlení. V roce 1973 CIE doplnila standardy o model jasné oblohy, který byl navržen doc. Richardem Kittlerem [11] z Ústavu stavebnictví Slovenské akademie věd, a konečně v roce 2003 CIE přijala opět s přispěním doc. Kittlera, jeho kolegy doc. Stanislava Daruly a amerického vědce Richarda Pereze [12] 15 modelů standardní oblohy, které zahrnují oblohy zcela zatažené, oblohy jasné i řadu stavů přechodných.

4. Dlouhodobý pobyt

Pro umístění elektrického zdroje světla je málo omezujících limitů. Potřebné připojení k elektrické síti lze sjednat skoro všude. Naproti tomu zdrojem denního světla v budově jsou osvětlovací otvory (okna, světlíky, světlovody), které mohou být umístěny jen v obvodovém plášti budovy. U oken bude světla více, avšak do hloubky interiéru bude světla ubývat. Denní osvětlení tak spoluurčuje provoz budovy. U oken budou pobývat lidé dlouhodobě a se zrakově náročnou prací, zatímco dále od oken budou pracoviště bez nároku na zrakovou práci a pracoviště s krátkodobým pobytem při elektrickém osvětlení. Definice dlouhodobého pobytu (dříve trvalý pobyt) je více než 4 hodiny za denního světla během jednoho dne a více než jednou týdně. Naše technické normy vždy vyžadovaly vyhovující denní osvětlení v prostorech s dlouhodobým pobytem.

Také v obytných místnostech se požaduje vyhovující denní osvětlení a lze v nich uvažovat o vymezení dostatečně osvětleného prostoru pro dlouhodobý pobyt. Oproti jiným provozům (škola, administrativa, pracoviště) mají obytné místnosti výhodu ve svobodě pohybu svých uživatelů. S výjimkou dlouhodobě nemocných má uživatel bytu možnost jít k oknu a tam si užívat denního světla, případně i slunečního záření. Proto byly vždy požadavky na denní osvětlení obytných místností oproti jiným prostorům mírnější. K místům v bytě bez potřeby vyhovujícího denního osvětlení patří místo přípravy jídla, místo pro převlékání a prostory sloužící k hygieně nebo jako komunikace.

5. Biologické hodiny

Denní světlo synchronizuje naše vnitřní biologické hodiny. Fungování nejen organismu člověka, ale všech organismů na planetě, podléhá změnám v cirkadiánním rytmu. Tato závislost stavu organismu na denním světle, na střídání dne a noci, je v současnosti předmětem intenzivního výzkumu. Nobelovu cenu v kategorii fyziologie a lékařství za objev molekulárních mechanismů, které řídí cirkadiánní biologické rytmy, získali v roce 2017 američtí vědci Jeffrey C. Hall, Michael Rosbash a Michael W. Young [13].

Obr. 2: Nevhodné umístění dvoulůžka
Obr. 2: Nevhodné umístění dvoulůžka

Také ložnici je nutno považovat za místo s potřebou dostatečného denního osvětlení. To je důležité ráno při probuzení. Představa ložnice, která může být bez dostatečného přístupu denního světla, protože spánek probíhá v noci, tedy ve tmě, se ukazuje být jako dokonale lichá. Právě ložnice má být co nejvíce osvětlená denním světlem, protože světlo a nejlépe sluneční záření nás ráno zdravě nabudí k aktivnímu životu během následujícího dne v souladu s přirozeným biorytmem. Významní architekti proto ve svých projektech vil kreslili ložnice na východní straně objektu. V poslední době se objevují úsporná řešení, se kterými nelze souhlasit. Umísťování dvoulůžek v hloubce místnosti do tzv. alkoven, stísněného prostoru mezi dvěma zdmi (obr. 2), kde tyto zdi zcela oddělují lůžka od denního světla, je velmi smutným nešvarem poslední doby. Uživatelům se upírá denní světlo právě tam, kde ho pro své zdraví nejvíce potřebují.

6. Veřejné zdraví

Ve svobodné a tržní společnosti si každý koupí či pronajme takový byt, jaký mu vyhovuje, a není úkolem státu mu v tom bránit a reglementovat ho nějakým stavebním zákonem, vyhláškami a požadavky na proslunění a osvětlení denním světlem. Avšak při stanovení těchto požadavků vůbec nejde o zdraví jednotlivých lidí, kteří si vybírají byty. Regulace výstavby uvedenými požadavky nikdy nebyla, není a nebude motivována starostí o zdraví jednotlivců, ale je výhradně starostí o veřejné zdraví.

Veřejné zdraví (public health) je definováno jako zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Tento zdravotní stav je určen přírodními, životními a pracovními podmínkami a způsobem života [14]. Zdraví nevzniká v nemocnicích, ale v rodinách, školách a na pracovištích, všude tam, kde lidé žijí. Mezinárodní zkušenosti ukazují, že zdravotní péče má podíl na celkovém zdraví obyvatel pouze asi z 20 %. Zbývající podíl je důsledkem faktorů, které na lidi působí v běžném životě. Proto jsou ochrana a podpora zdraví a zdravotní výchova tak důležité. Podcenění podpory zdraví může vést ke zvyšování nákladů na zdravotní péči, což by mohlo být pro společnost neudržitelné [15].

