Vymezení hranic vlastních krajin na území kraje jako podklad pro aktualizaci zásad územního rozvoje

1. Úvod

Do aktualizací zásad územního rozvoje krajů budou v krajinářské problematice promítnuty nově definované pojmy z nového znění českého překladu Evropské úmluvy o krajině [1]. V novém překladu se pojem cílová charakteristika krajiny nahrazuje pojmem cílová kvalita krajiny a původní text vymezit své vlastní typy krajiny… se nahrazuje textem vymezit své vlastní krajiny…. Tato změna přináší ve smyslu anglického textu EÚoK (to identify its own¹ landscapes…) správný význam i do českého překladu. Nové pojmy se promítly do vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění vyhlášky č. 458/2012 Sb. a vyhlášky č. 13/2018 Sb., resp. do její přílohy č. 4². Mohlo by se zdát, že pojmy vlastní typy krajiny a vlastní krajiny nejsou příliš odlišné, ale po obsahové stránce se jedná o zásadní rozdíl. Typ totiž představuje typické vlastnosti, ale vlastní krajiny ve smyslu vlastní (svoje) = specifické, charakteristické, mají podstatně jiný smysl – vyjadřují především individuální vlastnosti krajiny.

Problém tkví v tom, že současné zásady územního rozvoje, zpracované pro území jednotlivých krajů a jejich aktualizace vycházejí z pojmu vlastní typy krajin, který byl uveden v dnes již neplatné vyhlášce č. 500/2006 Sb. ve znění vyhl. č. 458/2012 Sb. To v zásadě předpokládalo vymezení určitých typů krajin na území kraje. Vzniklo tak rozčlenění území dle typických znaků a vlastností. Vzhledem k tomu, že ve vyhl. č. 500/2006 Sb. je u zmiňovaných pojmů odkaz na Evropskou úmluvu o krajině č. 13/2005 Sb. m.s., dojdeme k problému nesprávného výkladu, resp. překladu EÚoK do českého jazyka. V originále se totiž nehovoří o „typech“ nýbrž o „krajinách“. Tento rozpor nový překlad Evropské úmluvy o krajině napravil, ale většina zásad územního rozvoje krajů má již vymezeny krajinné typy dle způsobu využití území (zemědělské krajiny, lesozemědělské krajiny, lesní krajiny, rybniční krajiny, urbanizované krajiny, krajiny horských holí³, které byly často modifikovány dle místních podmínek), což je vymezení dle typických znaků a nikoliv dle individuálních vlastností – tedy vymezení, neodpovídající Evropské úmluvě o krajině. Protože si pořizovatelé a zpracovatelé ZÚR zřejmě tento rozpor s EÚoK uvědomovali, bylo v některých krajích typologické členění v aktualizacích ZÚR překryto např. vrstvou oblastí krajinného rázu nebo krajinných celků, aby se v diferenciaci kraje objevilo i individuální hledisko, důležité z hlediska vyjádření požadavků obyvatel té které části kraje k cílovým kvalitám krajiny.

Pokud je možno oblasti krajinného rázu využít jako náhrady individuálního členění namísto (vlastních) krajin, jaký je potom rozdíl v těchto pojmech? Vlastní krajiny a oblasti krajinného rázu jsou z hlediska prostorového členění krajiny vymezovány dle podobných principů a jejich hranice mohou být proto v některých úsecích blízké nebo dokonce totožné. Rozdíl mezi podobnými pojmy „(vlastní) krajina“ a „oblast krajinného rázu“ je dán tím, že první pojem vychází ze smyslu Evropské úmluvy o krajině a z její dikce a druhý pojem je zákonným pojmem, který vychází ze zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a z jeho dikce. „Oblastí krajinného rázu“ (ObKR) je „krajinný celek s podobnou přírodní, kulturní a historickou charakteristikou odrážející se v souboru jejích typických znaků, který se výrazně liší od jiného celku ve všech charakteristikách či v některé z nich a který zahrnuje více míst krajinného rázu“ [9]. Krajinná oblast ve smyslu „(vlastní) krajiny“ je ve smyslu Evropské úmluvy o krajině (EÚoK) osobitou krajinou, „vyznačující se zvláštními hodnotami, které jsou jim připisovány zainteresovanými stranami a dotčeným obyvatelstvem“ (EÚoK). Jedná se tedy o krajiny na úrovni regionálního členění, které se vyznačují neopakovatelnými a unikátními vlastnostmi, pozorovatelnými jako znaky či atributy jedinečnosti a identity. U (vlastních) krajin se mnohem více berou v úvahu územně-plánovací hlediska využití krajiny a rozvojových tendencí. Je nutno zdůraznit, že oblasti krajinného rázu (ObKR) se vymezují z čistě ochranných hledisek (dle zák. č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů), zatímco krajiny se vymezují i na základě možných návrhových opatření a rozvojových tendencí.

