Současná problematika vytápění v ČR – druhá část

Indikace a měření

Ve veřejnosti (laické i odborné) se vžilo používat pro přístroje indikující dodávku tepla na tělesech název „měřáky“. Tento pojem masově vytváří mylnou představu, že cokoliv osadíme na těleso, budeme dostávat naměřenou hodnotu, která určuje skutečnou spotřebu tepla. Bohužel je tato představa mimo fyzikální možnosti. Indikátor totiž není měřidlo ani podle metrologie.

Skutečnou spotřebu tepla lze naměřit jenom metodou a přístrojem, který vychází z kalorimetrického principu, tedy z měření průtoku otopné vody a jeho rozdílu teplot mezi přívodní a vratnou otopnou vodou. Takové měření na jednotlivých tělesech u konečného spotřebitele se nepoužívají, jsou drahé.

Kalorimetrické měření se však provádí tam, kde je například instalován pro každý byt rozdělovač, ze kterého se větví přívody pro každé těleso. Kalorimetr je instalován na společném přívodu (vratce) a měří skutečně spotřebované teplo.

Z praxe lze však konstatovat, že i tato metoda má chyby, pokud pro správnou funkci měření není dodržen minimální teplotní rozdíl mezi přívodní a vratnou vodou a také nesmí být průtok omezen pod minimum stanovené výrobcem. Tyto technické podmínky jsou velmi často porušovány a tak lze konstatovat, že vnášejí do měření velké chyby.

I přes veškerou snahu jsou poměrně často otopné soustavy tak nevyvážené a neseřízené, že je teplotní rozdíl menší oproti povolenému minimu a také při uzavírání těles manipulací uživateli principem ON–OFF dochází často k takovému omezení průtoků, které jsou pod úrovní povoleného minima, které určuje meze pro přesnost měření.

Indikátory mohou mít odlišné přístupy, počínaje měřením povrchové teploty tělesa, přes indikování poměru doby uzavření a otevření ventilu tělesa pomocí elektrického či termického pohonu, nebo podle změny denzity materiálu v průběhu otopného období.

Podle platné normy ČSN EN 834 je dovoleno použít indikátorů jen jako pomocné zařízení pro určení podílu na spotřebě tepla a to ještě za podmínky, že všechna tělesa mají stejný spotřební režim. Indikovaná spotřební složka je totiž jen přibližně úměrná skutečné spotřebě za období. Jde tedy o jakýsi údaj ovlivněný vlastnostmi indikátoru, otopného tělesa a dalšími nejistotami, jako je umístění a způsob instalace, či odchylné provozní podmínky od normovaných. Při posuzování shody indikátoru s normou je kladen důraz zejména na nominální průtok otopné vody. Tato podmínka průtoku je extrémně narušena zejmén u těles po zateplení objektu.

Aby byly indikované hodnoty přiměřeně korektní, mají indikátory na tělesech výrobcem stanovenou podmínku, kterou je střední teplota tělesa. Ta podle nich musí být vyšší než 35 °C (střední teplota otopné vody v tělese) i když je v normě řečeno 40 až 60 °C. Při nižší střední projektované teplotě již nesmí být indikátory použity.

Jelikož se otopné soustavy využívají i po zateplení budovy, kdy klesnou tepelné ztráty i o 60 % pod původní hodnotu, musí být zajištěna fyzikálně správná teplota otopné vody, tj. nižší než před zateplením. Ta musí být zejména v přechodovém období (jaro, podzim) velmi často i nižší než 35 °C. V tomto přechodovém období bývá teplota otopné vody již na přívodu nižší oproti střední teplotě.

V drtivé většině není otopná soustava nastavena na optimální parametry, a proto lze vyslovit názor, že se bod skutečné střední teploty posouvá po otopné ploše. Vzhledem k dynamicky proměnlivým parametrům a manipulacím uživatelů je tento bod zřejmě pohyblivý. Při původním teplotním spádu 90/70, 80/60 se posouvala střední teplota od 80 °C na 70 °C. Po zateplení to bývá i 60/44 se střední aritmetickou teplotou cca 52 °C. Dodavatelé však u zateplených budov nabízejí (někdy důvodně jindy bezdůvodně) vysokou teplotu otopné vody, což má za následek velké ochlazení vody a rapidní pokles průtoku vody. Tím je dotčena podmínka normovaného (nominálního) průtoku vody pro použití indikátorů.