Ochranou veřejného zdraví v České republice se zabývají orgány státní správy, zejména Ministerstvo zdravotnictví s hygienickou službou. Cílem péče o veřejné zdraví je prevence nemocí, prodlužování života, podpora zdraví a ochrana před ohrožováním zdraví. Také je třeba odvracet nebezpečí hromadných onemocnění (epidemií), které by zdravotnictví kapacitně nezvládalo. Máme v paměti zprávy a televizní záběry z přeplněných nemocnic a krematorií v severoitalském Bergamu v době vrcholící epidemie covid 19 [16].

Česká republika vykazuje nemalé úsilí ve věci podpory zdraví s relativně velkým úspěchem. Střední délka dožití v České republice se po částečném propadu v době epidemie covid 19 opět prodlužuje a dosahuje historického maxima 77 roků u mužů a 83 roků u žen [17]. Ve zdravotní prevenci a ve výchově ke zdraví je ale stále co zlepšovat. Ve spotřebě alkoholu 8,9 litrů čistého lihu na člověka a rok jsme na jednom z předních míst na světě. Včetně nemluvňat za rok vypijeme každý 130 litrů piva a vykouříme 1900 ks cigaret [18]. Část populace zneužívá psychotropní látky. Existují výrobci, kteří uvádějí na trh výrobky sotva podporující zdraví. Veřejné zdraví je ale nejvíce bořeno zájmovými skupinami, které se snaží ovlivnit českou legislativu směrem k nižší účinnosti ve věci ochrany zdraví. Zatímco alkoholik destruuje veřejné zdraví jen tou mírou, která odpovídá podílu jeho osoby v celkové populaci, lobování v zákonech má potenciál ničit veřejné zdraví hromadně.

7. Středověk

Ve středověku bylo světlo vzácnou a drahou komoditou, která ovlivňovala rytmus života. Protože neexistovala elektřina, lidé byli závislí na přirozeném denním světle a po západu slunce jen na osvětlení ohněm, ať už z ohniště nebo loučí, svící či z olejových lamp. V zimě se pracovalo méně a spalo déle, aby se ušetřilo za svícení. Většina měst neměla pouliční osvětlení. Po setmění byla tma téměř absolutní. Velký rozdíl v přítomnosti světla mezi dnem a nocí byl zdravý, protože byl v souladu s podmínkami, které panovaly během celého dlouhého biologického vývoje člověka [19].

Pandemie nemocí po celý středověk ničily veřejné zdraví. Nejhorší pandemie moru (černé smrti) v dějinách v letech 1347–1352 zahubila přibližně 25 až 50 milionů lidí, tj. asi třetinu až polovinu tehdejší populace Evropy [20]. Na vině ale nebyl nedostatek denního světla či přímého slunečního záření. Spíše obecně nízká úroveň zdravotnictví a hygieny.

Obr. 3: Máčení nepoctivce (dobová rytina)
Obr. 3: Máčení nepoctivce (dobová rytina)

Ve středověku většina lidí trávila celé dny při práci na polích, kde si denního světla a sluníčka užívali dostatečně. Několik málo mnichů, kteří ve skriptoriích klášterů často za nedostatečného osvětlení konali náročnou zrakovou práci, nekazilo veřejnému zdraví průměr. Opisováním rozmnožovali staré texty, třeba právě Vitruviovo De architectura libri decem [8]. Nelze se divit, že jejich dlouhodobá a zrakově náročná práce při sporém osvětlení byla příčinou očních vad a nemocí. Bylo to tak časté, že se postava slepého mnicha stala opakovaným modelem v literatuře. V proslulém románu Umberta Eca Jméno růže [21] jsou vzpomínáni hned tři: Jorge z Burgosu, Alinardo z Grottaferraty a ve stáří též Adso z Melku.

Kontrola poctivosti podnikání ve středověku byla založena na přísné regulaci ze strany městských úřadů a cechů, nikoli na volném trhu. Cílem bylo zajistit dobrou kvalitu zboží, spravedlivé ceny a zamezit podvodům. Za šizení zákazníků a za výrobu či prodej nekvalitního zboží bylo v Praze ve 14. až 16. století běžným trestem koupání (máčení) ve Vltavě. Nepoctivec byl umístěn do železné nebo dřevěné klece zavěšené na jeřábu a u Karlova mostu byl opakovaně ponořován do vody [22].

8. Průmyslová revoluce

Průmyslová revoluce začala v průběhu 18. století, trvala po celé 19. století a v jistém smyslu s novými technickými vynálezy trvá dodnes. Představuje zásadní technologickou, ekonomickou a sociální přeměnu, která změnila původní převážně zemědělskou společnost ve společnost průmyslovou. Typickými znaky tohoto vývoje bylo zrušení poddanství, vznik konstitučních vlád, podpora soukromého vlastnictví a tržního hospodářství. Podnikání a bohatství přestalo být výsadou omezené skupiny feudálů. Podnikat a bohatnout nyní mohl svobodně každý. Výsledkem růstu produktivity práce a pokroku ve všech možných oborech lidské činnosti bylo výrazné zvýšení materiální úrovně života lidí.

