Požární odolnost stavebních konstrukcí

Ing. arch. Petr Hejtmánek, Ing. Hana Najmanová, Ing. Marek Pokorný, Ph.D.

Reklama

8 Požární odolnost stavebních konstrukcí

Požární odolnost je schopnost stavebních konstrukcí odolávat účinku plně rozvinutého požáru, aniž by došlo zejména k narušení jejich únosnosti a stability, celistvosti a izolační schopnosti.

8.1 Požadovaná požární odolnost

Požadavek požární odolnosti musí splňovat všechny nosné a požárně dělicí konstrukce a je to doba v minutách, po kterou musí být schopny odolávat účinkům požáru bez porušení požadované funkce. Těchto funkcí může být několik a určují je tzv. mezní stavy. Nosná nebo požárně dělicí konstrukce může mít funkcí několik, může mít tedy požadavek na jeden i více mezních stavů.

V České republice je pak zápis požární odolnosti (tedy mezní stav + požadovaná doba) ještě doplněn požadovaným druhem konstrukční části, tedy jestli má jít o konstrukci druhu DP1, DP2, nebo DP3 (viz kapitolu 4).

Mezní stavy požární odolnosti

Mezní stav požární odolnosti zohledňuje typ konstrukce: zda je nosný či nenosný, zda jde o stěnu, sloup, popř. dveře. Norma ČSN EN 13501-2 definuje řadu mezních stavů, čtyřmi nejčastěji používanými jsou: R, E, I, W (Obrázek 6). U výplní otvorů se lze setkat se dvěma dalšími specifickými mezními stavy: C a S:

Obrázek 6: Hlavní mezní stavy: (a) R = únosnost a stabilita, (b) E = celistvost, (c) I = izolační schopnost (omezení teploty); (d) W = omezení radiace (sálání) tepla

mezní stav „R“ (únosnost a stabilita) platí všechny nosné konstrukce (včetně těch uvnitř požárního úseku), které zajišťují stabilitu objektu – nosnou funkci musí plnit i během požáru. Podobné požadavky mají i nosné konstrukce, které nezajišťují stabilitu celého objektu (např. vestavěné podlaží s větším počtem osob). U mezního stavu „R“ nezáleží na tom, zda jde o prutovou nebo plošnou konstrukci, musí ji splňovat: nosné stěny, stropy, sloupy, průvlaky, nosníky, překlady, střešní vazníky, vaznice, ale i ztužidla apod.
mezní stav „E“ = celistvost platí pro všechny plošné požárně dělicí konstrukce. Během požáru se nesmí v požárně dělicí konstrukci vytvořit trhlina, kterou by mohl plamen prošlehnout nebo horké plyny do jiného požárního úseku. Mezní stav „E“ musí splňovat požární stěny a stropy oddělující požární úseky, případně požární předstěny, podhledy (za nimi jsou například technologická vedení apod.) a požární uzávěry (např. dveře).
mezní stav „I“ (izolační schopnost) platí pro plošné požárně dělicí konstrukce, které musí zabránit nadměrnému ohřívání prostoru na straně odvrácené od požáru. Nesmí se vznítit ani materiál na neohřívané straně ani v její blízkosti. Při zkouškách požární odolnosti je mezní stav „I“ splněn tehdy v případě, že průměrná teplota na neohřívané straně nevystoupá oproti počáteční o více než 140 °C s maximálním bodovým vzrůstem teploty v kterémkoli místě o více než 180 °C. Mezní stav „I“ musí splňovat především pevně zabudované plošné konstrukce, jakými jsou požární stěny a stropy mezi požárními úseky – tedy uvnitř objektu, kde se požár může vyskytnout na obou stranách konstrukce a kde je pravděpodobné ohrožení osob na neohřívané straně. Mezní stav „I“ musí splnit i požární uzávěry ústící do chráněné únikové cesty.
mezní stav „W“ (omezení radiace tepla) platí pro plošné požárně dělicí konstrukce a jde o podobný mezní stav jako „I“, ovšem s méně přísnými požadavky. Mezní stav „W“ není schopen zabránit nárůstu teplot, pouze do určité míry omezuje tepelný tok sálající ze strany konstrukce odvrácené od požáru. Tento sálavý tepelný tok však nesmí způsobit rozšíření požáru nebo ohrozit osoby unikající v blízkosti takového konstrukce, je proto omezen na 15 kW/m². Snížení požadavku „I“ na benevolentnější mezní stav „W“ může být použito v případě požárních uzávěrů (např. dveří) mezi běžnými požárními úseky, kde se před a za dveřmi počítá s volným prostorem, nebo u obvodových stěn, kde tepelný tok může volně sálat do exteriéru. Pokud ale existuje riziko požáru vně obvodové stěny (například požárně nebezpečný prostor blízké sousední budovy) a účinek požáru se snaží vniknout do interiéru, pak je potřeba požadovat přísnější požadavek „I“.
mezní stav „C“ (samozavírání); Dle kmenových norem ČSN 73 0802 a ČSN 73 0804 musí být dveře, které jsou z provozních důvodů převážně nebo trvale otevřeny, vybaveny zařízením, které v případě požáru umožní samočinné uzavření, tedy nejčastěji samozavíračem. Tím se docílí, že požárně dělicí konstrukce zůstane v celé ploše celistvá bez slabých míst. Přesná definice převážného nebo trvalého otevření není v normě stanovena, záleží na odborném odhadu projektanta. Jsou ale provozy, kde samozavírač musí být instalován vždy, a to zejména na dveřích do chráněných únikových cest. Další požadavky na umístění samozavírače určují specifické projektové normy (např. dveře do obytných jednotek v hotelech nebo v některých zdravotnických zařízeních).
mezní stav „S“ (kouřotěsnost); Dveře do zvláště chráněných prostor, které slouží k evakuaci většího počtu osob, musí zamezit proniknutí kouře, aby nemohlo dojít k nadýchání zplodin a ohrožení na životech). Kouřotěnost je zajištěna instalací požárně odolného těsnění ve funkční spáře dveřních otvorů. Mezní stav „S” musí splňovat například dveře vedoucí do chráněné únikové cesty typu B a C nebo revizní dvířka instalačních šachet ústících do chráněné únikové cesty apod.