Nepochybuji, že indikátory vyhovují tzv. referenčním podmínkám, které jsou normou stanoveny. Není však zcela jasné, zda indikátory vyhovují i při výše uvedených divokých provozních podmínkách přerušovaného a neplynulého vytápění. Individualizací vytápění ON–OFF je narušován stav stejného provozního režimu všech těles otopné soustavy, což je další podmínkou pro používání indikátorů podle normy. Prostě řečeno, stávající způsob provozování nezaručuje stejný provozní režim všech těles současně.

Indikátor je uchycen na pevno v určitém bodě, ve kterém se předpokládá skutečná střední teplota a nominální průtok otopné vody. Ve skutečnosti je průtok prokazatelně součtem dynamicky proměnlivých fyzikálních podmínek v otopné soustavě a libovolných manipulací s ventily (zavírání), tudíž nemůže splňovat normované podmínky pro objektivní indikaci. To vzbuzuje pochybnost o tom, zda bod střední teploty po ploše tělesa „neputuje“. Pak by měřené hodnoty na tělesech nebyly srovnatelné. Toto ujištění postrádám. Výrobci mají povinnost prokázat, že v daném bodě umístění indikátoru na tělese je soulad mezi indikovanou hodnotou a výkonem tělesa v širokém rozsahu výkonů. Osobně dodávám, že by měl být doložen soulad tohoto požadavku pro otopovou křivku platnou pro celou otopovou sezonu a nikoliv jen široký rozsah výkonů ověřovaný za jedněch nominálních podmínek. Pojem normy „široký rozsah“ by mohl znamenat třeba od 30 % do 70 %. Pro jiného 20 % až 80 %. Ale proč ne od 10 % do 100 %?

Když přihlédneme k uvedeným nestandardním podmínkám a k velkému rozptylu chování osob, které provozují vytápění ON–OFF (Zapnuto–Vypnuto), můžeme s vysokou pravděpodobností tvrdit, že je indikace v jednotlivých místnostech nevěrohodná a vzájemně odlišná, která pak zkresluje výsledek výpočtu pro rozdělení nákladů za teplo. Opět mám otázku na zákonodárce:

Když je dovoleno uživateli manipulovat s ventilem stylem ON–OFF, k čemu jsou pak vhodné termostatické hlavice, když nejsou využívány? Pro funkci ON–OFF nepotřebujeme ventil s termostatickou hlavicí! Ušetřili bychom nějakou tu tisícikorunu za hlavice v bytě. Termostatická hlavice je termostat pro udržování optimální teploty v bytě a nikoliv nástrojem na přerušované vytápění!

Neužitečné závěry podle statistiky paměti indikátorů…

Uživatelé indikátorů jsou informováni, že mohou na displeji průběžně sledovat počet dílků a porovnávat s předchozí sezonou, aby mohli sami lépe hospodařit teplem. To je sice z hlediska porovnání dílků v pořádku. Každý uzná, že když mám za leden jednoho roku X dílků a v následujícím roce jich mám Y, pak v tom musí být rozdíl. Když je Y větší, pak je logicky rozdíl mezi X a Y brán jako úspora tepla. Taková informace může být silně zmatečná, jelikož se nijak nevztahuje k intenzitě zimy. Přece je nesmysl porovnávat dvě čísla, aniž bych bral ohled na to, jaká byla v lednu průměrná venkovní teplota. Teplotní odchylka pro měsíc leden může být například až ± 5 °C, tedy rozdíl až 10 °C (ukázka skutečných průměrných teplot je patrná z grafu). Podobnou úvahu můžeme udělat pro každý měsíc otopné sezony. A to se nezabýváme tepelnými zisky, které jsou silně sezónní a hodně proměnlivé. Jak se tedy k problematice čísel na displeji má postavit uživatel-laik? Rozdíl teplot mezi venkovním a vnitřním vzduchem je základem pro stanovení počtu denostupňů, tedy ukazatel intenzity zimy. Více denostupňů ≈ větší spotřeba tepla. Pokud si uživatel nesleduje pomocí vlastní meteorologické stanice venkovní teploty a nevypočítává průměrnou venkovní teplotu a obdobně i vnitřní teplotu, není schopen určit „kolikže“ to dílků indikátoru připadá na jeden denostupeň a zda tedy mezináměr (rozdíl mezi dvěma odečty) odpovídá aktuální intenzitě zimy. Bez tohoto porovnání totiž sebepřesnější čísla na displeji indikátoru nemají žádnou vypovídací schopnost. Možnost porovnání dílků předchozího a stávajícího období je tedy službou, která umožňuje provádět uživateli nesmyslné závěry ohledně úspor tepla.

