80 architektů a designérů je spoluautory nevšedního ubytování v Lublani, trendy hostelu Celica

Charles Bukowski
„Chcete-li vědět, kdo jsou vaši přátelé, nechte se poslat do vězení.“

Charles Bukowski měl pravdu. Já tloukl špačky v kriminále a přátelé se jenom smáli, když jsem si stěžoval. Ukazuje to, jací jsou oni nebo jaký jsem já? Každopádně je to na zamyšlenou…

Ale pěkně popořádku. Jedeme na dovolenou do Slovinska, jehož doménou jsou nádherné hory a malebná krajina vinic na západní hranici s Itálií, neskutečně podobná Toskánsku. Pokud zbude čas, potom i Lublaň je jasná volba. Po propršených horách, kaňonech a výšlapech s pláštěnkou, to vypadá jako opravdu dobrý nápad. Má prý být jeden den slunečný a potom opět deštivo a opět nevlídně. Cože jsme si to vzali za ubytování ve slovinské metropoli? Aha, už si vzpomínám, hostel Celica Art. Prý je to vyhledávaná destinace. Je to prý trochu crazy, nevšední, ale zajímavé. Řečičky, pořád kličkování… Už to nevydržím. Musím s pravdou ven. Je to prostě věznice. Tedy bývalá věznice. To, to trvalo…

Párkrát jsem ve svých článcích vysvětloval, co je to rekonverze. A už je tady zase. Tak pro nováčky…

Co že je to ta rekonverze? Je to z architektonického hlediska změna funkce a užívání objektu nebo místnosti, při dílčí nebo úplné rekonstrukci. Magické RE to trochu zaobaluje a mlží. Tak srozumitelněji. Například z fabrických budov vytvoříte obytný celek nebo prodejní prostory, cukrárnu či galerii.

V našem případě bývalá vojenská věznice v rukách šikovných architektů a výtvarníků seznala metamorfózu na hostel. To nezní vůbec špatně. Pokud to místo nebude mít nějakou pošramocenou karmu, je to super látka na nápadité řešení mladých kreativců. Celý projekt je velmi vyhledávaný, a protože facebook vše hned „vykecá“ rychlostí světla, ví to opravdu spousta lidí na celém světě. Booking.com rezervuje ochotně místa zájemcům a klienti se těší na povyražení. Volné pokoje zde seženete jenom při včasném objednání. Potom už máte smůlu a musíte vzít zavděk něčím jiným. Ano, o hostel Celica Art je vážně zájem.

Tento výjimečný designový hostel Celica Art se nachází pár minut chůze od centra Lublaně, v autonomním společenském centru Metelkova City. Zde najdete galerie, bary, umělecké ateliéry a kluby, kde se hraje živá hudba napříč hudebními žánry. Nicméně když unavení po celém dnu hledáte v dešti příbytek pro prokřehlé pocestné, je autonomní společenské centrum trochu překvápko. Bývalé kasárenské bloky, každé okno jiné, vše posprejované (často i vkusně), street art na každém kroku, ploty, ohrady, stoly, židle, vše, co ulice dala, co se dalo vzájemně prošroubovat a svařit. Pitoreskní letící hlavy jako Mozkomorové z Harryho Poterra v životní velikosti, barevné jízdní kolo na střeše, sklíčka, vitráže, zvonečky. Do hostelu musel člověk projet tímto skanzenem a při pohledu na frekventanty autonomního centra jsem zbaběle pomyslel na ústup.

Samotný hostel byl už potom pohodička. Bývalé vojenské vězení, no co, někde bydlet musíme. Deprese se pomalu rozpouštěla s příchodem civilizace uvnitř komplexu. Profesionální personál, restaurace, bar, Wi-Fi všude, kam se hnete. V prvním patře je 20 „cel“, včetně sociálního zařízení. Ve druhém patře je půdní vestavba s dalšími pokoji, společenská místnost, kuchyňka. Poslední překvapení byla naše společná cela pro dva. Chvíle váhání, nakonec - proč ne? Nakonec ty mříže na dveřích a oknech se budou hodit, fungují přece oběma směry.

Všechno čisté, společné sprchy a WC v perfektním stavu (dámy vše v jasné růžové, páni v tmavě modré), čisté ložní prádlo a ručníky, káva vynikající, večeře samoobsluha - Švédský stůl. V přízemí je vstup a recepce, kavárna, společenská místnost, výstava fotografií původní budovy a různé dobové artefakty, zázemí hostelu včetně kuchyně. Jídelna je v přilehlé prosklené zimní zahradě. Vedle jídelny je zatravněná zahrada s terasou. Obavy jdou stranou, kavárna se s večerem mění na společenský sál a stará italská barokní hudba rozezní prostory. Hosté přicházejí z večerního města, někdo poslouchá, jiný se napije, prostě pohoda. Pokud zde není nějaká jam session, potom se koná BBQ a místo duše uspokojíte žaludek.

