Blackout jako terapie pro evropskou energetiku?

V druhé části rozhovoru, který vyšel v týdeníku EURO 3.12.2012 se Pavel Páral ptá Mirka Topolánka:

Gigantický boj Evropské unie s globálním oteplováním je nejen hloupý, ale také ekonomicky nesmyslný. Emisní povolenky a systém podpory tzv. obnovitelné energie vedou k tomu, že dotace převyšují vlastní cenu. V Německu již dnes je dotace vyšší než cena silové elektřiny.
Doufám, že dojde k nějakému kolapsu a následné katarzi. Třeba tříhodinovému rolling blackoutu v Mnichově, kde berou elektrickou energii z baltských větrných elektráren a ženou ji přes českou přenosovou soustavu.
Způsob, jak vrátit ekonomiku jaderné energetiky na přirozenou úroveň, je zrušit obchod s emisními povolenkami. Je to nesmyslný, vykalkulovaný a nefungující instrument. Nyní hodlá Evropská komise část povolenek kvůli nízké ceně stáhnout, což je třeba pro ČEZ krátkodobě výhodné, protože Temelín pak možná začne ekonomicky vycházet. Ale pro teplárny je to negativní, protože to zvyšuje cenu tepla. Standardní zdroje energie, které z ekonomických důvodů i díky povolenkám nemohou být obnovovány, jsou totiž likvidovány řazením zdrojů na spotovém trhu, kde vítězí dotované obnovitelné zdroje. Je fascinující, jak si Evropská unie vymyslela nástroj, kterým dokáže destruovat sebe samu. Já na přednáškách říkám, že pád říše římské pro nás současníky nebude historií. My to prostě zažijeme.
Samotní Němci to asi zvládnou, ale ukončí se liberalizace energetiky v celé Unii. Mluví se o ostrovních a národních soustavách a dezintegraci evropské energetiky. Energetickou dezintegrací to začíná, pokračuje to chybnou alokací peněz, odstředivými tendencemi, se současně vzrůstající blbostí bruselské byrokracie a nakonec se dostaneme do situace, která bude podstatně horší než před vznikem EU. Mne, na rozdíl od dnešního „Tálibánu ODS“, to netěší.
Právě Němci by měli mít zájem na dostavění Temelína, který by jim spolu s teplárnami pokrýval základ spotřeby, a ten by doplňovaly jejich baltské větrníky. Jinak bude nutné, abychom my i oni stavěli masivní a drahé sítě a řešili skutečnost, že dochází k vytěsňování komerčních zdrojů energie těmi nesmyslně dotovanými a absurdně drahými obnovitelnými zdroji. Alternativou je rozpad středoevropské soustavy.

Mirek Topolánek tedy doufá, že dojde k blackoutu sítě (alespoň k takovému malému a nejlépe v Německu) a následně ke katarzi. Že pak konečně Němci pochopí, jak chybná je jejich energetická koncepce, která počítá s postupným útlumem jaderných zdrojů do roku 2022, postupným navyšováním podílu obnovitelných zdrojů a využívání všech technických a organizačních možností na úspory energie.

Zcela jinak se dívá na blackout Robert Břešťan ve svém článku v týdeníku EKONOM, který před blackoutem varuje a za pomoci odborníků, kteří se problematikou katastrof zabývají (Ivan Beneš a Václav Cílek), modeluje následky.

Vypočítává zde historii velkých kolapsů elektrické sítě. Ten první byl už v roce 1965, trval 13 hodin a postihl 30 milionů lidí v 7 amerických státech a 2 kanadských provinciích. Nejdelší výpadek trval 42 hodin a zasáhl 9 milionů lidí opět v severovýchodě USA a části Kanady. Poslední výpadek 15.11.2012 trval asi hodinu a pocítilo ho 450 tisíc lidí v Mnichově.

Česká republika se na pokraji rozsáhlého blackoutu ocitla již dvakrát. Poprvé na konci loňského roku, podruhé pak letos v srpnu, kdy došlo k souběhu několika rizikových faktorů: odstávky vedení kvůli údržbě, intenzivní obchod s elektřinou v regionu a převis výroby z fotovoltaických elektráren a větrných parků v Německu.