Dokonce panuje názor, že díky instalovaným indikátorům dokážou uživatelé ušetřit nejvíce tepla, tedy více než kvalitní a smysluplná regulační technologie. Že se velmi často jedná o neracionální tvrzení, mohu doložit porovnáním spotřeb 4 domů, ve kterých byla uplatňována podobná opatření prakticky současně, vč. indikátorů. Za účelem objektivního porovnání výsledků byla fakturačním měřidlem zjištěná roční spotřeba vztažena na jednotku zimy – měrnou spotřebu v GJ/D° (gigajoule na denostupeň). Výsledek vyjadřuje graf 2.

Tento graf jednoznačně dokazuje, že se uživatelům neoprávněně připisuje motivace, která dokáže zázraky v úsporách tepla.

Nakonec vidíme, že všichni čtyři aktéři skončili cca na stejných procentech úspor, mezi 20 až 25 procenty od výchozího roku! Jistě je to pěkná úspora, ale je to dosažitelné maximum úspor? Není!

Měrná spotřeba naopak v teplém roce 2011 vzrostla až o 15 % oproti roku 2010.

„Kdyby byl indikátor plnohodnotným nástrojem nejvyšších možných úspor, motivovaní uživatelé v roce 2011 by udrželi úroveň měrné spotřeby tepla roku 2010“. To se nepodařilo, protože automatická regulace s fyzikálně správně nastavenými parametry otopné soustavy s použitím správných algoritmů řízení je vždy účinnější než člověk.

Měrné ukazatele

Pro vyhodnocení úrovně hospodaření teplem se zavádějí ukazatele měrné spotřeby tepla podle započitatelné plochy v jednotkách kW/m². Je to dokonce i jedním z ukazatelů podle přílohy 2 k Vyhl. 194/2007 Sb. jenom s tím rozdílem, že jde o násobnou jednotku v GJ/m². Když do měrné jednotky – ukazatele, nezahrneme intenzitu zimy a spokojíme se jen podílem spotřeby na jednotku plochy, obdržíme zcela odlišné hodnoty, které nic nevypovídají o tom, jakou měrnou spotřebu bude mít dům za jiných klimatických podmínek.

Porovnáním obou měrných spotřeb z grafu 3 vidíme, že se ve stejném roce hodnoty od sebe liší, ani se navzájem tzv. „nekopírují“ třeba s nějakým posunem. Čím jsou větší rozdíly v počtu denostupňů mezi jednotlivými roky, tím větší je i rozdíl měrných spotřeb při stejné roční spotřebě tepla. (qD° … podle denostupňů a qm² … vztaženo na jednotku plochy). Jde o poměrná čísla k výchozímu roku 2004.

Jak vypadají běžná zjištění ohledně podílů spotřeb tepla na jednotlivé byty?

Z grafů konkrétního objektu jsou patrné velké rozdíly v indikované spotřebě tepelné energie, přesto, že se jedná o stejné byty z hlediska započitatelné plochy. Určitý rozdíl je pochopitelný mezi přízemím a posledním patrem a ostatními mezipatry. Hodnoty grafů dokumentují, že se vytápění do značné míry odehrává tím, že si sousedé navzájem a bezplatně sdílejí teplo. Krátký válec znamená menší náklady za spotřebované teplo a naopak. Hlavně vlivem umělých korekcí někteří doplácejí na sousedy.

Můžeme si v tomto případě všimnout zajímavého rozdílu dílků v 5. patře vchodu 1 oproti ostatním. Další porovnání jasně dokumentují nevyrovnanost vytápění.

Skutečnosti lze také potvrdit pomocí vypočítaných teplot v bytech, které provedl „rozúčtovatel“ z náměrů.

Grafy potvrzují, že pokud lze v řadě bytů při normálním používání těles docílit přetápění, má seřízená otopná soustava vyšší parametry a je schopná dodávat dostatek tepla, pokud ho uživatelé budou normálně konzumovat.

