logo TZB-info

Reklama

Analýza požárů způsobených dětmi předškolního věku

Analýza požárů způsobených dětmi předškolního věku,  foto časopis 112
Analýza požárů způsobených dětmi předškolního věku, foto časopis 112

Děti nejsou skutečnými viníky požárů.Ve většině případů se zmocnily zapalovačů, aniž by musely vyvíjet mimořádné mentální nebo fyzické úsilí. Je pak zcela logické, aby odpovědnost za vznik požáru způsobený takto malými dětmi byla řešena s osobami, které na ně měly dohlížet.

Reklama

V 70. letech byl zpracován tzv. racionalizační úkol č. 1 „Rozbor případů požárů zaviněných dětmi v letech 1974 až 1978 v ČSR“. Za sledované pětileté období bylo na území tehdejší České socialistické republiky evidováno 37 obětí, které měly na svědomí požáry zaviněné nezletilými osobami. V 35 případech byly oběťmi děti do šesti let.

Společnost má sklony označovat některé děti za hloupé. Přitom míra intelektuálních dovedností dětí je mnohdy překvapivá. Ačkoli mezi nimi vznikají tu a tam patrné rozdíly v mentální vyspělosti, v osvojených návycích a schopnosti koncentrace, drtivá většina z nich obvykle dokáže již ve velmi útlém věku pochopit, jaké jednání je nedovolené. Platí to i ve vztahu k zápalkám a zapalovačům. Děti vědí, že tyto nástroje způsobí oheň a že by se jich neměly dotýkat. Proto, pokud s ohněm experimentují, konají tak většinou skrytě, vědomi si porušování daných pravidel chování. Obecné mínění přisuzuje požáry způsobené nezletilými osobami spíše dětem intelektuálně zralejším. Takovým, které jsou již do jisté míry samostatné a nevyžadují nepřetržitý dohled rodičů. Starší děti mají odvahu a kuráž vyhledat skryté místo a zde nenápadně způsobit požár, ať už cíleně, nebo jako vedlejší, původně nezamýšlený důsledek hry s ohněm. Tuto dovednost mají však i děti malé. Stačí, když rodiče, nebo jiné osoby pověřené nad dohledem nezletilců, poleví v pozornosti. Přesto se však neočekává, že malé děti způsobí příliš významné škody. Oba uvedené předpoklady praxe v zásadě potvrzuje. Potud tedy nic překvapivého. Tragické a velmi nebezpečné požáry způsobené dětmi se však zobecněnému pravidlu vymykají. Vznikají nedovolenou aktivitou právě u dětí předškolního věku a fakticky se odehrávají rodičům přímo „pod nosem“.

Počet fatálních požárů klesl

V pětiletém období let 1974 až 1978 zemřelo v důsledku dětmi zaviněných požárů 34 dětí v předškolním věku a 3 děti ve věku mezi 6 až 15 lety. Předmětná analýza tvrdí, že v 35 případech zemřely děti kvůli tomu, že na ně nedohlížely dospělé osoby. Zpráva dále uvádí, že „velký počet zranění a úmrtí dětí ve věku do 6 let vyplývá z malé pohyblivosti dětí v této věkové kategorii a zřejmě z neschopnosti reagovat včas a správně na hrozící nebezpečí.“

Oproti tomu v období let 2007 až 2019 zemřely na tento typ požárů pouze tři děti do 6 let a dvě děti ve věku 6 až 15 let. Ve srovnání s pětiletým obdobím let 1974 až 1978 se tedy jedná o ohromující pokles. Příčiny tohoto poklesu jsou nepochybně ovlivněny více souběžnými faktory. Patří mezi ně nejen změna četnosti využívání iniciačních zdrojů, jako jsou zapalovače nebo sirky, ale také demografické vlivy. Z důvodu rozsahu tohoto tématu byla tato část analýzy vyňata, podobně jako problematika trestání delikventů.

