Babylonské zmatení jazyků, aneb „hodiny = měřák“

Vážení čtenáři, již Vás jistě napadla myšlenka: „Jak se mají lidé domluvit, když si pod stejným pojmem každý představujeme něco odlišného?“. Vždyť běžné hodiny jsou také „měřák“, který měří čas. Tachometr je také „měřák“, který měří naši rychlost v autě. Plynoměr a elektroměr jsou také „měřáky“, které měří spotřebu plynu nebo elektrické energie. Teploměry jsou také „měřáky“, které měří teplotu. Každý má určitě celou řadu příkladů pro slovo „měřák“. Sami vidíte, že pojem plynoměr či elektroměr vyjadřuje poměrně přesně, co se vlastně měří, plynoměrem objem v m³ a elektroměrem elektrická energie v kWh. V tomto případě každý rozumí tomu, co se měří. Ale obecně „měřák“? Pro měření tepelné energie existuje pouze jediné zařízení a to se jmenuje kalorimetr, ten vznikl v době, kdy se používaly jednotky energie „cal“ nebo větší „kcal“ (kalorie nebo kilokalorie – proto kalorimetr). Ten, bohužel, v současné době nelze používat pro měření na jednotlivých tělesech (technický i ekonomický problém).

Již v úvodu předbíhám smysl tohoto příspěvku, a to prokazatelným tvrzením, že přístroj, který by měřil spotřebu tepelné energie na tělesech (tedy pseudoměřák), neexistuje.

Lidová tvořivost nezná mezí a již pan mistr slova, Karel Čapek, nám popsal barevnost vyjadřování o stejných věcech, či činnostech, apod. Doporučil bych jeho dílo s názvem V zajetí slov.

V úvodu se Čapek zamyslel nad otázkou lingvistiky. Použiji malou část jeho zamyšlení: „Bylo by možno zkoumat, jak veliký počet generalizujících, zobecňujících slov se vyskytá v lidské řeči podle vzdělání, sociálního stupně a skupinové řeči podle vzdělání; a dále jakému společenskému a politickému nazírání odpovídá schopnost nebo náklonnost užívat slov obecných a neurčitých.“ „Bylo by možno dojít jazykovou analýzou k diagnostice demagogie. Zjistilo se nepochybně, že demagogie musí být po stránce řeči názorná a přitom pokud možno nepřesná; musí jít snadno do hlavy, ale nesmí přiléhat k faktům, aby se pod její formulace dalo subsumovat (podsouvat) co nejvíce různých náhledů, zájmů a představ. Její prostředky jsou mnohovýznamnost a citová barva slov, přeměna myšlenek a ustálená hesla a rychlý spád, který unáší posluchače nebo čtenáře přes vyslovené nejasnosti nebo nesrovnalosti, a tak dále.“ Na jiném místě píše: „Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem.“

MĚŘÁK vs. přístroj registrující dodávku tepelné energie konečnému odběrateli

Od té doby, kdy mi odborníci na rozúčtování nákladů za odebranou tepelnou energii koncovým uživatelem vysvětlili, že původně používaný přístroj na tělese, který se nazýval indikátor pro rozdělování topných nákladů, se tak již v obecné mluvě nejmenuje. Nahradil ho údajně lepší název, je to „měřák“.

Odůvodnění volby tohoto slova všeobjímajícího významu je velmi jednoduché, lidi si to prý tak pojmenovali sami, tak proč jim to brát. A tu jsem si vzpomenul na pana Čapka. Přišlo mi velice trefné, že to docela dobře odpovídá pojmu demagogie. „Měřák“ je pojem, ale z fyzikální podstaty neměří odebranou tepelnou energii, slovo působí v řeči názorně, obsahuje více náhledů a představ a rychle se vžil. Dokonce lze poznamenat, že vzniklo slovo, které je „omylem, hloupostí a současně i lží“.