Realita je taková, že ti, kteří teplo řádně nekonzumují, stěžují si na nedostatečné vytápění.

Pro porovnání uvedených teplot s výpočtovou teplotou je výpočtová teplota interiéru 20 °C – svislá přímka.

Z porovnání vyplývá, že sousedé vpravo od svislé přímky vytápějí sousedy okolo sebe, například ve vchodu 1 byt ve 2. patře se sudým číslem vyhřívá sousedy ve svém patře a souseda nad sebou i pod sebou. Obdobně je tomu i ve vchodu 2.

Lze konstatovat, že v šesti bytech dochází k přetápění. Naopak v osmi bytech se prakticky nevytápí. Tito uživatelé si „užívají“ nedobrovolné dobročinnosti sousedů.

Vzhledem k tomu, že je chování sousedů navzájem anonymní a neexistuje žádná průběžná regulace a kontrola během roku, která by zabránila prostupu tepla mezi byty, dají se vzniklé rozdíly v počtu indikovaných dílků zhodnotit až dodatečně, tj. po uplynutí zúčtovacího období, a to jen v případě, že bude přehled „spotřeb“ podle indikátorů zveřejněn, aby každý uživatel bytu viděl, jak a proč má větší či menší náklady za odebrané teplo. Pokud se taková tabulka nezveřejní, nelze do problematiky nikdy nahlédnout.

Uživatel bytu tedy nemá žádnou možnost aktivně (a s minimální spotřebou tepla v bytě) řídit a kontrolovat své náklady v průběhu aktivního období.

Jde tedy o jakýsi nelogický postup, kdy lze nesrovnalosti řešit až ex post. Zcela jasně tím dochází k omezování a poškozování cizích práv.

Pofidérní metody stanovením umělých procent pro rozdělování nákladů vyhláškami bez racionálního základu, výsledek úhrad za teplo ještě zhoršují a vnášejí mezi uživatele bytů nevraživost, jiní to chápou jako nutné zlo, protože do problému nevidí.

A jak si občas někdo představuje cestu k „úsporám“ tepla?

Uvidíte, že na to někdy stačí jenom „pár slov“ a trochu „charizma“.

Obchodní zástupce firmy, která do objektu instalovala různé prvky na regulaci otopné soustavy, nabízel IRTN. Jedním z argumentů o kvalitě práce jeho zaměstnavatele bylo porovnání spotřeby tepla a dosažená úspora předchozími opatřeními. Spotřeba roku 2010 byla 2308 GJ, ale v roce 2011 pouze 1429 GJ. Vykázána úspora byla tedy obrovská (2308 − 1429) = 879 GJ. Ve své argumentaci zástupce vůbec nezmínil rozdílnost zimy 2010 a 2011. Lákavé, že? Taková kvalita firmy! Kdo by odolal? Úspora cca 38 %.

A skutečnost? Po přepočtu na měrnou spotřebu bylo dosaženo v roce 2010 měrné spotřeby ve výši q₁ = 0,447922 GJ/D° a v roce 2011 to bylo q₂ = 0,428665 GJ/D°. Když tyto měrné spotřeby porovnáme, získáme poměr q₁ / q₂ = 1,0449. Rozdíl je tedy necelých 4,5 %.

Jen jsem zvědavý, když budou další roky chladnější než rok 2011, kolik se ušetří…

Současný charakter otopných soustav

V současné době rozvoje otopných soustav a zdrojů tepla musíme rozlišit dvě kategorie plánování a projektování:

1. projekty, které mají zajistit funkci, dodávku a montáž otopné soustavy tak, aby obstála v celém rozsahu požadovaných výkonů a kvality
2. projekty provozních stavů otopných soustav či jejich částí

Možná se bude zdát, že je to zbytečnost, ale není, protože konstrukční návrh musí jít na horní mez potřebného. Z toho vyplývá, že je třeba zajistit nejvyšší potřeby (vytápění pro výpočtové teploty vč. větrání a ohřevu vody. Víme, že souběh všech potřeb není vždy roven jedné (100 %). Všechny okamžité potřeby tepla jsou proměnné a přičteme-li k tomu tepelné zisky, pak se může stát, že v nějakých časových intervalech dne nepotřebujeme ze zdroje žádnou energii.

