Reklama

Kamerové systémy & AI aneb vidět nebo vědět (1. díl)

22.9.2025

Michal Randa, redakce

Odborný TZB-info doporučuje

Při používání kamerových bezpečnostních systémů jsme se odchýlili od původního záměru tzv. Closed Circuit Tv System. Stal se z nich nepsaný standard bezpečnosti a bohužel jde o standard bez pravidel.

Reklama

Ilustrační foto: Detekce biometrických údajů s on-line identifikací na dálku

Úvod

Kamerové bezpečnostní systémy se staly naším každodenním společníkem, to je na první pohled jasné i tomu největšímu odpůrci dnešní přetechnizované doby. Z původně zcela okrajového a cenově nedostupného doplňku systémů technické bezpečnosti se stal účelový fenomén doby, či už spíše spotřební zboží. Málokdo si ale uvědomuje, jak moc jsme se při jejich používání odchýlili od původního záměru tzv. Closed Circuit Tv System [1]. Stal se z nich nepsaný standard bezpečnosti a bohužel jde o standard bez pravidel. Jedním z mála regulátorů jejich provozu se v posledních letech stal Evropský parlament. Naposledy v podobě nařízení nazvaného Akt o umělé inteligenci.

Je tomu bez pár měsíců plných 100 let, co byl zprovozněn první kamerový okruh sloužící výhradně k bezpečnostnímu dohledu (viz přehled Základní historická data z historie bezpečnostního kamerového dohledu na konci tohoto dílu článku). V rámci úvodního slova k dnešnímu tématu je na místě zdůraznit použitý termín dohled, neboť prakticky až do konce dvacátého století jsme s pomocí kamer a kamerových systémů na zájmová místa pouze dohlíželi.

Později, měli-li jsme dostatek finančních zdrojů, jsme obraz snímané scény navíc mohli zaznamenat a měli-li jsme také kapku štěstí, danou znalostmi projektanta, šikovností technika, dostatkem světla a v neposlední řadě také nezamotanou páskou VHS kazety, tak jsme se mohli i zpětně podívat, co že se nám to ve střeženém objektu vlastně stalo.

Ilustrační foto: Možnosti kamerových systémů z období analogových kamer: Zdroj: archiv autora

Související termíny (nejen) z aktuálních norem v oblasti bezpečnostních systémů

CCTV = CCTV systém (CCTV = uzavřený televizní okruh – closed circuit television): systém, sestávající z kamerového zařízení, monitorovacího a přidruženého zařízení pro přenosové a řídicí účely, které mohou být nezbytné pro dohled nad chráněným prostorem. (ČSN EN 50132-7 ed. 2 , článek 3.1.8)
VSS = dohledový videosystém (video surveillance system = VSS): systém skládající se z kamerového vybavení, úložiště, monitorovacího a souvisejících zařízení pro účely přenosu obrazu a ovládání. Poznámka: Systémy CCTV jsou součástí obecnějšího pojmu „VSS“. (ČSN EN 62676-1-1 , článek 3.1.24)
MKDS (ryze český termín zavedený mimo řady norem 50132 a 62676) = městské kamerové dohlížecí systémy jsou specifickým druhem využití kamerových systémů v protiprávní činnosti v nejzatíženějších městech a obcích v České republice, na které jsou uvolňovány státní finanční prostředky.
PTV (termín používaný průkopníky oboru Ing. Stanislavem Křečkem a Janem Klügelem v prvních publikacích ještě před zavedením norem řady 50132) = zařízení průmyslové televize (PTV) je v zásadě informační prostředek, který zvyšuje efektivnost výkonu strážní nebo dozorčí služby, případně slouží k dokumentací děje ve střežených prostorech (viz doplňková zařízení EZS).

P.S.: postupný vývoj termínu používaného pro nové televizní technologie určené pro používání v civilním sektoru – broadcasting TV / non-broadcasting TV / community access television / education television / industrial television / closed-circuit television / video surveillance system.