Ve snaze dostat se pod kůži koncového odběratele tepla tento pojem používají i ministerští úředníci a papouškují ho také pracovníci v médiích, když o tom píší, či hovoří, například v televizních zprávách. Hojně ho používají odborné skupiny, které takové přístroje dodávají, instalují a obsluhují.

V čem spočívá ta demagogie? Prostě v tom, že se jedná o příliš obecný a zavádějící pojem, pod který lze skrýt cokoliv, co alespoň trochu něco měří.

„Měřákem“ je nakonec i naše ruka, jelikož například jejím dotykem k nějakému povrchu rozpoznáme alespoň nahrubo, zda jde o vyšší či nižší teplotu. Jestlipak poznáte, kolik tepelné energie je v tom materiálu, na který jste sahali? Odpověď je jednoduchá, asi podle toho, zda to bude studené či teplé. Když teplé, tak je tam hodně tepelné energie a když studené, tak málo energie. Jenže ruka má teplotu cca 32 °C a porovnáním můžeme říci výrok „více nebo méně“ energie. Dokonce i poznáme, že je něco ledové či horké. Pak můžeme použít výrok „ještě méně anebo ještě více“ tepla než předtím. To je ale vše.

Představte si, že si „přivážete“ (lépe přilepíte) ruku na radiátor a budete říkat: topí, netopí, topí málo, topí hodně, topí středně… Abyste si nemuseli pamatovat za celou otopovou sezonu, který stav jste kolikrát zaznamenali v mozku, budete si údaje psát třeba na papír (to je Vaše paměť).

Abyste vlastní ruku nahradili a nemuseli sedět celou zimu u radiátoru, pořídíte si teploměr, který někam přilepíte a dokonce ho pokrokově vybavíte pamětí změřených teplot, a aby Vás to nakonec neobtěžovalo, vybavíte zařízení pamětí, programem, a protože Vás to již nebaví, tak tuto službu svěříte někomu jinému a on Vám za peníze řekne, jak jste na tom za rok (nebo za měsíc). Sice ex post již nic neovlivníte, ale máte nějakou informaci. A další rok zase čekáte, jak dopadnete.

Všimli jste si, že jsme z hlediska podstaty měření vůbec nic nezměnili? Stále měříme pouze jednu teplotu na litinovém, ocelovém či hliníkovém, možná nerezovém povrchu tělesa. Jediná změna je v tom, že jsme si usnadnili práci a přenechali ji „strojům a jiným lidem“. Stali se z nás zaměstnavatelé.

V průběhu let se tedy přístroj zdokonalil, ale stále neměří odebranou tepelnou energii.

Je to tedy demagogie, když kde kdo hlásá, že je to „měřák“, pomocí kterého se dá určovat odebrané množství tepelné energie u konečného spotřebitele. Demagogie spočívá v tom, že se přístroji na měření teploty přisuzuje vlastnost, kterou nikdy neměl, nemá a jak je vidět, ani mít nebude. Zmateným pojmenováním přístroje se demagogicky podsouvá, že jde o měření spotřebovaného tepla. Koncový uživatel v drtivé většině není odborníkem na problematiku vytápění a měření, a proto se v ní neumí správně orientovat a pak slepě věří, že tímto „měřákem“ lze změřit spotřebovanou tepelnou energii. Proto je to spojeno se lží, jelikož takový („měřák“) indikátor neměří množství tepelné energie, ale jen a pouze teplotu na ploše tělesa, které je zařazeno do otopné soustavy.

Co se nikdy nezměří, je teplo, které nedobrovolně pouštíte sousedům skrz zdi, a také to teplo, které naopak „vysajeme“ od sousedů či trubek stoupaček. Bylo by asi dobré, kdybyste mohli sami vyfakturovat teplo předané sousedům. Proč to máte platit Vy? Nebo ne? V opačném případě si to necháte zaplatit.