Doba požární odolnosti

Po dobu požární odolnosti musí konstrukce odolávat účinkům požáru, respektive musí plnit požadovaný mezní stav (popřípadě více mezních stavů). Doba požární odolnosti je měřena v minutách, přičemž je vytvořena stupnice. Základní klasifikační doby jsou 15, 30, 45, 60, 90, 120 a 180 minut.

8.2 Požadovaná požární odolnost

Obrázek 7: Požadovaná doba požární odolnosti a druh konstrukce

Požadované hodnoty požární odolnosti se zakreslují do výkresové části požárně bezpečnostního řešení, a to ke všem nosným a požárně dělicím konstrukcím. Požadovanou dobu požární odolnosti pro určitý typ konstrukce včetně případného požadavku na druh konstrukční části (Obrázek 7) určuje stupeň požární bezpečnosti. Mezní stavy se určí podle toho, o jakou konstrukci jde, tedy zda se jedná o konstrukci nosnou nebo nenosnou, stěnovou či prutovou apod.

Následně jsou popsány jednotlivé typy stavebních konstrukcí, pro které jsou požadovány požární odolnosti (tj. jednotlivé položky 1 až 11 tabulky 12 v ČSN 73 0802):

požární stěny a požární stropy (položka 1) jsou plošné konstrukce na hranici požárního úseku uvnitř objektu, popřípadě na hranici dvou objektů. Jelikož jde o plošnou konstrukci mezi dvěma uzavřenými prostory (mezi požárními úseky), musí splňovat mezí stav EI; pokud jde zároveň o konstrukci nosnou, pak musí splnit REI.

Z tabulky je možno vyčíst, že bez ohledu na hořlavost konstrukčního systému není možné v podzemním podlaží navrhnout požární stěny a stropy jiné než druhu DP1, tedy konstrukce betonové, zděné apod., a to včetně stropu.
Obrázek 8: Rozdělení prosklené stěny s požární odolností na část s požadavky pro požární uzávěr a požární stěnu (zdroj: HASIL a.s.)
požární uzávěry otvorů (položka 2) jsou otvíravé plošné konstrukce v požárních stěnách a stropech (dveře, okna, poklopy apod.), stále se však jedná o konstrukce uvnitř objektu, mezi požárními úseky – okna a dveře na fasádě většinou žádnou požární odolnost vykazovat nemusejí. Požární uzávěry mezi dvěma běžnými požárními úseky musí splňovat mezní stav EW, dveře vedoucí do chráněné únikové cesty musí splnit mezní stav EI. Některé dveře navíc musí být dále opatřeny samozavíračem (mezní stav C), popřípadě musí být kouřotěsné (mezní stav S).