Ačkoli technika z tohoto období je okem dnešních bezpečnostních manažerů předpotopní a na rozdíl od četnických uniforem si nezaslouží ani vlastní expozici v muzeu, tak po celou dobu svého provozu byla pro své uživatele velkým přínosem – dala jim možnost vidět na dálku, což v kombinaci se zkušenostmi montážníků, instalačních techniků a operátorů dohledových center vedlo k výraznému zefektivnění práce bezpečnostních složek. Do té doby známé primární bezpečnostní prostředky (Mechanické Zábranné Prostředky [2]) a technologie určené ke snižování rizik (Elektronická Zabezpečovací Signalizace [3]) dostaly v těch kamerových vhodný doplněk.

Zpožděná legislativa

Tématem dnešního příspěvku ale není ohlédnutí za historií – je jím aktuální evropská legislativa. Konkrétně od srpna platný tzv. Akt o umělé inteligenci (Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2024/1689 ze dne 13. června 2024, známé také jako AI Act [4]).

A jak že nějaký Act souvisí s kamerovými systémy? Po pravdě řečeno s těmi, co pouze dohlížejí, vlastně nijak – na ty tu máme GDPR aneb Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 [5] a k němu vztažené metodiky, doporučení a další výkladové materiály (např. pro školní prostředí – Doporučení Úřadu pro ochranu osobních údajů 01/2025 aneb 20 let pod dohledem kamer).

Jenže dnešní kamerové systémy už nejsou jen prostředkem k dohledu, ať už místnímu nebo vzdálenému. I ten nejobyčejnější a nejlevnější z nich má v nabídce svých základních funkcí nějakou tu detekci a analýzu. A protože trh s kamerovými systémy je plně komerční, tak pro úspěšný prodej tyto základní funkce musejí mít nějakou tu přidanou hodnotu – tou je použití AI. Umělá inteligence, ať už skrytá pod strohou formulací pokročilá analýza videa, nebo pod odborně znějícími termíny, jako je neuronová síť nebo algoritmus hlubokého učení, dokáže detekovat a vyhodnocovat takřka vše. Navíc v reálném provozu jde o plně zautomatizovaný proces a záleží pouze na kapacitě výkonu, který jsme ochotni pro daný účel vyčlenit.

Spouštěcím bodem rozsáhlé letní medializace tohoto tématu bylo Letiště Václava Havla Praha. Přesněji informace policejního mluvčího o tom, že Policie na ruzyňském letišti vypnula kamery na rozpoznávání tváří [6].

Na informace, že je někde zprovozněn moderní kamerový systém, jsme si už zvykli. Ale že by se někdo chlubil tím, že ho vypnul a potažmo říkal všem kolem, že snížil bezpečnost – to moc obvyklé není.

Když se zamyslíme nad tím, o co vlastně jde, tak zjistíme, že nejde o nic menšího, než o určení hranice mezi evropskou legislativou a národnostními zvyklostmi (které jsou pochopitelně orámované také legislativou). A provozovatel kamerového systému v objektech pražského letiště Václava Havla si řekl o to, být průkopníkem při jejím hledání.

Až do letošního léta si málokdo všímal, že již několik let probíhá modernizace zvyšování bezpečnostního dohledu v rámci tohoto českého největšího dopravního uzlu. Kromě kamerového systému jsou zde při průjezdech bránami rozpoznávány registrační značky vozidel, s využitím čteček cestovních dokladů automaticky kontrolováni cestující atd. Vše v provázání s centrálními, státem provozovanými databázemi.