Příčin, proč může dojít ke kolapsu, je celá řada. Od přírodních katastrof, jako byl např. orkán Kyril v roce 2007, nebo Emma v roce 2008, přes technické poruchy až po teroristické útoky na centrální zdroje, nebo transformátory přenosové sítě. „Pokud by těchto transformátorů bylo zničeno více, než má provozovatel v rezervě, došlo by k blackoutu dlouhodobějšímu. Doba od objednávky do dodávky takového transformátoru se totiž počítá na měsíce až roky“, říká Ivan Beneš, expert společnosti AF-Consult a místopředseda Českého národního výboru pro omezení následků katastrof. Podle něj by dnes při rozpadu přenosové soustavy postihl blackout celou republiku. Přesný odhad škod prakticky neexistuje. Zatímco výpadek jednoho pracovního dne znamená pro ekonomiku ztrátu zhruba 15 miliard korun. Ale to jen výpadek výrobní produkce, kdy jinak vše funguje jak má. Zatímco v prvních momentech po výpadku se vlastně nic zvláštního neděje, všichni čekají až elektřina zase sama „naskočí“, už po 24 hodinách nepřetržitého blackoutu přichází krize. Lidé jsou odříznuti od informací, obchody jsou zavřené, čerpací stanice nefungují, voda neteče a domácí zásoby jsou většinou nedostatečné. Jde de facto o náhlý návrat do středověku. „Už po 24 hodinách je ohroženo poskytování fyziologických potřeb člověka: najíst se, napít, ohřát … Trvá-li taková situace déle, berou lidé osud a právo do svých rukou. Dochází například k rabování obchodů,“ říká Ivan Beneš.

V České republice jsou názory současných politiků a většiny veřejnosti na jaderné a obnovitelné zdroje energie opačné, než v Německu, Rakousku, Dánsku a dalších hospodářsky rozvinutých zemí. Aktualizace státní energetické koncepce pokládá další rozvoj jaderné energetiky za nezbytnou podmínku dalšího fungování energetiky ČR. Dokonce si jako jeden z úkolů pro Ministerstvo průmyslu a obchodu vytkla nalezení mechanizmu ekonomické podpory ceny elektřiny z nových jaderných zdrojů. Daleko menší význam pak přikládá potenciálu úspor energie a možnostem dalšího rozvoje obnovitelných zdrojů.

Je nepopiratelným faktem, že obnovitelné zdroje energie, především pak fotovoltaické elektrárny se v naší veřejnosti žádné popularitě netěší. A není se co divit. Systém podpory, který měl sloužit k jejich rozvoji byl nastaven tak, že sice pomohl k jejich rozšíření. A to do té míry, kterou si ještě před 15 lety nikdo nedokázal představit. Ale současně byl pro tyto zdroje „medvědí službou“, protože poměrně citelně zdražil elektřinu všem odběratelům - občanům a podnikům. A zatímco měl být nástrojem pro snížení emisí skleníkových plynů, stal se především nástrojem pro zhodnocení vložených finančních prostředků. Veřejné mínění a samozřejmě potažmo i politická reprezentace se proto logicky obrátily proti nim. A odrazem toho je již zmíněná Aktualizace státní energetické koncepce.

Je ale namístě se v tomto poklidnějším čase před koncem roku zamyslet a položit si otázku: Je opravdu ta německá představa o budoucnosti energetiky chybná? Neměli bychom i my mnohem razantněji hledat cesty k úsporám ve spotřebě elektřiny a všech dalších energií? A mnohem odvážněji a rychleji začít se zásadní přeměnou energetické soustavy z té současné, charakterizované malým množstvím velkých zdrojů na decentrální síť s obrovským množstvím malých obnovitelných i moderních, vysokoúčinných fosilních zdrojů?

Jinak bychom se mohli dočkat podobné situace, do jaké se dostali propagátoři, projektanti, výrobci a uživatelé tzv. strojně početních stanic. Ti starší z nás je jistě pamatují. Tato mnohapatrová výpočetní centra s klimatizovanými sály, vysokou spotřebou energie i lidské práce měla být tím nejmodernějším nástrojem pro zpracování informací. Dnes výkon takovéto budovy nahradí běžný počítač a počítače MINSK a děrnoštítkové stroje se přesunuly do muzea, nebo do šrotu. Jsme si opravdu tak jisti, že podobný osud nemůže za 20-30 let potkat současné jaderné elektrárny?