Nový život pro Libušín

Adolf Loos, český architekt: „Architektura, to není kreslení. Architektura se může psát – jako báseň nebo partitura.“

Místo s velmi pohnutou historií. Místo, které zažilo rozmach turistického ruchu, zažilo vzestupy a pády. Jeho historií se proplétá historie naší země i našeho národa. Od obdivu po totální nezájem, dokonce i období, kdy se uvažovalo o zbourání tohoto klenotu Beskyd a nahrazení „něčím“. Čím, to raději ani nedomýšlím. Libušín spatřil Rakousko-Uhersko, kdy byl postaven. Spatřil i První světovou válku, následně První republiku, Druhou a Třetí republiku společně s okupací nacistickým Německem, na pozadí Druhé světové války. Po třetí republice „přivítal“ na dlouhá léta komunistický režim a totalitu společně s Pražským jarem a normalizací. Posléze to byla Česká a Slovenská Federativní republika a současné Česko, po zániku Československa v roce 1992. Velmi, velmi pestré! Libušín mohl teoreticky spatřit dva císaře, kteří byli zároveň naši králové (jeden nekorunovaný a druhý naopak korunovaný) a 11 prezidentských tváří. Dvě světové války, dvě okupace, monarchii, republiky proložené protektorátem, totalitu, demokracii. To všechno společně s hospodářsko-politickými dobovými aspekty. Peněz na památky nebylo nikdy nazbyt, každá doba si něco přidala, něco ubrala, podepsaly se na nich technické a technologické možnosti doby. Říkáme tomu nadneseně nánosy doby. Pokud se vám to zdá příliš obecné, tak dva zcela konkrétní příklady za všechny. V roce 1928 navštívil obě útulny náš první president Tomáš Garrigue Masaryk. V kontrastu k tomu byly koncem druhé světové války zdejší objekty značně zpustošeny. Bydlely zde totiž maďarské asistenční oddíly a oddíly Hitlerjugend. Nicméně to ještě bohužel nebylo vše. Že ve své novodobé historii spatří i požár, je pro památku nevyčíslitelné hodnoty, zpráva nejhorší. Nyní prochází rekonstrukcí a revitalizací, která je v některých ohledech evropským a světovým unikátem. No, na jednoho (jeden Libušín) až dosti. To jen tak pro ilustraci bohatých dějin, které se nevyhnuly ani životu našich památek. Netuším, co všechno čeká nás, potažmo Libušín, ale přeji nám i Libušínu co nejméně pohnutou historii další.

Konkrétní historie místa a památky

Nedaleko první dřevěné radhošťské kaple byla v polovině 18. století zřízena poustevna. Poslední poustevník zde žil do roku 1784. Po zrušení poustevnictví císařským výnosem zde mimo zchátralé opuštěné poustevny zůstal i odvozený název místa, v lokalitě Prostřední Bečvy, tedy Pustevny. V 19. století společně s rozmachem turistického ruchu začala logicky i stavební činnost na Pustevnách. Blízkost Radhoště a nesporná atraktivita tohoto místa dala vzniknout novým turistickým trasám a možnostem ubytování. Tyto pionýrské doby zastřešoval nejstarší turistický spolek „Pohorská jednota Radhošť“. Proto zde v roce 1891 vznikla první útulna nazývaná Pústevňa. Na ni navázala druhá útulna Šumná. To však stále nedostačovalo a proto Pohorská jednota iniciovala realizaci dalších objektů. Úkolu se zhostil stavitel Urbánek ze Vsetína. Tušíte, kdo byl šest let jeho zaměstnancem? Byl to tehdy třicetiletý slovenský architekt Dušan Samo Jurkovič. Ten vyprojektoval dvě nové útulny Libušín a Maměnku. Jeho doménou byl velmi osobitý a pro Jurkoviče signifikantní sloh, nazývaný lidová secese. Vliv lidové architektury a inspirace anglickým hnutím Arts and Crafts (tolik typickým svým dekorativismem, nadměrným užíváním křivek a lidovou tradicí, promíšenou s romantismem), dávaly jeho tvorbě jednoznačně rozpoznatelný ráz. Stavební prvky byly dekorativní, s bohatou dřevořezbou. Malovaná ostění, ozdobné verandy, ochozy, skládané a vrstvené prvky působí jako romantická pestrá lidová výšivka. Díky své jedinečné tvorbě byl nazýván „básníkem dřeva“. Plně v souladu s Loosovým citátem na začátku povídání. V roce 1899 byly obě útulny otevřeny. V interiéru naleznete část výzdoby od Mikoláše Alše, inspirovaného Valašskem již v roce 1895 pro Národopisné výstavy Českoslovanské v Praze.