Večer je příjemný a na počáteční rozpaky si už ani nevzpomenu. Snad jenom, když si jdu na „celu“ pro fotoaparát a po očku sleduji nově příchozí, kteří nevěřícně zírají do nového „pokojíčku snů“. Možná by z reproduktorů vždy mohl zaznít virbl a automat by mohl vyfotit údiv v očích příchozích. Ale znáte to, osobní údaje, soukromí…

To vše nic nemění na věci, že hostel Celica Art se svými dvěma hvězdičkami, 29 pokoji se umístil na prvním místě žebříčku trendy hostelů průvodce Lonely Planet. Podle hodnocení návštěvníků se jedná o nejlepší slovinský hostel. V průvodci Rough Guides je zařazený mezi 25 nejlepších míst k ubytování. Celé malebné centrum města, park Tivoli, autobusové i vlakové nádraží jsou v docházkové vzdálenosti, případnou cestu na letiště briskně zařídí recepce.

Pokud poprvé vykulíte oči na interiér svojí „cely“, vězte, že příště se to může opakovat. Proč? Interiéry navrhovalo v roce 2003 individuálně 80 slovinských i světových výtvarníků a designérů. Stejný pokoj zde nenaleznete. Často se nechali inspirovat strohostí předešlé funkce budovy, ale vše je řešeno s nápadem a úsměvnou nadsázkou. Postele na patro nebo ve více úrovních, žebříčky, stupínky, pódia, výklenky. Ne vždy příliš praktické, ale v celkovém hračičkovském kontextu se vlastně vůbec nic neděje. V budově hostelu je Muzeum vězení, umělecká galerie a duchovní místnost Point of Peace. Vše je zde profesionální, chcete-li průvodce nebo kola, není problém. A pozor!!! Remcající kuřáci zde mají smůlu. Vše je zde přísně nekuřácké, je zde spousta mladých a nikdo nemá problém. Kromě toho kulturní program zahrnuje workshopy, ukázky poezie, filosofické diskuse, hudební vystoupení, přednášky o historii, přírodě i estetice.

Druhý den ráno se probouzíme do pokusu o slunce a vše je ještě veselejší. Noční ptáci z autonomního společenského centra vyspávají kocovinu a my vyrážíme do probouzející se Lublaně. Pochopitelně až po vydatné snídani. Zamykáme celu a hajdy za kulturou. Večer se unavení, s nohama ochozenýma po kolena, vracíme zpět do vězení. Naše mazácká pýcha dosahuje takových rozměrů, že procházíme „skanzenem“ a fotíme si divoké artefakty vytvořené v psychedelickém rozpoložení autorů.

Za světla to nepotřebovalo ani tolik odvahy. Nicméně naše souznění s „uměleckou avantgardou“, při pohledu na tři zdredované černochy, má své limity. Vracíme se do bezpečné náruče vězení. Večer BBQ, poslední plecháče s pivem, schované na „co kdyby“. V noci na „pryčně“, jako když nás do vody hodí. Ráno odjíždíme definitivně domů, protože parťák déšť se k nám opět vrátil. Vzhledem k tomu, že se s námi kamarádí už celý týden, postrádáme suché ošacení.

Věřte nevěřte, zamykáme celu a s jistou nostalgií odjíždíme. Stesk po vězení? Co to je za nesmysl…? Možná, že se člověk na chvíli v tomto přechodném domově identifikoval s hravou myšlenkou tvůrců, která je nosným motivem této architektonickovýtvarné nadsázky. Stali jsme se herci ve společné hře, na kterou jsme rádi přistoupili. Na dobových fotkách mi už scházel snad jenom Jára Cimrman. Pokud bude stesk neodbytný, mohu si doma ty mříže na okna i dveře vždycky přidělat.

Pokud váháte nad pravdivostí mojí zprávy, fotografie jsou dalším důkazním materiálem. Pokud stále nevěříte? Pak pro vás mám pěkné české pořekadlo: „Kdo nevěří, ať tam běží.“ Směr cesty jsem vám zde naznačil…

Použité zdroje:
Citáty - http://www.citáty.net
Fotografie - autor