Navzdory příznivým číslům z hlediska počtu usmrcených dětí je nicméně žádoucí na několika vybraných příkladech demonstrovat současná specifika požárů způsobených dětmi mladšími 6 let. Jak bude z příkladů patrné, ačkoli lze mezi jednotlivými událostmi nalézt určité paralely, pak v detailech se mírně liší. Společným jmenovatelem všech požárů je úmyslné porušení zákazu manipulace s iniciačními zdroji, touha dětí něco zapálit, ale také zamlčování spáchaného činu, a to ještě v době, kdy by mohli rodiče bezprostředně hrozící nebezpečí odvrátit.

Azylový dům

Prvním případem je tragédie, která nastala v D. ve čtvrtek 21. února 2019. Nešťastný incident vznikl v azylovém domě ve chvíli, kdy matka dvou dětí hlídala dítě své spolubydlící. V jednu chvíli se děti této matky rozhodly vběhnout do vlastního bytu. Děti za sebou zavřely dveře, zatímco jejich matka zůstala na chodbě se svěřeným chlapcem. Bez přímého dohledu matky sebral její čtyřletý syn z asi metr vysokého botníku odložený plynový zapalovač a zapálil s ním kus papíru. Hře s ohněm přihlížela, nebo se na ní snad i podílela, jeho dvouletá sestra. Jedno z dětí pak hořící papír odhodilo na postel. Jakmile vzplanul potah postele společně s matrací, začala se plnit místnost hustým černým kouřem. Obě děti společně utekly do koupelny a tam zřejmě chlapec pootevřel okno, které ústilo na chodbu azylového domu. Matka obou dětí zaznamenala nebezpečnou situaci ve chvíli, kdy zaslechla výkřik svého syna. Spěchala k bytu a v tom okamžiku spatřila kouř valící se z koupelnového okna. Když dveře otevřela, vyběhl syn na chodbu. Volala na svou dceru, ta však neodpovídala. Rozhodla se vstoupit do bytu, ale sálající požár a dusivý, štiplavý dým ji donutil okamžitě ustoupit. Nahromaděný kouř uvnitř bytu byl tak hustý, že se v prostorách nedokázala zorientovat. Její dcera byla po požáru nalezena bez známek popálenin na podlaze v koupelně. Tělo leželo zhruba dva metry od vstupních dveří. Příčinou smrti byla otrava zplodinami hoření.


Matka vypověděla, že děti byly ponechány bez jejího dohledu zhruba 10 až 15 minut. Tento čas odpovídá devastujícím účinkům požáru, který prakticky celý interiér zničil. Čtvrt hodiny je však taky dost času na to, aby obě děti pokoj bezpečně opustily. Děti totiž neměly po celou dobu požáru únikovou cestu z bytu nijak blokovanou. Prostředí bylo dětem důvěrně známé. Nebyly pod vlivem omamných látek a ani samy netrpěly žádnou prokazatelnou poruchou z hlediska vnímání reality. Navíc rozvoj požáru v bytě neproběhl skokově. Byly vyloučeny jakékoli těkavé látky, které by průběh hoření mimořádně urychlovaly. Přesto chlapec byt neopustil. Místo aby utekl a vzal s sebou svou sestru, rozhodl se odejít do koupelny. Dveře do koupelny byly přitom umístěny přímo vedle vchodových dveří. Ačkoli se může zdát jeho jednání podivné, odpovídá i závěrům analýzy z let 1974 až 1978, že „děti v těchto případech nehledají cesty k úniku, ale snaží se ukrýt do míst, která se jim zdají bezpečná.“2)

Motivace jednání chlapce zůstala zahalena tajemstvím. Během rozhovoru s vyšetřovateli několikrát sdělil, že se omlouvá. Je tedy nepochybné, že událost jej poznamenala a vyvolala v něm pocit viny. Možná i proto svou výpověď často měnil. Nedokázal během rekonstrukce událostí udržet pozornost a soustředění. Nedokázal ale odpovědět také na zásadní otázku, proč s sebou při útěku z hořícího bytu nevzal svou sestru. Sám z bytu v poslední chvíli utekl. Je tedy pravděpodobné, že dvouletá holčička byla v době, kdy se chlapec rozhodl z bytu utéct, už v bezvědomí nebo po smrti.