Realizace Alšových kreseb se zhostil akademický malíř Karel Štapfer. Malby zbojníků Ondráše a Juráše, Jánošíka, portáše Stavinohy, boha Radegasta a sv. Václava jsou okrasou interiérů Libušína. Architektonické prvky exteriérů použil Jurkovič z lidových staveb řady valašských, ale i kysuckých vesnic a karpatské roubené architektury. Chatu Libušín nestavěl Jurkovič úplně celou. Realizoval její část, kterou pak propojil s původní dřevěnou krčmou od stavitele Parmy. Následně pak celé stavbě vtisknul jednotný ráz. U návrhu Maměnky vycházel Jurkovič z domu valašského fojtství. Předobrazem jídelny Libušín byl karlovský kostel. Interiér je secesní, laděný do modrých odstínů. Interiér jídelny doplňuje sto vyřezávaných židlí okolo stolů, hodiny, kachlová kamna, příborník a takzvaný skleník. Tři nádherné secesní lustry byly v závěru minulého století nově vyrobeny podle původních návrhů Jurkoviče, které se zrealizovaly až takto dodatečně.

První světová válka přinesla útlum do turistiky a až v roce 1926 byl otevřen nový hotel Tanečnica.

Posléze byl v roce 1932 otevřen další horský hotel Radegast. V roce 1947 sem zavítal takřka osmdesátiletý Jurkovič, který se přimlouval za zachování svých objektů. Útulny se postupem času dostaly do fatálního stavu a přestávaly již sloužit svému účelu. V osmdesátých letech chtělo Valašské muzeum v přírodě zdejší objekty rekonstruovat. Tušíte, že doba tomu moc nenahrávala. Útulnám dokonce hrozila v 90. letech zcela reálně demolice. Myšlenka na rekonstrukci byla realizována po roce 1995. V roce 1999 byl znovu otevřen Libušín a v roce 2003 Maměnka. Celý areál byl prohlášen Národní kulturní památkou. Třikrát sláva!

Nicméně další netušenou osudovou ránou byl pustošivý noční požár z 2. na 3. března 2014.

Zasahovalo zde dvanáct jednotek hasičů ze Zlínského i sousedního Moravskoslezského kraje a nasazeno bylo šestnáct cisternových automobilů. V řádech minut nebezpečí minulo vedlejší Maměnku. Požár zasáhl prakticky celý objekt, nevratně zničená byla unikátní hlavní místnost jídelny s malbami Mikoláše Alše.

Veřejná sbírka, kterou vyhlásilo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, přinesla neskutečných 9,9 miliónů korun. Dalšími penězi pomohly firmy a kraje, Lesy České republiky darovaly dřevo. Obrovská vlna solidarity a sounáležitosti takto alespoň na chvíli spojila náš národ. Začal se roztáčet neskutečný kolotoč rekonstrukce, který nemá obdoby u nás, a tuším, že je ojedinělá i světově. Vítězem soutěže na obnovu chaty Libušín na Pustevnách se stala brněnská specializovaná firma Archatt, která je podepsaná pod obnovou brněnské vily Tugendhat, Národního divadla v Praze nebo zámkem v Lednici. Rekonstrukce započala v létě 2016. Nebudu vám zde vyjmenovávat všechny firmy a profese, které se podepsaly pod znovunavrácení této nádherné dominanty Beskyd do života. Chtěl jsem vám původně zprostředkovat blížící se velké finále, tedy stavební dokončení k datu 28. října 2019. To se však po právu odkládá, neboť tahle rekonstrukce je opravdu náročná. Ovšem i takové malé finále má také úžasnou vypovídací hodnotu. Zkusím vypíchnout dílčí postřehy, které mě zaujaly. Daly by se nadepsat třeba tím tendenčním: „Víte, že…“

Tak tedy víte, že?