Obr. 4: Reprodukce rytiny Gustava Doréa (1832–1883): Přes Londýn po železnici, zobrazuje činžovní domy čtvrti East End, prádelny na zahradách, komíny a železnici v dálce. Obrázek charakterizuje spekulativní urbanismus v době průmyslové revoluce.
Obr. 4: Reprodukce rytiny Gustava Doréa (1832–1883): Přes Londýn po železnici, zobrazuje činžovní domy čtvrti East End, prádelny na zahradách, komíny a železnici v dálce. Obrázek charakterizuje spekulativní urbanismus v době průmyslové revoluce.

Průmyslová revoluce ale také vedla k nebývalému růstu populace a ke vzniku nových velkých měst. Stará města bourala své středověké hradby, aby uvolnila prostor pro rozsáhlou výstavbu. Tento proces byl hnán masivním stěhováním obyvatel z venkova do měst za prací v nově vznikajících továrnách a vytvořil obrovskou a náhlou poptávku po levných bytech, kterou soukromí investoři využili k maximalizaci zisku na úkor kvality bydlení. V počátcích průmyslové revoluce existovalo jen minimální stavební právo, což spekulantům umožňovalo stavět rychle a levně, často bez ohledu na hygienické normy a bezpečnost. Právě v této době se formovala role developera, který předvídal potřeby trhu, nakupoval pozemky a realizoval výstavbu s vidinou rychlého výnosu z nájemného. Příkladem takového bezohledného podnikatele je postava Martina Nedobyla z románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu [23]. Spekulanti se snažili na co nejmenší plochu umístit co nejvíce bytových jednotek, což vedlo k husté zástavbě, do které obtížně pronikalo denní světlo a sluneční záření. Cechy byly v té době považovány za brzdu hospodářského rozvoje a za překážku volné soutěže. V českých zemích byly zrušeny živnostenským řádem v roce 1859. Máčení nepoctivců ve Vltavě ustalo už dávno předtím.

Z hlediska vlivu denního světla a slunečního záření na veřejné zdraví představuje průmyslová revoluce problém. Velké skupiny obyvatelstva si přestaly užívat denního světla a slunce na polích a ocitly se uprostřed průmyslových velkoměst, kde bydlely a pracovaly často 10 až 14 hodin denně [24] v prostorách s omezeným přístupem denního světla a slunečního záření. Velké epidemie moru, cholery a tyfu byly v průběhu průmyslové revoluce postupně omezovány díky zlepšené hygieně (kanalizace) a díky novým objevům v lékařství. Do dvacátého století zůstaly chřipky a epidemie tuberkulózy.

9. Tuberkulóza

Tuberkulóza (TBC), známá jako „souchotiny“ či „bílá smrt“, provází lidstvo odedávna. Jsou důkazy o jejím výskytu u egyptských mumií i u pravěkých lidí. V době průmyslové revoluce se TBC šířila v přeplněných městech. Byla v té době tak rozšířená, že jí v Evropě a USA podlehl odhadem každý sedmý člověk. Dětská úmrtnost v chudých čtvrtích Spojeného království až do počátku 20. století dosahovala téměř 50 % [25]. Nemoc byla v minulosti neléčitelnou sociální chorobou, jejíž ústup přinesla až sanatoria, očkování, antibiotika a vyšší standard bydlení (proslunění) ve 20. století. V sanatoriích často vysoko v horách (Švýcarsko) blíže ke slunci a k UV záření se pacienti léčili vydatnou stravou, klidem na lůžku a helioterapií na terasách venku i za poměrně chladného počasí. Právě v 19. století se rozšířilo přísloví: „Kam nechodí slunce, tam chodí lékař“. Přísloví bylo výsledkem tehdejší lékařské praxe, která byla formována mimo jiné i epidemií tuberkulózy.

Ačkoli je v Evropě TBC dnes považována za ustupující nemoc, celosvětově zůstává v 21. století nejhorší infekcí, často v kombinaci s HIV/AIDS a s narůstající rezistencí na léky. Navzdory pokroku v diagnostice a léčbě zůstává tuberkulóza hlavní příčinou úmrtí na infekční onemocnění na světě. Zpráva WHO (Světové zdravotnické organizace) o globální tuberkulóze z roku 2025 udává, že v roce 2024 onemocnělo TBC odhadem 10,7 milionu lidí a 1,23 milionu lidí zemřelo. Upozorňuje na podfinancování boje proti TBC a ukazuje, že pokrok směrem k vymýcení tuberkulózy zaostává za vytčenými cíli [26].