Soutěžení ve vykazování nejnižší měrné spotřeby tepla je poměrně dominantně spojováno s instalací indikátorů na tělesech, pomocí kterých soutěživí uživatelé neváhají omezovat stabilitu otopné soustavy nejméně vhodným způsobem, tj. manipulacemi s termostatickou hlavicí podle stavu na indikátoru. Dokonce jsem viděl televizní šot, který ukazuje bodrého důchodce, který ukazuje, jak se šetří teplem. „Když chci ušetřit, zavřu ventil, a je to“ – kamera ukáže záběr, jak je to i pro důchodce snadné.

Nelze pochopit takové uživatele. Proč si kupovali termostatickou hlavici, když ji nepotřebují, neumějí anebo nechtějí využívat. To si mohli nainstalovat podstatně levnější uzavírací ventil. Proč to zákonodárce nařídil, když se to nepoužívá tak, jak se správně má?

Hlavice je termostat, který nepotřebuje obsluhu. Správně nastavená hlavice pracuje a spoří teplo sama, k tomu nás nepotřebuje. Neevokuje to ve Vás alespoň kousek pravdy z citace pana Čapka o demagogii? Zkreslováním technických informací se termostatické hlavice přeměnily na uzavírací ventil.

V čem je problém? V nedostatečné osvětě, jak správně používat termostatickou hlavici. Spotřebu tepla z otopné soustavy (těles) nikdy neurčuje indikátor, ale způsob používání termostatické hlavice. Indikátor Vás ani nevaruje, že nesprávně používáte termostatickou hlavici. Chcete-li nějaké varování, musíte si sami psát čísla (dílky) indikátoru a hlavně psát i průměrné teploty venkovního a vnitřního vzduchu, abyste vůbec byli schopni objektivně posoudit vzájemné poměry mezi dvěma stejnými měsíci v předchozím a současném roce. Bez vztahu k venkovním a vnitřním teplotám je porovnání údajů indikátorů naprosto irelevantní a zavádějící.

„Nikoho“ nezajímá, že existují jiné metody, které v ničem nenarušují stabilitu otopné soustavy, a přitom vytvářejí potřebnou tepelnou pohodu.

A nyní se podívejme na měření spotřeby tepla podle fyzikálních principů.

Rozdíl mezi pojmy TEPLO a TEPLOTA

Tepelná energie vyjadřuje energetický stav všech vnitřních částic hmoty. Zjednodušeně této energii říkáme teplo. Tepelná energie je charakterizována teplotou, která vyjadřuje určitou energetickou hladinou. Rozdíl dvou tepelných hladin je teplotní rozdíl, jímž je určován směr, kterým se tepelná energie „přesouvá“. Vždy z teplejšího konce na chladnější.

Tepelnou energii podle mezinárodních konvencí vyjadřujeme v mezinárodních měrových jednotkách a to „Joule“ („džaul“). Tato jednotka (označíme ji písmenem Q) je přímo úměrná hmotnosti a tepelným vlastnostem dané látky a její teplotě. Jde tedy o jednotku, která vyjadřuje tepelný obsah látky, nikoliv její projev, kterým je její teplota (ve škále podle Celsia). Množství tepelné energie v látce je pak dáno rovnicí

kde je

m

… hmotnost látky [kg]

c

… měrný obsah tepla v látce při změně teploty o 1 °C [J.kg⁻¹.°C⁻¹]

Δt

… teplotní rozdíl látky například před vstupem do tělesa a výstupem z tělesa [°C]

Chceme-li vyjádřit změny stavu energie, můžeme tuto změnu vyjádřit jako výkon podle rovnice P = Q/τ, neboli P [W] = [J] / [s], tedy Watt = Joule / sekunda.

Z malého připomenutí základních fyzikálních principů je zcela patrné, že pojmy „teplota“ a „tepelná energie ≈ teplo“ jsou obsahově zcela odlišné, i když se oba týkají tepelné energie.