Požární uzávěry jsou vyňaty z hodnocení konstrukčního systému. Navržením dřevěných dveří (konstrukce DP3) tedy není objekt řazen do hořlavého konstrukčního systému. Dveře druhu DP1 je nutno navrhnout až od 2. podzemního podlaží níže, popřípadě mezi objekty a v požárních úsecích s vyšší stupněm požární bezpečnosti (VI. a VII.)

Součástí požárního uzávěru, na něž jsou kladeny mírnější požadavky požární odolnosti, mohou být i části neotvíravé (pevně zasklené nadsvětlíky, boční prosklení), pokud jejich plocha nepřekročí 1,5násobek otvíravé části a zároveň celý otvor včetně otvíravé části nepřekročí 6 m² (Obrázek 8).
obvodové stěny (položka 3) jsou plošné konstrukce na hranici objektu, za nimiž je volné prostranství. Z tohoto důvodu, pokud je obvodová stěna posuzována pouze z vnitřní strany, je možné snížit požadovaný mezní stav na EW, respektive REW u nosných konstrukcí. Pokud je ale reálné riziko, že na konstrukci může působit požár i z vnější strany (například pokud jsou požadovány požární pásy, nebo na fasádu zasahuje požárně nebezpečný prostor cizího požárního úseku, viz kapitolu 10), nelze požadavek snížit a musí být EI, respektive REI.

Obvodová konstrukce (resp. její nenosná část) nemusí v zásadě splňovat požadavek požární odolnosti, v tom případě se ale od ní stanovuje tzv. požárně nebezpečný prostor, jež může velkou měrou limitovat umístění objektu na pozemek.

Požární pásy jsou vodorovné a svislé části obvodové konstrukce na hranici požárního úseku a zabraňují přestupu požáru do jiného požárního úseku přes fasádu (exteriérem). Požární pásy musí být taktéž zhotoveny na hranici dvou objektů (např. když se jedná o stavbu v proluce). Pásy mají být alespoň 0,9 m široké (vysoké) a musí být z konstrukcí druhu DP1, nesmí mít ve své ploše požárně otevřené plochy a na jejich povrch musí být použity výrobky nešířící plamen po povrchu (i_s = 0 mm/min.). Požární pásy není nutné navrhovat u objektů s požární výškou do 12,0 m včetně, u objektů které jsou vybaveny sprinklerovým stabilním hasicím zařízením, popřípadě v dalších specifických (méně častých) případech. Požární pásy lze také nahradit konstrukční úpravou na fasádě (Obrázek 9, Obrázek 10), nejčastěji vyložením konstrukce DP1 tak, aby rozvinutý obvod takové konstrukce byl nejméně 1,2 m (balkonové a lodžiové desky, masivní římsy apod.).

Obvodové konstrukce, které prokazatelně nezajišťují stabilitu objektu (tedy lehké obvodové pláště, vyzdívky skeletového systému apod.), jsou vyňaty z hodnocení konstrukčního systému, ke snížení požadavku na instalaci požárních pásů ale nedochází. Lehké obvodové pláště tedy mohou být druhu DP3 a lze je libovolně užít u objektů s požární výškou do 12,0 m. U objektů vyšších je nutné kombinovat takový plášť s požárními pásy druhu DP1.

Obrázek 9: Varianty řešení vodorovných požárních pásů na fasádě (svislý řez): (a) přímý požární pás; (b) prodloužený požární strop (např. balkonová deska nebo římsa); (c) a (d) ustoupení obvodové stěny nad nebo pod požárním stropem; legenda: 1 = část obvodové stěny bez požární odolnosti (např. okno), 2 = požární strop, 3 = požární pás