Bytový dům v demolici

Podobně jako u azylového domu byl i požár, který vypukl 4. září 2007 v Ch., tragický. Zanedbaná a zchátralá stavba byla ve vlastnictví města, které už dříve rozhodlo o jeho demolici. Přední část objektu byla v té době odpojena od plynu a elektřiny, a neměla být tedy nájemníky užívána. Přesto si v jejích prostorách vytvořili nájemníci improvizovaný sklad, kam odkládali různé věci. Právě v tomto místě vznikl požár. Dva čtyřletí a jeden dvouletý chlapec si hráli nejprve na zahradě před domem, načež vběhli do přední části domu. Požár ohlásila náhodná kolemjdoucí, která si všimla, že z okna této části domu stoupá černý dým. Dvouletý chlapec na následky popálení a intoxikace zemřel.

Čtyřletí chlapci nejprve vypověděli, že požár založil ten nejmladší tím, že zapálil kus papíru. Když se oheň rozhořel, oba starší chlapci utekli k rodičům, aby jim oznámili, že v domě hoří. Pozdější prošetření sledu událostí odhalilo, že původcem požáru nebyl dvouletý chlapec, ale jeho čtyřletý kamarád. V tomto případě sehráli rozhodující roli rodiče provinilců, kterým se děti na jejich nátlak svěřily a rodiče pak doznání chlapců sdělili vyšetřovatelům.

Podrobnější analýza sekvence událostí zároveň odhaluje, že děti se v místnosti vzniku požáru zdržovaly nepřiměřeně dlouho. I když se oheň musel významně rozhořet, ani jeden z chlapců neběžel za rodiči, aby o požáru kohokoliv informoval. Požár tak paradoxně nahlásila naprosto cizí žena, která si všimla, že z budovy uniká černý kouř. Chlapci svou prodlevu v oznámení události vysvětlovali tím, že se snažili třetímu pomoci dostat se z místnosti ven. Teprve když byli neúspěšní, rozhodli se vyhledat pomoc rodičů.

Bytový dům s průjezdem

V obou předem jmenovaných případech podnítily děti k vyhledání rodičů až zcela krajní okolnosti. I požár v P. z 15. září 2015 není výjimkou. V tomto případě šlo o velmi zanedbaný dům řadové zástavby s průchodem do dvora. V poledne si všimli dva nezávislí svědci několika malých dětí ve věku 4 až 6 let, které si hrály na dvoře předmětného domu a držely v ruce hořící zapalovače. Po deseti minutách už z průchodu domu, krytého výklenku a garáže šlehaly plameny. Během požáru bylo zraněno 7 osob. Některé z nich musely být zachraňovány s použitím výškové techniky, protože ohnisko požáru bylo situováno právě v přízemním průjezdu a kouř se tak komínovým efektem rozváděl do vyšších nadzemních podlaží. Při požáru nikdo nezemřel zřejmě jen proto, že jednotky PO se dostavily na místo včas a situaci rychle dostaly pod kontrolu.

Stejně jako u předchozího případu, tak i u této události sehrál roli fakt, že děti žádné z dospělých osob požár neohlásily. Místo toho se po nějakém čase rozutekly. Některé z nich unikly právě do domu, a tím se paradoxně vlákaly samy do pasti. Požár se totiž v průjezdu rozšířil do takové šíře a intenzity, že znemožnil obyvatelům dům opustit. Informaci o požáru oznámil na tísňovou linku pracovník firmy, která měla sídlo v protilehlém domě.

Snad právě z důvodu absence usmrcených nebo vážně zraněných osob bylo objasňování případu nesmírně komplikované. Z kamerového záznamu bylo zřejmé, že ještě v době požáru se kolem něj pohybují děti. Bohužel byla kamera umístěna příliš daleko na to, aby byla možná jejich jednoznačná identifikace. Spolupráce s rodiči dětí byla při vyšetřování složitá. Navzdory dvěma očitým svědkům i získání kamerového záznamu skončil celý případ bez dohledání konkrétního viníka.