Na základě tohoto poznatku nelze libovolně směšovat (plést) oba pojmy. Každý vyjadřuje něco jiného v otevřené nebo uzavřené soustavě tepla.

Indikátor jako „přístroj registrující dodávku tepelné energie konečnému spotřebiteli“

Není nutné popisovat funkci indikátoru, jelikož to každý najde v dokumentaci výrobců indikátorů. Jsou jednočidlové i dvoučidlové. V popisu najdeme, že se u jednočidlového měří povrchová teplota otopného tělesa. Toto čidlo údajně měří střední teplotu tělesa.

Dvoučidlové indikátory měří kromě povrchové teploty tělesa také teplotu vzduchu ve výšce indikátoru na tělese a cca několik milimetrů od povrchu tělesa.

I z popisu od výrobce vyplývá, že indikátor zaznamenává jenom teplotu, proč se mu potom říká „měřák“ indikující dodávku tepelné energie konečnému spotřebiteli? Vždyť jsme si vysvětlili, že teplota a tepelná energie (teplo) je již dávno uváděno ve zcela odlišných jednotkách. Teplotu ve [°C] a dodané teplo v [GJ či kWh], apod. Proč někdo zaměňuje a ignoruje tak zásadní rozdíl?

Referenční podmínky a provozní rozsah teplot určuje ČSN EN 834.

Teplota povrchu tělesa (střední teplota teplonosné látky) t_m se měří ve výšce 0,75 m nad podlahou, ale ve vzdálenosti 1,5 m od tělesa směrem do místnosti. Je tedy značný rozdíl vzdálenosti čidla teploty vzduchu na indikátoru a referenčního čidla při ověřování funkce indikátoru podle normy.

Referenční střední teplota teplonosné látky t_m je určena v intervalu t_min = 40 °C a t_max = 60 °C, jenže výrobci snížili tuto hodnotu na t_m,min = 35 °C. Zda konstrukce a vlastnosti indikátoru odpovídají referenčním podmínkám, nejspíše nikdo nepochybuje, to ověřuje příslušná laboratoř před vydáním prohlášení o shodě.

Jaká je realita

Jak je patrné, podle citované normy se smějí indikátory používat jen tam, kde je střední teplota otopné vody v citovaném rozsahu. V opačném případě je jejich použití nepřípustné!

Doposud jsem nikde nenašel, že by byly odborníky v oboru indikací popsány reálné podmínky pro použití indikátorů podle normy. Proto to velmi stručnou formou uděláme v tomto příspěvku.

Podle výše citované normy má použití indikátorů svá omezení. Úvodem si můžeme připomenout malé, ale trochu názorně přehnané a ilustrativní porovnání. Každý přístroj, nebo zařízení je konstruováno tak, aby bylo schopno bezvadně plnit požadované funkce v určitém teplotním rozmezí okolní teploty, obvykle nejspíše mezi 10 °C a 40 °C. Co by se asi stalo, kdybychom takový přístroj poslali na průzkum Marsu? Rozdílnost podmínek nemá smysl zdůrazňovat. Ale při použití indikátorů je nám to asi jedno. Ale k věci.

Norma se odvolává na střední projektovanou teplotu teplonosné látky. Z tohoto lze zdánlivě usoudit, že v ČR neexistují otopné soustavy s nižší projektovanou střední teplotou, než je 40 (resp. 35) °C, protože k takové úvaze svádí jednoduchý fakt, projektujeme při venkovní výpočtové teplotě například t_e = −12 °C a v tomto bodě se dříve bez zateplení pohybovala střední teplota topné vody na hodnotě t_m = 80 °C. Později se kvůli předimenzování těles uchytil teplotní spád 80/60 °C, tudíž střední teplota „spadla“ na t_m = 70 °C. S rostoucím divokým zateplováním postupně klesá i střední teplota topné vody, třeba i na 55/45 °C, tj. t_m ≈ 50 °C! Ještě stále jsme ve výpočtovém (projektovaném) stavu otopné soustavy.