Pozornost věnovaná v EÚoK individualitě krajiny je vyjádřena rovněž v důvodové zprávě k EÚoK, kde se v bodě 21 hovoří o kvalitě životního prostředí, spojené i s „pocity, vyvolávanými působením krajiny“ a o „kvalitě a různorodosti krajiny“. V bodě 38 je zdůrazněno pojetí krajiny v její „viditelné podobě a charakteru“.

Před zpracovateli i pořizovateli nyní vyvstává otázka, jak vymezit vlastní krajiny na území kraje, aby byla akcentována specifická kvalita té které krajiny. Na území kraje je třeba vymezit krajiny, které se vyznačují osobitostí, jedinečností a soustředěním specifických hodnot. Vymezením hranic vlastních krajin bude pak vyjádřena odlišnost jednotlivých krajin, charakteristických individuálními vlastnostmi a kvalitami.

Podstata vymezení vlastních krajin bude spočívat v nalezení odpovědí na tyto otázky v konkrétních krajinách území kraje:

1. Čím jsou přírodní, kulturní, historické a civilizační podmínky jednotlivých částí kraje specifické natolik, aby ovlivnily specifický charakter krajiny?
2. Kde se tyto specifické podmínky mění a kde tudíž mohou být hranice mezi jednotlivými specifickými (vlastními) krajinami?

V následujícím textu se opíráme o vlastní zkušenosti s vymezováním krajin (vlastních krajin, specifických krajin, krajin) v rámci Územní studie – Cílové charakteristiky Moravskoslezského kraje⁴, Územní studie krajiny Královéhradeckého kraje⁵ a v rámci práce na materiálu Metodická pomůcka pro pořizování a zpracování zásad územního rozvoje v kontextu Evropské úmluvy o krajině [2].

2. Osobitost jakožto strukturální vlastnost krajiny

Krajina zrcadlí a i v minulosti zrcadlila ekonomické a kulturní podmínky té které doby a s vývojem těchto podmínek se také měnila [3]. Pojem individuality si lze dobře uvědomit na rozdílu mezi typologickým a individuálním členěním. Individuální diferenciace člení krajinu dle vizuální spojitosti, typologická na základě společných charakteristik. Individuální členění vyzdvihuje jedinečnost, a neopakovatelnost vizuálních prostorů, typologické pracuje s opakujícími se charakteristikami krajin a typy vymezuje dle vnitřní podobnosti a odlišnosti vůči okolí [4].

A. Salašová ve své práci popisuje rozdíl mezi krajinným typem a osobitým znakem krajiny. Podle ní typické znamená, že zkoumaný objekt má opakovatelné znaky, shodné s jiným objektem. Opačnou polohu představuje specifikum, svéráz, osobitost, ojedinělost. Specifický znamená určitou odchylku od typu, která je daná výskytem neopakovatelného souboru znaků. Proto existuje vedle členění typologického i individuální. Lze tedy říci, že identitu krajiny vytvářejí její určité vlastnosti, které jí jsou vlastní, odlišují jí od jiných krajin, dělají z ní to, čím je. Může být dána rázovitostí a nezaměnitelností krajinné scény, přítomností viditelných stop kulturního vývoje, kulturním, historických či symbolickým významem míst. Při individuálním členění krajiny je snaha vystihnout relativně homogenní celky, které se liší určitým znakem nebo souborem znaků a vyzdvihují jedinečné, neopakovatelné vlastnosti území [5]. S tímto názorem se ztotožňuje i M. Culek, podle kterého individuální členění vyzdvihuje jedinečné, neopakovatelné vlastnosti území. Cílem typologického členění je oproti tomu vymezit typy, tj. řady územně nesouvislých segmentů krajiny, které se v krajině opakují, mají podobné ekologické podmínky, a kterým odpovídá relativně podobná biota [6]. Typologické členění vyzdvihuje opakovatelnost v krajině.