10. Athénská charta

Obr. 5: Loď PATRIS II, registrační číslo 148722
Obr. 5: Loď PATRIS II, registrační číslo 148722

Na neutěšenou zdravotní situaci velkých měst reagovala skupina architektů, kteří se v roce 1933 zúčastnili kongresu CIAM (Congrès International d’Architecture Moderne) na palubě lodi PATRIS II, která se plavila z francouzského přístavu Marseille do Athén a zpět. Výsledky jejich rokování byly shrnuty do textu, který byl později vydán pod názvem Athénská charta. Plný text Athénské charty spolu s dalšími souvislostmi urbanistického vývoje až do začátku našeho století lze studovat v literatuře [27]. Je konstatováno, že příchod strojového věku (průmyslové revoluce) způsobil obrovské zmatky v chování lidí, v jejich osídlení na Zemi a v jejich podnikání. Vyvolal nespoutané proudění lidí do měst, všeobecný brutální vývoj a chaos, který historie nikdy před tím neznala. Většina měst, která byla zkoumána, poskytuje chaotický obraz: nevyhovují svému poslání, kterým je především uspokojovat biologické a psychologické potřeby jejich obyvatel. Bezohlednost soukromých zájmů vedla k porušení rovnováhy mezi růstem ekonomických sil na jedné straně a slabostí správní kontroly i bezmocností společenského působení na straně druhé. Athénská charta mimo jiné požadovala stanovení minimální doby oslunění pro každý byt (článek 26 Athénské charty). Ideálem pro novou výstavbu se stal prosluněný výškový obytný dům postavený uprostřed parku daleko od hlavních dopravních tras, vzdálený od všech zdrojů hluku a znečištění.

Výstavba podle zásad Athénské charty nastala až po roce 1945 při obnově válkou poničené Evropy a probíhala na obou stranách tehdy vzniklé železné opony. Pod vlivem Athénské charty také začaly vznikat první technické normy o denním osvětlení. Na té naší straně železné opony však došlo ke zneužití myšlenek Athénské charty socialistickou revolucí, což později v 60. až 80. letech vedlo k masivní komplexní bytové výstavbě sídlišť z typových panelových domů. Typové projekty umožňovaly rychlou a relativně levnou výstavbu, která řešila poválečnou bytovou krizi. Neexistoval volný trh s byty. Uspokojování potřeb bydlení bylo chápáno jako úkol státu. Protože se sídliště většinou stavěla na okrajích měst na tzv. „zelené louce“, nebyl problém s místem a domy byly stavěny s velkými vzájemnými odstupy tak, aby byly dostatečně prosluněné a osvětlené denním světlem. Požadavky světelně-technických norem nebylo nutno u každého domu prokazovat, protože minimální vzdálenosti mezi objekty a jejich doporučená orientace ke světovým stranám byly součástí dokumentace typového projektu. Dnes jsou sídliště oprávněně kritizována pro jejich monotónnost a stereotypnost, protože opustila princip městských ulic, zpravidla nenavázala na existující strukturu měst a dostatečně tuto strukturu nerespektovala. Nelze se takovému vývoji divit, neboť Athénská charta právě tehdy existující způsob zástavby měst stejně tak oprávněně kritizovala.

Vyvstává otázka, co je tedy oprávněnější: Athénská charta nebo její kritika? Setkáváme se zde s tolikrát v historii opakovaným paradoxem. Každá jakkoli dobře míněná ideologie, byla-li uplatňována striktně bez výjimek, bez rozmyslu, příliš důsledně a příliš nadšeně, vedla vždy ke špatným koncům. A to se stalo i s vulgárním pojetím Athénské charty v éře socialistické revoluce. Památkou na tuto dobu nám jsou na okraji každého většího města šedivé a nudné hradby paneláků. Co ale můžeme v našich městech napravit rušením požadavků na proslunění a denní osvětlení budov, které je prováděno striktně, s naprostou důsledností, bez výjimek od velkoměst až po ty nejmenší obce, bez rozmyslu, a se zarputilým, téměř revolučním, nadšením?

11. Adaptace zraku a rovnoměrnost osvětlení

Autor nemá medicínské vzdělání, a proto nebude riskovat popisem anatomie zrakového orgánu, ale spolehne se na to, že čtenář si vzpomene na svá středoškolská léta a na skutečnost, že světlo procházející zornicí a čočkou našeho oka se promítá na sítnici, která je vybavena dvěma druhy světločivných buněk, čípky a tyčinkami, pomocí kterých se obraz vnějšího světa převádí do našeho vědomí. Podstatné je, že tyto světločivné buňky nejsou drážděny přímo světlem, ale reagují na koncentraci sítnicových pigmentů. Působením světla se sítnicové pigmenty rozkládají a jejich koncentrace se snižuje, zatímco při nedostatku světla dochází k jejich syntéze a ke zvyšování koncentrace. Tyto fotochemické reakce mění citlivost světločivných buněk a umožňují adaptaci našeho zraku v širokém rozsahu jasů a osvětleností. Žádná chemická reakce ale neprobíhá okamžitě, a proto si adaptace zraku vždy vyžádá určitý čas. Toto zpoždění by se mohlo hodnotit jako určitý nedostatek našeho vidění, který souvisí s potřebou rovnoměrnosti osvětlení a s potřebou bránit oslnění uživatelů vnitřního prostoru budov.

