Největší stroje pro těžbu a dopravu fosilních paliv

Vrtné a těžní ropné plošiny

Mobilita vrtných plošin na moři je však jen pasivní a dočasná, omezená na transport zařízení z míst, kde byly vyrobeny, na mořské ropné pole, vzdálené od pevniny desítky, stovky a v ojedinělých případech i tisíce kilometrů. Každá z nich je originálem, přizpůsobeným konkrétní lokalitě jejich nasazení. Velikost plošin lze proto posuzovat podle různých kritérií: podle výšky zařízení, závislé u pevně usazených plošin na hloubce dna, konstrukční výšky kotvených plovoucích plošin nebo jejich celkové hmotnosti.

Roku 2015 se stala první ropnou plošinou v nově zjištěném nalezišti ropy v Barentsově moři plovoucí plošina Sevan 1000, známá jako Goliat s hmotností 64 tis. tun. Má až 107 metrů v průměru, ke dnu je v hloubce 400 m kotvena 14 lany. Vytěží až 100 tis. barelů ropy za den. Platforma Goliat je největší a technologicky nejdokonalejší plovoucí těžební, skladovací a vykládací jednotkou (FPSO) na světě.

Její výroba v Jižní Koreji v loděnicích Hyundai Heavy Industries v Ulsanu trvala 4 roky. Z Koreje byla do norského ropného pole v Barentsově moři přepravena unikátní poloponornou transportní lodí Dockwise Vanguard, která svým částečným ponořením umožnila vplutí plošiny nad svou palubu a následným vyčerpáním zátěže v podobě balastní vody a vynoření do provozní pozice se stala plovoucím suchým dokem. Plavba dlouhá přes 25 tis. km kolem Afriky trvala několik týdnů.

Vzhledem k drsným severomořským podmínkám v moři 85 km severozápadně od norského města Hammerfest je tato plošina celá opláštěna a zateplována, aby chránila techniku i těžaře před mrazem, sněhem i silnými větry. Vnitřní strojní vybavení a obytné prostory pro 120 lidí obsluhy jsou elektrickou energií napájeny 75 MW podmořským kabelem.

V žebříčku největších pohyblivých objektů, které kdy byly postaveny a přemístěny patří od roku 1996 nejvyšší příčka norské plošině Troll A pro těžbu zemního plynu. Je to železobetonová „čtyřnožka“ vysoká 472 m s transportní hmotností 683 tis. tun, se zátěží pak 1,2 mil. tun. Pro porovnání: o 2 roky předběhla a o 20 metrů překonala i dvojče mrakodrapů Petronas Towers v Malajsii (452 m), v té době nejvyšších na světě. Byla vyrobena nepřetržitým litím z betonu, její stěny jsou 1 metr tlusté.

Plošina Troll byla z místa stavby přesunuta na ropné pole, kde byla pevně usazena na dně v hloubce 303 m, nad hladinou ční do výšky 169 m. Její hmotnost umožnila její „gravitační“ uložení na dně, kterému napomáhá 6 válcových betonových „kotev“, vysokých 40 m, u paty hlavních stožárů.

Napájení plošiny Troll A zajišťuje dvojice stejnosměrných linek podmořského vedení o celkové kapacitě 188 MW a délce 70 km.

Aktuální pořadí největších ropných plošin na světě není podle rozměrů a hmotnosti samotných plošin, je sestaveno podle objemu těžby. Toto měřítko však kombinuje a sčítá těžbu ropy a plynu, tuny, barely a kubické metry (někdy dokonce stopy) vytěžených surovin za den nebo za rok.

Model ropné plošiny v Muzeu těžby ropy v norském Stavangeru. Měřítkem může být velký transportní vrtulník pro dopravu obsluhy plošiny nebo pro evakuaci v případě její havárie. Foto © Břetislav Koč

Na prvním místě figuruje ropná plošina Pacific Berkut, která je společným projektem společností z USA, Japonska, Indie a Ruska v oblasti Sachalinu. Je sice jen 148 m vysoká (z toho 35 m pod hladinou) a její hmotnost je 200 tis. tun. V drsných arktických podmínkách s teplotami i kolem −40 stupňů těží kolem 4,5 mil. tun ropy ročně.