S. Bell řadí mezi principy vizuální koncepce formu a tvar (přírodních jevů, otevřené prostory, tvary krajů lesů apod.), vizuální sílu projevu, měřítko, diverzitu, soulad a jednotnost (např. tvarů, vizuální síly a měřítka) a ducha místa [7]. Poznání minulosti a uvědomění si specifických rysů a hodnot krajiny může sloužit k tzv. „regionální identifikaci” obyvatel [8].

Určité specifické rysy struktury přírodních složek tedy odlišují krajiny od krajin s odlišnou strukturou, s odlišným podílem jednotlivých prvků přírodní charakteristiky a s rozdílným charakterem jednotlivých prvků. To se může projevovat např. rozdílným georeliéfem jednotlivých segmentů krajiny, dynamikou terénu a jeho sklonitostí ovlivňujícími biotu i civilizační procesy osidlování a kultivace krajiny. Osobitost krajiny tkví také v prvcích a procesech civilizačních. Nejedná se v tomto případě jenom o hlediska socioekonomická – o význam hospodářského využití krajiny a přítomnost zařízení dopravní a technické infrastruktury, ale také o hlediska sociokulturní, zejména o kulturní vývoj krajiny, postupnou kultivaci a osidlování, o charakter zástavby a struktury sídel, o kulturní tradice a o demografické podmínky a tendence.

Pro metodiku vymezování vlastních krajin a definování cílů k zajištění jejich kvalit je vycházeno z toho, že osobitost krajiny určuje jak uspořádání krajinné struktury a podíl jednotlivých složek, jejich vztahů a významů, ale také – a to zejména – vizuální projev vnitřní struktury krajiny a probíhajících procesů. Krajinná struktura se projevuje systémovými vazbami jednotlivých složek (složky přírodní a složky kulturní, resp. civilizační) a jejich vizuálním projevem. Jedná se proto o fyzickou (hmotnou) prostorovou strukturu. Tato struktura se též vyznačuje nehmotnými atributy, důležitými pro identitu a jedinečnost krajin. Těmito atributy jsou zejména významy jednotlivých složek (významy vědecké, užitkové a duchovní). Hovoříme proto o osobitosti jakožto o strukturální vlastnosti krajiny.

Ne všechny atributy se však projevují stejně významně ve vztahu k osobitosti krajiny. Jejich význam je rozdílný, některé atributy se uplatňují spíše v drobnějším měřítku a větší podrobnosti analýzy krajiny, jiné jsou pro osobitost krajiny dominantní a uplatňují se i na regionální úrovni.

3. K významu některých pojmů

Významnou kvalitou vlastních krajin je jejich osobitost, vnímaná jako odlišnost jedné krajiny od jiné a hodnocená obyvateli proto jako individualita krajiny. Osobitost je vlastností krajinné struktury. Krajinná struktura se projevuje systémovými vazbami jednotlivých složek (složky přírodní a složky kulturní, resp. civilizační) a jejich vizuálním projevem. Krajinná struktura, resp. její vlastnosti se též vyznačují nehmotnými atributy, důležitými pro identitu a jedinečnost krajin.