Obrázek 10: Varianty řešení svislých požárních pásů na fasádě (půdorys): (a) přímý požární pás; (b) ustoupení líce obvodové stěny; (c) prodloužení požární stěny; legenda: 1 = část obvodové stěny bez požární odolnosti (např. okno), 2 = požární stěna, 3 = požární pás
nosné konstrukce střech se podle položky 4 posuzují tehdy, pokud jde o střechu nebo strop, nad nimiž není stálé nebo nahodilé požární zatížení. Prutové prvky (nosníky, vaznice apod.) musí splňovat mezní stav R, plošné nosné konstrukce musí splnit RE. Pokud nad těmito konstrukcemi existuje nahodilé nebo stálé požární zatížení (plášť schopný šířit požár, hořlavá technologie instalovaná na střeše), pak je nutno ji hodnotit jako požární strop dle položky 1 (tedy mezní stav REI).
nosné konstrukce zajišťující stabilitu objektu uvnitř požárního úseku (položka 5) jsou prutové nebo plošné konstrukce – sloupy, průvlaky, nosníky, pilíře, nosné stěny, stropy vícepodlažních požárních úseků apod. Tyto konstrukce musí splnit mezní stav R, stropy, které nejsou na hranici požárních úseků, musí splnit RE.
nosné konstrukce zajišťující stabilitu umístěné vně objektu (položka 6) jsou prutové nebo plošné konstrukce – sloupy, průvlaky, nosníky, pilíře, nosné stěny, stropy vícepodlažních požárních úseků apod. Tyto konstrukce musí splnit mezní stav R, ale pouze v případě, že se nacházejí v požárně nebezpečném prostoru.
Balkonové nebo lodžiové konstrukce nemusí vykazovat požadovanou požární odolnost, pokud se nepodílí na stabilitě objektu, popřípadě pokud nejde o požární pás (viz položku 1).
nosné konstrukce nezajišťující stabilitu objektu (položka 7) jsou prutové nebo plošné konstrukce vestavěných částí objektu, například vestavěných podlaží. Tyto konstrukce musí splnit mezní stav R, stropy musí splnit RE. Jelikož se nejedná o nosné konstrukce objektu nebo požárně dělicí konstrukce, jsou vyňaty z hodnocení konstrukčního systému a mohou být druhu až DP3 (krom vyšších stupňů požární bezpečnosti).
nenosné konstrukce uvnitř požárního úseku (položka 8) jsou jakékoliv stabilní konstrukce, které neoddělují dva požární úseky – například příčky uvnitř bytu. Na tyto konstrukce je kladen pouze požadavek druhu konstrukční části, a to pouze v VI. a VII. stupni požární bezpečnosti.
konstrukce schodišť dle položky 9 platí pouze pro ta schodiště, po kterých uniká více než 10 osob a která nejsou v chráněné únikové cestě. Na takové schodiště je požadavek mezního stavu R. Je ale nutno upozornit, že v některých situacích je pod schodištěm provoz vedený jako jiný požární úsek, schodišťové rameno nebo podesta nebude pouze schodištěm, ale taktéž požárním stropem dle položky 1.
Schodiště uvnitř chráněné únikové cesty nemusí vykazovat požární odolnost, protože se předpokládá, že na chráněné únikové cestě požár nevznikne a od ostatních požárních úseků je tento prostor dostatečně chráněn požárně dělícími konstrukcemi. Takové schodiště ale musí být vždy druhu DP1.
výtahové a instalační šachty (položka 10), respektive jejich obalové konstrukce, mají oproti požárním stěnám dle položky 1 a 2 snížený požadavek požární odolnosti (s výjimkou evakuačních a požárních výtahů a šachet vyšších než 45 m), jelikož se v šachtách nepředpokládá takové požární zatížení jako u běžných požárních úseků, rizikem jsou zde zejména rychle se šířící zplodiny hoření podporované komínovým efektem. Obalové konstrukce šachet jsou plošné, mezní stav je tedy požadován EI u stěn a EW u revizních dvířek. Revizní dvířka vedoucí do chráněné únikové cesty musí být EI a musí být kouřotěsné (mezní stav S).