• Snaha je vrátit Národní památku do podoby, jakou měla před rokem 1925.
• Dřevo (věnované Lesy České republiky) bylo převážně vytěženo na svazích pod Pustevnami, ve výšce nad 700 metrů nad mořem. Tím se dřevo přiblíží klimatickým podmínkám stavby. Dřevo vytěžené níže by zde neobstálo. Lesníci přes zimu 2016/2017 vytěžili 360 kubíků převážně jedlového a smrkového dřeva. Dřevo se však na rozdíl od původního nebude máčet v Bečvě, ani stavba nedostane 2 roky na „sednutí“.
• Většina dřevěných konstrukcí se bude zpracovávat ručně, tak jako kdysi, koncem 19. století. Je dokázáno, že se konstrukce chovají jinak při rukodělném zpracování, než při zpracování moderním způsobem různým elektrickým nářadím. Dokonce lidé posílali nářadí a hoblíky z dřívějších časů, pro autenticitu řemeslné výroby a postupů. Používají se hlavně sekery, dláta, hoblíky, pořízy, pantoky, pily a vinkly s pokosníky. Jeden trám ručně zpracovaný zabere celý jeden den práce.

• Libušín se vlastně staví dvakrát. Jednotlivé trámy se vyrobí, složí v hale realizátora, označí a následně pak složí na stavbě, jako skládačka. Stejně jako v roce 1899.
• Vrátit zpět bylo možné přibližně 20 % původních trámů. Znovu použité trámy byly opracovány a ozářeny mikrovlnným zářením proti případným škůdcům.
• Původní Libušín nebyl zdaleka tak zářivě barevný, jak ho známe z reálu a fotografií. Původní olejová barva byla použita jen v lazurových vrstvách. Barvy z pozdějších zásahů byly převážně krycí a degradovaly tím přírodní ráz natřených prvků. Díky tomu částečně prosvítala struktura dřeva. Dávala tak vyniknout textuře dřeva a jeho ručnímu zpracování.
• Vědecká rekonstrukce byla důsledkem obnovy vnitřních maleb pomocí techniky secco. Tudíž kresby postav na stěnách budou řešeny kresbou na suchou omítku, ne vyškrabáváním do ní, jak tomu bylo u fresek. Vědecké analýzy odhalily, že právě takto byly původní kresby tvořeny. Tato technika byla doménou antické, středověké a renesanční malby. Temperové barvy s lněným olejem byly nanášeny na zcela suchou omítku upravenou kaolinovou hlinkou. Restaurátoři při práci vycházeli z fotografií zachycujících původní stav. Díky skvělým podkladům jsou kresby zcela autentické.
• Nátěry fasád a ozdobných prvků jsou prováděny tradičními olejovými nátěry, tak jako tomu bylo kdysi. Práce s moderními barvami je sice pohodlnější, ale tyto olejové receptury jsou nejblíže původním barvám. Jsou ekologické a jsou kvalitní. Jsou ovšem citlivé na používání, lze je aplikovat v teplejším počasí, což platí i pro některé barvy moderní.

• Při instalaci nádrží na požární vodu zastavila zemní práce skála. Po jejím velice obtížném odtěžení mohla být uložena nádrž o objemu dvě stě padesát kubíků na svoje místo.
• Hašení jídelny Libušína bude velkou raritou. Pro svoje nedocenitelnou hodnotu nástěnných maleb a výzdobu bude hašena plynem. Velmi náročný způsob řešení, který se používá u muzejních archívů a expozic s archiváliemi, kde nelze hasit konvenčním způsobem s využitím pěny nebo vody. Inertní plyn vpuštěný do místnosti sníží procento kyslíku a tím zamezí hoření. To však klade obrovské nároky na technické řešení nepropustnosti celé místnosti a všech přilehlých konstrukcí. Toto řešení je umožněno mezivrstvou speciální fólie, kterou je tato místnost roubenky neprodyšně utěsněna. Je to unikátní a zcela výjimečné.
• Ostatní části stavby jsou hašeny klasicky vodou. No, klasicky. Jurkovič ve své stavbě nemohl předvídat protipožární sprinklerový systém se svými rozvody. I to byl oříšek, pokud se podíváte na rozvody v půdních prostorech a stropech. Totéž platí pro rozvody a skladování lahví s plynem pro hašení.