To vše se odehrává v té původní otopné soustavě, která byla dimenzována na určitou přípojnou hodnotu součtu všech potřeb. Z toho vyplývá, že je oprávněný požadavek na projekty provozních stavů otopných soustav a řešení jejich dynamiky zejména po stránce tepelné a hydraulické, vč. adekvátní m + r. Klasická ekvitermní regulace a mnoho dalších metod škrcení průtoků již nestačí.

Existuje celá řada nedořešených problémů, které ani dosavadní vyhlášky nepostihují (viz následující příklady, zaznamenané v praxi).

a) Místnosti (byty) nejsou prakticky nikdy větrány podle výpočtů při vypracování energetického štítku, což rapidně snižuje roční spotřebu tepla. U nezateplených domů až o 30 % a u zateplených až o 60 %. Závisí také na tom, jaký byl zvolen stupeň zateplení (dříve 80 mm, později 100 mm a nyní i 150 mm dodatkové tepelné izolace). Větrací výkon se stále počítá na intenzitu větrání i = 0,5 po dobu celého roku. Pro stejný objem budovy se tedy množství tepla na ohřátí vzduchu nemění, ať je jakýkoliv stupněm zateplení. Jen podíl infiltrace okny se snižuje, ale požadavek větrání zůstává stejný.

b) Po zateplení jsou tělesa předimenzována až na více jak dvojnásobek (snížení tepelných ztrát = snížená potřeba vytápět). Po zateplení se tímto změněným fyzikálním stavem téměř nikdo nezaobíral, zejména pak „zateplovací“ lobby. Zástupci odběratelů zateplení byli ponecháni v omylu, že nemusí nic dělat a bez ohledu na otopnou soustavu ušetří neskutečné množství tepla – praxe ukázala to, že přes dílčí úspory nebylo dosaženo předpokládaného cíle. Jakákoliv úspora po zateplení byla považována za úspěch, i když dosahovala třeba jen menší než poloviční úsporu podle projektů zateplení. Uživatelé začali zavírat tělesa.

Důsledkem zavírání těles je podstatně narušená hydraulická stabilita otopné soustavy a neustálé nepravidelné manipulace s ventily stav ještě zhoršují. Není výjimkou, když se sníží průtok otopné vody až na 25 % původního. Drtivá většina seřízených armatur na projektovaná množství ztrácí schopnost plnit svoji funkci a stávající se zbytečnými – hlučnost a de facto investice do nich se míjejí účinkem – stávají se zbytečnými = zmařené investice. Hydraulická stabilita se zhoršuje.

c) Umístění stoupaček pro otopná tělesa, které jsou vedeny v bytech, jsou bez tepelné izolace, a proto jsou schopny velmi intenzivně vytápět místnosti, kterými jsou vedeny. Zejména je to patrné v přechodovém období otopné sezony. Na tělesech jsou instalovány indikátory, které „něco“ podezřelého indikují, ale tepelný výkon trubek stoupaček dovoluje uzavřít tělesa (indikuje se „nula“ dílků), jelikož trubky dostatečně vytápějí, jenže na trubkách nejsou indikátory. A co uživatel? Lakonicky si mne ruce, „mám teplo, aniž by přibývaly dílky na indikátoru“, a při vyúčtování se diví, proč platí.

Dokonce vzniká uživatelsky „fikaná“ myšlenka, kterou uživatel obrací proti dodavateli tepla. Aby uživatel s poklesem venkovní teploty nemusel otevírat těleso, volá dodavateli a reklamuje, že je v bytě zima. Dodavatel nezkoumá příčiny, zvýší teplotu otopné vody, teplejší trubky více vytápějí. Uživatel je spokojen, dodavatel je spokojen, rozúčtovatel je spokojen. Jen se rapidně zhorší funkce otopné soustavy a její hydraulická stabilita!

Nutno se však zmínit také další důvody, proč se otopné soustavy chovají tak dynamicky a různorodě. Jde především o souhrn mnoha příčin nesouladu mezi dodávkami tepla, tvorbou fyzikálně správných parametrů otopné vody na patách domů, seřízení otopných soustav, řízení spotřeby, měření a regulace, včetně indikace a vyúčtování spotřeby tepelné energie.

Existují i takové zdroje tepla, které namísto odůvodněného nočního útlumu provádějí noční odstávku tepla až do teploty venkovního vzduchu −5 °C, teprve při nižší teplotě je rozvod temperován. Deficit tepla, způsobený noční odstávkou pak v ranních hodinách po určitou dobu pak vyžaduje zvýšený výkon zdroje i více než 2,5×.