Takový pohled na věc, tj. ve výpočtovém stavu, nevzbuzuje žádné podezření, že by indikátory také nemusely být použitelné v souladu s citovanou normou. Také se o těchto okolnostech taktně mlčí.

Podívejme se tedy na nějakou konkrétní otopnou soustavu a její střední teplotu teplonosné látky = topné vody.

Pro výpočet střední teploty topné vody v průběhu otopné sezony použijeme rovnici z citované normy, tj. výpočet středního logaritmického teplotního rozdílu mezi střední teplotou tělesa a referenční teplotou vzduchu ve vytápěné místnosti.

kde je

t_v

… teplota vody na vstupu do tělesa

t_R

… teplota vody na výstupu z tělesa

t_L

… teplota okolního vzduchu

Pak obdržíme výsledný logaritmický teplotní rozdíl 59,44 °C. K tomu připočítáme teplotu okolního vzduchu a obdržíme střední teplotu teplonosné látky t_m = 79,44 °C (80 °C) pro t_L = 20 °C.

Takový výpočet ve výpočtovém bodě je pouze prvním krokem pro stanovení správného fyzikálního množství topné vody, o kterém se mylně předpokládá, že je v průběhu otopné sezony konstantní! Pro velké zjednodušení přijměme tuto premisu.

Máme-li původní těleso o výkonu například 1100 W, zjistíme, že potřebujeme cca 47,29 kg/h topné vody. To je výpočtový stav. Při předimenzování tělesa o 100 W již reálný provoz tělesa bude mít výkon jen 1000 W, což znamená snížení potřebného průtoku, anebo teploty vody. Po zateplení požadujeme od tělesa například výkon pouze 600 W, vč. větrání. Předpokládejme, že větrání činí 40 % celkového výkonu po zateplení, pak je proporce výkonu 280 W na větrání a 320 W na vytápění. Je zcela obvyklé, že, i díky indikátorům, lidé větrají velmi málo, řekněme, že na větrání bude zapotřebí jen 120 W. Potom se dostáváme na celkový výkon tělesa 400 W, tedy pouhých 36,36 % z původního výkonu instalovaného tělesa 1100 W.

Co to znamená? Odborníci zpravidla učiní závěr podle vzorce Q = m.c.Δt. Pro 400 W snížíme průtok a zachováme teplotní spád na 20 °C. Výpočtem obdržíme, že potřebujeme 17,2 kg/h topné vody, tj. 2,75× méně než 47,29 kg/h. Když je to matematicky správně, o tom nikdo nemůže pochybovat. V čem je to špatně? Matematicky ještě neznamená fyzikálně správně. Matematik s fyzikální znalostí problematiky vytápění takovou chybu nesmí udělat a ani neudělá!!! Protože ctí v první řadě fyzikální princip, tj. výkon tělesa se nikdy neurčuje podle vzorce Q = m.c.Δt, ale podle střední teploty topné vody v tělese. Jestliže chceme namísto 1100 W výkonu jenom 400 W, pak požadujeme od tělesa jenom již zmíněných 36,36 %.

Potom musíme určit parametry jinak, fyzikálně a vypočítat je matematicky.

Existuje matematický vztah, který udává poměrný výkon tělesa. Ten spočívá v tom, že porovnáme střední teplotní logaritmický spád mezi tělesem v referenčním stavu, tedy ve stavu ověřeném v laboratoři (například při teplotním spádu 90/70 °C) vůči referenční teplotě vzduchu v místnosti (20 °C). Označíme ho Δt_N, jako nominální. Potom si označíme jiný, libovolný spád Δt_x. Každé těleso je charakterizováno teplotním koeficientem, například n, který je například pro litinová článková tělesa n = 1,33.

Mezi uvedenými veličinami tedy existuje vztah φ = (Δt_x / Δt_N) ⁿ. To je poměr mezi referenčními a reálnými podmínkami, tedy poměrný výkon tělesa vůči referenčnímu.