Podsedák kuchyňské židle

Příkladem mimořádného chování dítěte předškolního věku je událost, která nastala v Č. L. 15. dubna 2019. Otec, který měl ten den za sebou noční směnu, si v ložnici v dopoledních hodinách na chvíli zdřímnul. Společně s ním byla v ložnici také jeho dvouapůlletá dcera a pětiletý syn. Zatímco otec spal, odebral se chlapec do kuchyně a tam zapálil podsedák židle. Poté se malý hoch znovu vrátil do ložnice a zavřel za sebou dveře. Děti si společně hrály až do chvíle, než kouř a zápach ohně stoupající zpod dveří ložnice spícího muže probudil. Když muž otevřel dveře, aby vypátral původ kouře, nastal výbuch. Protože se požár v kuchyni rozvíjel v relativním nedostatku vzduchu, došlo okamžitě vlivem přísunu vzdušeného kyslíku z ložnice k explozivnímu hoření. Důsledkem tohoto jevu byla následně vybita bytová okna. Rodina požár přežila, ale chlapec se ke svému činu přiznal až poté, co proti němu svědčila jeho sestra. Ta si totiž všimla, jak bratr bere z parapetu v ložnici zapalovač a odchází s ním do kuchyně.

Halogenový ohřívač

Reakce dětí v uvedených případech jsou zarážející. Všechny – nepřiměřeně dlouho otálely, než o vzniklé situaci někomu z dospělých řekly. V případě „bytového domu s průjezdem“ a „podsedáku kuchyňské židle“ se k dospělým osobám děti uchýlily, ale o požáru nic neřekly. Přitom není pravidlem, že by byly velmi malé děti vůči projevům požáru netečné. Názorným důkazem je požár, který vznikl 2. prosince 2016 v K. Vyšetřováním bylo zjištěno, že pachateli požáru byla dvouapůlletá dvojčata, která během hry v obývacím pokoji dokázala uvést do provozu halogenový ohřívač. Povedlo se jim to i přesto, že tato operace vyžadovala zapojení přístroje do prodlužovací šňůry a stisknutí samotného spínače jak na prodlužovací šňůře, tak i na přístroji samotném. Během hry se kolem ohřívače navrstvila hromádka lůžkovin, která v bezprostředním kontaktu s rozžhavenou mřížkou přístroje vzplanula. Jakmile děti zjistily, že potahy kolem ohřívače hoří, okamžitě s brekem utíkaly za svou matkou do kuchyně. Reakce dětí přitom musela být poměrně rychlá, protože matka po příchodu do obývacího pokoje stačila duchapřítomně odpojit prodlužovací šňůru a začala hasit.


Porovnání případu „halogenového ohřívače“ a dříve zmíněných událostí však odhaluje jeden zásadní rozdíl. Zatímco v předchozích případech vznikl požár vždy prokazatelně z vůle samotných dětí, v tom posledním děti nemohly ani tušit, že by mohly způsobit požár. Pak se tedy nabízí vysvětlení, že zdrženlivost dětí v ostatních případech měla přímou souvislost s vědomím toho, co způsobily. To je samozřejmě možné. Předškolní období duševního vývoje dětí je poznamenáno konfliktem mezi iniciativou a vinou. „Dítě má velkou potřebu různých aktivit, v nichž se snaží prosadit, zároveň je ale stále usměrňováno a ve svých aktivitách omezováno.“ Ve chvíli, kdy dítě poruší jasně daná pravidla, vyvolává to u něj velmi silné pocity viny. Pak může mít obavu z trestu, která se navenek projevuje vyhýbáním se střetu s rozzlobeným rodičem.