K nesprávné dynamice otopných soustav přispívají nevhodné fyzikální parametry otopné vody na straně dodavatelů tepla. Dodavatelé tepla nejsou objektivně znalí podrobností jednotlivých napojených domů. Navíc při různých stupních zateplení, byť původně stejných domů, již není možné provozovat otopnou soustavu na stejných parametrech. Více zateplené domy vyžadují nižší teplotní parametry a naopak. Pokud jsou tyto různorodé domy vytápěny z jednoho místa, dodavatel se musí řídit tím nejméně zatepleným domem.

Zástupci vlastníků či družstevníků bohužel nejsou fundováni smluvně zajistit u dodavatele fyzikálně potřebné parametry otopné vody (nemají k tomu kvalifikaci či odbornou pomoc). V neposlední řadě je také určitý díl chyby na projektantech, kteří navrhují po zateplení taková řešení, která odpovídají statickým parametrům pro návrh (projekt), ale neřeší proměnlivé dynamické stavy v otopné soustavě v průběhu celé otopové sezony. Bez technického řešení, které je postaveno na bázi sofistikované optimalizace otopné soustavy, ani nemohou navrhnout aktivní opatření, pomocí kterých by byly všechny popsané nedostatky v maximální míře eliminovány.

Dodavatelé i uživatelé pro nápravu stávajícího stavu odmítají investovat do technických opatření na patě domu, která by zajistila fyzikálně odpovídající parametry otopné vody. Odvolávají se na zákon č. 458/2000 Sb. § 86, odst. 2, podle kterého je třeba veškeré náklady požadovat po iniciátorovi akce. Proto také někteří účastnící potřebných změn čekají, kdo bude tím iniciátorem, aby uhradil i jeho náklady spojené například s rozdělením odběrů tepla, apod.

Důkazem zasahování do otopné soustavy je například ukázka jednoho výsledku měření v bytě.

Z přiloženého grafu 10 (záznamu konkrétního měření teplot na tělese) jasně vyplývá, že uživatel bez ohledu na vlastnosti bytu a stavby svévolně přerušuje vytápění, aby si v zápětí stěžoval, že je v bytě zima (promiňte, ale to je ze života). Z grafu vyplývá, že tělesa vypíná na dobu cca 6 hodin, což je cca 25 % celého dne. Jsou to ty poklesy až k teplotě pod 22 °C.

V souvislosti s tím je také narušena i teplotní stabilita, a není zřídkavým jevem, že daný byt, který snižuje teploty v místnostech a nevětrá, často dospěje do stavu, kdy se začínají vytvářet a bují plísně.

Energetické štítky jako formální záležitost

O efektivitě a úsporách nakonec nerozhoduje energetický audit, či štítek, ale skutečné chování uživatelů a nedostatečné funkce či vybavení otopné soustavy, které umožňuje rovněž dynamické přizpůsobování parametrů otopné vody aktuálním potřebám hospodárného provozu.

Energetický štítek pouze teoreticky vyjadřuje energetické vlastnosti stavby a jejich provoz v hypotetickém stavu, který ve skutečnosti téměř nikdy nenastane. Bude-li budova méně intenzivně využívána, bude mít menší spotřebu, oproti štítku a naopak.

Energetické štítky bytů alespoň ukážou, že jsou okrajové byty „energetickými či ekonomickými šmejdy“ i při dodržení projektovaných parametrů. A když se v některých sousedních vnitřních bytech bude omezovat vytápění, každý rozumný člověk hned bude vědět, že bude doplácet ještě více, než určuje teoretický energetický štítek. Osobně bych si okrajový byt nikdy nekupoval a určitě bych to doporučoval i svým známým.