Chceme-li ve výpočtovém stavu snížit výkon tělesa po zateplení ze 100 % na 36,36 %, musíme z uvedeného vztahu vypočítat hodnotu Δt_x, tj. teplotní rozdíl mezi teplotou vzduchu a novou střední teplotou topné vody v tělese. Po provedené matematické operaci, která vystihuje fyzikální děj, obdržíme, že potřebujeme střední teplotní logaritmický rozdíl cca 27,8 °C. Připočítáním teploty vzduchu obdržíme střední teplotu topné vody ve výši pouze (27,8 + 20) = 47,8 °C. To je hodnota po zateplení pro snížený výkon tělesa z 1100 W na 400 W. Původní střední výpočtová teplota byla prakticky 80 °C. Po zateplení nám stačí hodnota o 32,2 °C nižší!!! To se stále nacházíme nad minimální střední teplotou topné vody, která je podle normy t_m = 40 °C (podle výrobců 35 °C).

Co se děje z hlediska parametrů topné vody po takovém zateplení? Chceme-li zachovat původní průtok otopným tělesem, tj. 47,29 kg/h = 0,0131 kg/s, musíme potom stanovit teplotní rozdíl pro topnou vodu. Ten bude vypočítán podle „zrádného“, ale v tomto kroku správně použitého vzorce Q = m.c.Δt. Nový teplotní spád po zateplení bude Δt_w = 7,29 °C (původně 20 °C, to je podstatně méně – až 2,74×)!!!

Ověřme si, co se stane, když budeme po zateplení na jaře potřebovat od tělesa například jenom 40 % ztrát (po zateplení 400 W). Mimochodem, výkon 40 % ztrát potřebujeme při vnitřní teplotě 20 °C, když je venku 12 °C. Po zateplení bude původní těleso zatíženo jenom 160 W. To je jenom 14,55 % původního. Při takových teplotách se běžně v otopné sezoně tělesa používají. Po celkovém vyčíslení se dopracujeme na hodnotu střední teploty topné vody ve výši (20 + 13,94) = 33,94 °C. To se již nacházíme pod minimální střední teplotou topné vody, která je podle normy t_m = 40 °C (i pod 35 °C podle výrobců).

V tomto konkrétním případě se dá odvodit, že bychom v souladu s normou směli používat indikátory pouze a jen mezi 60–100 % tepelných ztrát místnosti (tj. mezi venkovní teplotami v mezích −12 °C do 12 °C). Nad venkovní teplotou 12 °C jsou indikátory z hlediska normy nepoužitelné.

Do výpočtů jsme zahrnuli i nějaký malý podíl tepelných ztrát větráním. Bohužel větrání může velmi významně zasáhnout do problematiky, indikátor neumí věrně zobrazit vliv větrání. Musíme se spokojit s tímto konstatováním, jelikož bychom celou problematiku učinili ještě složitější. Z praxe je prokazatelné, že se v průměru větrá velmi málo, požadavek na výkon tělesa přiměřeně klesne a pak se již dostáváme do stavu nepoužitelnosti indikátoru podle normy ještě při nižší venkovní teplotě, než je 12 °C. V přechodovém období mohou být tepelné zisky tak vysoké (oslunění, trubky stoupaček a domácí spotřebiče), že z těles potřebujeme výkon blízký nule. Potom střední teplota topné vody klesá až k hodnotě teploty vzduchu v místnosti!!!

Toto je další argument, který prokazatelně zkracuje a podstatně zkracuje dobu použitelnosti indikátorů podle normy.

