Bez započtení dodavatelských řetězců říká evropská klimatická bilance jen polovinu pravdy
Proč by měli lidé v některých částech světa žít za těchto podmínek, když my v Evropě si ovzduší alibisticky „vyčistíme“ přesunem výroby k nim?
Při započtení emisí ze zboží dováženého do Evropy vyvstává otázka, zda je tlak na snižování emisí jen v rámci Evropy smysluplný.
S laskavým svolením redakce přebírám, s drobnými doplňky, článek z časopisu Chlazení 4/2021, založený na oficiálních německých zdrojích. Překlad a citace z originálních podkladů zpracoval Ing. Jan Bílek.
Klimatická politika je nejvýbušnějším tématem současnosti. Prolínají se zde geopolitika, ekonomické zájmy, národní egoismy, a navíc přírodní zákony, které člověk nemůže ovlivnit. Německá bilance emisí nezohledňuje emise skleníkových plynů, které vznikají mimo hranice Německa, kde se uvolňuje přibližně stejné množství emisí při získávání surovin a výrobě zboží, které se následně doveze. To je výsledek nových modelových analýz.
Skutečná klimatická bilance Německa ukazuje i emise (v milionech tun ekvivalentu CO2), které jsou sice způsobeny mimo Německo, ale v souvislosti s produkty, které jsou následně importovány. Ty se skládají z oxidu uhličitého CO2 a dalších skleníkových plynů, např. metanu nebo oxidu dusného (rajský plyn). Emise jsou způsobeny na jedné straně domácí spotřebou a na druhé straně výrobou zboží na vývoz.
| Skutečná klimatická bilance Německa 2016 (včetně dodavatelských řetězců) – globální stopa v mil. t CO2eq | ||||
|---|---|---|---|---|
| na vstupu | na výstupu | |||
| ze zahraničí | 820 48 % |
ostatní skleníkové plyny/THG 262 |
vyvezené zboží Exportwaren |
531 |
| CO2 558 |
||||
| z Německa | 878 52 % |
ostatní skleníkové plyny/THG 72 |
spotřeba v Německu Inlandsverbrauch | 1 167 |
| CO2 806 |
||||
| Celkem 100 % | 1 698 | Celkem 100 % | 1 698 | |
Modelové analýzy provedl profesor Dr. Mario Schmidt a jeho tým z Vysoké školy v Pforzheimu. Za rok 2016 vědci spočítali emise skleníkových plynů, které jsou navázány na zboží z dovozu ve výši 820 milionů tun ekvivalentu CO2e. V Německu samotném pak vzniklo dalších přibližně 878 milionů tun CO2e, což dobře koresponduje s oficiálními údaji, cca 900 mil. tun CO2e. Celková produkce emisí je tak téměř dvojnásobná.
Omezení klimatické stopy na vlastní území bylo mezi státy mezinárodně dohodnuto a dává smysl, říká Schmidt: „Nicméně emise způsobujeme i jinde na světě tím, že spotřebováváme zboží, které se těží nebo vyrábí jinde (princip znečišťovatele, viníka), a do Německa se doveze. Pokud budeme hodnotit opatření klimatické politiky pouze na základě národních emisí, můžeme tím globálnímu klimatu prokazovat medvědí službu.“
Vnitrostátně rozumné – globálně katastrofa
Schmidt to ilustruje na dvou příkladech: „Pokud se vzdáme jihoamerického hovězího steaku, neuděláme pro klimatické cíle německé vlády vůbec nic, ale pro globální klima to dává smysl. Naopak přesunutí chemického průmyslu do zahraničí by z německého pohledu dávalo smysl a na německém území by se ušetřilo 40 milionů tun ekvivalentu CO2 ročně. V celosvětovém měřítku by to ale byla katastrofa, protože výroba stejného množství chemikálií například v Číně by způsobila dvakrát více emisí skleníkových plynů, než kdyby se to samé zboží vyrábělo v Německu.“
Výroba tuctu nejdůležitějších chemických látek v Německu je zodpovědná za přibližně 28 milionů t/rok CO2e. Pokud by se stejné množství vyrobilo v Číně, činily by podle výpočtů vědců emise 56 milionů tun CO2e ročně. Cílem musí být, aby výroba zboží v Německu byla šetrnější ke klimatu a pokud se zvolí dovoz, tak aby dovážené zboží bylo vyrobené způsobem šetrným ke klimatu. Ideálně ještě lepším než v Německu.