• Osobitost krajiny vychází proto jak z uspořádání krajinné struktury a podílu jednotlivých složek, jejich vztahů a významů, ale také – a to zejména – z vizuálního projevu vnitřní struktury krajiny a probíhajících procesů.
• Jiným pojmem je cennost jevů přírodní, kulturní a historické charakteristiky, která spočívá dle tohoto metodického rámce v ojedinělosti a unikátnosti jevů – v jedinečnosti znaků krajinné scény a způsobu jejich projevu.
• Osobitost krajiny můžeme vyjadřovat soustavou pojmů, kterými jsou – jev, znak, rys krajiny, atribut charakteru.
• Krajinná struktura a/nebo procesy probíhající v krajině se projevují navenek určitými jevy. Jevem je prvek stejně jako část struktury.
• Znakem přírodních nebo civilizačních podmínek (přírodní nebo civilizační charakteristiky) je jev, kterým se v krajinné scéně vizuálně projevují prvky a systémy krajinné struktury a který je pro vyjádření určité vlastnosti krajiny příznačný (signifikantní) a reprezentativní. Odlišnost krajin je možno popsat jejich signifikantními a reprezentativními znaky, jejichž čitelnost tkví v jejich cennosti a výrazném vizuálním projevu v prostorových vztazích krajiny v krajinné scéně.
• Rysy krajiny jsou tvořeny souhrnem určitých znaků (např. hlavní rysy prostorové skladby krajiny, hlavní rysy přírodního charakteru krajiny atd.).
• Atributem charakteru či identity krajiny může být charakteristická vlastnost určitého segmentu krajiny, která vyjadřuje (manifestuje) jeho přírodní, kulturní nebo historické kvality. Atributem může být znak určité charakteristiky krajiny. Může se jednat na jedné straně o atributy hmotné – fyzické, projevující se vizuálně v krajinné scéně a na druhé straně o atributy nehmotné – duchovní, vyjadřující významy, děje a vztahy.

4. Původ znaků osobitosti a individuality vlastních krajin

Znaky, vyjadřující odlišnost a individualitu jednotlivých krajin, můžeme hledat ve třech charakteristikách krajiny – v charakteristice přírodní, civilizační, kulturní a historické – a v jejich vizuálním projevu – v estetické atraktivnosti krajinné scény.

Přírodní charakteristika (ve vizuální scéně hraje významnou roli prostorová struktura, daná dynamikou reliéfu, tvarem – morfologií – jednotlivých krajinných prostorů a jejich měřítkem, přítomností a formami vodních ploch a vodních toků a též struktura vegetačního krytu):

• reliéf terénu a síť vodotečí a vodních ploch vytvářející základní členění krajiny, základní prostorový rámec, vymezení prostorů a základní rysy konfigurace, prostorových a měřítkových vztahů
• aktuální stav vegetace, která dotváří obraz krajiny a její prostorové členění, spoluvytváří přírodní nebo přírodě blízký výraz krajinné scény a obraz hospodářského využití krajiny, svědčí o způsobech kultivace a proměn krajiny v současnosti i v historii

Civilizační charakteristika (ve vizuální scéně se může signifikantně projevovat struktura urbanizované, industrializované krajiny, či krajiny těžební, v krajině mohou mít zásadní vliv linie dálnic nebo technické dominanty telekomunikačních stožárů nebo větrných elektráren, specifický charakter má rekreační krajina horských středisek nebo rekreace u vodní plochy):

• aktuální stav struktury osídlení, rozložení obyvatelstva
• hlavní dopravní trasy a technická infrastruktura
• rozložení a tendence rozvoje průmyslu a těžby
• rozložení a tendence rekreace a cestovního ruchu

Kulturní a historická charakteristika (obraz krajiny a identita krajiny jsou výrazně ovlivněny stopami kulturního vývoje krajiny a jejími tradicemi, zakotvenými v obrazu krajiny strukturou osídlení, charakterem zástavby a způsobem kultivace krajiny):

• struktura osídlení a cestní síť svědčící o vývoji postupného osidlování a hospodářského využití krajiny a spoluvytvářející obraz kulturní krajiny
• vesnická sídla a lidová architektura – nezaměnitelné znaky obrazu kulturní krajiny
• dominantní rysy krajinné struktury, přítomnost dochovaných historických krajinných struktur

Estetická atraktivnost (estetické hodnoty) krajinné scény:

• vymezení prostorů, konfigurace prvků, význam dominant – základní aspekty uspořádání vizuální scény, vytvářející předpoklady pro vznik estetických hodnot
• rozlišitelnost a nezaměnitelnost scenerií – významné aspekty jedinečnosti a svébytnosti charakteru krajiny

5. Delimitace vlastních krajin na území kraje – metodický postup

Delimitace (rozhraničení) území kraje s cílem vymezení vlastních krajin ve smyslu Evropské úmluvy o krajině je krokem, navazujícím na analýzu krajiny. Na základě jejích výsledků jsou definována rozhraní území s různými, od sebe odlišnými kvalitami. Jedná se o kvality vytvářející individualitu a osobitost jednotlivých krajin. Vzniká spojitá soustava vlastních krajin, která pokrývá bezezbytku celé území kraje. Proto z výsledků analýz je třeba vybrat taková delimitační kritéria, která vystihují výrazné projevy rozdílnosti krajinné struktury a jejího obrazu a která popisují soustředění jevů, které může představovat charakteristický rys určité krajiny.

