Věříme, že jednotný program může vzniknout

Existuje podle vašeho názoru nějaká ucelená koncepce české bytové politiky, na které by se dalo stavět?
Nedávno byla vládou schválena státní koncepce bydlení do roku 2020, kterou vypracovala společnost KPMG. Na této koncepci se nepochybně stavět dá, aktuálně se však potýkáme především s faktickým zastavením programů, kterými se realizovala státní podpora bydlení.

Bývalý ředitel SFRB Jan Wagner často s obavami hleděl k Bruselu. Říkal, že vstupuje do oblasti bytové politiky zadními vrátky – regulací veřejné podpory. Nastavuje záměrně složitá pravidla, která národní státy ve většině případů poškozují. Stanoví určité regulativy, kterými praktickou realizaci národních politik ve své podstatě blokuje. Tichý, plíživý vstup do prostředí národních států se neprojevuje pouze v případě bytové politiky, pravidla, která jsou stanovena komunitárním právem, komplikují realizaci většiny národních programů. Jaký je váš názor?
S tím bohužel nic nenaděláme. Měli bychom však, budeme-li konstruktivní a bude-li vůle na podpoře bydlení znovu začít pracovat, hledat minimálně inspiraci a poučení v sousedních německy mluvících zemích, kde podpora energeticky úsporného bydlení funguje dlouhodobě jako dobře promazaný stroj. Myslím si ale, že nejde ani tak o složitost pravidel, jako o to, že stále pokračuje rezortní roztříštěnost, která je u nás pro celou oblast stavebnictví a bydlení tak typická. Úvahy o případných budoucích programech podpory probíhají odděleně v jednotlivých resortech, jako by šlo zase jenom o peníze a ne o to, zdai se zlepší úroveň bydlení u nás.

Lze za takovýchto podmínek vůbec vytvořit jednotný program podpory bydlení, jak se píše ve vašem Memorandu?
Kdybychom si nemysleli, že to jde, tak bychom to nedělali. Pokud se páni ministři dohodnou, že bydlení si zaslouží jejich pozornost a že soustředit problematiku bydlení v jednom státním programu má smysl, věříme, že jednotný program může vzniknout.

Přílohou Memoranda jsou i základní principy návrhu budoucího programu. Čím se tento návrh liší od předešlých pokusů. Například od programu energetické nezávislosti, který sliboval praktické pokračování programu Zelená úsporám?
Naše principy se snaží sladit zájmy a hlediska jednotlivých resortů, vnitrostátní i evropská, se zájmy a možnostmi uživatelů bydlících v konkrétních domech.

Věřím, že ony podrobnosti najdeme v příloze Memoranda, které uveřejníte na svých internetových stránkách. Prozraďte ještě, zda čerpáte ze zahraničních zkušeností a nakolik jsou takovéto zkušenosti přenositelné?
Zkušenosti jsou přenosné vždy. Jsme součástí evropského prostoru. Musí však existovat dobrá vůle a více otevřenosti; máme strach, že zkušenosti importované od silných sousedů nás převálcují a že nejlepší je, poradit si se vším sami. Potřeby budoucího úsporného, zdravého a kvalitního bydlení si musí lidé nejdříve osvojit, musí jim sami věřit, a k tomu máme zatím hodně daleko: začíná to odshora, náležitou osvětou a postoji odpovědných lidí. Právě v tom bychom se měli více otevřít zahraničním zkušenostem.

Pokud bychom srovnávali dotační programy v ostatních vyspělých zemích Evropy jeví se česká nabídka stále (i v souvislosti s budoucím příslibem), jako v té povídce od Ignáta Herrmanna U snědeného krámu. Jaký je podle vás důvod a proč se v českých končinách tak těžko prosazují osvědčené koncepty běžné pro okolní svět?
Důvody? Už jsem je částečně naznačil. Resortní zájmy se u nás o trochu více než jinde soustřeďují na získání peněz a možnosti ovlivnit jejich rozdělení na úkor veřejné služby, kterou má podpora být.

To se asi nebude týkat jen oblasti bydlení. Vyzní alespoň závěr našeho rozhovoru trochu optimisticky? Lze podle vašeho názoru do budoucna očekávat nějaké změny, případně v jakém časovém horizontu?
Určitě, snažme se všichni, ať je to brzy.

Děkuji za rozhovor,
Vlastimil Růžička