Kvalita denního osvětlení je významně ovlivněna rovnoměrností podél okenní stěny. Ta je narušena zejména tehdy, je-li okno excentricky umístěno v rohu místnosti a protější kout při okenní stěně zůstává tmavý. Uživatel místnosti při pohledu do tmavého koutu je oslňován, protože zrak je adaptován na vysoký jas okna a nedokáže rozeznat detail ve tmavé části zorného pole. Paradoxně čím vyšší bude venkovní osvětlenost (zejména při přímém slunečním světle), tím únavnější bude nepohoda zraku, která v bytě bude působit neustále a dlouhodobě. Nerovnoměrnost osvětlení podél okenní stěny způsobuje větší nepohodu a je škodlivější než nedostatek světla v hloubce místnosti. Na šero v hloubce místnosti se zrak dokáže adaptovat, avšak při pohledu směrem ke stěně s excentricky umístěným oknem oslnění nepřekoná [28]. I obrovské okno, je-li umístěno nevhodně, může být příčinou zrakové nepohody a při dlouhodobém nebo opakovaném pobytu může způsobovat zdravotní problémy.

Obr. 6: Zrak je adaptován na jas okna a je schopen sledovat krajinu venku a vnitřek místnosti vnímá tmavě
Obr. 6: Zrak je adaptován na jas okna a je schopen sledovat krajinu venku a vnitřek místnosti vnímá tmavě
Obr. 7: Při pohledu do tmavého kouta je zrak oslňován jasem okna
Obr. 7: Při pohledu do tmavého kouta je zrak oslňován jasem okna

12. Naše technické normy o denním osvětlení

Nejstarší naší technickou normou o osvětlení, kterou se autorovi podařilo dohledat, je ČSN ESČ 70 - 1949 Osvětlování domovů [29]. Jak už její název napovídá, norma vyšla v roce 1949. Pozoruhodná je tím, že nezná pojem činitele denní osvětlenosti, a proto části věnované dennímu osvětlení neobsahují žádné složité výpočty. Kdyby platila dnes, jistě by vyhovovala všem. Projektantům, kteří usilují o zdravé a kvalitní řešení, stejně jako některým architektům, kterým nejsou vlastní matematické postupy. Norma rozlišuje množství a kvalitu denního osvětlení, kde kvalitou rozumí hlavně rovnoměrnost denního světla. Té lze dosáhnout vhodným uspořádáním místnosti: okna mají být umístěna co nejvýše a co nejblíže k rohům místnosti. Pilíře mezi okny mají být co nejužší. I další naše technické normy [30], [31], [32], [33], [34] se vždy snažily formou obdobných doporučení prosazovat rovnoměrnost denního osvětlení.

Černou labutí mezi našimi technickými normami o denním osvětlení se zdá být ČSN 730020 Obytné budovy (1955) [35]. Tato norma požadovala poměr plochy okna k ploše podlahy obytné místnosti nejméně 1:8 a v místnostech příslušenství 1:12. Vědomi si významu rovnoměrnosti denního osvětlení mohli bychom považovat tento jednoduchý požadavek za projev lidské hlouposti, avšak je třeba vzít v úvahu, že v době vzniku této normy nebyl ještě u nás znám pojem činitele denní osvětlenosti a model oblohy CIE 1:3 byl v té době teprve mezinárodně zaváděn. Příslušná technická normalizační komise tak neměla tehdy jinou možnost. Norma upozorňovala, že uvedené poměry ploch byly zavedeny za předpokladu volného prostoru před okny a při zhoršených podmínkách pro osvětlování norma požadovala navrhovat okna „přiměřeně větší“. Dnes vyhláška 146/2024 Sb. (verze 2) [2] požaduje poměr plochy okna ku podlaze 1:10, ale o podmínce volného prostoru před oknem se nezmiňuje.

Pozdější požadavky českých technických norem už pracovaly s činitelem denní osvětlenosti. Jejich vývoj dokumentuje obrázek 9. Důležité je, že dvojice kontrolních bodů v polovině hloubky místnosti, resp. v polovině hloubky osvětlené zóny, stále dobře zajišťuje dostatečnou rovnoměrnost osvětlení podél stěny s okny.

Obr. 8: Titulní strana ČSN ESČ 1949
Obr. 8: Titulní strana ČSN ESČ 1949
Obr. 9: Vývoj požadavků na denní osvětlení obytných místností
Obr. 9: Vývoj požadavků na denní osvětlení obytných místností

13. Zdravotní rizika dnes

Velké změny stavební legislativy nastaly po roce 1989, který znamenal zásadní ekonomickou a sociální přeměnu české společnosti směrem ke svobodě jednotlivce a k demokracii. Podnikání a bohatství přestalo být výsadou omezené skupiny nomenklaturních kádrů. Podnikat a bohatnout může svobodně každý. Tehdejší stavební právo, přizpůsobené výstavbě bytů organizované státem, však bylo zatíženo přísnými požadavky na hygienu a bezpečnost. Developerům bránilo stavět rychle a levně a překáželo tak řešení rozvíjející se bytové krize z části způsobené spekulativními nákupy bytů investičními společnostmi a bohatými jednotlivci [36]. Stavební právo se proto dostalo pod stálý tlak požadující zmírnění (nejen) hygienických požadavků, které údajně bránily rychlejšímu stavění. Autor článku zde nebude jmenovat všechna užitečná pravidla, která byla navzdory přijetí nové evropské normy ČSN EN 17037+A1 Denní osvětlení budov (2019, 2023) [37] v české stavební legislativě [1], [2] zrušena nebo pozměněna, ale zaměří se na věc zásadní, kterou je Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů [14].