Shrnutí předchozích poznatků

1. Lze konstatovat, že je porušována vyhláška 194/2007 Sb. o teplotách v místnostech, což lze klasifikovat u těch, kteří takový stav vytvářejí na společné otopné soustavě jako zásah do cizích práv a poškozování cizích práv. Toto poškozování cizích práv vyplývá z toho, že jsou jednotlivci, kteří nejen pod tlakem indikátorů, nerespektují základní pravidla vytápění a principy využívání společného vlastnictví, kterým otopná soustava je, jelikož je nezbytná pro udržení správných hygienických a zdravotních podmínek života obyvatel v užívaných bytech plísně, vlhko, apod.). Jde také o narušování teplotní a hydraulické stability otopné soustavy s doprovodnými jevy jako je hluk, apod.
   Nesmyslný a naprosto nepromyšlený tlak na úspory tepla v řadě případů postrádá i smysluplné podmínky života a ducha všech platných předpisů.
2. Ve výše popsaném stavu jsou veškeré štítky, indikátory a kalorimetrická měřidla v bytech nevhodným nástrojem, pokud neexistuje způsob, jak přimět uživatele, aby udržovali tepelnou stabilitu místnosti podle platných norem a předpisů. Dokonce jsem zaregistroval nápad (nápad prý aplikují v cizině), že by bylo dobré dávat indikátory i na trubky stoupaček! Ptám se, a proč ne třeba i na ležaté rozvody ve sklepích, či na zdi mezi sousedy? Omluvte, prosím, určitou ironii.
3. V metodice výpočtů na rozdělení nákladů za teplo s použitím korekcí chybí ta nejdůležitější korekce, kterou by měla být korekce na přenos tepla od souseda s vyšší teplotou v bytě směrem k sousedovi s nižší teplotou v bytě. Pokud to neumíme zařídit, máme jít od toho.
   Dokud nebudou všichni vytápět na optimální teploty v bytech, nezbavíme se problémů a kritiky vytápění. Otopná soustava není vodovod s teplou vodou a teplo sdílené mezi byty není tržní komoditou, jelikož se nedá měřit a ani není měřeno, ani nijak posuzováno a předpisy toto vůbec ignorují.
4. Stávající motivace za úspory tepla tedy nevychází z dobrého úmyslu spotřebovávat minimum tepla při dodržení potřebné teploty v bytě, ale z úmyslu za každou cenu ušetřit, tj. i pod normální hodnoty a bez ohledu na to, zda se tím omezují či poškozují cizí zájmy (třeba i bezohledné čerpání tepla od sousedů) a prochladlé nebo přetopené místnosti nepodporují zdravý způsob života.
   Kvalitní funkci stávající otopné soustavy po zateplení lze zajistit jen tehdy, když je provozována v technických mezích daných projektem na základě řízení na trvale správných fyzikálních parametrech otopné vody.
5. Ve světle uvedených skutečností je udivující, že někoho napadne, že je správné, aby ten, který je donucen ne svým rozhodnutím zahřívat sousední hnízdečko neidentifikovatelným množstvím tepla, platil až 70 % spotřební složky.

Proč je do rozúčtování nákladů zaváděna myšlenka „trestání“ těch, kteří nechtějí nic víc, než využívat svého práva na normovanou teplotu v bytě a práva na tepelné ztráty podle projektu, kterou jim svévolně zvyšují ti, kteří porušují pravidla vytápění a omezují či přestávají vytápět.

Zřejmě se zákonodárci domnívají (pod tíhou argumentů některých lobbistů), že neexistují podstatně jednodušší, logické a spravedlivější technické prostředky, jak lidem situaci při vytváření tepelné pohody nestěžovat, ale zjednodušovat.

Když zákonodárce neumí objektivně vyřešit distribuci tepla mezi koncovými spotřebiteli, tj. jednotlivými uživateli bytů, ať takovou problematiku vypustí z legislativy! Lakonické sdělení, že to nikdy nebude spravedlivé, nestačí.

V tomto světle lze všechny metody na rozdělování nákladů za teplo označit za indikačně matematickou hru, která ztrácí praktický význam a stojí nemalé peníze. Bohužel je tato hra nařízena zákonodárcem.

Tak působí a funguje legislativa zákonodárce, která neumí zajistit plnění technických podmínek k základním otázkám položeným na počátku tohoto článku…

1. Jak mám snížit teplotu v bytě z 23 °C na 21 °C, když mám uzavřená tělesa, všechny zdroje tepla uvnitř vypnuté a slunce nesvítí a o teplo od sousedů nestojím?
2. Jak mám naopak šetřit tepelnou energií, když mi ji sousedé „odsávají“ skrze příčky? Jinak by mi byla zima.
3. Jak jim takovou (nedobrovolně sdělenou) energii změřit a přeúčtovat?
4. Bude na takové tržní podmínky pamatovat novelizace předpisů pro vytápění a pro rozúčtování nákladů za teplo?