Instalační šachty jsou požárně rizikové zejména s ohledem na značné množství prostupů instalací skrz požárně dělicí konstrukci. Požární těsnění instalačních prostupů na hranici PÚ hraje klíčovou roli z hlediska šíření požáru v objektu ve svislém i vodorovném směru, a to zejména pro instalace na bázi plastů (riziko odhoření potrubí, kabelů) a kovové potrubní instalace (riziko vysokých povrchových teplot na odvrácené straně od požáru). V místě instalačního prostupu nesmí vznikat „požární most“ jakožto slabé místo v požárně dělicí konstrukci z hlediska její celistvosti a izolační schopnosti. Systémově utěsněný prostup (ucpávka) musí vykazovat požární odolnost shodnou s požární odolností konstrukce, ve které se ucpávka nachází, mezní stav tedy EI. Ucpávky jsou dle ČSN 73 0810 požadovány zejména hořlavé instalace, jejichž třída reakce na oheň je B až F (potrubí, kabely). Pro nehořlavá potrubí (s výjimkou vzduchotechniky, která je řešena podle samostatné normy ČSN 73 0872), postačí obvykle dotěsnění prostoru mezi požárně dělicí konstrukcí a instalací nehořlavou hmotou (např. dobetonování) tak, aby byla zajištěna celistvost a tím i požární odolnost konstrukce.
Střešní pláště (položka 11) jsou řešeny obdobně jako nosné konstrukce střech v položce 4, zde jde ale výhradně o plošné konstrukce. Jde-li o plášť nosný (resp. samonosný – skořepiny, panely apod.), pak je požadovaný mezní stav RE, jinak postačí pouze E. V případě, že nad pláštěm je stálé nebo nahodilé požární zatížení, musí se konstrukce posuzovat jako požární strop.

Tabulka 3: Požadovaná požární odolnost pro stavebních konstrukcí (ČSN 73 0802)

8.3 Požární odolnost navržených konstrukcí

Požární odolnost konkrétně navržených stavebních konstrukcí musí být minimálně stejná nebo vyšší než je hodnota požadovaná normou. Hodnoty požární odolnosti lze zjistit několika způsoby:

Obrázek 11: Zkouška požární odolnosti vysoké prosklené požární stěny
požární zkouškou; a to zejména u systémových výrobků, jejichž tvar, tloušťka nebo kvalita se nemění, například stěny a stropy z keramických a pórobetonových tvárnic, konstrukce sádrokartonové nebo dveře, respektive jiné požárně odolné výplně. Jde většinou o zkoušky velkorozměrové, například zkoušený vzorek stěny má obvykle rozměr 3 × 3 m, zkoušeny jsou však stěny výrazně vyšší (Obrázek 11). Zkoušky se provádějí v požární peci akreditované laboratoře na objednávku výrobců, kteří tím chtějí rozšířit možnosti uplatnění takových prvků. V požární peci je vzorek vystaven působení intenzivního plamen a měří čas, dokud se neporuší zkoumaný mezní stav. Poté se čas zaokrouhlí dolů na výše zmíněný interval. Když je tedy např. u prosklené stěny dosažena celistvost ve 48. minutě (objeví se trhlina a prošlehující plamen) a izolační schopnost dosažena ve 42. minutě, pak tato stěna bude mít požární odolnost v mezních stavech EI 30, resp. E 45 a I 30. Výsledky takových zkoušek lze nalézt nejčastěji v katalogových listech jednotlivých výrobců.
výpočtem dle „Eurokódů“ (normy řady ČSN EN 199x-1-2); a to zejména pro konstrukce dřevěné, ocelové, betonové, popřípadě zděné, které se buď vyrábějí přímo na stavbě, nebo není zaručena přesná výchozí specifikace (nejde o konkrétní výrobek).
kombinací zkoušky a výpočtu lze upravit již vyzkoušenou konstrukci a výpočtem prokázat, že úpravou nedojde ke zhoršení požární odolnosti, popřípadě že dojde ke zvýšení požární odolnosti.
z hodnotových norem lze vyčíst empirické (většinou konzervativní) hodnoty požární odolnosti pro tradiční konstrukce. Hodnoty v ČSN 73 0821 ed. 2 platí pro všechny konstrukce, stávající i nově navrhované. Výčet požární odolnosti konstrukcí uvedený v ČSN 73 0834 (zejména v příloze D) lze použít pouze při posuzování konstrukcí stávajících.
z publikace „Hodnoty požární odolnosti stavebních konstrukcí podle Eurokódů“, v níž autoři R. Zoufal a kolektiv shrnuli výpočtové hodnoty požární odolnosti z „Eurokódů“ pro základní typy a rozměry konstrukcí. Nutno podotknout, že jde o hodnoty předběžné, tj. konzervativní. Je pravděpodobné, že skutečná požární odolnost zjištěná podrobným výpočtem nebo požární zkouškou bude více či méně příznivá.