Rodiče jako vzor

S ohledem na zjištěné skutečnosti je možné zkoumat uvedené případy ještě v mnohem širším kontextu. Na děti a jejich chování má totiž vliv nejen jejich schopnost sebekontroly, ale i sociokulturní prostředí, ve kterém vyrůstají. Návyky a vzorce chování takto malé děti zpravidla přejímají od dospělých vzorů. Dítě má omezené možnosti a schopnosti posoudit, zda jsou pravidla chování daná rodiči správná. Vychází z předpokladu, že všechny příkazy a zákazy jsou platné a závazné. „Respekt k pravidlům je respektem k autoritě, která tato pravidla vydává.“3)

Z těchto skutečností pak vyplývá naprosto zásadní role rodičů jako vzorů, ke kterým děti vzhlížejí. Tato role spočívá nejen v tom, že rodiče působí na děti preventivně, to znamená, že omezují děti v jejich jednání a konání zcela jasnými a pochopitelnými pokyny, ale stejně tak i ve fázi, kdy bylo některé ze zásadních pravidel porušeno. Jednání a chování rodičů v průběhu vyšetřování je pro dítě návodem, jak se správně chovat. Při vyhledávání konkrétních viníků požáru „bytového domu s průjezdem“ však rodiče dětí k objasňování případu nijak nepřispěli. Děti těchto rodičů se nepochybně na místě požáru pohybovaly. Z výpovědi jednoho nájemníka vyplynulo, že o hře dětí se zapalovači se ještě těsně před vznikem incidentu nepřímo dozvěděl od své dcery. Konkrétní jména dětí však nepadla. Jednalo se přitom o požár, který by se za méně příznivých okolností mohl rozvinout do tragédie mimořádných rozměrů. Je tedy zřejmé, že prostředí, v němž se děti pohybovaly, bylo z hlediska vynucování a dodržování obecně závazných pravidel zjevně deformované.

Děti nejsou skutečnými viníky požárů

S ohledem na uvedené není možné nezletilé aktéry příkladových situací jakkoli přísně hodnotit. Ačkoli někteří rodiče popsali své vlastní děti vyšetřovatelům jako „nezvladatelné“ nebo „velmi živé“, není možné nahlížet na tyto děti optikou skutečných viníků. Ke vzniku požáru je potřeba mnohem více než jen osobní vůle malých dětí. Tyto děti potřebovaly dostat příležitost. Rodiče nechali svým ratolestem přiměřenou volnost, kterou děti tohoto věku při svém poznávání světa nezbytně potřebují. Přesto mnohé z nich zcela vědomě porušily obecně závazná pravidla bezpečného chování. Neměly osvojeny elementární návyky bezpečného chování a ani základní ohleduplnost k blízkému okolí. Ve většině případů se zmocnily zapalovačů, aniž by musely vyvíjet mimořádné mentální nebo fyzické úsilí. Je pak zcela logické, aby odpovědnost za vznik požáru způsobený takto malými dětmi byla řešena s osobami, které na ně měly dohlížet.

Literatura

  • HONČÍKOVÁ, Dana. Teorie mysli u dětí předškolního věku. Praha, 2008. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Katedra psychologie. Vedoucí práce Lenka Šulová
  • NIKL, Jaroslav. Sociálně patologické jevy u dětí a mládeže se zaměřením na jejich prevenci. Praha: PA ČR, 2000. 100 s. ISBN 80-7251-033-9
  • VEČERKA, Kazimír, HOLAS, Jakub, ŠTĚCHOVÁ, Markéta, DIBLÍKOVÁ, Simona. Sociálně patologické jevy u dětí. Závěrečná zpráva z výzkumu. Praha, 2000. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. ISBN 80-86008-74-6
  • VEČERKA, Kazimír, ŠTĚCHOVÁ, Markéta. Systémový přístup k prevenci kriminality mládeže. Praha, 2014. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. ISBN 978-80-7338-140-0
 
 

Reklama

ZOBRAZIT PLNOU VERZI
© Copyright Topinfo s.r.o. 2001-2021, všechna práva vyhrazena.