Umělá inteligence a množství seriózních časopiseckých článků, např. [38], ujišťují o souvislosti denního světla a slunečního záření s naší imunitou proti infekčním nemocem. To ale nelze považovat za stanovení zdravotního rizika, stejně jako ani pamflet o Rezidenci Jeseniova [39] (obr. 10). Znát zdravotní riziko znamená vědět, zda a za jakých podmínek všichni uživatelé tmavých a neprosluněných bytů onemocní a předčasně zemřou, nebo jich zemře 70 %, 50 %, 20 %, 5 % anebo žádný. Jen medicínsky vzdělaní odborníci mohou zdravotní riziko stanovit, protože vědí nebo alespoň tuší, co se děje uvnitř našich organismů, a jaké nemoci nás ohrožují či mohou ohrožovat, neboť svět virů a bakterií se neustále proměňuje a mutuje. V České republice však neexistuje pracoviště, které by se tímto problémem v bytech na medicinské úrovni zabývalo. Brání tomu zákon č. 258/2000 Sb. [14], v jehož § 13 chybějí byty ve výčtu staveb, kde je povinnost zajistit, aby vnitřní prostředí pobytových místností odpovídalo hygienickým limitům chemických, fyzikálních a biologických ukazatelů. Je obtížně pochopitelné, proč se zdravotnictví tímto zákonem vzdalo kontroly a spolutvorby zdravého prostředí v bytech. I kdyby lidé v bytě jen přespávali, tráví v něm se svým zdravím více než 1/3 svého života. Zdraví není možno dělit na veřejné a privátní. Je lhostejné, zda nemoc dostaneme někde na náměstí nebo u sebe doma v kuchyni. V obou případech stejnou měrou zatížíme zdravotní systém a zdravotní pojišťovnu svou chorobou.

Obr. 10: Falešná argumentace obytným souborem Rezidence Jeseniova. Skutečnost je taková, že na jihu od tohoto souboru v Praze 3 se rozkládá městský park Parukářka, takže na budovy souboru svítí slunce od rána do večera.
Obr. 10: Falešná argumentace obytným souborem Rezidence Jeseniova. Skutečnost je taková, že na jihu od tohoto souboru v Praze 3 se rozkládá městský park Parukářka, takže na budovy souboru svítí slunce od rána do večera.

Podle zákona [14] počínaje rokem 2001 přestala hygienická služba konzultovat podmínky životního prostředí v bytech a tato pravomoc přešla na stavební úřady [40]. Tam je možno potkat mnoho velmi vstřícných a odborně zdatných úředníků, avšak je zřejmé, že pracovníci stavebních úřadů nejsou v porovnání s hygieniky ve stejné míře školeni k tak komplexnímu pohledu na prostředí v budovách. Přesto už po celé čtvrtstoletí jsou tito pracovníci bez potřebného medicinského vzdělání nuceni rozhodovat o věcech týkajících se hygieny a veřejného zdraví. Se zdravotním rizikem si nevědí rady ani profesní organizace, a proto Česká komora architektů upozorňuje [41] Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), že žádný vědecký průzkum údajně nedoložil vliv slunečního záření v bytě na zdraví veřejnosti, a požaduje z vyhlášky [1] článek o proslunění vypustit. MMR ale nemá možnost konzultovat proslunění bytů s lékaři. V roce 2024 je tedy článek z textu vyhlášky vypuštěn. Obdobně jsou v roce 2026 z vyhlášky [2] vypuštěny dosud platné požadavky na denní světlo v bytě. Avšak tento stav nevyhovuje projektantům a většině architektů, kteří chtějí navrhovat zdravé a kvalitní byty, ale vyhláška [2], jim k tomu neposkytuje dostatečnou oporu při jednání s investory, kteří v nerespektování hygienických požadavků vidí možnost vylepšení ekonomiky své činnosti.

Vzájemné nepochopení je hluboké i proto, že si málo kdo uvědomuje rozdíl mezi technickými požadavky a povahou hygienických požadavků [42], [43]. Zatímco při překročení dovoleného zatížení stavby hrozí projektantovi při jejím zřícení a zranění či usmrcení lidí vězení v délce tří až deseti let [44], hygienické požadavky jsou nastaveny volněji s možností štědrého udílení výjimek v odůvodněných případech, neboť tyto požadavky chrání veřejné zdraví, tj. zdraví většiny, nikoli zdraví úplně všech občanů. Počítá se s tím, že případné zdravotní potíže nečetné skupiny méně chráněných uživatelů budov snadno vyřeší klinické zdravotnictví spolu se zdravotními pojišťovnami. Úplné zrušení ochrany [2] však v kritických situacích, jako byla např. epidemie covid 19, způsobí problém v kapacitě zdravotní péče a v jejím finančním zajištění ze strany pojišťoven.

14. Zdravotní rizika v budoucnosti

Podle § 88a zákona 258/2000 Sb. [14] smějí zdravotní riziko určovat jen pracovníci vyškolení k povolání lékaře, avšak podle § 13 téhož zákona [14] se zdravotnictví životním prostředím v bytech nezabývá. Kdyby tedy někdo chtěl stanovit zdravotní riziko nedávných změn předpisů [1] a [2], tak to nesvede, protože tomu brání uvedené dvě protichůdné podmínky zákona. Dokud bude u nás existovat tento rozporuplný právní stav, budou se zdravotní rizika prostředí v bytech dále zvyšovat. Znepokojivé je, že zatímco vadné spotřební zboží je možno odvézt do sběrného dvora, tmavé a neprosluněné obytné domy s nízkými stropy, dvoulůžky zazděnými v alkovnách a bez předsíněk u WC budou stát v našich městech jistě déle než 100 let.