1. Projevy rozdílnosti krajinné struktury
   
   1. Geomorfologické členění
   2. Biogeografická regionalizace
   3. Prostorová skladba krajiny
   4. Oblasti krajinného rázu ve smyslu § 12 zák. č. 114/1992 Sb., pokud jsou pro území kraje k dispozici
   5. Krajinný pokryv (Land Cover) – charakter krajinného pokryvu může představovat významný charakteristický rys krajiny
   6. Typy krajiny dle Typologie české krajiny (Löw)
2. Soustředění hodnot – poloha a soustředění prvků a ploch, u kterých je možno předpokládat výraznost krajinného rázu
   
   1. Krajinné hodnoty přírodní charakteristiky
   2. Krajinné hodnoty civilizační
   3. Krajinné hodnoty kulturní a historické charakteristiky
3. Dílčí krajinná rozhraní. K vymezení hranic vlastních krajin se použijí dílčí krajinná rozhraní, která jsou k dispozici z existujících dat, nebo jsou výsledkem krajinných analýz. Jedná se zejména o rozhraní vzniklá z rozdílnosti krajinné struktury a jejího vizuálního projevu, nebo o dílčí krajinná rozhraní vyplývající ze soustředění hodnot přírodní, civilizační, kulturně-historické a vizuální charakteristiky (prostorové skladby) krajiny.
   
   
4. Superpozice dílčích krajinných rozhraní. Konečným krokem k vymezení vlastních krajin je superpozice (průnik vrstev) dílčích krajinných rozhraní a jejich konfrontace s analýzami soustředění hodnot. Tento krok bude směřovat ke konvergenci dílčích krajinných rozhraní formou postupného porovnávání vzájemných průmětů dílčích krajinných rozhraní a jejich postupného sbližování zvažováním priorit jednotlivých rozhraní ve vytváření charakteru a individuality krajiny.

6. Příklady delimitace vlastních krajin Moravskoslezského a Královéhradeckého kraje

Na území MSK bylo vymezeno 33 specifických krajin (vlastních krajin), pokrývajících celé území kraje. Tyto vlastní krajiny je možno zařadit do sedmi skupin – oblastí:

Krajiny Hrubého Jeseníku a Zlatohorské hornatiny, Krajiny Nízkého Jeseníku, Krajiny Opavské pahorkatiny, Krajiny Moravské brány, Krajina Ostravské pánve, Krajiny Beskydského podhůří, Krajiny Moravskoslezských a Slezských Beskyd

Jednotlivá dílčí rozhraní území Moravskoslezského kraje vyjadřující měnící se kvality krajiny a soustředění hodnot krajiny a výsledná superpozice, která je podkladem pro generalizaci hranic – podkladem pro vymezení „vlastních krajin“ (ATELIER T-PLAN, ATELIER V, 2012)

Vlastní (specifické) krajiny na území Moravskoslezského kraje (ATELIER T-PLAN, ATELIER V, 2012)

Na území Královéhradeckého kraje bylo na základě superpozice dílčích rozhraní, vyplývajících z krajinářských analýz (zejména prostorové členění a vymezení vizuálně vnímaných charakterových rozhraní) vymezeno 25 vlastních krajin, které jsou rozloženy do tří prostorových a charakterových částí kraje:

Krajiny horských pásem Krkonoš a Orlických hor a jejich podhůří (na připojeném schématu odstíny červené barvy)

Krajiny Broumovského výběžku ohraničeného Jestřebími, Javořími a Stolovými horami (na připojeném schématu zelenou barvou)

Krajiny plochých až mírně členitých pahorkatin České tabule – Jičínské pahorkatiny, Východočeské tabule a Orlické tabule (na připojeném schématu odstíny modré barvy)

Území velkoplošných zvláště chráněných území (KRNAP, CHKO Broumovsko, CHKO Orlické hory a CHKO Český ráj) představují samostatné vlastní krajiny, protože byly vymezeny mj. i z hlediska specifického charakteru krajiny (zák. č. 114/1992 Sb.) a protože definování cílových kvalit krajiny bude výrazně ovlivněno požadavky ochrany přírody a krajiny a cíli, zakotvenými v plánech péče o ZCHÚ.