V Mexickém zálivu těží ropu a plyn plošiny Pertronius a Perdido. Obě těží z velkých hloubek (Petronius z 534 metrů, Perdido z 2 800 m). Plošina Perdido je plovoucí ve stylu obřího rybářského splávku. Ten byl vyroben ve Finsku jako obří dutý válec dlouhý 170 m a pak přepraven z Baltu do 8 000 km vzdáleného Mexického zálivu. Tam je kotven systémem lan ke dnu v hloubce 2 450 m. Řízením napětí jednotlivých lan je možné měnit polohu celé plošiny nad 22 vrty, těžícími ropu a plyn. Roční produkce této plošiny je 100 tis. barelů ropy a 200 mil. m³ plynu.

Tanker

S ropou souvisí i obří tankery, přepravující statisíce tun ropy po trasách dlouhých i tisíce kilometrů. Pro tento účel byla postavena i největší loď, která se kdy plavila po světových mořích a oceánech. V Japonsku byl roku 1976 postaven tanker Knock Nevis s původní délkou 378 metrů a kapacitou 480 tis. tun. Několikrát změnil majitele, jméno – a dokonce i rozměr.

Roku 1981 ji tehdy nový majitel nechal prodloužit o 81 metrů na 458,45 metrů. Kapacita nádrží byla zvýšena na 564,7 tis. tun. Loď nemůže proplouvat Suezským ani Panamským průplavem, dokonce ani Lamanšským průlivem. Pro porovnání: osobní výletní loď Queen Mary 2 je dlouhá 345 m, americká letadlová loď USS Enterprise 341 metrů. Posední jméno tankeru Knock Nevis bylo Mont. Roku 2010 najel tento tanker s ponorem 24,6 metru u pobřeží Indie na mělčinu a byl sešrotován.

Zakladač delší než Eifelova věž

Největší pro provoz nezbytně mobilní zařízení leží překvapivě pouhých 70 kilometrů severně od Drážďan u obce Lichterfeld. Je to tzv. zakladač TAKRAF F60, obří stroj, který při povrchové těžbě hnědého uhlí doslova hory přenášel při skrývce hlušiny nad vrstvami uhlí dvěma korečkovými rypadly. Hlušinu nakládal na 4 metry široký pryžový pás obřího dopravníku, který ji přenášel na protější vytěženou stranu dolu. Stroj se pohybuje po dvojici kolejnic na hraně 60 m hluboké jámy povrchového dolu. Stroj mohl přemístit na vzdálenost půl kilometru až 29 tis. m³ skrývky na hodinu.

Zakladač TAKRAF F60 od roku 2002 slouží jako turistická atrakce. Foto © Břetislav Koč

Délka celého stroje je 502 metrů a na jeho stavbu bylo spotřebováno 11 tisíc tun oceli. Pro porovnání – výška rakety Saturn včetně měsíční sestavy Apollo byla „jen“ 110 metrů. A tak je mostní pásový dopravník F60 porovnáván (také pro svou příhradovou konstrukci) s Eiffelovou věží v Paříži jako „ležící eifelovka“. Ta však svými 330 metry sahá stroji F60 jen do dvou třetin jeho délky.

Zakladač TAKRAF F60 od roku 2002 slouží jako turistická atrakce. Foto © Břetislav Koč

Po ukončení těžby po r. 1990 bylo rozhodnuto, že stroj zůstane zachován jako technický monument a turistická atrakce. Roku 2002 přivítal areál první návštěvníky, kteří v rámci nejdelšího devadesátiminutového okruhu mohou po výkladu o postupu těžby a o historii dolu i stroje (k dispozici jsou sluchátka pro výklad v dalších jazycích, nechybí ani čeština) projít po půlkilometrové obslužné lávce vedoucí ke špici celé konstrukce ke kryté plošině, z níž je nabízející výhled z nejvyššího bodu na postupně vodou se zaplňující důl, kde vzniká rekreační vodní plocha. A na hraně bývalého povrchového dolu byl postaven „větrný park“ s desítkou větrných elektráren jako funkční symbol přeměny energetiky na obnovitelné zdroje.