Snaha o zjednodušení stavebních řízení nových bytových domů má objektivní příčiny a lze ji pochopit. Může k ní patřit i touha omezit či zrušit požadavky na denní osvětlení a proslunění bytů. Je-li tedy třeba pro zlomení bytové krize a pro zdravý vývoj našeho stavebnictví tyto požadavky zrušit, ať se tak stane. Ale proč nikdo k tomu rušení nepozve zdravotníky? Požadavky na denní osvětlení a proslunění bytů byly kdysi stanoveny jen kvůli podpoře veřejného zdraví. K ničemu jinému neslouží. Rušení závaznosti těchto požadavků bez účasti orgánů ochrany veřejného zdraví je hrubá logická chyba, která je neodpustitelná. K odhadu budoucnosti denního osvětlení a proslunění budov by bylo potřeba znát právě názor orgánů ochrany veřejného zdraví. Bez něho nevíme, zda se TBC do alkoven vrátí, či jaká jiná nebezpečí nám hrozí či nehrozí.

Článek vychází z publikovaných textů v odborném časopise SVĚTLO, kde autor nastínil historii oboru stavební světelná technika a poté ji s laskavým svolením redakce nabídl ve zkrácené verzi ke zveřejnění a recenzi také portálu TZB-info.

Komentář Hynka Medřického, technologického ředitele společnosti Spectrasol
Denní světlo je pro lidské zdraví nenahraditelné. Normy však stále nedostatečně řeší spektrální kvalitu elektrického osvětlení. Přitom v budovách svítíme, kdy denní světlo nestačí nebo zcela chybí. Elektrické světlo pro aktivitu by se mělo svým spektrem co nejvíce blížit dennímu světlu D50. To musíme co nejrychleji změnit.