Hydraulický problém

Podle normy jsou povinné referenční podmínky, které jsou v praxi často NEdosažitelné. Tou zásadní podmínkou je jmenovitý průtok topné vody při referenčních podmínkách 90/70/20 °C, tedy při teplotním spádu topné vody 20 °C. Na výše uvedeném příkladu jsme zjistili, že je při referenčních podmínkách průtok vody projektován na hodnotě 47,29 kg/h. Po přepočtu na parametry po zateplení tento průtok můžeme zachovat jen a jen pod podmínkou, že jsme správně vypočítali teplotní parametry otopné vody a nevstupuje do děje „poruchová veličina“, kterou jsou tepelné zisky všeho druhu, a které snižují potřebu výkonu z tělesa. Tato skutečnost způsobuje, že správně používaná termostatická hlavice začne omezovat průtok topné vody a opět nelze splnit referenční podmínky pro průtok. Kromě toho existuje prokazatelné úmyslné omezování průtoků tělesem v zájmu šetření teplem. Průtok bývá omezen na nulu. Opět nejsou splněny referenční podmínky. Přičteme-li k omezení použitelnosti indikátorů vlivem poklesu střední teploty topné vody pod 40 °C (resp. 35 °C), která je v otopném období (v našem případě) zkrácena na období mezi −12 °C a 12 °C, pak vlivy nedostatečných průtoků při tepelných ziscích a záměrnému zavírání těles již zkrácené období použitelnosti indikátorů ještě více zkrátí.

Předchozí popis je velmi malý náznak, jenom špička „ledovce“ hydraulických problémů otopné soustavy, které jsou způsobené vlivem demagogického nasazování indikátorů („měřáků“).

Instalace indikátorů je po „divokém“ zateplování znásobujícím spouštěčem řetězové reakce hydraulických problémů otopných soustav.

Nastává tedy čas, zeptat se sami sebe, zda takové indikování pouhé teploty na tělese, bez měření tepelné energie, má nějaký smysl. Mohu s plným vědomím odpovědnosti konstatovat, že nikoliv.

Po přečtení tohoto příspěvku se asi každý zeptá: „A co ten pisálek navrhuje?“

Recept je přímo triviální, stačí se řídit vyhláškou 193/2004 Sb., kde se podle §3 ukládá:

Bohužel otopné soustavy nejsou provozovány tak, aby byla ohřívána voda na teplotu nezbytně nutnou. To znamená ani více a ani méně, než je třeba!!!

To, že je zcela ignorován tento požadavek vyhlášky bez kontrolních mechanizmů a sankcí, dochází k tomu, že se uživatelé „lidovou tvořivostí“ zcela logicky brání jak přetápění, tak nedotápění. Za tím účelem přijímají jakákoliv nefyzikální řešení, která nejsou schopna zajistit tzv. „nezbytnou teplotu topné vody“.

Již několik let jsem ověřoval plně automatická technická řešení, která jsou schopna nejen zajistit správnou, a z hlediska předpisů nepřekročitelnou hodnotu tepelné pohody, ale i využít vnější i vnitřní tepelné zisky při provozu otopné soustavy s maximální přesností, dynamickou přizpůsobivostí a nepřetržitou datovou základnou pro reklamace, vyhodnocování, apod. Přitom je uživateli ponechána možnost k dílčím úpravám komfortu v rámci vymezených limitů, které mají zajistit ekonomickou efektivitu při vytápění.

Tím řešením nejsou ani indikátory, ani hromada všelijakých automatických regulátorů diferenčních tlaků, či cokoliv jiného, co nedokáže nastavit a udržet po celou otopovou sezonu kýžené správné fyzikální parametry. Žádná nesmyslná a demagogická legislativní opatření nemohou „fungovat“, když odporují základním fyzikálním principům ve vytápění. Proto by měl být vydán zákon na ochranu otopných soustav!!! Vypracovaný by měl být odborníky, a ne úředníky.