Vždy sledujte globální bilanci
„V opatřeních, která nyní řešíme v oblasti ochrany klimatu, musíme stále sledovat globální bilanci. V rámci ochrany klimatu je třeba zohlednit přínos surovin a zboží. To dává smysl jak z hlediska klimatické, tak i průmyslové politiky,“ uzavírá Schmidt, který analýzy vypracoval společně s poradenskou firmou Systain Consulting GmbH z Hamburku zastoupenou Dr. Moritzem Nillem a Johannesem Scholzem a think tankem Industrial Resource Strategies při Technologickém institutu v Karlsruhe (KIT, Karlsruhe Institut für Technologie).
Tyto analýzy jsou založeny na ekonomických modelech, tzv. input-output analýzách, v nichž se sledují emise v dodavatelských řetězcích.
Prof. Dr. Mario Schmidt je fyzik a odborník na životní prostředí a vede Institut průmyslové ekologie (Institut für Industrial Ecology, INEC) na Vysoké škole v Pforzheimu. Je členem Poradního sboru pro udržitelnost Spolkové země Bádensko-Württembersko, Komise pro zdroje Spolkového úřadu pro životní prostředí (Ressourcenkommission des Umweltbundesamts, UBA) a různých komisí pro směrnice a normy DIN, ISO a VDI.
Zásadní otázkou však je, co se stane, až se jednoho dne emise na vlastním území přiblíží nule (bude dosažena neutralita skleníkových plynů), domácí výroba se výrazně omezí a většina zboží bude pocházet ze zahraničí. V takovém případě nelze hovořit o klimatické neutralitě ve smyslu IPCC; jednalo by se pouze o účetní artefakt. Typ účetnictví má proto dalekosáhlé důsledky pro rozhodování v oblasti životního prostředí a hospodářské politiky.
Viz také:
„The importance of the supply chain for the climate footprint of companies“ (Die Bedeutung der Lieferkette für den Klimafußabdruck von Unternehmen, Význam dodavatelského řetězce pro klimatickou stopu podniků) v časopise „Chemie Ingenieur Technik“ Volume 93, Issue 11 p. 1692-1706: http://dx.doi.org/10.1002/cite.202100126.
Poznámka redaktora – Josef Hodboď:
6. 11. 2021 – Respekt: Senát poslal za Česko žlutou kartu klimatickým návrhům Evropské komise, Horní komora zamítla balíček Fit for 55, který má pomoci ke snížení emisí:
„Kritici v Senátu namítali, že bude složité kontrolovat, kolik emisí vyrobí firmy ze zemí mimo EU. Další výtka se týkala toho, že se některé země mohou rozhodnout do EU prodávat například ocel, která je ekologicky vyrobená, ale do jiných zemí dál prodávat tu neekologickou. ‚To může být problém, ale jak ukazuje probíhající summit v Glasgow, závazky na snížení emise přijímají stále další státy. I ony budou muset vybudovat nějaké mechanismy na snižování emisí a zajistit, aby nedocházelo k podvodům,‘ mírní kritiku analytik Asociace pro mezinárodní otázky Oldřich Sklenář.“
Co k tomu dodat. Například již fungují certifikáty původu na elektřinu vyrobenou s pomocí OZE. Takže se jako logický další krok jeví zavedení certifikátů původu na vše.
Bohužel, nyní aktivní generace, a to nejen v České republice, ale s ohledem na historické poměry především v západních státech Evropy, nemají zkušenost s činností Státní plánovací komise (nebo podobného státního „vševědoucího“ orgánu), která řídila toky energií, materiálů, výrobků atp. v Československu před rokem 1989. Šlo se například i do takových detailů, jako kapacita výroby spodního prádla.
Bilancování a řízení toků emisí se k činnosti tehdejší Státní plánovací komise nebezpečně blíží, přestože cíl je více než chválihodný. Nezapomeňte, že tehdy to skončilo úpadkem a v československém případě jen sametovou revolucí. Bez ohledu na to, že cílem plánování bylo, aby zítra bylo lépe.