Zdroje

  1. Vyhláška č. 146/2024 Sb. Vyhláška o požadavcích na výstavbu (verze 0), dostupné na:
    https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2024-146/zneni-0#cast4
  2. Vyhláška č. 146/2024 Sb. Vyhláška o požadavcích na výstavbu (verze 2), dostupné na:
    https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2024-146/zneni-20260701
  3. ČSN EN 17037+A1 Denní osvětlení budov (2019, 2023)
  4. ČSN 730580-1 Denní osvětlení budov – základní požadavky (2007)
  5. ČSN 730580-2 Denní osvětlení obytných budov (2007)
  6. ČSN 730580 Denní světlo v budovách – doplňující požadavky, stínění (norma před vydáním, nahradí normy [4] a [5])
  7. Vyhláška č. 268/2009 Sb. Vyhláška o technických požadavcích na stavby, dostupné na:
    https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-268
  8. VITRUVIUS, M. P: De architectura libri decem, Řím 1. st. př. n. l., OTOUPALÍK, A. Deset knih o architektuře. Praha: Svoboda, 1979
  9. LAMBERT, J. H: Photometria sive de mensura et gradibus luminis, colorum et umbrae, Augsburg: Detlefsen, 1760
  10. MOON, P. SPENCER, D. E: Illumination from a non-uniform sky, Illuminating Engineering 37 (10) 1942
  11. KITTLER, R.: Standardisation of outdoor conditions for the calculation of the daylight factor with clear skies: Proceedings of CIE International Conference on Sunlight in Buildings, Newcastle upon Tyne, 5–9 April 1965, Rotterdam: Published by Bouwcentrum International, 1967: 273–285.
  12. KITTLER, R. DARULA, S. PEREZ, R.: A Set of Standard Skies, Bratislava: Polygrafia SAV, 1998
  13. Nobelovy ceny 2017, Akademie věd České republiky, dostupné na:
    https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Nobelovy-ceny-2017
  14. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, dostupné na:
    https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-258
  15. Zdraví 2020, národní strategie ochrany a podpory zdraví a prevence nemocí, Ministerstvo zdravotnictví ČR, 2014, ISBN: 978-80-85047-47-9
  16. Řady rakví a žádné důstojné loučení. Italské Bergamo nestíhá pohřbívat mrtvé, pomáhá armáda, ČTK, The Wall Street Journal, Guardian, 19. 3. 2020, dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/rady-rakvi-a-zadne-dustojne-louceni-italske-bergamo-nestiha-pohrbivat-mrtve-pomaha-armada-51686
  17. Český statistický úřad, Naděje dožití podle pohlaví, dostupné z: https://csu.gov.cz/produkty/obyut_cr
  18. Český statistický úřad, Česko od roku 1989 v číslech, dostupné z: https://csu.gov.cz/produkty/cesko-od-roku-1989-v-cislech-aktualizovano-11-12-2025
  19. MAJEROVÁ, L: Světelné prostředí a jeho vliv na společnost v průběhu historie, Světlo 1/2018. dostupné z:
    http://www.odbornecasopisy.cz/svetlo/clanek/svetelne-prostredi-a-jeho-vliv-na-spolecnost-v-prubehu-historie--2781
  20. WONDRÁK, E: Historie moru v českých zemích, Triton 2020, ISBN: 978-80-7553-843-7
  21. ECO, U: Jméno růže, Argo 2018, ISBN: 978-80-257-2435-4
  22. Směšné a kruté středověké tresty za nepoctivost a šizení zákazníka, Magazín Dotyk 2020, dostupné z:
    https://www.dotyk.cz/magazin/nepoctivost-stredovek-tresty-30000312.html
  23. NEFF, V: Sňatky z rozumu, Baronet 1997, ISBN: 80-7214-050-7
  24. SUZMAN, J: Práce: dějiny toho, jak trávíme čas. Brno: Host, 2021. ISBN: 9788027508044
  25. TANGE, A. K: Infectious diseases killed Victorian children at alarming rates, Nevada Current 2024, dostupné z:
    https://nevadacurrent.com/2024/12/11/infectious-diseases-killed-victorian-children-at-alarming-rates/
  26. Global tuberculosis report 2025, World Health Organization 2025. dostupné z: https://www.who.int/teams/global-programme-on-tuberculosis-and-lung-health/tb-reports/global-tuberculosis-report-2025
  27. HRŮZA, J: Charty moderního urbanismu, Agora Praha 2002, ISBN: 80-902945-4-5
  28. KAŇKA, J: Rovnoměrnost osvětlení obytných místností, TZB-info 2023, dostupné z:
    https://stavba.tzb-info.cz/denni-osvetleni-a-osluneni/26207-rovnomernost-denniho-osvetleni-obytnych-mistnosti
  29. ČSN ESČ 70 - 1949 Osvětlování domovů, Elektrotechnický svaz československý 1949
  30. ČSN 360048 Osvětlování obytných budov (1960)
  31. ČSN 360035 Denní osvětlení budov (1968)
  32. ČSN 730580 Denní osvětlení budov (1987)
  33. ČSN 730580-2 Denní osvětlení obytných budov (1992)
  34. ČSN 730580-1 Denní osvětlení budov – základní požadavky (2007)
  35. ČSN 730020 Obytné budovy (1955)
  36. V bytových domech je na 200 tisíc bytů, ve kterých nikdo dlouhodobě nežije. MMR dělá kroky, aby je dostalo zpátky na trh, dostupné na: https://mmr.gov.cz/cs/ostatni/web/novinky/v-bytovych-domech-je-na-200-tisic-bytu,-ve-kterych
  37. ČSN EN 17037+A1 Denní osvětlení budov (2019, 2023)
  38. JAKOUBKOVÁ, D: Nedostatek denního světla může poškodit naše zdraví. Denní světlo je totiž nenahraditelné, Dřevo & stavby 4/2020, dostupné z: https://www.drevoastavby.cz/o-drevostavbach/zdrave-bydleni/nedostatek-denniho-svetla-muze-poskodit-nase-zdravi-denni-svetlo-je-totiz-nenahraditelne
  39. KAŇKA, J: Studie proslunění čtyř budov v ulici Jeseniova, TZB-info 2025, dostupné z:
    https://stavba.tzb-info.cz/denni-osvetleni-a-osluneni/28280-studie-prosluneni-ctyr-budov-v-ulici-jeseniova
  40. Stanovisko NRL k obdrženému dotazu č. 13 (2024), Zdravotní ústav se sídlem v Ostravě, dostupné na:
    https://zuova.cz/Home/Page/narodni-referencni-laborator-pro-osvetleni
  41. dopis ČKA Č.j.:770-2021/EF/JK ze dne 7. 11. 2021 adresovaný odboru stavebního řádu MMR
  42. KAŇKA, J: Zelené údolí a povaha světelně-technických limitů, Světlo 4/2025, str. 56–58.
  43. KAŇKA, J: Poznámka k povaze hygienických limitů, TZB-info 2025, dostupné z:
    https://stavba.tzb-info.cz/denni-osvetleni-a-osluneni/29119-poznamka-k-povaze-hygienickych-limitu
  44. Zákon č. 40/2009 trestní zákoník, § 143
 
Komentář recenzenta Ing. Martin Demel, vedoucí Národní referenční laboratoře (NRL), státem určené pracoviště, které zajišťuje mimo jiné metodické vedení v konkrétním oboru, např. v oblasti veřejného zdraví

Článek docenta Kaňky hodnotí kolektiv NRL velmi příznivě. Vyzdvihnout je třeba historický náhled na problematiku. Text řeší proslunění a denní osvětlení nejen z hlediska vidění, ale také z hlediska biologických hodin člověka. Oceňujeme způsob formulace článku tak, aby byl čtivý a přínosný nejen pro odborníky, ale též pro širokou veřejnost. Hodnotu textu navyšuje a k zamyšlení donutí srovnání současnosti s historií. Autor, coby dlouholetý pedagog a tvůrce norem, si právě takový nadhled může dovolit. Upozornění na možná zdravotní rizika v budoucnosti skutečně nelze brát na lehkou váhu. Článek doporučuji k vydání.

 
 

Reklama