Světový den větru připadá na 15. června. Během víkendu budou otevřené větrné elektrárny i mlýny

Ve 13 zpřístupněných větrných mlýnech budou možné prohlídky celého vnitřního zařízení i s odborným výkladem o konstrukci mlýna, jeho historii i o proměně zrna na šrot nebo mouku. Bude zpřístupněno 6 větrných elektráren, u nichž organizátoři z České společnosti pro větrnou energii tradičně připravili odborný výklad, nahlédnutí do přízemí věže větrné elektrárny a také zábavný i poznávací program pro děti na ploše kolem elektrárny. Kromě toho lze celoročně navštívit i rozhlednu u Nového Hrádku u Náchoda, jejíž věž bývala součástí s využitím tubusu větrné elektrárny. V bývalé budově transformátorovny je informačním centrem na frekventované pěší i cyklistické trase.

Jubilea, historie i příběhy větrníků

Před 130 lety, 14. března 1895, začal jeden z nejslavnějších, nejodvážnějších a objektivně i nejbeznadějněších příběhů dobývání Arktidy. Ten den opustili Fidtjof Nansen a Hjalmar Johansen relativně bezpečnou palubu lodě Fram, zamrzlé v ledu a vyrazili se sáněmi, kajaky a 28 psy směrem k severnímu pólu, vzdálenému asi asi 600 kilometrů. Na palubě Framu byla instalována větrná elektrárna. Dokazují to dobové fotografie. Její čtyřlistý rotor je konstrukčně identický s první větrnou elektrárnou dánského vynálezce Poul la Coura z roku 1891. Fram vyplul na svou legendární cestu v červenci roku 1893, takže „transfer technologií“ byl tehdy možná rychlejší než v současnosti. Snad proto, že neexistovala nejrůznější administrativní a právní omezení…? Na Framu sloužila větrná elektrárna k osvětlení vnitřních prostorů v lodi, a podle fotografie pořízené v den, kdy Nansen s Johansenem opouštěli Fram, ještě stála, i když později při silném větru zkolabovala.

V Nansenově knize Na severní točnu (dva díly, celkem více než 1 000 stránek, vlepené mapy), vydané v češtině nakladatelstvím J. Otto roku 1897 (!!!), pouhý rok po návratu Nansena do Norska, je o větrné elektrárně nejméně deset zmínek a fotografií.

„Jakožto zdokonalení proti dřívějším výpravám dlužno podotknouti, že Fram byl opatřen elektrickým světlem. Stroj dynamoelektrický byl zařízen tak, že mezi jízdou mohl býti hnán strojem parním, kdežto za pobytu v ledu měli jsme v úmyslu hnáti jej dílem větrem, dílem ruční silou. K tomu cíli vzali jsme s sebou větrný mlýn… Větrný mlýn nám způsobil mnoho radosti. … Větrný mlýn byl sestrojen na přední palubě po levém boku. … Konečně zkoušeli jsme také větrný mlýn, který již od několika dnů je hotov; pracuje výtečně. Dnes máme překrásné elektrické světlo, ačkoli vítr nebyl zvlášť silný (5–8 metrů za vteřinu). Elektrické lampy jsou nádherným vynálezem! … Sedíme a posloucháme, jak to skučí v komíně a ve ventilátorech. Křídla větrného mlýna otáčela se s takovou rychlostí, že jsme jich sotva mohli rozeznávati; ale museli jsme jej dnes večer zastaviti, poněvadž akumulátory byly naplněny. Měli jsme teď skoro o celý víkend elektrické světlo. …

Elektrický panel na plavidle vyrobila norská společnost „Elektrisk Bureau“, která byla založena v roce 1882 a fungovala až do roku 1993. Ovládací panel a model instalace větrné elektrárny, dynama, akumulátorů a tří obloukových lamp jsou vystaveny v muzeu lodě Fram v Oslo.

Malá větrná elektrárna za 3,5 mil. Kč

Téma větrných mlýnů není v malířství neznámé jak u holandských mistrů a jejich učedníků, tak občas i v naší krajinomalbě. Větrné elektrárny se takového múzami posvěceného ztvárnění zatím nedočkaly. Výjimkou je obraz Kamila Lhotáka, známého malíře mobilních technických prostředků – jízdních kol, motocyklů, automobilů, až po létající objekty jako balony, vzducholodě a letadla. Zobrazil totiž malou větrnou elektrárničku jako dominantní téma s pozadím letiště a pro Lhotáka typických létajících strojů. Obraz byl v únoru nabízen aukční síní Kodl v Praze. V popisu díla v aukčním katalogu je uvedeno:

„Tentokrát však máme před sebou obraz, v němž se Lhoták zcela vzdal ukotvení námětu v krajině a konkrétním prostoru naznačeném horizontem, naopak se plně koncentroval na zblízka zabraný námět větrné stanice. Výjimečně čisté malířské zpracování a barevné rozvržení dává vyniknout kráse větrné turbíny, která je Lhotákovou poctou americkému vynálezu z konce 20. let, i červenému větrnému rukávu.“

Obraz, který je na rubu pojmenován jako „wincharger“ s vyvolávací cenou 1,8 mil. Kč byl vydražen za 3,5 mil. Kč. Odpusťme autorovi (nebo kunsthistorikům?) omyl, asi by mělo být „windcharger“. A pokud jde o zobrazenou malou větrnou elektrárnu, koresponduje její datování rokem 1942 v aukčním popisu roku vzniku díla. Větrné elektrárny tohoto typu nebyly sice vynálezem z konce 20. lez minulého století, šlo však o komerční výrobek (nebo napodobeninu) produktu americké firmy LeJay, jejíž katalog z 20.–30. let minulého století s větrnými elektrárnami tohoto typu nabízenými katalogem americké firmy LeJay i s technickými parametry. Je zajímavé, že velmi podobné až identické malé větrné elektrárny nabízela pražská firma Elektroslužba roku 1948, např. inzerátem v knize Františka Kašpara Větrné motory a elektrárny.

První větrná elektrárna v Česku

Dokumenty o první větrné elektrárně na území Československa jsou velmi strohé. Pátrání dospělo (zatím?) k roku 1910. V publikaci dnes už neexistující společnosti Východočeská energetika, a. s., Hradec Králové: „Ing. Jan Černý (25. 4. 1880 – 15. 1. 1935) – zakladatel elektrotechniky ve východních Čechách“ je zmínka o větrné elektrárně, vztahující se k roku 1910: „Vedle vzniku vodních elektráren, např. v roce 1902 v Ústí nad Orlicí a v roce 1905 v Ledči nad Sázavou a Okrouhlici, nelze přehlédnout ani využití větru – na Českomoravské vrchovině, v Lipnici nad Sázavou, vznikla v roce 1910 první větrná elektrárna.“

Lipnice měla s využíváním větrné energie reálnou zkušenost v realizaci větrného čerpadla, postaveného asi 450 m jihovýchodně od hradu r. 1899 firmou KUNZ z Hranic. Zařízení čerpalo vodu s výtlakem 50 metrů do městského vodojemu vzdáleného 500 metrů. Na dochované pohlednici z r. 1903 je unikátní technické dokreslení trasy od zdroje vody k čerpadlu a pak potrubím do vodojemu.