Ilustrační foto: Standardní detekční technologie na odbavení cestujících na letišti

Z pohledu bezpečnosti mezinárodních letišť tedy nic nestandardního. A z pohledu logické snahy maximálního využití tak populární technologie, jako jsou kamerové systémy, také nic nepochopitelného. Možná až na to, že původně se u kamerového systému mělo jednat pouze o pokrytí tranzitního, tedy neveřejného prostoru letiště. A když se díky praktické zkoušce zjistilo, že třetina původně plánovaných kamer by nenašla využití, tak MV ČR neodolalo možnosti instalovat je do veřejně přístupných prostor. Jak v rámci tiskové zprávy uvedl tehdejší ministr Jan Hamáček: „Jsem rád, že se nám nakonec podaří rozšířit pokrytí systémem s automatickým rozpoznáváním obličejů kromě tranzitního i o veřejný prostor. To je dobrá zpráva pro všechny. Původní návrh z roku 2017 s pokrytím veřejných prostor z finančních důvodů nepočítal, přitom právě v něm se volně pohybují davy lidí.“ [7]

Aktuálně to však vypadá, že tímto krokem stát spíše nahrál odpůrcům plošného sledování. Celkem srozumitelně to pro Radiožurnál [8] shrnul Jan Vobořil, výkonný ředitel a advokát neziskové organizace Iuridicum Remedium. Na dotaz, jestli dosavadní způsob sběru dat z těchto kamer (ne)odpovídal platné unijní legislativě, odpověděl: „Tato část, která je relevantní, nabyla účinnosti právě již 2. února, takže ten systém tam půl roku byl nelegálně. Ten AI Act jednoznačně vyžaduje pro použití těchto systémů, aby existovala národní legislativa, která tady do srpna nebyla. Požaduje soudní povolení vlastně pro každé použití toho systému, tedy pro každé zařazení osoby do těch hledaných osob.“

Jak to u takovýchto mediálně viditelných a státem provozovaných či jen placených systémů vlastně bylo a má být, se jistě časem dozvíme. A i to, jestli i český výklad AI Act bude říkat, že soud má opravdu povolovat úplně každé použití technologií umožňujících sběr biometrických údajů napojených na některou ze státních databází. Ale co ty ostatní, polostátní či soukromé subjekty provozující white, či spíše black listy – tedy seznamy (ne)žádoucích osob? Kdo bude hlídat a řešit je? Vždyť používají naprosto, ale naprosto stejnou techniku?

Závěr – konec první části

Základní informace máme za sebou, ale to, jak se na toto téma dívat v reálném prostředí, si popíšeme v příštím článku. Poodkryjeme něco málo z obchodní problematiky a podíváme se nejen do města, ale i do obchodního domu.

Základní historická data a citáty z historie bezpečnostního kamerového dohledu

1908: Telegraphic Photography and Electric Vision. Shelford Bidwell ve vydání časopisu Nature ze 4. června referoval o pokusech jiných vědců s „telegrafickou fotografií“ a komentoval větší obtíže, kterým čelí ti, kdo chtějí vyvinout „elektrické vidění na dálku“ – Teleautograveur.

1911: Boris Lvovič Rozing při představování možností technologie s přijímací trubice pro elektronickou teleskopii: „Vyzbrojení elektrickým okem pronikneme až tam, kam se zatím člověku proniknout nepodařilo. Uvidíme to, co zatím nikdo nespatřil.“

1926: Boris Lvovič Rozing po prezentaci systému „Dalnoviděnije“ – kamery s rozlišením 64 řádků: „Uvidíme všechno, co se děje na ulicích, na náměstích, v divadlech...“

1927: Leon Theremin – kamerový systém instalovaný na vstupech do Kremlu, 2× kamera s bezdrátovým přenosem, rozlišení 100 ř.

1942: Walter Bruch – uzavřený kamerový systém v areálu pro testování raket V-2 v Peenemünde.

50. léta 20. století: USA / Vericon – první veřejně využívaná technologie nevyžadující vládní povolení a současně vhodná pro bezpečnostní kamerové systémy. Přibližně ve stejném časovém období byl kamerový systém instalován pro bezpečnostní monitorování podél některých ulic New York City.

60. léta 20. století: Německo – uzavřené televizní okruhy využívány k monitorování shromáždění a mítinků = preventivní dohled nad osobami.

70. léta 20. století: Anglie – dvě dočasně instalované kamery na Trafalgar Square, zkušební kamerový dohled na návštěvu thajské královské rodiny v Londýně = MKDS.