8.4 Zvyšování požární odolnosti

Při návrhu nové budovy není většinou problém konstrukce navrhnout, aby splňovaly požadavky požární odolnosti. U rekonstrukcí stávajících budov, kdy se zvyšuje požární zatížení, nebo u specifických konstrukcí (např. ocelový či dřevěný skelet) už požární odolnost bez dalších opatření nemusí být splnitelná. Pak je potřeba konstrukci nějak upravit, respektive něčím „zakrýt“ tak, aby se chráněná konstrukce začala zahřívat pomaleji. Možností je několik, záleží na prostoru okolo chráněného prvku, na expozici, na požadavku estetické funkce, na umístění chráněného prvku v budově, na základní požární odolnosti nechráněného prvku a v neposlední řadě na životnosti ochranného systému.

Možnostmi zvyšování požární odolnosti jsou:

Obetonování nebo obezdění; toto řešení je celkem trvanlivé, ale také prostorově náročné a hmotné – je potřeba i několika cm, aby toto opatření mělo žádaný efekt.
Požární omítky; jeden z tradičních systémů ochrany, opět je však potřeba zhotovit omítku v tloušťce několika cm. Nejvýhodnější z hlediska požární ochrany jsou omítky sádroperlitové nebo sádrovermikulitové, naopak nejběžnější vápenné, vápenocementové nebo cementové omítky mají z požárního hlediska minimální účinek. Pro lepší soudržnost a přídržnost ke chráněnému prvku se ochranné omítky mohou vyztužovat pletivem nebo minerálními vlákny.
Požární nástřiky jsou dalším vývojovým stupněm požárních omítek. Stejně jako u omítek se do silikátové báze přidávají další specifická plniva (vermikulit, perlit) a výztuž. Nanášení nástřiků je však rychlejší.

Omítky i nástřiky jsou trvanlivé, na druhou stranu stále hmotné a na chráněném prvku vytváří hrubou neestetickou strukturu. Po zaschnutí jsou navíc křehké, takže u dynamicky zatížených konstrukcí (např. tribuny) mohou praskat.
Požární obklady a podhledy jsou trvanlivé. Lze použít materiály deskové, ať již homogenní (např. vápenosilikátové, vermikulitové), nehomogenní (např. cementotřískové), popřípadě desky sendvičové (např. sádrokartonové, sádrovláknité), nebo lze použít objemnější obklad z minerálních vláken.
Požární nátěry se oproti předchozím úpravám vyznačují subtilností, díky které si mohou konstrukční prvky zachovávat svůj původní tvar, a možností libovolného barevného řešení (včetně bezbarvého zejména pro dřevěné konstrukce). Výraznou nevýhodou požárních nátěrů je jejich omezená životnost (obvykle okolo 10 let), po jejíž uplynutí je nezbytná obnova nátěrového systému, a rovněž omezená použitelnost, kdy nátěry nelze vůbec použít. Existují následující typy požárních nátěrů:
- intumescentní nátěry jsou z hlediska použití univerzální a používány jsou nejčastěji, a to zejména pro ocelové, dřevěné, ale i betonové konstrukce. Při tepelné expozici nátěr napění až na 50násobek své původní tloušťky. Na povrchu chráněné konstrukce vytváří masivní tepelněizolační bariéru (pěnu), která zpomaluje ohřívání chráněného prvku a zamezuje přístupu kyslíku. Velkou pozornost je třeba věnovat správné aplikaci intumescentního nátěru, tj. zejména kompatibilnosti jednotlivých vrstev nátěrového systému (vrstva základní, funkční a krycí) a skutečnosti, aby napěnění nebylo bráněno žádnou další překážkou (např. dodatečným obkladem, nábytkem apod.).
- zábranové nátěry se používají zejména na kabely a plastové výrobky. Při tepelné expozici vytvoří na chráněném prvku neprodyšnou krustu, čímž se omezí přístup kyslíku a zabrání se procesu hoření.
- sublimující nátěry se používají výjimečně a výhradně na ocelových konstrukcích. Při tepelné expozici se z nátěru uvolňují plyny, které strhují plamen a ochlazují konstrukci.