Analytická mapa prostorového členění představuje jeden z nejdůležitějších delimitačních podkladů (T-plan/ATELIER V/VRV, 2017)

Vymezení vlastních krajin Královéhradeckého kraje (schéma T-plan/ATELIER V/VRV, 2018)

Závěrem

Vymezení krajiny („vlastních krajin“ dle EÚoK) je důležitou krajinářskou částí zásad územního rozvoje. V řadě platných ZÚR převládá význam typologického členění na typy krajiny a vymezení krajin na základě individuálních vlastností chybí, nebo je nahrazeno jinými nástroji. Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 500/2006 Sb. ve znění vyhl. č. 458/2012 a vyhl. č. 13/2018 Sb. upravuje i podobu textové části zásad územního rozvoje (místo „stanovení cílových charakteristik krajiny“ je upraven termín na „stanovení cílových kvalit krajin“), je nutno v odborných diskusích vyjasnit rozdíl mezi uvedenými pojmy. Pojem „krajina“ (resp. vlastní krajina), nově uvedený do legislativy, koresponduje se smyslem vymezení vlastních krajin dle Evropské úmluvy o krajině (EÚoK) a počítá s dalším krokem – stanovení cílových kvalit pro takto vymezené „krajiny“.

Předchozí text představuje způsob, jak nově zavedené pojmy chápat a jak je na základě zkušeností z konkrétních území Královéhradeckého a Moravskoslezského kraje konkrétně vymezovat.

Literatura

1. Sdělení MZV č. 12/2017 Sb. m.s., kterým se mění a doplňuje sdělení MZV č. 13/2005 Sb. m.s.
2. MAIER, K. – SKLENIČKA, P. – VOREL, I. – NOVOTNÝ, V. – FRANKE, D. – WRANOVÁ, A. (2013). Metodická pomůcka pro pořizování a zpracování zásad územního rozvoje v kontextu Evropské úmluvy o krajině (certifikovaná metodika MMR)
3. SAUER, C. O.: Die Morphologie der Landschaft (1925), In: FRANZEN, B. – KREBS, S. (2005), Landschaftstheorie. Köln, Walther König, 2005, 334 s., ISBN 3-88375-909-0
4. LÖW, J. – NOVÁK, J. – DOHNAL, T. (2010).: Krajinný ráz a ÚAP. In: VOREL, Ivan a Jiří KUPKA. Aktuální otázky ochrany krajinného rázu. Praha: České vysoké učení technické v Praze, s. 67–74. ISBN 9788001045374.
5. SALAŠOVÁ, A. (2006). Krajinný ráz: Teoretická východiska a metodické principy preventivního posuzování. Lednice. Habilitační práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně.
6. CULEK, M. (2013). Biogeografické regiony České republiky. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 9788021066939.
7. BELL, S. (1992). Lowland landscape design: guidelines. London: H.M. Stationery Office. ISBN 0117103039.
8. KUPKA, J. – VOREL, I. – ŠTRÉBLOVÁ HRONOVSKÁ, K. – ŠVECOVÁ VONDRÁČKOVÁ, S. (2014). Územní studie preventivního hodnocení krajinného rázu v Plzni. Plzeň: Útvar koncepce a rozvoje města Plzeň.
9. VOREL, I. – BUKÁČEK R. – MATĚJKA, P. – CULEK, M. – SKLENIČKA, P. (2004). Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. ČVUT Praha

Poznámky

¹ Další překlad – osobitý, charakteristický, typický ... Zpět

² Část I., odst. (1), písm. f), odst. (2), písm. c) ... Zpět

³ LÖW & spol., 2005: Typologie české krajiny, projekt VaV 640/01/03 ... Zpět

⁴ Atelier T-plan, ATELER V, 2012 ... Zpět

⁵ Atelier T-plan, ATELIER V, VRV, 2017 ... Zpět