Jenže vše se ubírá poněkud jiným směrem. Například se podle rozhovoru s mluvčím MPO (na TV Prima snad 6. či 7. 3. 2014 v hlavních zprávách) chystá nařízení, aby si občané za své peníze nakoupili indikátory a termostatické ventily, ale jak si rozdělí náklady za odebrané teplo, bude jejich věc. Tomu se říká podpora podnikání… Škoda jen, že se to nebude týkat všech podnikatelů, ale úzkého okruhu vyvolených lobbistů. A to již nechci diskutovat o absolutně protidemokratickém zákonu 67/2013 sbírky o nákladech za služby, který normálně pro platnost rozhodování připouští 2/3 většinu při hlasování, ale pokud jde o teplo a teplou vodu, pak se demokraticky rozhoduje všemi shodnými hlasy, tedy 100 %. Stačí jeden (podplacený?) hlas a je po demokracii, což v našem případě „vrhá“ uživatele do područí lobbistické skupiny.

Poznámka:
Nebolí Vás již hlava, když slyšíte všeobjímající, mnohosmyslné a nic neříkající slovo „měřák“? Mne ano…

Jelikož je vidět, že si doposud s problematikou alespoň relativně spravedlivého rozdělování nákladů za odebrané teplo nikdo neví rady (jak se ukazuje, ani v zahraničí ne, i když celá metodika a výrobky byly de facto k nám dovezeny), doporučuji řešit situaci tak, že:

1. nebude instalace indikátorů nařízena. Pokud se výpočtem prokáže, že otopná soustava splňuje podmínky pro instalaci indikátorů, lze je po svobodném rozhodnutí demokratickou většinou uživatelů, nejméně 2/3, a ne demagogickou většinou 100 %, jak je uvedeno v zákoně 67/2013 Sb. – toto ustanovení je třeba zrušit.
   
   
2. vyfakturované náklady se rozdělí podle ploch bytů a jen tam, kde jsou indikátory výpočtem prokazatelně vhodné, se rozdělí takto: 70 % základní složka ≈ podle započitatelné plochy a 30 % ≈ podle náměrů.
   Výhodou bude, že se výrazně omezí „přetahování tepla od sousedů“, jelikož se nebude vyplácet vytápění na 30 % i méně, když se bude muset stejně uhradit 70 % v základní složce. Podstatně se také sníží podchlazování bytů a narušování teplotní stability stavby.
   
   
3. má-li zákonodárce zájem na snižování energetické náročnosti, tj. aby nedocházelo k plýtvání teplem, uloží vlastníkům domů povinnost instalace takového technického zařízení, které zajistí nezbytně nutnou teplotu topné vody pro zajištění tepelné pohody a přitom fyzikálně neumožní přetápění nad limit (navrhuji +2 °C) nad teploty stanovené vyhláškou (194/2007 Sb.). Jde o možnost mírného zvýhodnění obývacích pokojů jako kompenzaci za snížené teploty v ložnicích – obvyklé chování uživatelů. Anebo chceme donutit uživatele, aby si vytápěli na 15 °C a ještě si veškerá zařízení a služby kolem nich zaplatili???
   Navrhované technické zařízení je nově koncipovaný technologický celek, který je schopen technicky zajistit efektivní a nezbytné parametry topné vody, brání se tím plýtvání teplem. Technické opatření je oproti nekontrolovatelným administrativním nařízením zákonů a vyhlášek mnohokrát účinnější a je kdykoliv on-line kontrolovatelné, a díky databázi i několik let zpětně (chcete-li, něco jako elektronické pokladny…).
   
   
4. bude vypracován závazný a jednoznačný předpis na ochranu fyzikálně správné funkce otopných soustav
   Předpis by měl hlavně ten význam, že by jednoznačně stanovil neopomenutelné povinnosti všech účastníků při projektování, výstavbě a provozování otopných soustav s postupem a technickými opatřeními, která by zajistila nezbytně nutné parametry topné vody pro vytváření tepelné pohody u koncového uživatele. Zejména by byl položen důraz na ochranu otopné soustavy, správnost její funkce a metody řízení provozních podmínek.
   
   
5. budou stanoveny sankce za porušování výše uvedeného.