• Díky zasíťování, která odpovídají současné moderní novostavbě, má tato památka i speciální měření a regulaci vnitřní teploty. Stejně tak nikdo nedokázal věštit, že jako hlavní zdroj tepla bude použita dvojice tepelných čerpadel typu země-voda Vaillant geoTHERM VWS o výkonu 42,8 kW. Tepelná čerpadla jsou umístěna v technické místnosti v 1. podzemním podlaží. Podrobnější pojednání naleznete na našem portálu v článku ze 17. 5. 2019.
• Drobná odbočka, která ovšem úzce souvisí s Libušínem. Od roku 2018 se pracuje i na vedlejší útulně, Maměnce. Vzhledem k tomu, co již víte o rekonstrukci Libušína, je jasné, že vzhled Maměnky by měl seznat taky změn. Obvodové zdi jsou zde obroušeny a natřeny opět zmíněnými olejovými barvami. Výsledná barva bude mít okrový odstín. Zesvětlení potlačí dřívější jasné a zářivé nátěry. Přiblíží tak vzhled Maměnky „staronovému“ Libušínu.
• Náklady na samotnou stavbu jsou zhruba 80 miliónů korun (z toho je 37,7 milionů, které pokryje pojištění a 9,9 miliónů mimořádně úspěšná sbírka). Další náklady budou na vybavení interiéru a kuchyně, které jsou věcí soutěže. Připočteme-li náklady na úklid trosek, provizorní zastřešení a projekt, dostaneme se k částce okolo 100 miliónů korun.

• Smysluplně bude znovu využita železná hala, která kryla Libušín následně po požáru a během obnovy. Národní muzeum v přírodě ji využije na sbírkové předměty ve Frenštátě pod Radhoštěm.
• Zaznělo zde slovní spojení kresba portáše Stavinohy od Mikoláše Alše. Pro zajímavost, kdo to byl ten portáš? Tedy vězte, že portáš byl příslušník ozbrojené jednotky, která strážila moravsko-uherskou hranici před možnými nepřáteli země, lupiči a pašeráky v 17. století.
• V neposlední řadě je to letos neskutečných 120 let, kdy chata Libušín byla slavnostně otevřena.

• Secesní lustry, které byly umístěny do interiéru v pozdějších letech (dle návrhů Jurkoviče), se tak zalíbily tehdejšímu výrobci, že si jeden vyrobil i domů. Po jeho smrti se lustr dostal z pozůstalosti do rukou Valašského muzea v přírodě. Dozajista poslouží jako předloha pro nové lustry. Při troše štěstí, spatří i nový interiér jídelny. To pokud se vrátí po rekonstrukci na místo svých shořelých předchůdců.
• A dobová perlička: výstavba Libušína i Maměnky stála 82 433 rakouských korun, pochopitelně to bylo v době Rakousko-uherské monarchie.
• No a na závěr jistá úvaha. Tato rekonstrukce dozajista pozmění určité standardy stran požárně bezpečnostních řešení objektů takovéhoto významu. Vzniká zde potřebný pomyslný precedens, který bude třeba brát v potaz. Jenom namátkou vzpomenu několik vyhořelých významných památek na našem území.

V roce 2002 vyhořela jiná Jurkovičova památka, Slovácká búda v Luhačovicích z roku 1906. Vzhledem k dalším realizacím v Luhačovicích se Jurkovičovi často říkalo „dvorní luhačovický architekt“.
V roce 2005 sýpka na třetím nádvoří gotického hradu Pernštejna z poloviny 13. století.
V roce 2008 Průmyslový palác v Praze z roku 1891.
V roce 2017 dřevěný Kostel Božího Těla v Gutech ze 16. století.

Shrneme si, základní údaje:

Investor:
Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm

Zhotovitel:
ARCHATT, s.r.o., stavebně restaurátorská huť

Technický dozor:
LAVI ENGINEERING s.r.o.

Památkový dohled:
Krajský úřad Zlínského kraje, Oddělení památkové péče
Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště

Projekt:
Masák & Partner s.r.o.

Termín stavby:
6/2016 – 3/2020

Na závěr

Je jasné, že takto to skončit rozhodně nemůže, protože to grand finále musíte vidět. Proto ho musím vidět i já a to si pište, že vám to napíšu. Jo, a taky vám to nafotím.

Použité zdroje:

• https://www.nmvp.cz/ – ing. Milan Gesierich, technický náměstek Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm
• Citáty – http://www.citaty.net
• Foto: https://eu.fotolia.com
• Foto: Olga Holišová, Vedoucí oddělení stavebnětechnické dokumentace a archivu Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm
• Foto: autor